Radůza dokončuje salón barokních dam

Naposledy jsme si pro čtenáře FC povídali v roce 2003. To bylo v době, kdy jste dotočila druhou desku. Při mě stůj. Člověk by řekl, že necelé čtyři roky je tak asi normální rozptyl mezi rozhovory, aby vůbec bylo o čem kloudně povídat. Ale u vás se toho za tu dobu odehrálo opravdu hodně. To, že by vám album Při mě stůj mohlo přinést folkového anděla, jsem tušil. Ale že by mohli přijít i další dva andělé – zpěvačka a objev roku, to mne překvapilo. Co pro vás ten andělský slet událostí v roce 2004 znamenal?

Znamenalo to pro mne značný nápor ze strany velkých vydavatelství, která se rozhodla mne lanařit. Ne, že bych snad musela odolávat nějakému pokušení, ale vysvětlit jim všem, tak aby to pochopili, že už vydavatele mám, mne stálo hodně sil. Ani jednu ze sošek doma nemám, všechny jsem je nechala vydražit v různých charitativních dražbách. Takže nakonec ti andělé pomáhali tam, kde to bylo opravdu potřeba. Nemyslím si, že se dá v hudbě soutěžit. Nedá se říct, co je lepší. Platí tu jediné kritérium – líbí – nelíbí. Čili jakékoli ceny podle mne nemají smysl. Tedy snad ty, které pak umožní nějaké talentované začínající kapele nahrát CD, ty smysl mají. Ale jinak mi připadá poněkud infantilní měřit, kdo je nejlepší zpěvák. Jak se to pozná? Podle rozsahu? Podle počtu natočených písní? Podle počtu odehraných koncertů?

Píseň Ať není mi líto z toho alba mne dosud silně dojímá a mám pocit, že je to taková životní modlitba. Jsou nebo mohou být písně modlitbami?

Cokoli může být modlitbou. Dobře udělaný stůl, s láskou uvařené jídlo, procházka krajinou.

Když je někdo populární, znamená to že sice může hrát za víc peněz, ale na druhé straně, že ho asi cpou i do větších sálů. Přitom většina písničkářů má ráda spíš menší pódia. Jak vy se cítíte sama vržena na velkou scénu proti velmi početnému publiku?

Nevím, co myslíte velkými scénami. Pokud tím myslíte stadiony, tak tam nehraji. Obvykle hrávám v prostorách do 300 diváků a nikdy open air. Tam se lidé velmi těžko soustředí a mě ten koncert potom stojí strašně moc sil. Největší prostor kde koncertuji je synagoga v Plzni. Ta je asi pro 900 lidí, ale je to výjimečný prostor, kde se energie neztrácí. Prostory střídám. Udržuji si hraní i v malých klubech, jako je třeba ostravský Parník, nebo pražská Balbínka. Hraji tam několik večerů za sebou, aby si přišlo na své více diváků a já si přitom mohla dovolit to potěšení z hraní na malé scéně.

V roce 2004 jsem byl v Brně na Musilce jako koncelebrant u toho, když vám byla předávána Zlatá deska za Při mě stůj. Co pro vás taková Zlatá deska znamená?

Samotný ten předmět pro mne neznamená nic. Ta deska visí u Jirky Hrdiny v Balbínce, dala jsem mu ji. Ale to, že si tolik lidí našlo moji hudbu, aniž by byli masírováni intenzivní reklamou, že šli a tu desku si koupili a nevypálili, že mi tak umožnili skládat další písničky a hrát je, to je pro mne věc, které si nesmírně vážím a dojímá mě.

Z toho koncertu si pamatuji, že bylo teplo, děsně plno, přede mnou před první řadou sedělo na zemi pár mladých, vylamovali si krk pohledem nahoru na pódium ze skutečně žabí perspektivy a pili víno z plastu. A jedna z nich si skoro neslyšně pobrukovala prakticky všechny vaše písně. Zažila jste, že by někdo zpíval vaši písničku – třeba na mejdanu, ve vlaku, v nějaké soutěži pro mladé talenty?

Ano, několikrát jsem slyšela své písničky zpívat. Ať už v nějaké soutěži pro talenty, nebo jen tak v hospodě… Je to hezké, písničky začínají žít svým vlastním životem. Lidé si je upravují pro své hlasy, nálady, nástroje… Když jsem byla v Itálii, nesmírně si tam oblíbili dvě písničky – „Una cartolina“ a „Ať není mi líto“. Obě druhý den kolovaly v mnoha úpravách, a ta druhá dokonce s jakýmsi novým textem v italštině, po celém městečku. Třeba se ke mně za pár let vrátí jako „italské lidové“ a nikdo už nebude vědět, že jsem je napsala já…

Kráska v nesnázích

V minulém rozhovoru jste se zmínila o tom, že děláte i scénickou muziku a dokonce občas v divadle hrajete. Můžete se pochlubit, co nového se událo v oblasti vaší divadelní případně filmové tvorby?

Mnoho se toho neudálo. Vlastně jsem napsala jen jednu písničku pro Jana Hřebejka do jeho filmu Kráska v nesnázích.

Po Při mě stůj přišlo album V hoře. U několika mých známých vám vyneslo titul Vysockého v sukních a u několika publicistů zmínky o tom, že léto trávíte lezením po skandinávských ledovcích. Takže jak to je – jaký je váš vztah k horám a k Vysockému?

Vysocký mne zasáhl ve velmi citlivém období puberty. Rezonuje s tou rozervanou stránkou mé osobnosti. Hm a ledovce, lezla jsem jen na jeden a s průvodcem. Bylo to takové to turistické lezení. Teď je ovšem na čas konec i s tím. Ale až potomstvo odroste, splním si své sny a určitě pojedu do Grónska, na Špicberky, do Kanady a do Patagonie. Ta mrazivá, neurvalá, divoká a nebezpečná krása se mi zaryla do duše a mě se po tom nízkým světle a studeném moři stýská. Někdy se mi o tom zdá… Taky bych chtěla do Mongolska…

Přiznám se, že před tím, než vkročím na poměrně pevnou půdu vaší zatím poslední desky, cítím nutnost pokusit se alespoň trochu o průzkum místa s tenkým ledem. Vy jste konzervatoř absolvovala duchovní kantátou, většina názvu vašich alb může být interpretována jako názvy s duchovním obsahem, velmi často, jak už jsem naznačil, je ve vašich písních pravděpodobně přítomno nějaké duchovní poselství. Nebo mám říct, že je v nich skryto?

Texty mých písniček mi vycházejí tak, že ten, kdo ví, pochopí a ten, kdo neví, to může vztáhnout na něco jiného a nalézt úplně jiný význam. Význam, který je důležitý pro něho a jeho život. I mně se někdy stane, že napíšu nějakou píseň jako by s předstihem a až po několika letech pochopím, o čem skutečně je.

Nechci se ptát po tom, jaká je a na čem je postavená vaše víra, to je jednak opravdu hodně intimní zóna a za druhé to je asi těžko sdělitelné pár slovy, má-li jít o víru vnitřní a smysluplnou, ale zajímá mne, jak ve vás koexistuje člověk věřící a člověk tvořící. Tím chci říci, že alespoň já s tím u sebe mám občas trošku problémy...

Člověk věřící a tvořící je v naprostém souladu. Vše je jedním, vše souvisí se vším, nic nelze oddělit. A navíc, necítím se být tím, kdo to všechno tvoří, jsem jen kanál, kterým ty informace procházejí.

Nevím, jestli si vzpomenete, ale loni v červnu jsem vám po jednom vašem koncertě řekl, že se mi velmi líbí vaše nové písně u klavíru, že pro mne mají jakýsi zřetelnější meditativní rozměr. Máte pocit, že ze tří vašich nástrojů má každý jiný základní „charakter“? Aneb jak to probíhá s písničkou a instrumentací – napíšete píseň a řekne si: tohle je klavírovka, tohle kytarovka, nebo naopak je nástroj patrný už v prenatálním stadiu a další stádium tvorby se mu podřizuje?

Spíš je to tak, že mám jakési puzení k tomu, nebo onomu nástroji. Někdy pak ještě instrumentaci změním, ale jen málokdy. Zatím se to stalo asi dvakrát. A některé písničky si představím jen v hlavě, protože ten daný nástroj nemám k dispozici. Třeba varhany, nebo spinet, nebo smyčcový kvartet, to jsou instrumentace, které jsem použila na posledním studiovém CD, které vyjde na podzim.

Vše je jedním

Album Vše je jedním je vaším prvním live albem. Vzhledem k tomu, že vaše koncerty jsou pověstné tím, jak při nich sáláte energií, svádí to až k otázce: proč tak pozdě live deska?

Potřebovala jsem zrekapitulovat svoji dosavadní tvorbu. Jak jste si sám všiml, začaly se měnit písničky, které mě napadají, a i ta energie, s níž pracuji na koncertech. Chtěla jsem si udělat ještě takový suvenýr, než bude jinak úplně všechno. A nakonec je to pro mne ještě hezčí suvenýr, než jsem plánovala, protože jsme tentokrát na jevišti byli dva, i když to ještě nebylo moc vidět.

Pamatujete si na ty nahrávací koncerty? Kdy a kde to bylo? Čím pro vás byly ty koncerty zvláštní? Utkvěl vám z nich nějaký detail?

Pamatuji se na většinu svých koncertů. Ty nahrávací proběhly v listopadu 2006 v divadle Archa v Praze a zvláštní byly tím, že tam byl speciální člověk, který mne líčil a česal. A detail … začaly tehdy mé těhotenské nevolnosti, které mě neopouštějí a neopouštějí, ač jsem již ve značném stupni gravidity a taky nám spadl kameraman ze sedačky během takové závažné a teskné písně a přišlo senzační publikum a ten první večer jsem měla po deseti letech trému a chtěli mi tam dát umělý kouř a já se z toho kuckala… Bylo to hezké.

Existuje nějaký koncert, který se vám tak vyvedl, že jste si po jeho skončení řekla: tak tohle se mělo zaznamenat?

Ano, pamatuji se na několik takových koncertů.

Kromě CD by měl mít sestřih s těchto koncertů i tvar DVD. Pokud jsem informován, bude se hudební obsah těchto dvou nosičů lišit. Proč?

Protože DVD se muselo vejít do kratšího časového limitu, kvůli nějakým televizně technickým záležitostem, kterým já nerozumím, to by vám vysvětlili filmaři. A tak to CD je delší. A taky bylo zbytečné dávat na jeden nosič dvě písně podobného charakteru. Tak jsem to rozhodila spravedlivě mezi DVD a CD.

Součástí DVD má být i váš portrét od mladé dokumentaristky Olgy Špátové. Koho to napadlo a jak to probíhalo?

Celé to vlastně vzniklo tak, že se mi Olga před několika lety ozvala, že by o mně chtěla točit dokument. A já nechtěla, protože nemám ráda fotografování a natáčení a tak jsem ji odmítla, ačkoliv mi byla moc sympatická. A pak na mě přišlo to puzení udělat si suvenýr a napadlo mne, že by ji třeba mohlo zajímat ujmout se režie a že by to mohlo být dobré i pro to DVD, protože je taková mladá a má takové neotřelé nápady. Zavolala jsem jí, ona souhlasila a jelikož je především dokumentaristka, opět navrhla dokument. A mě v tu chvíli připadalo, že teď to smysl má, a tak jsem na to kývla.

Už jste viděla výsledek? A jak moc do toho můžete režisérce mluvit?

Ano. Viděla jsem hrubý sestřih a musím říci, že se Olze podařilo natočit velmi dojemný a citlivý dokument. Nikdo asi nemůže zcela do všech podrobností zachytit charakter, myšlení a emoce druhého člověka. Ale ta Radůza Olgy Špátové jsem já a zároveň je to moc hezký film.

Na DVD Ivy Bittové je takový hezký umělecký dokument o ní od Alice Nellis. To bude lákat k posuzování. Žena viděná ženou. Viděla jste Bittovou podle Nellis? A co vy na to?

Jééé! To jsem vůbec nevěděla! Tak to je dobrá shoda náhod, ne? Možná, že je pro Ivu Bittovou také snazší svěřovat se se svým životem ženě… No, to se na to musím podívat, určitě to bude moc pěkné!

Jsem strašně šťastná

Vy jste byla vždy člověk dost žárlivě střežící své soukromí. Ovšem to, že čekáte rodinu, se stejně utajit nedá. Když to tak nějak počítám, vychází mi, že začátek vašeho těhotenství a nahrávání DVD vycházejí skoro nastejno. Myslíte si, že těhotenství nějak může změnit zpěvačku – emoce, barvu hlasu, výraz?

Všechno, co žiju, má vliv na moji tvorbu i interpretaci. Samozřejmě i těhotenství. Jsem strašně šťastná a to je znát i na koncertech.

Že těhotenství může změnit autorku, o tom nepochybuji. Vy teď dotáčíte, pokud vím, nové řadové album. Každá naše písnička je svým způsobem o nás. Myslíte, že v něm budou některé písně, které osloví především nastávající maminky?

Ale já ty písničky nemohla stihnout napsat za těch svých sedm měsíců nastávajícího maminkovství! Psala jsem je poslední dva roky svého života a to byly ty nejtěžší roky, jaké jsem prožila. Nejsou tam žádné písně určené speciálně pro maminky, není tam ani žádná ukolébavka. Jestli něco takového napíšu, to se ukáže časem. Je pravda, že když se mé manažerce a kamarádce Zuzaně Hanouskové narodila dcera, napsaly jsme se Zuzanou Navarovou takovou sérii dětských písniček. A když jsem učila, napsala jsem ještě další. Dvě z nich Cestou do Jenkovic a Do Afriky jsem i natočila. A taky jsem napsala nějaké dětské sbory na texty českých pranostik, které teď prý má natočit dětský sbor Českého rozhlasu… Takže uvidíme. Já se nechám ráda překvapit.

Loni jste mi říkala, že některé písně si píšete pro kapelu. Aneb bude na albu něco jako kapela? Kdo na něm bude, kromě vás, hrát a na co?

Na tomto studiovém albu jsem se opravdu vyřádila. Takže v kapelových věcech se mnou hrají Peter Binder na kytaru, Jan Jakubec na baskytaru a kontrabas, Miloš Dvořáček na bicí, Luboš Malina na banjo a krom toho mí spolužáci z konzervatoře Vilém Veverka na hoboj a smyčcový kvartet, který dala dohromady jeho sestra Anna a zpívá tam se mnou moje kamarádka Kristýna Korčkovská a Fany Hanousková a Jan Drozen a Jirka Bukaj a já tam hraju na spinet a na klavír a na foukací harmoniku a na mey a na klávesy, jen tam není žádná písnička vyloženě s doprovodem akordeonu. To bude možná pro některé zklamáním, ale co se dá dělat, jak mi to přišlo, tak jsem to napsala. A možná, že mi ta harmonika moc dobře nesedí. Hi, hi, hi!

Kdy deska vyjde, a jak se bude jmenovat?

Deska vyjde na podzim a bude se jmenovat „V salonu barokních dam“. Celá se totiž vztahuje k baroku a je napsaná tak, že vždy dvě písně mají nějaký motiv, který je spojuje. V textu, instrumentaci, motivu… Dokonce je tam téma a dvě variace. Ale kdybych to neřekla, asi by to poznal jen málokdo. Každopádně je ta deska dělaná jako celek, i když některé písničky hraji na koncertech jako samostatné kusy.

Na live desce je sedm písní, které na žádné z vašich předchozích řadovek nejsou. To je tak asi půl řadového alba. Budou tyto písně na vaší řadovce?

Bude tam písnička „Celé noci“, kterou jsem původně napsala pro spinet, trubku a hlas, ale na koncertech ji hraji na klavír a přišlo mi líto si tu koncertní verzi nezaznamenat a pak ještě písnička „Za obzor“, která je na studiové desce obohacena o turecký dechový nástroj mey a hoboj.

Už teď je jasné, že si vás v létě neužijeme. Navíc, nová životní role asi bude znamenat teprve nalézt optimální množství koncertů a jiné práce, ale přesto: kdy očekáváte, že se vrátíte na koncertní pódia?

Podle toho, jak se to bude líbit mému potomkovi. Kdybych si mohla vybrat, začala bych hrát někdy po Novém roce, ale asi začnu dřív. Někdy na podzim.

Děkuji za odpovědi a přeji hodně úspěchů.