P. R. S. T. – pěkně podle abecedy

Dal jsem si s nimi sraz ve Zlíně a usedli jsme v příjemné pizzerii, kam nás dovedl Ivo Viktorin, v jehož studiu kapela natáčela svou první desku. Kapela se jmenuje P.R.S.T., což je slovo zkratkové, vzniklé poměrně jednoduše. Stačí si uvědomit první písmena křestních jmen jejích členů: Pepa Malina - housle, akustická kytara, vokál, Radek Hlávka - elektrické a akustické kytary, vokál, Svatka Štěpánková - kontrabas, sólový zpěv, Tomáš Vokurka - bicí nástroje. Hned bylo jasné, jak označovat v rozhovoru, kdo zrovna odpovídá. Odhalil jsem to sám, ještě než jsem se podíval na jejich stránky, a zavrhl jsem, že by to mohla být zkratka latinská, něco jako Populus Romanus Senatus Tacit, nebo tak. První otázka se pochopitelně týkala důvodu jejich přítomnosti ve Zlíně.

Co to tu točíte a jak jste se k tomu dopracovali?

P.: Točíme desku. Pokud jde o to, jak jsme se k tomu dopracovali, mohu odpovědět buď líčením celé naší historie, nebo konstatovat, že u kapely, která existuje tři roky, to asi není nic neobvyklýho. Asi budeš chtít něco mezi tím, že?

S.: V podstatě jsme zjistili, že nějakou desku potřebujeme.

P.: Kapela potřebuje desku, aby vůbec mohla hrát a vystupovat. Žejo?

Ano, to je jedna ze základních nezodpovězených otázek doby, je-li deska spíš relativně drahý produkt pro posluchače nebo relativně levný propagační předmět.

P.: Ona je oboje.

Tři z vás už hráli v kapele Fifty Fingers, tím pádem ten váš název zavádí k myšlence, že je v něm jeden ten Finger, neboli prst, zaklet.

S.: To je úplná náhoda, když jsme ho vymýšleli, ani nás to nenapadlo. My jsem vždycky měli jen pracovní název, v diáři jsme měli napsáno zkouší P. R. S. T.. Hodně lidí se ptá, proč máme tak blbej název.

P.: Což znamená, že si ho asi hodně lidí zapamatuje. Spojitost s Fifty Fingers tady je u všech kromě Tomáše. Když se Fifty Fingers rozpadli a my jsme nějaký čas nehráli, každý jsme ale měli své nápady a plány, já instrumentální, na texty nejsem. No a tak jsme se domluvili, já jsem řekl Radkovi a Tomášovi, sešli jsme se a trvalo to asi dva roky, než jsme se sehráli.

S.: Původně jsem měla jen zpívat a na basu měl hrát Pavel Peroutka, ale pak jsme došli k názoru, že už se Pavel nevejde do auta.

P.:  A tak máme dva v jednom.

Past mezi žánry

Možná jste ale vpluli do takové pasti, kdy si publicisté libují, jak jste skvěle inovativní na pomezí žánrů, ale pro spoustu lidí jste žánrově nezařaditelní a tím pádem nad vámi váhají. Jak jste se tam dostali?

P.: To je otázka toho, co jsme kdy hráli a poslouchali. Tím se člověk vymezuje a určuje. Já jsem poslouchal bluegrass, newgrass, Alison Krauss a podobně, Sváťa americký folk a folkrock, třeba Shawn Colvin nebo britskýho Stinga. Rozhodně to nikdy nebyla česká muzika s výjimkou pár kapel, v mém případě třeba AG Fleku.

Ivo: To nemuselo bejt, ale díky.

P.: Nebo Žalmana, Nedvědů..

S.: Já jsem nejdřív poslouchala folkárny, pak jsem hrála bluegrass. Když člověk poslouchá a hraje všechno možný, tak z toho pak vyplyne nezařaditelnost v tom, co hraje sám. Začneš kopírovat jeden styl, pak najdeš inspiraci v dalších a všechno se to propojí.

Jasně, rozhodneš se vybočit z nějakých předpokládaných forem a jít o kousek dál.

S.: Právě že ani ne. To není žádný racionální rozhodnutí: Tak a teď budeme hrát jinak. To prostě přišlo samo a člověk se spíš akorát řekl: Co s tím budeme dělat, kde budeme hrát, na bluegrassové festivaly nás nevezmou, na rockové taky ne. Tak tak to je.

Vždyť Pepa je každoročně zvolený nejlepším bluegrassovým houslistou u nás.

P.: No jasně, to je přeci vliv rodinný mafie Malinovců, znáš to…

S.: Nás baví i bluegrass, tak proč ho nehrát dál.

Všude uvádíte jako jeden z nejdůležitějších vlivů na vaši hudbu moderní americký folk. Co to je?

S.: Spíš bych mohla říci jakákoliv akustická muzika tam z tý země. Není to bigbít, ani pop.

P.:  Dneska je v Čechách základem takové všeobecné rockové, nebo spíš bigbítové podhoubí. Projevuje se u většiny kapel ať rockových, nebo popových. Prostě poprocková scéna. Myslím si, že tady není nic takového jako ve Státech, kde je scéna mnohem rozvětvenější a pestrá, jsou tam styly, které s takovým tím šlapavým bigbítem nemají mnoho společného, ale taky šlapou, i když jinak.

Sdělovat hudbou

Jasně, i ten Sting je rock, ale ne bigboš. Na druhé straně tahle americká scéna má velmi často podstatnou část svého působení v textech. Vy jste se rozhodli zpívat jen anglicky u nás. Asi vám větší část publika nerozumí, a ti, kteří vám rozumí, asi stejně většinou nedovedou ohodnotit, je-li ten anglický text řemeslně dobrý. Nepochopí všelijaké konotace, skryté významy.

S.: Nechci nikoho urazit, ale já často nevím ani o čem jsou některé české texty. Když slyším novou desku, zajímá mě muzika a třeba až po půl roce začnu přemýšlet o textu. Text je určitě důležitá věc, která by měla něco sdělovat, ale v hudbě se přece taky sděluje něco muzikou. Nejsme Nohavica.

Pokud kapela a zpěvačka vědí, o čem zpívají, tak to přenesou do hudební části skladby...

S.: Třeba i tak by se to dalo říct.

Čeština má jinou melodiku než angličtina a je velký problém napsat na melodii, která zní anglicky, český text. Zpívala jsi někdy veřejně česky?

S.. Několik let s bratrem. Já jsem starej folkař. Ale k tomu, co teď hrajeme, bychom nedokázali napsat oduševnělý text v češtině, aby hezky zněl a měl pěkný smysl. Tak zpíváme anglicky. Je ovšem pravda, že v angličtině i sebevětší blbost vyzní tak nějak líp.

 P.: Svatě prostě sedí angličtina jako vyjadřovací prostředek mnohem líp. Svaťa třeba napsala na tuhle desku jeden text na mou muziku, jeden na Radkovu, dala to někomu přečíst, ten jí tam opravil pár chyb s poznámkou, že je to přesně o tom, jak u nás prožívá všední dny.

S.: Psala jsem to v hluboký depce.

Jak se dělá písnička

Část repertoáru máte převzatou, část vlastní. Jak vzniká taková písnička?

P.: Nevím jak u ostatních, ale u mě většinou s kytarou, přestože hraju spíš na housle. Nějakou dobu si brnkám sled akordů, které se mi líbí. Den, dva, týden. Tak vznikne něco, na co můžu nabalit nějakou melodii, a s tím přijdu a buď to vezmou nebo ne.

Takže od harmonicko-rytmické struktury?

S.: Ano. Melodii hledáme později.

P.: I když třeba s nějakou přijdu, Svatka si ji upraví.

Když přebíráte repertoár, tak jak si vybíráte písničky?

S.: Na základě toho, že se nám líbí.

Jasně. Ale kolik v takové Americe za den vznikne písniček, které zaznějí na internetových rádiích? Jak si vybíráte, z čeho si budete vybírat?

Ivo: Je jich moc, mělo by se to omezit. Zákaz nahrávání, když se něco přemnoží, má se to regulovat. Já to říkám už dlouho.

S.: Hodně poslouchám, objednávám a kupuju si spoustu nahrávek. Vlastně posloucháme hodně všichni.

P.: Čím víc posloucháš, tím máš větší invenci.

Nebo tě to zahltí a invence zbaví. Ztratíš se.

P.: Když to posloucháš jako muzikant, a přemýšlíš nad tím, co bys tam mohl hrát, tak ne. Když máš vytyčenou cestu, tak se neztratíš.

Hudební provoz

Vy jste už každý nahrávali ve studiu s leckým a byli v různých doprovodných kapelách. Jak moc je muzika k uživení?

T.: Vůbec. Ale na dietu dobrý..

S.: A to říká náš bubeník, který se jí živí.

R.: Kdyby byla muzika plnohodnotné zaměstnání, tak bych byl otrokem své práce.

S.: A poněvadž není, jsme otroky svého koníčka. Přijdeš v šest z práce a říkáš si: Do háje, za týden točíme desku, abych se připravila. Ale pokud se ti zadaří mít to jako dobrou práci v trochu komerční sféře, proč ne.

Takže připouštíte, že je možné jít do komerčních záležitostí, a uživit se tím.

S.: Jen nevím, jestli vlastně ty lidi dělají, co je baví.

P.: Samozřejmě jsou i případy, kdy se to povede. Kdy si hraješ to, co tě baví, někdo si toho všimne, vytáhne to na světlo, a ty hraješ, co tě baví, a uživíš se tím.

S.: Třeba Buty, Lucie. Hrají, co je baví, a živí se tím dobře. Kvalitní muzikou.

P.: Ale to je velmi nepravděpodobný průběh.

Takže jste se smířili s tím, že budete dělat, co vás baví a neuživí?

S.: Ne tak docela. Hrajeme přes dva roky, a děláme co můžeme, abychom se prosadili a bylo to pro nás i z finančního pohledu zajímavý.

A nemyslíte, že třeba anglické texty vám v českých poměrech brání v tom, abyste prorazili?

P.: My máme z dřívějších dob všelijaké kontakty, s bluegrassem jsme objeli půl Evropy. A vyjet ven na velký festival, to je velmi často finančně úplně jiná záležitost než u nás. To si za jeden festival vyděláš tolik, jako tady v normální práci za čtrnáct dní. Kdyby bylo pár takových hraní do roka a k tomu nějaká klubová hraní u nás za pár stovek, tak to už o něčem je.

S.: Ale furt je to o tom, aby nás to bavilo, jinak ti to stejně lidi neuvěří.

Ale uvěří...

P.: Vzhledem k tomu, co se u nás hraje, tak ti to asi hodně lidí uvěří.

S.: Jasně, že občas třeba hraješ písničku, kterou už považuješ za obehranou, ale lidi ji vyžadují. Ale to je snesitelné. Hrajeme to, co nás baví.

Všechny, nebo tři můžete jednoho přehlasovat?

P.: My tu písničku hrajeme tak, aby si v ní každý z nás našel, co ho baví. Každý si tam najde svůj part.

S.: Stane se nám i to, že uděláme nějakou písničku, o který máme pocit, že to je ono, ale po pár měsících zjistíme, že se v ní necítíme dobře, tak ji vypustíme. Nádherná píseň, jen nám nějak nesedla.

Ve studiu

Bude se ta deska nějak jmenovat?

S.: No, plán máme, ale ještě jsme ho definitivně neschválili.

Takže ji rozešlete pořadatelům, a vzniknou koncertní plány na léto. Už něco v diáři máte?

P.: To v kapele dělám já. Zatím pár festivalů u nás a jeden velký v Kaunasu v Litvě. Ale ono se to většinou zaplňuje tak v únoru, březnu. Většinou folkové a bluegrassové festivaly.

S.: A máme nějaké kluby na jaro, ke křtu desky v dubnu, a chystáme se do nich i na podzim.

Vydáte si ji sami?

P.: Máme nabídku od menšího vydavatelství, ale možná si to vydáme sami, protože díky sponzoringu kamarádů si máme možnost uhradit všechny náklady s její výrobou. A desky se stejně nejvíc prodávají na koncertech. Chystáme i nějaký ten klip, rádi bychom se dostali do Óčka, nějaké články v časopisech, musíš o sobě dát vědět. A v tom ti malý vydavatel stejně nepomůže.

V čem je rozdíl mezi hraním na koncertech a nahrávání desky?

S: U desky se strašně moc řeší zvuky. Barva nástroje, vyrovnanost. Přijedeš s nástrojem, se kterým jsi na koncertech hodně spokojen, a ono se ukáže, že na desku je nepoužitelnej. Učíš se i nahrát základy bez zpěvu, který se dotáčí zvlášť. Je to velkej rozdíl.

P.: Nahráváme základy všichni dohromady, tedy kytara, bicí, basa, já jim k tomu housle hraji jen orientačně, aby věděli, kde začínají a končí.

S.: Velmi záleží na pocitu, energii, barvě. Tu desku si třeba někdo pustí víckrát, a tak by bylo fajn, kdyby to vyšlo dobře.

Máte v pomocné stopě metronom?

P.: Ne, to by bylo úplně mrtvý. Náš metronom je Tomáš.

Budete mít nějaké hosty?

S.: Zdeňka Jahodu z Monogramu na mandolínu, Radka Vaňkáta na dobro, a jazzového saxofonistu Radka Zapadla.

P.: A Peter Mečiar - steel kytara. Chceme aby to bylo hezky barevný.

S.: A Radka Hlávku na piáno.

P.: Radek není host.

Host je to piáno.

P.: Některé písničky si prostě hosty zaslouží.

Kolik času jste si ve studiu naplánovali?

P.: Deset na natáčení, tři na míchání, jeden na mastering.

S.: To je asi standardní. Měli jsme začít v sobotu dopoledne, ale podělalo se auto, tak jsme začali až večer. Pak se ukázalo, že moje basa není dobrá pro nahrávání a sháněla se nová. A Pepa si zapomněl smyčec, tak zatím hraje na nečisto na půjčený.

P.: Bylo toho k zajišťování moc, chyba se vloudila. Zítra ráno mi ho pošta doručí.

Tak ať to hezky nahrajete. Šmytec, to je hezký konec rozhovoru. Děkuji za něj.

Jiří moravský Brabec

Heslo P.R.S.T.

Kapela P.R.S.T. byla založena na jaře roku 2004. Její repertoár se skládá jak z vlastních, tak i převzatých věcí, interpretovaných v angličtině. Významně se v něm odráží inspirace moderním americkým folkem, ale i jazzem a populární hudbou.

Členové:

Pepa Malina - housle, akustická kytara, vokál (Vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, obor housle. Hrál v: Petr Brandejs Band, Fragment, Fifty Fingers, Spolupráce: Robert křesťan a Druhá tráva, americký písničkář Jimmy Bozeman, Pavlína Jíšová. Žádaný studiový houslista, např.: Monogram, Petr Bende, Honza Nedvěd, Reliéf atd.) Mladší bratr Luboše a Pavla Maliny.

Radek Hlávka - elektrické a akustcké kytary, vokál (Vystudoval jazzovou kytaru na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Hrál v Fifty Fingers, souběžně hraje v r’n’r sestavě Lemon Nashville and His Golden Killers)

Svatka Štěpánková - kontrabas, sólový zpěv (Hrála v: Petr Brandejs Band a Fifty Fingers. Hostovala v kapele Slávka Hanzlíka, nebo amerického zpěváka a kytaristy Chrise Jonese na jeho evropském turné v roce 2003. Hraje v doprovodné kapele Liz Meyer. Nahrávala např. v projektech: Martin Žák "Písně stařičké stodoly" nebo Jimmy Bozeman and Lazy Pigs.)

Tomáš Vokurka - bicí nástroje (Vystudoval bicí na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Multižánrový bubeník, nhrával např.: Stenmark (hardcore), Chicken Soap (funk-fusion), Šavle Meče (bigband), James Harries (britský písničkář).

Web: www.prst-band.com

HOME