Déle než rok jsi vlastně nevystupoval. Předpokládám, že jsi žil na svém hospodářství v Tramtárii, které je známé specializací na kočky a slepice. Kolik máš slepic?
Teď už jen jednu, ostatní zadávili zjara vlci. Aspoň to tvrdí sousedův pes.

Má jméno ?
Ano, říkáme jí slepice, rozuměj v množném čísle... ”Jdu nakrmit slepice” atd. Také jí dáváme pořád ze setrvačnosti příděl pro všechny. To je vcelku zajímavá magořina, ale ona to zvládá. Je už velká jako krocan a snáší šest vajec denně.

A kočky?
Zrzuška, Běloušek, Tygr a Šemík.

Odborníci na psychoanalýzu upozorňují, že specializace na kočky a slepice může v nevědomé formě odrážet tvůj vztah k ženské části publika. Myslíš, že na tom něco je?
No, my jsme to tady koupili před lety už se slípkama (věcné břemeno) a divoké kočky se tu usadily samy... Musím ale říct, že já žádný vztah k ženské části publika nemám, mně se prostě jen líbí hezké holky. Toho jsem si naprosto vědomě vědom.

Teď trochu vážněji na totéž téma: Když člověk delší dobu nevystupuje, možná pozapomene, co s ním vlastně kontakt s publikem dělá. Když jste se na pódia vrátili, měl jsi s tím problém?
Ano, velký. Odvykl jsem si těm rozzářeným obličejům. Žil jsem víceméně mimo dosah nějakého “akutního obdivu”, takže jsem se potýkal s naprostým nedostatkem pýchy. Když už jsi vzpomněl odborníky na psychoanalýzu - myslím, že se všichni shodují, že trocha zbytečného sebevědomí navíc není u mužů na škodu. Hm... dokonce jsem se několikrát přistihl při tom, že se chlubím nějakými bohatýrskými zážitky s jasným záměrem udělat dojem!

No, a najednou zase ty potlesky. A ty očiska!
Vrhlo mě to o několik desítek let zpět, což byl opravdu celkem příjemný problém. Před tou pauzou jsem to už považoval za samozřejmou součást všedního pracovního dne a čím dál míň jsem byl schopen si to uvnitř sebe nějak užít.

Co dělali členové kapely v období, kdy se nehrálo?
David rozvážel víno, Míša zbudoval v Černé Hoře studio, Karel mu tam s tím pomáhal... všichni tři k tomu ještě bokem hráli v různých kapelách... a Pepa prodával desky. Mluvím o obživě. Co kdo žil, to je na dýl. Tyhle bokovky ale všichni měli už předtím, a asi to tak i zůstane.

Předpokládám, že jedním z důvodů, proč jste měli delší pauzu, bylo po delším období plném hraní si odpočinout. Vrátili se ti muzikanti odpočatí?
Ano, velmi odpočatí. Důvodem té pauzy ale byl pravý opak odpočinku, to je taky třeba říct.

Poznali jste se ještě navzájem?
Docela jo.

Nemyslím tím jen fyzický vzhled, ale i různé návyky v chování.
No, právě podle nich...

Před šňůrou po takové době asi muselo nutně být soustředění a pilný trénink. Kde a jak to proběhlo?
Od konce dubna jsme zkoušeli u Michala v Černé Hoře, má to tam skvěle zařízené, i na bydlení, a protože je to vlastně studio, hromadu nápadů jsme si rovnou i nahráli, což se bude brzy hodit. Hráli jsme vlastně nonstop, rušily nás jen ty hokeje furt. Mělo to ale i výhody: když někdo začal zdržovat zkoušku, např. já s vyráběním zvuku na klávesách apod., David zpoza bubnů zahlásil “hokej začíná již za šest hodin patnáct minut !!!” a hned se to zas velice rychle pohnulo.

Jaké místo obvykle navštívíš v cizím městě (kromě sálu a hotelu, pochopitelně)?
Záleží, kolik je času... Když se ten koncert dává teprve dohromady, tak není přes den čas absolutně na nic, někdy ani na jídlo. To nám potom Karel (Jiříček, manažer skupiny, pozn.) telefonuje z hospody jídelní lístek a pak nám to nosí do sálu a jí se přímo na jevišti. Časem ale zase začnu chodit mezi koncerty do lesa.
V Českém Brodě jsme hráli na náměstí a hned za jevištěm byly obchody, tak jsme si tam nakoupili všelijaké hadry a boty. Michal si tam nechal ukázat asi pět metráků triček. Už jsem ho podezíral, že se do té prodavačky zamiloval. Bylo to příjemné, po roce a půl, být zase po výplatě a utrácet jen tak pro radost.

Zatímco sportovci si v průběhu tréninkového tábora odskočí na kulturu, vy jste naopak mezi dvěma šňůrami sehráli tradiční fotbalové utkání Na famotě UEFA. Můžeš nám poskytnout stručnou reportáž z této akce?
Asi ne, to stručně nejde, ale chystám se udělat fotoreportáž na svých stránkách (www.volny.cz/vlastaredl/). I když... zkusme to, hodně stručně řečeno: Přijede několik set lidí... tři dny tu jsou, dělají různé věci, ... a zase odjedou.

Kdo z muzikantů tvé kapely je nejlepší fotbalista?
Těžko říct... asi já. Ale, mimochodem, tohle není moje kapela, to je naše kapela.

Když občas přijedu do Tramtárie autobusem, a zase se jím vracím, vypozoroval jsem zvláštní jev. Vždycky víc lidí jede tam, než zpátky. Nevíš, co se s přebytky děje?
Zůstávají zde.

Tvá šňůra má končit v půlce června a pak prý budeš sedět doma a pracovat na nové desce. Není to jen krycí zástěrka před začínající houbařskou sezónou?
Ano, obvykle to tak je... makáš makáš a nakonec houby z toho. A houby za to! (Smích)

Už na podzim vykládal Janoušek, že bychom se mohli dočkat třetího alba trojice Janoušek, Lenk, Redl. Myslíš si, že se ho opravdu dočkáme?
Máme hodně nových písní, asi tak na dvojalbum, ale rádi bychom to tentokrát udělali fakt dobré, tak se nikam nehrneme.

Co už můžeš říci o desce, kterou chystáš na podzim?
Nechystám desku na podzim, chystám dobrou desku. Když nebude do podzimu hotová, vyjde až někdy jindy.

Když už jsme u těch desek - vyřezal jsi někdy něco do lavičky?
Jistě.

Znovu jsi v hlasování čtenářů FC obhájil pozici nejlepšího zpěváka za rok 2002. Jak to děláš, když nevystupuješ?
Podplácím a všelijak švindluju. Předstírám, že trucuju a tak.

Které jídlo si dopřeješ, když se chceš dostat z mizerné nálady?
No, člověče, mně když je mizerně, tak ani nejím. Pouze tloustnu. Co ty?

Mně je mizerně častěji. Na co se snažíš myslet, když nedokážeš usnout?
Takhle já to nemám, já prostě usínám, až když už vlastně spím.

Co nejlepšího jsi ve snu udělal?
To je pěkná otázka, a aktuální !... Mně se od jisté doby, zaplaťpámbů, už skoro žádné sny nezdají, aspoň ne když spím, ale dnes se mi jeden zdál, a byl fakt zvláštní, a opravdu jsem se v něm zachoval správně, jako Mirek Dušín:
V těchto šílených vedrech jsem uvízl ve sněhové vánici a tři muži, kteří vypadali jako hledaní trestanci mně nabídli, že mě roztlačí, když je svezu. Nešlo to odmítnout, ani ujet, a tak jsem je naložil... ale měl jsem celou cestu strach, že mě budou chtít zabít, oloupit... bla bla bla ... a když pak vystupovali, chtěli po mně kytary, co jsem vezl v kufru. A tak jsem jim řekl, že to by nešlo, ať si raději vezmou to auto. Ale oni si ho nevzali, protože jsem se probudil. A tak mi zůstalo oboje, hrdost i majetek. No není to krásný sen ?
Ale mezi námi, Jirko, ty nejlepší věci jsem udělal, když jsem byl vzhůru.

Jiří Moravský Brabec

HOME