Dvě generace na jedné vlně

S Lubošem Pospíšilem o ztotožnění s poezií, rozechvělém projevu a radikálním omlazení

Album Příznaky lásky vyšlo sedm let po předchozí řadovce Hazardní slavnost. To je dost dlouhá doba…
Během těch sedmi roků vyšly dva výběry, které bylo už nutno udělat, protože jsem před tím žádný výběr nedělal. Bonusů, které před tím nevyšly na žádném albu, bylo dohromady asi šestnáct, což by vydalo vlastně na další album. Situace byla prostě taková, že byly ty dva výběry a konstelace nebyla až tak příhodná, abych se pustil do nové desky. Ta konstelace nastala tak asi před dvěma roky, tak jsem začal pracovat. Celý rok jsme natáčeli…

Co se týče písniček na tomto albu: předpokládám, že napřed byly vždycky texty Pavla Šruta…?
Nebyly všechny napřed. My už to děláme vlastně se zajetým týmem, s Pavlem Šrutem a s Bohoušem Zatloukalem a máme to nějakým způsobem ošahaný a usazený. Už o tom moc nepřemýšlíme – co je dřív, co je pozdějc. V určitým obdobím, kdy už máme něco naskládáno, Pavel Šrut má napsáno, tak jakmile se ten materiál dá dohromady, tak se ukáže, že se v mnoha bodech potkáváme a… tam už prostě není řečený, co je napřed. To už je jakási “symbióza”, která vznikla.

Mluvíte si do toho navzájem?
Samozřejmě. Ale zase už naše zkušenost je tak daleko, že už víme, jak ten druhý člověk přemýšlí, co donese… Je tam jakási autocenzura, která už dopředu eliminuje spoustu možných tvůrčích konfliktů. Potom se věci dolaďujou a bavíme se o nich. Ale ten základ je už vždycky docela daleko a to doladění netrvá dlouho.

Překvapila mne písnička Náš věk: text František Stralczynský, hudba je vaše, respektive Bohouše Zatloukala. Jak mohla taková věc vzniknout?
Bohouš Zatloukal ještě před tím, než František zemřel, od něj dostal několik textů. Takže je měl k dispozici. Už na minulé desce, písnička Letní nocí - to byl ten samý příběh. Teď už další materiál v podstatě není, ale domluvili jsme se se Zdeňkem Hříbalem z Bílé nemoci, který má těch Františkových textů víc, že ještě do budoucna něco uděláme.

Na obou pražských křtech vám postupně křtili desku Radim Hladík a Michal Prokop, se kterými máte mnoho společného...
To už jsou desetiletí, kdy o sobě víme, to je v podstatě daný tím, že tady v tom prostoru existujeme – potkáváme se na koncertech, na festivalech nebo třeba v hospodě. Já jsem chtěl, aby kmotři byli z okruhu těchhletěch mých kamarádů. Samozřejmě jsem chtěl Vláďu Mišíka, ale jeho zdravotní problémy to vylučovali. V případě jak Radima Hladíka, tak Michala Prokopa to vyšlo báječně, protože měli oba čas a oba měli chuť.

Já chtěl mluvit o tom, že s Michalem Prokopem máte mimo jiné společného textaře – Pavla Šruta. Není to někdy trochu riskantní? Třeba když si poslechnu písničku Mistr světa v dámě z alba Příznaky lásky a potom Prokopova Leteckýho inženýra, tak některé body textu jsou evidentně shodné…
Tenhleten text, který jsem zhudebňoval já, je už letitý. Já už jsem na to kdysi v 80. letech měl jednu melodii, dokonce jsme to v určitý formě s tehdejší nově vzniklou kapelou 5P párkrát i na koncertech hráli. Ale mně se tehdejší zpracování prostě po čase přestalo líbit, tak jsem tu píseň odložil a k tomu textu jsem se zcela náhodně vrátil v období, kdy Pavel Šrut napsal Michalovi Prokopovi píseň, kde je určitá citace z tohohle textu. Ale ta podobnost je náhodná - je tam pouze jedna citace a jinak jde vlastně o text jiného typu a píseň jiného typu.

Jaký je vlastně rozptyl vzniku jednotlivých písní tohoto alba? Je na něm něco, co dlouho leželo v šuplíku, nebo třeba písnička, která vznikla až ve studiu?
Je tam píseň Růže z květinářství, která byla pro tuhletu desku důležitá, a ta už je starší. Tu jsem zhudebnil kdysi dávno, ale na žádný desce nebyla. Je důležitá hlavně z toho důvodu, že je to poslední zhudebněný text ze sbírky Příznaky lásky Roberta Gravese, který jsem kdysi udělal. Já jsem chtěl to třicetileté období, kdy jsem z této sbírky čerpal – a nejenom já, ale i Bohouš Zatloukal, Petr Skoumal a další – tímto uzavřít. Takže proto jsem tam tuhle píseň dal a proto se ta deska jmenuje Příznaky lásky. Oblouk se uzavřel: možná už je to vyčerpaný, možná se ještě něco objeví…

Psal jste si někdy texty sám?
Já si píšu texty, ale… já když napíšu text, tak většinou zjistím, že není pro mě.

Takže ho pak někomu dáte?
Ale jo, třeba jeden text natočil Karel Kahovec. Taky s Tichou dohodou byla určitá spolupráce. Myslím, že ve dvou případech jsem dokonce své texty sám natočil. Na desce Třináctá komora mám třeba jeden text. Ale já samozřejmě podporuju spolupráci s Pavlem Šrutem a s básníkama a nechci do toho modelu, který se mně líbí, zanášet moje texty. Mně ten systém strašně vyhovuje a baví. Já bych to těma mýma textama posunoval někam jinam, kam já vlastně ani nechci.

Nevadilo vám nikdy, že tím pádem vlastně nejste to, čemu se říká anglicky singer/songwriter – tedy písničkář, který si všechno sám napsal a jehož písničky jsou tedy brány jako autentická výpověď?
Neměl jsem s tím problém, protože… tam jde o ztotožnění a já se s tím, co dělá Pavel Šrut, naprosto ztotožňuju. Navíc, já ani si nemyslím, že Pavel Šrut píše texty: on píše vlastně pořád poezii. Akorát že je tam víc zkratky nebo třeba sloganů. Tím se to dostává do jakýsi textový polohy, ale pro mě je to stejně pořád poezie.

Když jsem si o vás četl všelijaké materiály, každou chvíli jsem brknul o slogan – nebo možná je to spíš klišé – “nenapravitelný romantik”. Zkusil jsem to vzít vážně a posuzovat texty z alba Příznaky lásky – ale třeba i starší věci – z tohoto zorného úhlu, a nějak se mi to nezdálo… Vy si připadáte jako nenapravitelný romantik?
V žádným případě ne. V nějakém období někdo někomu dá nějakou nálepku a ta nálepka se blbě smazává. To není příběh jenom můj, ale mnoha dalších lidí. Já si myslím, že na obou posledních deskách je romantiky tak málo, že by jí docela mohlo být i víc. Jo. Dokonce u minulé desky Hazardní slavnost někteří lidi říkali, že ta deska je příliš smutná, pochmurná, čili téměř svým způsobem romantiku vylučuje. Ale myslím si, že je důležitý zopakovat, co řekl na křtu Pavel Šrut, když mu Michal Prokop v podstatě podobnou otázku podsunul. Říkal: “Já mu nepíšu žádnou romantiku. On ji z ní občas jenom dělá.”

Aha. Takže ta romantika by mohla souviset s typem vašeho hlasu, o kterém Leo Jehne napsal v Encyklopedii jazzu a populární hudby: “Zpěvák lyrického tenorového fondu se zvláštním rozevlátým výrazem a chvějivým vibrátem.” Když ale porovnám album, o kterém se teď bavíme, s vašimi ranými nahrávkami, tak mám pocit, že toho chvějivého vibráta a všelijakého rozevlání je tam dnes výrazně méně. Je to věc čistě technická – třeba že se vám s věkem mění hlas – nebo jste se rozhodl zpívat civilněji?
Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Samozřejmě že člověk se vyvíjí a v těch mladších letech eventuálně sleduje nějaký vzory, především ve světě, a ten vokální projev nějak podvědomě… neříkám uzpůsobí, ale ten projev spíš koresponduje s tím, co člověk poslouchá. Časem se člověk dopracuje k jinýmu výrazu, který pravděpodobně zcivilní a nebo se nějakým způsobem uklidní, což se asi stalo i v mým případě. Ale já jsem nikdy tu nálepku “rozechvělého projevu” nijak nevytvářel. Prostě… to přišlo samo. Bylo to tak a teď je to zase jinak. Navíc si myslím, že v současný době se ani nedá v mým případě mluvit o nějakých tenorových polohách, protože já zpívám v podstatě rozsahem spíš barytonovým.

Přiznám se, že v období, které předcházelo desce Příznaky lásky, jsem vás neviděl jinak než ve dvojici s Bohoušem Zatloukalem. Vy jste ale měl kapelu i v té době…
V tom období byla kapela, ale byla jinýho typu. Byla… taková lehce jazzovější. Taky jsem přemýšlel o možnosti udělat písně, které budou víc tíhnout k nějakému lehkému jazzu, ale znovu říkám, ta konstelace nebyla až tak dobrá, abych si to mohl dovolit.

Nová kapela se starým názvem vznikla jen tak náhodou ve stejnou dobu, kdy se začalo točit nové cédéčko?
To, že vznikla nová kapela, to byl částečně plán, částečně to byla náhoda. Stavěli jsme ji už se záměrem toho nového repertoáru. Chtěli jsme s Bohoušem Zatloukalem navázat na určitý prvky soundu, který byly v 5P, a samozřejmě jsme taky chtěli, aby to znělo i současně. Takže jsme se snažili o takové prolnutí a omlazení kapely bylo logickým vyústěním. A ten název… kapela se jmenovat nějak musí. Když se lidi pořád ptali, proč není 5P, tak jsem si nakonec říkal – proč ne? 5P se rozpadli před dvaceti lety, já jsem mezitím natočil další desky, kdy se kapely jmenovaly jiným způsobem, ale žádný z těch názvů nevešel tolik do povědomí lidí jako 5P. I z tohodle důvodu jsem se k němu vrátil.

Takže radikální změna: staronový sound, staronový název, noví spoluhráči…
Některý věci se zaváděj do života obtížně a ta konstelace i složení muzikantů… nebylo až takový, abych na té spolupráci trval. Prostě - někdo v tom má štěstí: Láďa Mišík zavedl značku ETC a v tý kapele se muzikanti neustále měnili, vystřídalo se tam hrozně moc lidí. Ale ta kapela měla vždycky svůj vysokej standard, ať tam hrál v podstatě kdokoli z těch špičkových hráčů. A vždycky zněla velmi podobně, i když tam byli lidi, který měli jiný hudební projev, jinak aranžovali, přesto to v každým období pořád vycházelo jako ETC. A to je to strašně důležitý, co se mně nepovedlo. Proto já jsem to změnit musel. Musel jsem hledat, abych se dostal do situace, která bude… vytvářet jakousi kontinuitu. A to se mně, myslím, povedlo právě až s touhletou partou.

Takže s kým a jak jste ta dlouhá léta hrál, byla hlavně shoda okolností?
Taky, taky. Znovu říkám: je to hodně o štěstí, na jaký lidi člověk narazí a jestli ty lidi ctí jakýsi sound a jakýsi představy… Ne všichni muzikanti, se kterýma jsem spolupracoval, tohleto buď uměli, anebo dokonce chtěli.

Jak jste vybrali své další tři současné spoluhráče?
Já se po klubech pohybuju docela hodně: jednak tam hraju a jednak se občas jdu na něco podívat. No o v Kutné Hoře prostě hrál revival Hudby Praha a Jasný páky Uširváč a v něm mí dnešní spoluhráči Ondra Fencl a Pája Táboříková. Mně se to líbilo a tak jsme se domluvili.

A třetí nováček?
Basista Martin Štec – ten byl vybraný jednak přímo těmi novými lidmi, ale zároveň jsme o něm s Bohoušem Zatloukalem přemýšleli taky, takže jsme se vlastně shodli. To bylo velmi důležitý.

V nějakém firemním materiálu, jsem o vás četl větu: “Obklopil se mladými muzikanty po vzoru Radima Hladíka.” Říkal jsem si, že se musím zeptat, jestli je to něco víc než bonmot, jestli jste to opravdu měl takhle promyšlené…?
Já bych to takhle ne… To radikální omlazení nebylo myšlený původně až takhle radikální, ale mně to tak vyšlo. A ukázalo se, že to byl dobrý krok, protože si s lidma o dvě generace mladšíma rozumím a Bohouš si s nima rozumí… Je to bezvadný. Ale s Radimem Hladíkem to souvislost má, protože on to udělal s Blue Effectem taky, že jo, a začalo jim to krásně fungovat. Byl jsem jednak na koncertu, jednak jsme hráli dohromady, takže jsem si to ověřil. My jsme v kapele natolik na jedný vlně naladěný, že tam není propast a možná tam není ani žádná mezera.

Bavíme se spolu v době, kdy pořád ještě jezdíte šňůru k desce. Co posluchače čeká pak? Hodláte provozovat i nadále hlavně kapelu, nebo se zase “stáhnete” do dvojice?
Člověk musí být realista a musí vědět, že se může stát cokoli. Ale plán jak můj, tak Bohoušův a dalších našich současných spoluhráčů je ten, abysme samozřejmě pokračovali. Chtěli bysme se dostat k další desce, protože to, že se víc známe a víc spolu hrajeme, je určitá zkušenost, kterou bysme chtěli zúročit v další práci. Už máme v podstatě na novou desku naskládáno, ale není možný se do ní okamžitě pustit, protože je potřeba hrát především tyhle písně. Ono je to těžký. Kdyby byla jakási mediální prezentace na slušný úrovni, tak by se eventuálně mohlo nabalit víc dalších, třeba mladších lidí, který by na nás začali víc chodit, protože pro ně by bylo nový nejenom to, co hrajeme teď, ale bylo by nový i všecko to, co bylo v minulosti. Jenže třeba v televizi se téměř neobjevuju, i když o to neustále usiluju. Já moc nerozumím tomu, jak dramaturgie televize funguje. Vždycky jsem měl pocit, že někdo jde do televize buď z toho důvodu, že tam chce přinést nějakou kulturu, anebo zábavu. A já si myslím, že v televizi se objevuje spousta lidí, který tam jsou neustále, pravidelně a který nesplňujou ani kulturu, ani zábavu. A já si nemyslím, že jsem až tolik zábavnej, ale přece jenom… cítím, že by bylo možný oslovit lidi, který o mně třeba ani neví, právě těmi přednostmi, o kterých jsem se tady občas zmínil.

Tomáš Hrubý
Folk & Country 12/2008

Tenhle vítr jsem měl rád (1982)
... a nestřílejte na milence (1986)
Jsem v tom (1987)
Třináctá komora (1991)