„Takhle dělá pštros, takhle nosorožec…“

S Šárkou Pexovou nejen o skupině Půl dechu do měchu

„Kapela vznikla v roce 2005. Repertoár čerpala z vokálních úprav jazzových standardů. Vlastní tvorbě se skupina začala věnovat na počátku roku 2006 s novým baskytaristou Láďou Čížkem, nabídla divákům své písničky na Dětské Portě, což jí vyneslo první místo,“ píše se na webových stránkách hořovické skupiny Půl dechu do měchu. Celou její historii si můžete přečíst na www.puldechudomechu.cz. My vám přinášíme rozhovor se zpěvačkou a autorkou většiny repertoáru Šárkou Pexovou – mimo jiné o debutovém albu Otisky, které kapela natočila díky účasti v soutěži o Krtky na Zahradě 2009.

Šárko, vy jste se už ve velmi raném věku dostala v kapele Jedním dechem jazz band ke zpěvu jazzových standardů. Jak k vašemu setkání s jazzem vůbec došlo? A co vás na jazzu fascinuje?

Asi před deseti lety jsem začala zpívat nejprve s kapelou Pětka, která sice byla tak nějak folková, ale všichni v ní poslouchali buď punk nebo jazz. Abych netrhala partu, pustila jsem si jednou večer ČRo3, kde právě hráli něco dost nepřehledného, chaotického a ještě navíc to nemělo ani melodii… „To bude ono,“ řekla jsem si, poslouchala jsem dál a už mi to zůstalo. Po nějakém čase mě to tak chytlo, že jsem měla naladěnou Vltavu vlastně pořád. Vzpomínám si na spoustu jazzových podvečerů strávených lelkováním s panem Bendou. Na jazzu mě baví rytmus, feeling, exprese, intimita, nezávislost a zároveň soudržnost jednotlivých nástrojů.

A co vás přitahuje na folku?

Oproti folku umí být jazz trochu neosobní a formální. Já mám ráda folkovou přirozenost a hlavně zvuk. Taky ráda poslouchám kvalitní český texty a ve folku zní ta čeština úplně sama, když se to umí.

O svých hudebních začátcích na vašem kapelním webu píšete: „Na popud kytaristy Pepy Štěpánka jsem v šestnácti zavolala zpěvačce a dnes drahé kamarádce Zuzaně Dumkové.“ Jaké rady do života vám tehdy Zuzana Dumková dala?

Docházení k Zuzaně bylo takovým prvním impulsem k tomu, abych začala cíleně pracovat s hlasem. Díky tomu jsem zjistila, že ze mě nebude zpěvačka za rok snadno a rychle a že mám před sebou ještě hodně práce. Myslím, že mě určitě nasměrovala mimo jazzový mainstream, za což jsem jí vděčná. Co se týče rad do života, tak to by vydalo na další rozhovor (smích).

Jaká tedy byla ve vašem případě cesta od standardů k vlastní tvorbě? A kdy a jak na té cestě vznikla skupina Půl dechu do měchu?

Říká se, že konec je jen začátkem něčeho dalšího. Když jsme se začali v Jedním dechem jazz bandem názorově rozcházet, už jsem měla v hlavě pár nápadů na písničky s českými texty. V roce 2005 jsme se nadobro rozpadli a já se Zděndou, svým drahým chotěm, jsme vlastně ze dne na den založili novou kapelu s Pavlem Zálomem a Ondrou Komárkem. Byly to pořád standardy, ale v takových „mimózních“ aranžích. Potom přišly vokalistky Petra Kokešová a Jana Flachsová a se záskokem Láďou Čížkem jsme vyrazili na Dětskou Portu už jako Půl dechu do měchu. Můj odklon od jazzu vznikl asi negací spojenou s rozpadem kapely a taky pořád stejným repertoárem, kde šlo hlavně o exhibici v improvizacích. Chyběla zdravá pokora a emotivnost.

V Půl dechu do měchu jste autorkou většiny repertoáru. Skládáte písně spíše pro sebe, nebo pro publikum? A představujete si konkrétního posluchače, když písničku vymýšlíte?

Když něco píšu, většinou mi to zní v hlavě jako hotová písnička se svým vlastním zvukem a pocitem a já se to snažím přenést do kapely. Někdy to trefím a někdy ne. Nesnažím se o složitě a zajímavě vykonstruované melodie. Tváře se mi při psaní nevybavují, spíš jsem zvědavá na manželův výraz, když mu to hraju poprvé.

Vnímáte muzikantské manželství jako obohacení, nebo jako něco, co kapelu spíš limituje?

Hrajeme spolu v různých kapelách už deset let a myslím, že žádná z kapel tím nijak neutrpěla, spíš naopak. Jsme na sebe hezky muzikantsky napojení. Ale občas se samozřejmě stane, že když se doma trochu nepohodneme, přeneseme to v menší míře taky do zkušebny.

Vyšla jste z jazzu a já ve vašich písních jazzové prvky opravdu cítím. Nicméně předpokládám, že jsou pro vás vedle harmonií důležité i texty. Podle čeho se rozhodujete, o čem píseň bude?

Jako textařský začátečník asi nikdy nevím dopředu, co ze mě vypadne. Někdy to jde samo a text napíšu naráz a někdy je to nadlouho a na několik pokusů. Několik prvních písniček jsem psala podle obrázků na tarotových kartách, například V plameni vznikla podle Princezny holí, Chvíli co chvíli podle Mága anebo k textu Blues o jedný botě mi jako předloha sloužila jedna z tátových fotek.

A co vám jde při skládání snáz, melodie, nebo texty?

Jsem určitě víc muzikant než textař, takže pevněji v kramflecích se cítím při skládání hudby. Text je pro mě ale důležitý, takže když je čas, snažím se trénovat.

Jste učitelkou zpěvu. Zastáváte, podobně jako Ida Kelarová, názor, že zpívat se může naučit každý? Co byste poradila nesmělému žákovi, který je přesvědčený, že nikdy dobře zpívat nebude?

Zpívání většinou v člověku někde je, takže když má alespoň trochu sluch a má to rád, určitě se to dá oživit. Zpěv patří k přirozenosti a neměl by se oddělovat od každodenních záležitostí. Jenže jedna věc je zvládnutí  řemesla a druhá výraz, prožitek. Někdy to funguje taky naopak, že zpěvák sice nemá brilantní techniku, ale zážitek je tak silný, že vám to v tu chvíli vůbec nevadí. Kdybyste byl coby nesmělý žák přesvědčen, že zpívat nikdy nebudete, nikdy byste nedorazil na hodinu zpěvu (smích). Ale je fakt, že dětská duše je křehká a pak stačí jeden „povedenej“ strejda, který řekne, že se to skřehotání nedá poslouchat, a s děckem několik let nehnete.

Koho považujete za své vzory, ať už ve zpěvu, nebo ve skládání?

Zvukově i interpretačně mě hodně baví Cassandra Wilson, Iva Bittová, Bobby McFerrin, Dan Bárta, Bill Frisell, Wayne Shorter, nebo Marta Topferova. Skláním se před Zuzanou Navarovou. Mám hodně blízko k muzice a textům Vlasty Redla, Slávka Janouška a Samsona. Vždycky mě dostane hlas, elegance a démoničnost Roberta Křesťana a jeho koncerty s Druhou trávou pro mě byly zatím pokaždé absolutní „zahradní“ špičkou.

Opět na vašem kapelním webu jsem si přečetl, že když jste s Půl dechu do měchu jeli na Zahradu poprvé, seznámili jste se tam „s mnohými kamarády muzikanty“. Koho tedy dnes považujete za své spřízněné kapely nebo hudebníky? 

Já osobně se na Zahradu těším především kvůli těm, kdo se točí kolem Textové dílny Slávka Janouška, jako jsou kapela Zhasni, Lada a Kosmonaut Šimíčkovi, Arnošt Frauenberg, Láďa Zítka, Jirka Svítek, Martin Holan, Pepa Streichl… Spřízněných kapel je hodně, ale společné koncerty jsme dělali s Danou Houdkovou, Hudbandou, Pepou Streichlem nebo Arnoštem Frauenbergem a rádi se vidíme třeba s Hořkým kafem, Honzíkovou cestou, Petrem Sedláčkem nebo Inkou Tognerovou.

Při své druhé účasti v soutěži o Krtky jste sice podle diváků skončili až na posledním místě, ale získali jste možnost natočit si zdarma CD. Jak jste této šance využili?

Tahle nabídka se nedala odmítnout nebo nevyužít, takže jsme se ještě na Zahradě domluvili s Honzou Friedlem a v srpnu už jsme byli v AV studiu ve Vyšším Brodě. Natáčelo se dobře, a to nejen kvůli pohodě, která ve „Vyšáku“ je, ale i proto, že Honza je výborný psycholog a přesně ví, co na vás platí. Takže cédéčko jsme natočili, v mém případě spíš odfuněli, protože jsem byla na začátku devátého měsíce těhotenství, a v listopadu společnými silami smíchali. Křest alba proběhl na konci dubna v pražském klubu U Náčelníka a já myslím, že se to vyvedlo. Křtili jsme ostatně poprvé. Cédéčko pokřtil svým mocným dechem Pepa Streichl.

Vedle Zahrady jste zkoušeli štěstí i na dalších festivalech a v soutěžích, ať už to byla Dětská Porta nebo například Notování. Kterého úspěchu si nejvíce ceníte?

Hodně nečekané a překvapující bylo vítězství na Dětské Portě. Vážíme si ho, protože bylo první a prvně jsme hráli vlastní písničky. První Notování bylo dobré v tom, že jsme díky němu mohli hrát na Samsonově Muzice. Letos je to obdobné, protože nás rada Notování doporučila na Kocouří scénu do Telče.Už se moc těším.

Na vašem albu Otisky najdeme jednu skladbu Pepy Streichla s vaším textem. Jak k této spolupráci došlo?

S Pepou Streichlem jsme se potkali na jedné Textové dílně Slávka Janouška. Zazpívali jsme si, popili jsme, porozprávěli a Pepa dostal nápad, že mi věnuje jeden svůj starší text V rádiu hráli právě tohle blues. Pepa tu moji zhudebněnou verzi slyšel vlastně až na křtu, tak doufám, že byl spokojený.

Má vaše kapela nějakou domovskou scénu?

Domovskou scénu jsme měli jeden čas v čajovně ve Zbiroze, ale ta už bohužel nefunguje. V našem regionu hrajeme hodně málo.

A v jakých prostředích nejraději hráváte?

Nejlíp se nám hraje v komornějším klubovém prostředí. Dřív jsme hrávali poměrně dost často na různých vernisážích a to bylo taky příjemné.

Už jste zmínila, že jste desku nahrávala v devátém měsíci těhotenství, a v současné době se věnujete malému synovi. Znamená to pro kapelu velké omezení, nebo se snažíte stíhat muziku i rodinu?

Určitě to do jisté míry omezení je, ale snažíme se to co nejlépe spojit. Naštěstí máme hlídací babičky a dědečky, a tak to máme snazší. Zatím jsme měli vždycky na koncerty hlídání a Štěpánek s námi pojede až teď na letní festivaly. Hlavní omezení pociťuji ve své hudební invenci. Během dne buď zpívám, což ještě jde, nebo vyluzuji odpuzující zvuky v domnění, že takhle dělá koníček, pštros, nosorožec a tak. Teď momentálně pořádáme závody v intenzitě a výšce pištění.

A co tedy v rámci možností s kapelou plánujete do nejbližších měsíců – kromě toho, že se po roce opět vracíte do Náměště na Hané na Zahradu?

Jako kapela jsme se teď trochu rozrostli o Helenu Markovou, která výborně vládne altovým a sopránovým saxofonem a irskými flétnami, takže nás čeká hlavně zkoušení a aranžování písniček. Před námi je zajímavé hudební léto, na září jsme domlouvali společný dvojkoncert se skupinou Çava, v říjnu vás můžu pozvat do turnovského divadla na Besídku Textové dílny Slávka Janouška a hned den poté 2. října na festival Folková tChýně. Více informací o koncertech najdete na www.puldechudomechu.cz nebo na www.bandzone.cz/puldechudomechu.

Milan Tesař (Radio Proglas)       

foto: Katka Esserová
Folk 10/2010

HOME