Karel Prokeš z ValMezu

Rozhovor s Karlem Prokešem jsme si původně naplánovali do červnového čísla. Jednak Karel slavil životní jubileum a jednak se v tom měsíci konal Valašský Špalíček, jeden z nejosobitějších festivalů v republice. Člověk míní... S Karlem se známe přes dvacet let, rok jsme spolupracovali na televizních pořadech Sešli se a kontakt udržujeme. Oba děláme kulturu ve městě, kde žijeme, a máme věčně moc práce a málo času. Nakonec jsme si na sebe čas udělali.

Když jsem ti volal, byl jsi zrovna ve škole. Co studuješ a kolik ti je vlastně let?

Podnikání v oboru obchodu a služeb. Spousta ekonomiky, ale mě tam bavil dějepis a baví literatura i právo... Jít do školy, to byl před lety takový kavárenský nápad. Myslel jsem, že se něco dovím, do roka mě vyhodí a bude klid. Zatím nevyhodili, ale už mě to zatěžuje, mám taky jiné starosti. Jsem ročník pětapadesát, starý jako rock´n´roll...

Poprvé jsme se potkali někdy v osmdesátých letech. Valašské Meziříčí, aneb Valmez, bylo tehdy fenoménem. Během krátké doby se zde objevilo několik výrazných kapel různých stylů – Mňága a Ždorp, Betula Pendula, Ciment. Čím si ten fenomén vysvětluješ a opakovalo se něco podobného na naší scéně i jindy a jinde?

To je pravda, hrála tu spousta kapel a moc se jedna druhé nepodobaly. Vedle zmíněných také minimalistický Minimální orchestr, Blues Bazar, punkoví SMS a též formace Slepé střevo, Rytmus 84, Koroze a Knorovo těleso nebo Happyend... Tedy skupiny, z nichž pak vykrystalizovala Mňága a Žďorp v té podobě, jak si ji pamatujeme z počátku devadesátých let, kdy se výrazně prosadila. A to byla jen špička ledovce, mohl bych názvy dalších kapel z Valmezu té doby recitovat hodnou chvíli. Já ale žádnou jinou scénu, kromě brněnské a pražské, tak detailně nesledoval, tedy nevím, zda to někde jinde, ve srovnatelně malém městě, bylo stejné nebo podobné.

Až po revoluci vešlo v obecnou známost, že se u tebe natáčely ilegální nahrávky, které později vyšly v zahraničí. K něčemu takovému bylo třeba dost odvahy. A hrozilo nebezpečí, že když se to provalí, ohrozíte tím i tu trochu místní kultury, která byla oficiálně povolena. Nebáli jste se?

No, to je otázka... V sedmdesátých a osmdesátých letech si folkoví písničkáři v meziříčském M-klubu podávali kliku. Já měl vedle v ulici sám pro sebe velký byt, tím pádem většina koncertů končila večírkem v soukromí. Ostatně, zdá se mi, že v kulise některé z těch spikleneckých besed si pamatuji i tvou návštěvu. V té době a blbé situaci se nám ve spolek vlastně žilo docela hezky. Byli jsme jedna parta, když mládenci s kytarami měli hlad, dostali polívku a zpravidla se našlo i pár sedmiček dobrého vína z Velehradu. Když pak Vladimír Veit potřeboval s Emilem Pospíšilem natočit album Texty pro švédský Šafrán Jiřího Pallase a říkal, že to v Praze nejde, půjčil jsem z M-klubu mikrofony s mixážním pultem a nahráli ho u nás. Taky v tom bytovém „studiu“ nahrávala Dagmar Voňková, „kmotřenka" mé starší dcery...  V tom bytě, kde ostatně žiju dodnes, se děla spousta věcí, leccos jsme tu upekli. Teď si vybavuju, že jsem doma, asi v šestaosmdesátém, při jednom tahu s Tonym Ackermanem a Martinem Kratochvílem pouštěl záznamy z koncertů Pavla Dobeše. Jazzrockový klavírista si je hned zkopíroval a sliboval, že Pavlovi ve svém studiu nahraje desku. Později jsem se o tom zmínil Jiřímu Černému, ale ten mávnul rukou – „tak tomu hochu nevěř, Martin do toho nepůjde.“ Jak víš, Jiří se tenkrát mýlil. První album Pavla Dobeše z Kratochvílova studia vyšlo v roce 1989.

Jak funguje ValMez

Po revoluci ses ocitl i v komisi Ministerstva kultury, která rozděluje granty na kulturní projekty. Jak to vlastně funguje?

Žádnou romantiku v tom nehledej. Do grantové komise jsem byl pozván až koncem devadesátých let, strávil jsem tam dvakrát po třech letech. Komisi tvořily dvě subkomise, vážná a veselá, tedy jedna tu byla pro vážnou, druhá pro alternativní hudbu a jazz.  Pošťák mi vždycky začátkem roku doručil těžký balík papírů a mým úkolem bylo prokousat se před jednáním subkomise asi tak sto dvaceti projekty, seznámit se s jejich obsahem a úrovní zpracování, tedy, řekněme, s věcnou správností. Pak jsem ten balík vezl zpátky do Prahy na jednání subkomise. Tam byly nastaveny mantinely pro hodnocení a projekty všech grantových okruhů prošly dvoukolovým bodováním. Následovalo další jednání, teď už celé komise, které stanovilo určitou hranici, a o projektech, jejichž bodové hodnocení té úrovně nedosáhlo, se dál nediskutovalo. Projektům, umístěným nad určenou hranicí, podle pořadí a toho, na jaký rozpočet byly nastaveny, členové komise po nějaké, někdy docela urputné diskusi navrhli dotace. Zpravidla na výši grantu padly dva návrhy, a o těch se hlasovalo. Vždy se pak našlo dost nespokojených žadatelů a mě zase vždy překvapilo, kolik ne příliš nápaditých dramaturgií se každoročně sešlo především mezi projekty festivalů. Někdy se tam objevily i dost kuriózní záležitosti, ale v zásadě..., hodnocení těch žádostí není až tak velká zábava. A když tu práci děláš odpovědně, dáš tomu hodně energie i času. Pro mně  bylo zajímavé setkávání s členy těch komisí, s lidmi z různých oblastí hudebního světa, jimž bylo dobré naslouchat. A zároveň jsem při té práci měl docela přehled o tom, co se na podstatné části hudební scény děje. 

Pracuješ jako dramaturg v M–Klubu a ten je součástí Kulturního zařízení města Valašského Meziříčí. Můžeš to zařízení i M–klub trochu popsat? Kolik to má lidí, kolik dělá akcí ročně a jaké?

Řeknu ti, jak to bylo od roku 1990 do loňského prosince. Kulturní zařízení mělo kromě ekonomického úseku a oddělení techniky tři střediska, která zajišťovala kulturní programy - Společenský klub, tedy S-klub, M-klub a kino Svět. V přepočtu má celé zařízení osmadvacet zaměstnanců. Kromě toho je v Kulturním zařízení také restaurace, kterou nejdříve provozoval nájemník, potom nějaký čas my a pak zase jiný nájemník.  Kino má zvláštní budovu a jinak celé Kulturní zařízení sídlí v zámku Žerotínů,  kde ta střediska, S-klub v patře a M-klub ve sklepě , mohou fungovat samostatně, a když je to při větších akcích potřeba, i dohromady. V letních měsících probíhají kulturní programy i na nádvoří. V posledních letech máme, především jako výstavní prostor, k dispozici také zámeckou kapli s pěknou kavárnou a od letošního května také nový amfiteátr v zámeckém parku. S-klub nabízí cykly koncertů a divadel v předplatném a pak takovou tu kulturu pro střední a starší generaci, ale v zámeckém sále, kde je v elevaci nějakých tři sta dvacet míst a na stání asi pět set, je možné udělat i rockový koncert. M-klub pro sto padesát lidí, na stání v pohodě pojme i dvojnásobek. To je velmi příjemný prostor, kde probíhají ty alternativnější věci, hudební produkce všeho druhu, přednášky, filmové projekce, malé výstavy... Ročně tak sto dvacet akcí, z toho čtyřicet, padesát koncertů, na nichž meziříčským posluchačům zpravidla představíme více než stovku kapel, písničkářů a všelijakých dalších muzikantů. V M-klubu jsem pracoval já, v roli vedoucího a dramaturga, a jedna výborná produkční. Pak už tam na plný úvazek byla jen uklízečka. Takhle jsme, zpravidla s přispěním někoho z techniky a na vedlejšák zaměstnané paní v šatně a pokladně, zajišťovali všechny akce. Od ledna letošního pod vedením nové ředitelky ta střediska, tedy S-klub a M-klub, v podstatě zanikla, byla zrušena místa vedoucích, všechno to pod ředitelčiným dohledem řídí nový hlavní dramaturg a dvě dámy se starají o ten produkční servis. Hledáš-li v tom moji úlohu, nenajdeš ji...  

Jsou ve Valmezu i jiná kulturní zařízení?

Jistěže se hraje i leckde jinde, jsou tady přinejmenším dvě hudební hospody s hudebními programy, městská knihovna... Ale Kulturní zařízení toho logicky nabízí nejvíc.

Valmez má asi 28.000 lidí. To je město slušné velikosti, ale zase žádná metropole. Do těch je od vás dost daleko. Ty jsi kulturní publicista a člověk s velkým rozhledem v mnoha kulturních oblastech. Nelákalo tě to odejít do některého velkoměsta, věnovat se jen těm žánrům, které jsou ti blízké, a víc se věnovat psaní, případně hudebnímu manažmentu?

Ale mně se docela líbilo dělat kulturu ve Valašském Meziříčí. Dělal jsem to někdy od roku 1976 čtrnáct let zadarmo a pak téměř dvacet let jako vedoucí M-klubu.  A s tím, co se děje ve větších městech, jsem vždycky byl v kontaktu.  Jako publicista už řadu let spolupracuju hlavně se zlínskou redakcí Mf Dnes a tam píšu z oblasti kultury, o čem je potřeba. Zároveň mám každou sobotu odpoledne po patnácté hodině v Českém rozhlase Ostrava autorský pořad, takovou hudební kavárnu s názvem Extrovna, který si ve středu, hned po půlnoci můžeš v repríze poslechnout i na Praze, nebo pak po dvacáté hodině večer zase zpátky na těch ostravských frekvencích. V té Extrovně občas něco čtu, někdy vyprávím o kávě a kavárnách a hraju jen tu hudbu, která mě baví. Mám radost, že to baví i posluchače, přinejmenším ty, kteří mi píšou.   

Lidi kolem

Kulturní klub může znamenat leccos. Hospodu s programem, menší kulturní dům. Pro nás pamětníky to je prostě zařízení, které má i své klubáky, tedy lidi, kteří se na jeho činnosti podílejí jako dobrovolníci. Má něco takového M–klub? Jakou mají šanci mluvit do provozu?

Nemůžeš být odborník na všechno a dobrý dramaturg asi není ten, kdo všechno vymyslí sám.  Úloha dramaturga spočívá v tom, že v možnostech nějakého rozpočtu a při znalosti publika, které oslovuje, vymyslí ten základní formát, kde je též prostor pro nápady lidí, kteří mají zasvěcený přehled v žánrech, do nichž on zase až tak nevidí. Jde jen o to, aby to v celku dávalo smysl.  Já jsem se snažil mít těch amatérských spolupracovníků co nejvíc a M-klub jsem od počátku vnímal, jako společenství lidí, kteří ze zájmu chtějí něco dělat. Proto jsem tam v sedmdesátých letech přišel. V praxi ale jde také o to, aby nadšení dobrovolníci dokázali své nápady dotáhnout až do té realizace, aby ta jejich „amatérská" práce měla profesionální úroveň. Mám radost, že jsem takové lidi potkal a mohl s nimi spolupracovat. Někteří z nich měli při tvorbě svých programů v M-klubu zcela volnou ruku a já měl jistotu, že to bude fungovat.

Jak vzpomínáš na spolupráci s Petrem Fialou a kapelou Mňága a Žďorp.

V tomhle městě jsme se nemohli minout, potkávali jsme se, ale osobně jsem Petra a jeho kamarády poznal v době Happyendu, který se pak rozložil na jaře sedmaosmdesátého roku při koncertě na Rockfestu v Praze. Pak během velmi krátké doby vznikla Mňága a Žďorp, v první fázi vlastně obnovené Slepé střevo. Premiéru měla už začátkem léta toho roku na Valašském špalíčku. Zažil jsem s nimi první úspěšné koncerty i zákazy, ty roky, kdy Mňága šla nahoru. Vystoupení v září 1988 na festivalu v Lipnici, první hraní v pražské Lucerně o rok později a myslím v následujícím roce šílený koncert na Slovensku v Senci... Divoká léta. Na začátku devadesátých let nutně přišla doba, kdy kapela potřebovala pořádný servis a mě víc bavil M-klub. Bylo třeba, abychom šli každý za svým. Pak také ale byly časy, kdy jsme s Petrem byli sousedi přes ulici, koukali jsme si do oken a vodili děti do stejné školy... Takže vzpomínám rád. Měli bychom zase zajít na kafe...

Pomáhal jsi i v pozdějších letech některým kapelám na cestě za publikem, za prosazením se. Asi nejznámější jsou Docuku a Lucie Redlová. Co taková práce obnáší a o koho se staráš dnes?

No, některým jo... Kapela Docuku vznikla víceméně v okruhu M-klubu. Asi jsem jim v začátcích našeptával, aby vzali Lucii Redlovou, doporučil jsem bubeníka Karla Mikuše a nesu díl odpovědnosti i za to, že s nimi od loňska hraje houslistka Jitka Šuranská. Baví mě pracovat na různých projektech, vymýšlet nové věci a zajímavá spojení, seznamovat lidi, kteří by spolu mohli něco dokázat. Při vší další práci mi pak ale už moc nezbývá čas na to, abych se staral o každý jejich další koncert. Potřeboval bych na to nějakou sekretářku.... Lucie Redlová... Tak ta v M-klubu vyrůstala a když začala sama hrát, přirozeně jsem se snažil jí v tom pomoct, domluvil jsem společné koncerty s Jamesem Harriesem a pomalu se to rozjelo až k albu První, poslední s muzikanty z irské kapely The Walls. Ona je stále zpěvačkou a mandolinistkou ve skupině Docuku, ale už můžete na plakátech vidět také název její nové formace Lucie Redlová a Garde, kde hraje také kytarista Martin Knor z kapely Mňága a Žďorp.  Pod agenturou M-klubu dnes hraje ještě hardrocková kapela Ciment a máme tu od počátku sedmdesátých let divadlo Schod. Mimo tuhle agenturu na lecčems spolupracuju s písničkářem Jamesem Harriesem a tak...

Špalíček

Nejslavnější akcí u vás je alespoň pro mne Valašský Špalíček. Jaká je jeho historie a filosofie?

Festival jsem vymyslel v roce 1982, když začalo být jasné, že tehdejší Jazzová sekce už žádné Pražské jazzové dny pořádat nebude. Přišel jsem s tím za Milanem Kuchynkou, který tehdy vedl M-klub a dal mi tam nějaký prostor pro mé nápady. Tohle byla sice větší akce, on v tom ale problém neviděl. Do ničeho mi zvlášť nemluvil, jen chtěl, aby to byl především folkový festival a trval na názvu Valašský špalíček. Nic z toho mi nevadilo. Upravil jsem program, jak chtěl, aby to drželo vodu v tom žánru. Postavil jsem festival jako alternativu k Portě a tak od roku 1983 proběhly první tři ročníky. Byly to jednodenní akce, odpoledne se hrálo venku v amfiteátru a večer v M-klubu, nebo v zámeckém sále. Ale protože jsem přece jen chtěl něco víc, než jen hudbu, už na prvním ročníku jsme také promítali filmy. Když Kuchynka musel v polovině osmdesátých let z M-klubu odejít, což byla opravdu škoda, rozšířil jsem v šestaosmdesátém festival na dva dny a začal do programu prosazovat alternativní kapely. Nejdříve měl festival zvlášť rockový a zvlášť folkový koncert, ale později už jsem to celé propojil a nezdálo se, že by to divákům vadilo. Od sedmaosmdesátého roku je festival třídenní, asi dvakrát byl i čtyřdenní. Přibylo filmů, v programu se objevila divadla, na konci osmdesátých let i diskusní pořady a od roku 1990 začaly na Valašský špalíček jezdit i zahraniční kapely. Po čase jsem ze zahraničí zval místo anglických a amerických kapel spíš irské skupiny a písničkáře, zkoumal  jsem, co zajímavého je v Polsku, Maďarsku, v zemích bývalé Jugoslávie, v Asii a Africe... a snažil se tím programem upozornit na rozdíl mezi hudbou a zbytečným hlukem. 

Asi největší objev v dějinách Valašského špalíčku je jistě nejen pro mne Glen Hansard a The Frames. Bylo to jejich první vystoupení u nás? Co bys dál zařadil k dramaturgickým perlám v historii Špalíčku?

Sám Glen Hansard před vystoupením na Valašském špalíčku myslím už hrál v Praze, celá kapela pak měla českou premiéru ve Valašském Meziříčí. Co ti říct k těm „perlám..."? V programech festivalu se za ta léta objevila spousta jmen a mně v hudbě zajímají trochu jiné věci, než lesk výročních cen a hvězdná sláva... Líbilo se mi, když u nás hrál americký bluesman James Blood Ulmer, kterého jsem měl rád už v sedmdesátých letech, jakýmsi splněným snem byl také výborný koncert polského jazzmana Michala Urbaniaka. Hezké vzpomínky mám na vystoupení irských Bell X1, nebo The Frank And Walters, i na dávnou návštěvu britské kapely Tower Struck Down..., koukni se na You Tube. Zajímavou zkušeností byly samozřejmě koncerty afrických kapel. Hráli tady Magou & Dakar Transit ze Senegalu, Afel Bocoum & Alkibar z Mali, Aly Keita Trio z Pobřeží slonoviny, So Kalmery z Konga, Mamadou Diabate´s Percussion Mania z Burkina Faso, nebo Henri Dikongué z Kamerunu... Loni se mi třeba líbil také Američan Fernando Saunders, ale já teď určitě na někoho zajímavého zapomněl...   

Letošní program Valašského špalíčku je docela pestrý. Co myslíš že by si neměl nechat ujít čtenář časopisu FOLK?

Myslím, že by toho měl vidět co nejvíc, zkusit i ty žánry, s nimiž nemá zkušenost. Jistě by ale neměl minout vystoupení Radůzy, či irských Low Mountain. A především by si měl udělat čas na koncert skupiny slavného baskického písničkáře Rupera Ordoriky, nebo tria Wirginie Mukweshy ze Zimbabwe. Mohl by také porovnat různé kytarové školy. Poslechnout si, jak hraje český muzikant Zdeněk Bína a vedle něj třeba Shahab Tolouie z Iránu... Zároveň si myslím, že takového člověka musí potěšit třeba zpěvák Peter Lipa, nebo americká bluesová zpěvačka Deitra Farr.

Na rozdíl od „velkých“ open airů v létě, má Špalíček pořád ještě takovou skoro domáckou velikost. Kolik lidí se na něj přijde podívat a máš nějak prozkoumáno, kolik jich je místních a kolik přespolních?

Nemůžu vědět, kolik lidí přijde, ale zatím bylo nejméně myslím jedenáct set a nejvíc kolem dvou a půl tisíce. A jsou to většinou lidé tady z oblasti mezi Ostravou, Olomoucí, Zlínem a slovenskou hranicí.

S jakým rozpočtem taková akce pracuje, nakolik je sponzorsky vyfutrovaná?

Valašský špalíček pořádáme za finanční podpory Ministerstva kultury, fondu kultury Zlínského kraje a města Valašské Meziříčí. V projektu jsme náklady předběžně spočítali těsně pod milion a k pokrytí toho rozpočtu je potřeba i nějakých peněz od sponzorů. 

Hudba a zbytečný hluk

Když jsem si prošel účinkující na letošním Špalíčku, nemohu se zeptat zda má podle tebe folk blíž k žánrům jako world music, alternativa, jazz, nebo trampská píseň, či country. To je z tvé dramaturgie asi jasné. Ale kdy k té změně došlo? Nebo to bylo vždycky a šlo jen o deformaci danou poměry u nás?

Tak především, letošní dramaturgie zdaleka není jen mým dílem. Já přinesl sedmadvacetiletou tradici, z níž plyne jakási základní myšlenka, a část programů... Víceméně jsem je před chvílí zmínil. Letos je to poprvé spíš kolektivní hra s velkým přispěním Gabriely Zelinkové, která do projektu vstoupila z pozice ředitelky Kulturního zařízení. Z dalších lidí, kteří se na dramaturgii podíleli, musím zmínit aspoň filmového producenta Milana Kuchynku ml.  Ale zpět k tvé otázce. Pro mne není důležité, jestli téhle hudbě říkáme folk a jiné zase rock. Tohle už v polovině šedesátých let vyřešil Bob Dylan, který mě mimochodem kdysi přivedl na myšlenku, že nejgeniálnější hudební útvar je písnička. A ty žánrové škatulky jsou tady od toho, abychom se v tom vyznali. Oba o té hudbě píšeme, tak víš o čem mluvím. To bys to často musel dost složitě popisovat, nemít to takhle rozparcelované. Práce mě samozřejmě nutí poslouchat leccos, ale dobrovolně poslouchám jen takovou hudbu, která mi sděluje, co ještě nevím, nebo mi sděluje to, co znám, způsobem, na který bych sám nepřišel. A je mi jedno, jestli je to jazz na trumpetu, folk na kytaru, nebo bluegrass na banjo.

A vůbec, z hlediska celosvětového, co to je folk 2010?

V osmdesátých letech jsem dělal cyklus koncertů s názvem Cesty lidové písně k folku, kde jsem hledal odpovědi na podobné otázky, ale dnes bych se ten žánr jen nerad opovážil definovat. Když Glen Hansard zpívá s kapelou Frames, je to rock. A když se na ulici, kde ho nikdo nezná, doprovází sám na kytaru, je to folk? Vzpomínáš si, jak jsme u nás v šedesátých letech říkali písničkářům, než jsme zjistili, že jsou to folkoví zpěváci? Kam jsme si tenkrát zařadili Donovana, Leonarda Cohena, Tima Buckleyho, Nicka Drakea, Simona a Garfunkela, nebo toho Dylana? Třeba Karel Kryl mi na konci šedesátých let zněl jako bigbítový zpěvák.

Uvažuješ nad proměnami muziky, která není mainstreamová? Nad tím, jak si hledá cestu k posluchačům, vytváří komunity? Jak dokáže nahradit to, že o ni masmedia nezavadí? Jak bys popsal současný stav a trendy?

To je námět na rozsáhlou studii, ale dobře... Vynechám žánry, které jdou zcela mimo formát časopisu FOLK. Nebudeme se bavit o hip hopu a podobných věcech, ani o tanečních žánrech, o lidech z těchto kruhů, s nimiž jako dramaturg klubových programů spolupracuju.  Já vlastně nevím, jestli ta situace je dobrá, špatná, nebo „normální". Oba pamatujeme časy, kdy hudba plnila zástupné funkce a zajímali se o ni i lidé, kteří by se za jiných okolností zajímali o něco jiného. Na koncerty Vladimíra Merty, abych se držel žánru,  v osmdesátých letech chodili lidé, které teď na normální folkový koncert nedostaneš. Melodii, která byla slušně napsaná, od sedmdesátých let četli i lidé, pro které hudba nebyla tím nejdůležitějším v životě. Teď je hudebních časopisů víc, většinou mi nepřipadají dobře napsané a také je nikdo moc nečte.  Ale jinak se tu hraje na zvláštním hřišti. Řekl bych, nabídka převyšuje poptávku, ale vlastně ji neuspokojuje. Pro samotné muzikanty není dnes jednoduché začínat, přesto je tu spousta kapel, jenže pro mé uši málo opravdu zajímavých. Skoro všichni muzikanti umí slušně hrát, mají dobré nástroje, ale nikoho to jejich hraní moc nezajímá. Dostat kapelu k pravidelnému koncertování do klubů je nadlidský výkon a jako pořadatel koncertů musím dodat, že stejně těžké je v klubu dobře hospodařit a dlouhodobě jej udržet v provozu.  Vydat desku pro kapelu, která to umí zaplatit, nepředstavuje žádný problém, prodat ji je téměř nemožné. Sám sice mám pracovnu plnou cédéček s výbornou muzikou, ale většinu z toho, co se běžně vydává, bych si nekoupil.  Rádia a televize se samozřejmě tváří, jako by některé žánry neexistovaly, ale máme k dispozici to demokratické a mocné masmédium - internet. Internetová publicistika, to je sice někdy pěkné smetiště, ale na druhé straně, když odfiltruješ ty blbosti a víš, kde hledat, dovíš se tam kde co a zároveň lze tou cestou celkem jednoduše poslat hudbu posluchačům. Jenže jakým? Před časem u nás hrál australský muzikant Hugo Race s kapelou True Spirit. Pouštěl jsem jeho desky vrstevníkům mé mladší dcery, středoškolákům. Líbilo se jim to, natáhli si tu hudbu do empétrojek, ale na koncert by nešli.

Dovedeš si představit, že jednou Valašský špalíček i další práci v M-klubu předáš dál a budeš jen posluchač, návštěvník?

Tak to tvé „jednou" je za dveřmi. Život bez Valašského špalíčku, který jsem sedmadvacet let připravoval, a bez každodenní starosti o M-klub ve všech souvislostech, včetně nekonečných půtek s nepřejnými..., tak ten si dovedu představit docela snadno a hodlám si ho od začátku léta užívat. Běžným posluchačem ale já už nikdy nebudu. Na to jsem v tom prostředí žil příliš dlouho. Hudba pro mě není jen zboží, které si ku potěše koupím v obchodě a festival není místem, kam se jdu jen pobavit.

Děkuji za odpovědi.

Jiří moravský Brabec
Folk 7-8/2010

HOME