Ivan Gajdoš se narodil v Bruntále v roce 1973. Vystudoval Střední pedagogickou školu v Krnově, obor vychovatel, a dále navazující dvouleté pomaturitní studium v oboru pedagog volného času se zaměřením na hudební výchovu. Od roku 1994 do současnosti vyučuje na ZUŠ Krnov obor kytara. Vedle toho však stojí v čele dvou pozoruhodných skupin: Bratrů Orffů a Posledního výstřelu. Ta druhá, energičtější, právě vydává nové CD s názvem Rozhodně nečekejte sex.

Ano, fungují, ale koncertujeme teď spíše sporadicky. S Bratry Orffy jsme měli poslední koncert loni v září v krnovské synagoze a potom jsme si dali dlouhou pauzu. Momentálně Orffové čekají na druhou desku. A rozhodli jsme se, že dokud album nevyjde, nebudeme ani moc vystupoval. A tak jsme znovu oživili Poslední výstřel, který momentálně hraje asi čtyřikrát do roka.

Základní shoda je v tom, že já a baskytarista hrajeme v obou kapelách. Ostatní členové jsou různí. Při nahrávání desky jsme se ale sešli taky společně s Matoušem Godíkem a Lukášem Novotným, kteří do nahrávání vstoupili jako “producentský tandem”, stejně to bylo také u Bratří Orffů. Pokud jde o charakter hudby, těžko se to porovnává. Ale Bratři Orffové hrají klidnější hudbu spíše k zamyšlení, zatímco Poslední výstřel je veselý, radostný. Jde o dvě zcela odlišné kapely, i když já jsem v obou většinovým autorem.

Dříve jsem skládal a teprve potom jsem se rozmýšlel, které z kapel píseň věnuji. Teď už musím trochu víc “nuceně” přemýšlet. Například Orffové teď čekají na tu druhou desku.

Já zpívám a hraju na kytaru. Napravo ode mě většinou stojí druhý kytarista Simon Pilát, který mimochodem přinesl už pět nebo šest svých autorských skladeb. Neskládám tedy už jen já. Pak je v kapele baskytarista Břetislav Koláček, který hraje i v Bratrech Orffech. Na bicí hraje Petr Odstrčil a občas s námi vystupuje akordeonista Tomáš Damec. Teď je ale v Anglii, a tak nehrál ani na novém albu.

To první album byl samizdat, takže Rozhodně nečekejte sex je skutečně naše první oficiální deska.

Ano, ta první nahrávka, to byl vlastně jen odraz toho, jak kapela zní na koncertech. Teď se o nás postaral náš manažer Lukáš Novotný, díky němuž se nám podařilo natočit jednak úplně nové písničky, jednak starší skladby v novém kabátě.

To cédéčko je hodně barevné, je na něm hodně nástrojů. Rozmáchli jsme se podobně jako na prvním albu Bratrů Orffů. A teď se budeme muset sejít, udělat nějaké soustředění a nacvičit nové koncertní verze písní. Výsledkem by mělo být něco mezi tím, jak hrajeme teď, a zvukem z cédéčka.

Co šlo, to jsme si zahráli sami. Dokonce na desce hrajeme na nástroje, jako jsou mandolína nebo banjo. Ale hosty jsme také pozvali: na saxofon Pavla Nálepu, na tubu do písně Letí kulka letí Petra Dulu, jinak klávesistu z Bratří Orffů, a další kamarády z Krnova.

Rozhodně nečekejte sex je pilotní píseň, na cédéčku je druhá v pořadí. Kdysi jsem viděl Richarda Krajča, jak má po koncertě kolem sebe spoustu fanynek, nezastaví se a pořád musí něco podepisovat. Prostě si vůbec neodpočine. Aby nám fanynky “daly pokoj”, složil jsem tuto píseň.

Je to různé. Deskou se například prolíná téma postaviček Kena a Barbie, které jsem oživil ve svých příbězích. Jsou tam také lechtivější písničky jako ten Sex, ale všechno je v mezích slušnosti, žádné vulgarismy tam nenajdete. A pak zpíváme taky takové skoro dětské písničky jako například Letí kulka, letí.

Vůbec ne. Ty figurky v mém dětství asi už existovaly, ale já jsem je nezažil. Prostě se mi to téma líbilo. Na desce mimochodem máme také Barta Simpsona, což je další mediálně známá postava.

Kdysi jsem učil literárně dramatický obor a tam jsem se dostal k textům od Emanuela Frynty a pár jeho básniček jsem zhudebnil. Krtek je jedna z nich. Mimochodem kapela má Krtka hodně ráda a můj syn Karel taky.

Já jsem si to musel doma pouštět mnohokrát, a on teď nechce slyšet nic jiného. Je to zajímavé, protože má 3,5 roku a nejraději má Krtka. A to je zvukem jednoznačně nejtvrdší písnička na albu.

Poslední výstřel je živelná kapela. Doteď to fungovalo tak, že jsem něco přinesl na zkoušku, kluci to začali nějak hrát a tak to zůstalo. Takto jsme to dělali 15 let a některé písně jsme celou tu dobu hráli pořád stejně. Ale aranže na nové desce ovlivnila šestice lidí kolem Bratří Orffů, především pak producentská dvojice Lukáš Novotný a Matouš Godík. Sedli jsme si na půdu a tam jsme nahrávali. Přemýšleli jsme, zkoušeli, vymýšleli nové aranže.

Hlavní výhoda je, že vás nic netlačí – čas ani peníze. Hodiny v nahrávacím studiu jsou drahé a navíc se tam na vás projeví stres a nervozita. Nahráváte-li doma a něco se nepovede, tak se to prostě zkusí podruhé, potřetí a ono to nějak dopadne. Ve studiu jste tlačeni časem a omezeni penězi.

Producentem byl právě Lukáš Novotný, který nám do toho mluvil “zvenku”. Koneckonců jsme nahrávali na jeho půdě. Druhým důležitým člověkem byl už zmíněný Matouš Godík, který nahrávku zaznamenával a pak ji doma v Praze míchal a dál šperkoval. Ten při nahrávání také ovlivňoval naše názory.

Původně jsme, ale teď jsou všichni rozeseti po republice podle toho, kde pracují.

Asi před čtyřmi lety hrál Poslední výstřel často například v Brně nebo v Praze. Pak byla pauza kvůli Orffům a já doufám, že po vydání nové desky zase začneme jezdit. Protože náš cíl je hlavně hrát a deska to má jen podpořit. Jinak vystupujeme hlavně v Krnově a okolí, kde máme velkou fanouškovskou základnu. Jinde v republice o nás ještě skoro nikdo neví.

Tam se nachází Kofola Music Club, jeden z  asi 10 největších klubů v republice. Jezdí tam všechny tuzemské kapely, na které si člověk vzpomene, i zahraniční hosté. Provozovatel klubu Martin Hradečný je náš velký kamarád a v minulosti například vozil Bratry Orffy a Výstřel na koncerty svým autem.

Ne, já si myslím, že teď už budeme zvládat obojí. Já jsem Výstřel zablokoval před narozením syna. Koncertů v té době přibývalo, z čehož jsme měli radost, ale já jsem měl zároveň mladou rodinu. Teď ale vidím, že to skloubit půjde.

Snažíme se zachovat náš zvuk a celkovou náladu z první desky. Ale příští album bude temnější a jeho pracovní název zatím zní Šero. Bude možná i smutnější a snad i vyzrálejší v textové rovině, protože je nám přece jen víc let.

Já pracuji v hudební škole, a tak toho jinak už moc neposlouchám. Učím na kytaru to, co se v hudebkách běžně učí, tedy tu takzvanou klasiku. Ale učím děti hrát klasicky i skladby od Ježka nebo od Beatles. Johanna Sebastiana Bacha sice znají taky, ale ta hudba je pro ně už vzdálenější. A tak vyučuju především zinstrumentované písně. Hlavně u malých dětí jsou písničky důležité. Nechci jim vzít dětství.

Ne, to by bylo moc troufalé.