Ne, nikdy. Ani mě to nelákalo.

To byly jazzové kluby typu Reduty, anebo hudební hospody jako dnes u nás. Lidé tam už byli zvyklí, že se dvakrát třikrát týdně hraje muzika buď vysloveně jazzová, nebo aspoň jazzu blízká. To tady tenkrát neexistovalo.

Teď určitě dobrý, protože si říkám, že když se to hraje i po dvaceti letech, asi jsme to nenatáčeli nadarmo. Samozřejmě úplně jiné pocity máte, když se slyšíte poprvé v životě. Přiznám se ale na druhou stranu, že jsem občas sám k sobě dost kritický, hlavně když slyším poprvé novou nahrávku. To pak na ní nacházím především chyby. Teprve časem se to obrousí a člověk už to poslouchá jako celek.

To asi ano, to je líto každému. Způsobuje to současný systém dramaturgie snad všech rádií, kdy se vyberou dvě tři písničky ze všeho, co interpret nahrál, a ty se pak omílají do nekonečna. Ne že bych si myslel, že ty moje, co se vysílají, by byly špatné, ale přece jen, všechno se oposlouchá. K tomu si myslím, že jsem nahrál i jiné, přinejmenším stejně dobré. Proč se nehrají, to se musíte zeptat hudebních dramaturgů.

Ani ne tak předsednictvím, ale už samotným členstvím v Radě. Najednou mám dojem, že přijímám aspoň kousek zodpovědnosti za to, co rozhlas jako celek vysílá. Musím se zabývat i stanicemi, které často neposlouchám, včetně regionálních. My jako Rada tam sice nejsme proto, abychom přímo zasahovali do vysílání, ale jeho celkový charakter, koncepční půdorys jednotlivých stanic, s tím už přicházíme do styku. Pochopitelně také například schvalujeme rozpočet. Už jenom to nám dává k radiu jiný vztah, než může mít posluchač.

Radiožurnál chce být zpravodajsko-informační stanicí, ale snaží se suplovat i stanici hudební. To se mi moc nelíbí. Chápu, že hudba tam být musí, ryze zpravodajské stanice se dočkáme až s digitálním vysíláním. Jsem rád, že ta zpravodajsko-informační a publicistická tvář Radiožurnálu je v zásadě v pořádku. Ovšem pokud jde o výběr hudby, tam jsme s vedením Radiožurnálu v rozporu a řešíme to už roky. Radiožurnál a zřejmě i vedení rozhlasu se obává, že kdyby výběr hudby zaostřil a udělal čitelnější, ztratil by některé posluchače. Můj názor je jiný, myslím, že Radiožurnál lidi neposlouchají kvůli hudbě, tudíž by nějaký zásadní úbytek nenastal. Chybí mi u něho jasná hudební charakteristika – aby posluchač už podle hudby poznal, že poslouchá Radiožurnál.

O ničem takovém nevím. Mezi rozhlasem a televizí je ale v tomhle jasný rozdíl. Celoplošných televizních kmitočtů je velmi omezený počet, rozhlasových frekvencí a tudíž i možnosti konkurence je u nás mnohem víc, a tak nikdo neměl touhu sahat na frekvence Českého rozhlasu. I když nepopírám, že některé komerční stanice mají na obsah a cenu vysílání veřejnoprávního rozhlasu svůj kritický názor.

Budete se divit, ale v tomto směru souhlasím s výroky Pavla Dostála v rozhovoru pro MF Dnes – rozhodně není katastrofální. Je tu spousta výborných věcí. Přes značný tlak na peníze, který byl, je a vždycky bude, a přes dlouhodobé podfinancování některých kulturních institucí na tom české umění na tom není vůbec špatně. Třeba vzniká hodně dobrých filmů, ačkoliv každý rok slyšíme od producentů varování, že to je naposled a že končí se zdroji. Na trhu najdeme vedle braku i dobré knížky. A dobré muziky je taky dost.

V tom vidím nejen náš, ale vůbec celosvětový problém. To, co je dobré, se ne vždy dostane do rádií a obecně do médií. Samozřejmě se mi to nelíbí.

Za prvé – dělat menšinový žánr je svobodná volba. Kdo se do toho pustí, chtě nechtě musí souhlasit s tím, že pojede po jiných kolejích než Karel Gott. Za druhé – nějakou pozornost veřejné moci, ať je to stát, obce nebo kraje, i menšinové žánry zasluhují. A nějaké peníze do jejich podpory jdou už dnes. Ovšem podle mě by nebylo pro takové žánry příliš zdravé, kdyby vyrůstaly vysloveně za státní peníze. Ta muzika stojí a padá s iniciativou zdola, s radostí a amatérskostí v dobrém slova smyslu. Stát by tedy jistě měl občas podpořit akce, kde se muzika prezentuje většímu publiku. Ale, a možná spíš, by měly jít veřejné peníze do uměleckého školství a vůbec do projektů, kde se lidé učí, seznamují, zdokonalují.

Když jsme začínali, většinu hostů jsem znal osobně. I teď občas zveme hodně známé tváře, protože se snažíme ukázat šířku a pestrost společenského života u nás. A mezi fenomény dneška, které chceme představit, patří i popularita jako taková. Tudíž k nám občas také chodí celebrity, které potkáte i v jiných pořadech – ne všechny, zajímají nás jen ty, za nimiž kromě popularity stojí i něco víc, s nimiž si můžeme povídat o i tom, jak se celebritami staly, co to pro ně znamenalo, jak to na ně působí. Pokaždé se je ovšem snažíme postavit do protikladu s druhým hostem, který vždycky ukazuje jiný svět, jiný úhel pohledu, jiný typ hodnot.

To zatím nejsou hosté pro mě. Že prošli soutěží, je určitě zajímavá věc a životní zkušenost, ale to ještě nemohou být “krásný ztráty”.

Já jsem k bigbítu přišel z jiné parkety než většina ostatních, hodně jsem poslouchal jazz. To bylo moje podhoubí. Sice sám jsem opravdový jazz nikdy nehrál, ale znal jsem a hrál se spoustu jazzmanů a moc se mi to líbilo. I moje vzory, třeba Ray Charles, z jazzu vycházely. V prvních letech jsem dělal hlavně soul a rhythm’n’blues, to byla emocionální hudba, žádná intelektuálština. Já jsem vycházel z americké hudby, zatímco tehdejší český bigbít většinou z britské tradice. To byl první moment, kdy jsme se odlišovali.

Jakmile jsme začali skládat vlastní věci, muzika chytala jiné dimenze. To, co nazýváte intelektuální hudba, vzniklo asi tím, že jsem četl určité knížky a pohyboval se v určitém prostředí. I když jsme všichni v bigbítu začínali především tím, abychom se líbili holkám, měli jsme pak cíle vyšší. Takže jsme směřovali od “hospodské” hudby k “velkému umění”, k syntéze s vážnou hudbou, k větším formám. Byla to tehdy taková móda. Smyčka se pak po letech ovšem uzavřela, když jsme se do té “hospody” v klidu vrátili s obyčejnou písničkovou formou. Dneska si myslím, že to je tak správně. Rozhodně už nemám ambice skládat opery.

Určitě. Ten festival mi pomohl mezi špičku. V lednu roku 1967 jsem se poprvé postavil před mikrofon a v prosinci jsem najednou byl mezi těmi, na které jsem koukal jak na bohy – Petr Janda, Olympic, Matadors. Teď jsem stál vedle nich a někdo ještě řekl, že jsem nejlepší. I tak by ale úspěch na festivalu byl málo, k natočení desky nám nepřímo pomohl Olympic.

Měli jsme ideu, že celá jedna strana desky bude jedna skladba, něco jako suita. Napsat k tomu text nebylo vůbec jednoduché, chtěli jsme, aby to napsal někdo, kdo umí zacházet se slovem. A zase zapracovala náhoda. Hynek Žalčík, tehdejší producent se znal osobně s Josefem Kainarem a podařilo se mu přesvědčit ho, aby napsal text na Město Er. To byl Kainarův první vstup do českého bigbítu, pak napsal ještě Kuře v hodinkách.

V mém případě byly větší problémy s češtinou ve zpěvu než v textu. Dva singly, které jsem česky nahrál ještě před druhou deskou, byly hrozné. Zjistil jsem, že mi to česky nezní, že se do toho nemůžu opřít. Až na Městu Er jsem se to naučil. A pokud jde o píseň Tys kámen, to byl můj první a zatím taky poslední publikovaný text v životě. Neumím psát texty.

Je to logicky podivné pro mladší generaci, která nepamatuje poměry v 70. letech. My jsme se museli najednou uchylovat, kam to šlo. A to ještě účinkování v semaforské Kytici patří k tomu málu, na co z té doby vzpomínám rád. Jinak jsem se pokoušel o standardní pop-music, a to velmi neúspěšně. Ani jsem se nedivil, já tomu nikdy nevěřil a nikdy jsem to nedělal s láskou. Pozvání do Semaforu sice vedlo k žánru, který nebyl mým šálkem čaje, ale sama o sobě byla Kytice, kde jsem hrál skvělá věc. Jsem moc rád, že jsem tam mohl být, s pány Suchým, Havlíkem, protože jinak bych se z toho zbláznil. Kromě tohoto projektu celá 70. léta byla pro mě dobou totálního úpadku a trvalo mi strašně dlouho, než jsem se z toho vyhrabal. Bez té zkušenosti bych ale dneska asi nebyl, co jsem.

Nepatřil jsem mezi vyloženě zakazované, občas jsem sice nesměl do nějakého kraje jet, ale v zásadě jsem se pořád držel na hraně. Žádné opravdu “policejní” potíže ve stylu Plastic People nebyly. Hůř byl na tom Vláďa Mišík nebo Pražský výběr a další kapely v 80. letech. Ale rozhodně jsem nepatřil mezi miláčky režimu .

Určitě obojí. Hlavní bylo mé odhodlání, říkal jsem si, že je nutné postavit se znovu na vlastní nohy. Začalo to deskou Holubí Dante, která předcházela Koleji Yesterday. Ukázalo se, že nemůžu jenom spoléhat na své jméno a jakoby navázat na Město Er, po deseti letech na to nebyl nikdo zvědavý, byla tu už jiná posluchačská generace. Napsal a zaranžoval jsem ji celou sám a zřejmě to nebylo dobré rozhodnutí. Pomohla mi k poznání, že je potřeba hledat lidi do týmu. Tak jsem začal dělat s Láďou Kantorem a on mě nasměroval na lidi typu Skoumal, Šrut anebo Hrubý, se kterými vlastně spolupracuji dodnes. Poznal jsem taky, že v jistém věku nemá cenu se stále hlídat, jestli jsem dost stylový, ale že je třeba zpívat všechno, co se mi líbí – Ray Charles to vlastně dělal taky tak. Začal jsem dělat muziku na texty, předtím to bylo obráceně. A tak vznikla Kolej Yesterday, od ní byl směr cesty jasný a už se jen naplňoval.

Původně jsem si myslel, že se k ní nikdy nevrátím. Dva roky od vstupu do Federálního shromáždění jsem skutečně vůbec nehrál, poprvé jsem začal znovu v roce 1992 v rámci volební kampaně ODA. Vystupovali jsme s Vláďou Mišíkem na několika větších akcích, a protože v tehdejší Mišíkově kapele hráli moji bývalí spoluhráči, nebylo těžké se repertoár doučit. Tak jsem zjistil, že mi to chybělo a že lidi to stále poslouchají rádi.

Dlouho mi trvalo najít odvahu. Ale letos by měly vyjít dokonce hned dvě. První je už natočená, vyjde u Indies na jaře a obsahuje živou nahrávku našeho tria s Lubošem a Honzou z brněnských koncertů ve Staré pekárně. Na konec roku pak chystáme druhou, studiovou. Bude autorská a v kapelovém aranžmá. Pavel Šrut napsal velkou sadu textů, kterou nám dal, a my na to děláme hudbu. Petr Skoumal dodal muziku k pěti písničkám, Luboš Andršt zatím dvě, Honza Hrubý taky, já sám jsem vytvořil tři. To bylo pro mě nejtěžší – po osmnácti letech začít, myslel jsem si, že už nikdy nic nenapíšu.

Černý ovce byl původně taky sólový projekt, a to Honzy Hrubého. Kolektivní dílo se z toho stalo poté, co mě Honza oslovil a já proti původní představě nazpíval místo jedné písně šest. Přispěl k tomu i vstup Petra Skoumala, který kromě se textů ujal i produkce. Ale zpátky k té mé nové desce. Budu na ní zpívat texty Pavla Šruta, hudebně to bude kolektivní dílo. Jen na rozdíl od framusáckých desek, jako byla třeba Kolej Yesterday, aranžmá nevznikne společným dotvářením na zkouškách. Vlastně ještě nevím, jestli se budeme snažit o jednotící charakter ve zvuku, spíš asi ne – půjde nám o rozmanitost.

Honza Hučín

HOME