Karel Plíhal si dává tacet

11. prosince jsem byl večer na koncertě Karla Plíhala v Brně v divadle Bolka Polívky. Bylo plno, Karel si vystačil na pódiu sám s třemi kytarami a hrál a recitoval své krátké básničky přes dvě hodiny bez přestávky. Po pěti přidaných písničkách a závěrečném potlesku se publikum rozešlo domů a Karel posléze do hotelu Pyramida. Tam jsem si s ním dal sraz 12. prosince v 11 hodin. Po rozhovoru se mnou měl v programu ještě jeden, pak autogramiádu nové knížky a večer další koncert. Docela zápřah, řekl bych. Z pódia oznámil mimo jiné, že si dá rok koncertní pauzu. Čímž udal do velké míry téma prvních otázek našeho rozhovoru.

Včera na koncertě jsi to říkal několikrát, takže už tomu asi musíme věřit. Pauza?

No jo.

Proč ses k tomu rozhodl?

Chtěl jsem udělat lidem radost. Já bych to ale nepřeceňoval. Než objedeš republiku, uběhne stejně rok. Takže by spousta lidí ani nepostřehla, kdybych rok nehrál. Pokud to vyznělo nějak slavnostně, tak to by mě mrzelo. Já vím, že kapely se rozpadají a vyhlašují to veřejně předem. Já nemůžu říct, že se rozpadám. Teda rozpadám se přirozeně, takovým tím pomalým procesem. Prostě si potřebuji od sebe odpočinout.

Na koncertě jsi měl tři kytary. Hned mě napadlo: To už nemůže jezdit vlakem.

Vozí mě zvukař Saša Nagy.

Proč tři kytary?

Na různé se mi líp hrají různé druhy písniček. Určitě do budoucna budu preferovat elektrickou, španěla je pro obohacení a ta třetí je taková napůl, možná trochu jazzová. Lidi už si na elektrickou zvykli, dnes už to je myslím jedno, na Portě v sedmdesátých letech by mě za to možná zabili.

I když nebudeš rok hrát, budeš muset cvičit.

Budu si hrát pro radost. Udržovat formu není tak složité, jako když jsem se před třemi lety učil nové styly hry. Hrát si na kytaru budu, ale nepředřu se. Budu to mít jako koníčka a zábavu.

Kolik jsi měl letos koncertů?

Tak asi sto dvacet, v průměru deset měsíčně. Spočítané to nemám.

Byl to zápřah?

Těžko říct. Ono záleží na okamžité konstelaci. Většina koncertů tě spíš nabíjí, takže to nebereš jako únavu. Spíš ty věci kolem, cestování a tak. Ale nedá se říci, že by to bylo nějak únavné, to by ani nešlo, to by bylo na výkonu znát.

Rodinná anamnéza 

Na to, jak se známe dlouho, jsi mě překvapil včera na koncertě informací, že tvůj pradědeček jezdil po světe s kapelou a dědeček se seznámil s babičkou v Egyptě při stavbě pivovaru. To nebylo koncertní pábení?

Pradědeček jezdil po světě s kapelou jako spousta Čechů v té době. Byl to profesionální muzikant. Dědeček byl pivovarník z Přerova a opravdu se zamiloval do babičky při stavbě pivovaru v Egyptě. Babička jezdila se svým tatínkem a zřejmě v té kapele zpívala, ale to nemám ověřené. Prababička nebyla Češka, byla někde tam odsud, ale nevím, jaké národnosti. Asi bych o tom měl vědět víc, ale babička byla černá ovce rodiny, o ní se celý život nemluvilo, až když zemřela, tak se otevřely rodinné svazky.

Rodiče byli muzikální?

Maminka. Tatínek, ač z Lanžhota, a tudíž by měl zpívat, byl spíš sportovec. Maminka se mi věnovala odmalička, zpívali jsme doma a určitě můžu říct, že to, co dělám, dělám díky její výchově.

A tvůj syn Matěj je kytarista...

Dělá v Brně konzervatoř, čtyři základní roky s maturitou už má za sebou, teď studuje ty další dva.

Kam směřuje stylově?

Myslím si, že je natolik mladý, že má právo ještě sám nevědět. Zažívá si euforii z toho, co sám poznává. Ale rádi se spolu o tom bavíme.

V kolika letech jsi napsal první písničky ty?

Určitě v patnácti, když jsem začal se skupinou Hučka. Byly to takové legrační písničky -z mého dnešního pohledu. Tehdy jsme je ale brali smrtelně vážně. Milovali jsme Greenhorny, Rangers, jezdili s klukama pod širák, takže to byla nejen muzika. Spíš jsem byl okouzlen tou romantikou a zpíval o půlnočních vlacích a tak. Matěj se na rozdíl ode mne neprojevuje jako textař, ale jako muzikant. On na ty texty není. Myslím, že je to dáno i dobou. My jsme víc četli, já jsem četl opravdu hodně, a to na to má vliv. Nebylo tolik jiných rozptýlení. Nechci říct, že to bylo lepší nebo horší, to nevím, a nechci být ani moralista, ale bylo to tak. Já už třeba nemám televizi přes půl roku a nijak mi to nevadí.

Jedna z odlišností naší generace byla, že od doby, kdy člověk začal skládat a hrát, po dobu, než se to nahrálo na desky, uběhla většinou dost let. Teď stačí pár tisíc korun, aby si člověk nahrál písničky na CD, které začne prodávat po koncertech a nabízet rádiím. Tím chci říci, že po nás mnoho začátečnických pokusů zůstalo nezaznamenáno. Ty jsi teď vydal v reedici obě první alba. To první jsi natočil skoro v pětadvaceti. Měl jsi teď pocit, že některá písnička na nich je hřích mládí, že by bylo skoro lepší, kdyby na desce nebyla?

To je, myslím, rouhání, chtít bilancovat svoje mládí. Už jsem jiný člověk, a nemám do toho co kecat. Je tam jiná energie, jiný pocit. Ale určitě jsou ty dvě první desky to základní. Je to dáno euforií, tím, že se člověk míň kontroloval. Písničky z té doby plynuly samy. Už samozřejmě nejsem hravej jako ve dvaceti, to bych byl divnej.

Cool v plotě

Taky už je to nejméně pět let, co jsi v soukromí meditoval nad tím, že vydáš knížku básniček a říkanek.

No, je možné, že jsem to říkal. To už jsem zapomněl, co jsem ti všechno nakecal.

O tobě se ví, že než vydáš desku, tak ji téměř nekonečně předěláváš, měníš aranže, zvuk a nevím co. S knížkou to bylo podobně?

Ne. To byly pořád jen nezávazné řeči, žádná práce. Ještě z kraje roku 2006 mne nenapadlo, že to opravdu vydám. To vyplynulo až na jaře. Poskládal jsem si ty papírky a stáhl básničky z internetu, vyhodil z toho internetu ty, které nejsou moje, a protože mám rád výtvarný humor pana Bartáka, tak jsem ho jel navštívit. Dal jsem mu všechny ty básničky, bylo jich víc, než těch asi sto sedmdesát, co je v knížce, a řekl jsem mu, že jestli ho to baví, tak ať si vybere, k čemu chce něco nakreslit. Ne jako ilustrátor, který by mi dodal sebevědomí tím, že nakreslí to, co jsem napsal, ale jako autor, kterému nabízím prostor, aby nakreslil svoje variace, posunutí, umocnění a nápady. Je to moc milý člověk, jsem rád, že jsem ho poznal a že se do toho pustil.

Kolik je náklad?

To já nevím, to ví  Dana Dobešová, moje manažérka. (Dana prozradila, že čtyři tisíce.)

Jak dlouho ty básničky vznikaly?

Nejvíc z nich je za poslední čtyři roky. Já vlastně dělám stejným způsobem celou dobu texty. Tak to ber jako sto sedmdesát nedodělaných textů. K něčemu se člověk později vrátí. Třeba písnička Ráda se miluje měla tenhle osud. Já nejsem dříč, prostě nápad většinou přijde rovnou a vydrží. Sedět nad prázdným papírem celé dny by mě nebavilo. Jasně, pak si s tím člověk třeba češtinářsky pohraje, vyhazuje a vyměňuje slova a trvá to dny, ale to gró buď přijde, nebo ne. Podobně nejsem schopen ovlivnit, kolik toho ještě napíšu, a je blbost se tím vůbec zabývat.

Rozlítanost není normální 

Takže nemáš představy, že v rámci ročního odpočinku se někam na dva měsíce zavřeš a budeš psát?

To by nefungovalo. Já si myslím, že tím, že se poslední roky hodně jezdilo a dělalo, jsem vypadl z reálného života. Teď se naopak chci vrátit  do klidu, domácí pohody, číst si... Zapomenout, že jsem kdy koncertoval. Vrátit se zpátky domů. Rozlítanost není normální, žiješ v mírné hysterii.

Co z toho reálného života sleduješ?

Občas si na internetu přečtu zprávy. Informace mi nepřijdou až tak podstatné, třeba po těch červnových volbách jsem si brzo udělal představu, podle těch lidí, co to řídí, jak to bude vypadat. Bohužel jsem se nemýlil. Jinak se spíš vracím ke knihám. Televizi nemám, poslouchám rádio Olympic, úžasný rádio, moc se mi ti lidi líbí.

Láká tě cestování, tajemné dálky?

Ani ne. V létě jsme byli na týdenním poznávacím zájezdu v Anglii po gotických památkách, to bylo zajímavé, byli jsme dost honěni časem, něco mezi šňůrou a školním zájezdem, takže bych se třeba rád podíval ještě jednou na týden do Londýna.

Na koncertě bylo publikum od studentů po důchodce. Přijde někdy po koncertě někdo mladý a přizná se ti, že tě dosud neznal?

To je jiná generace, což asi stěžuje komunikaci. To není jako kdysi, když jsme si po koncertě šli všichni spolu někam sednout. Já už mezi ně nelezu, tam nepatřím, co bych tam dělal? Ale občas někdo něco řekne, jsem potěšen a mám to štěstí. že na mě chodí. Což znamená, že ty písničky, které jsem psal kdysi, byly dobré, když jim něco říkají. Ale to zároveň může být v našem věku skličující, protože bychom měli jít někam dál. Je to schizofrenní, protože tvoje generace jde životem s tebou a další generace dorůstají. A ty musíš velmi opatrně volit, jak se jim prezentovat, nejen pódiově. Navíc já jsem zafixován jako „něžný a hravý“. Z toho se sakra blbě utíká. Já mám v sobě tři osobnosti. Kromě toho písničkáře bych chtěl i kapelu, a navíc jsem dělal scénickou hudbu, a taky mě to baví. A to se ve mně mlátí. Své koncerty podřizuju tomu, že nejsem žádný zpěvák, podle toho logicky volím i doprovod. Je to věda. Určitě nějaká témata mám, hravost prvních desek je za námi, a sám nevím, co je před námi.

Ty jsi textař velice kultivovaný. Což souvisí s tím, že máš hodně načteno. Ale ani v tvé písničkářské generaci nebyl tvůj způsob převládající. Nemá moc společného s Dylanem, který byl tehdy určující.

To nemá. Já navíc neumím anglicky, takže jsem o to nejpodstatnější v jeho tvorbě ochuzený. To je moje chyba, samozřejmě.

Nevnucuju se, ale odpovím 

Hledání Superstar se podle mého soudu míjí účinkem, protože to, co nejvíc chybí, nejsou interpreti, ale repertoár. Neláká tě napsat pár popových textů.

Podle toho, co jsem namátkou viděl, ty holky jsou v pohodě, ale chlapi nejsou chlapi. Já třeba sbírám staré americké muzikály, popoví zpěváci tehdy byli chlapi – mužné hlasy, tanec, chování. Ti kníkající manekýni mě nebaví.

Není to tím, že devatenáctiletá holka se prostě líbí a stačí, že je milá, zatímco u chlapa se víc předpokládá, že bude osobnost, a to je v devatenácti těžké, už proto, že osobnosti jste vy. Generace středních let?

Pro mě je SuperStar skličující z toho důvodu, že ti, co vyhrajou si asi nic sami nenapíšou, a budou z nich loutky napořád. To není výhra, jen změna životního stylu, která je bude trápit, pokud nejsou úplně hloupí.

Ale jsou to celebrity. Píše se o nich, mluví. Tebe na Snídaně s Novou nezvou. Nebo zvou?

Já jím po ránu doma. Je to lepší a mám dost peněz, abych se mohl nasnídat. Člověk by se měl chovat přirozeně. Je hrozné, když se člověk někam cpe, ale pokud se před médii schovává, je to takové samožerství naruby. Prostě novinářům se nevnucuju, ale kdyby se někdo tázal, je slušné odpovědět.

Když se řekne Plíhal a televize, tak si vybavím ty scény z Roku ďábla, jak neodpovíš ani ň. Koho to napadlo?

Asi Petra Zelenku. Já jsem celý život prezentován jako zamlklý, stydlivý, tichý. Ale kecal bych, kdybych nepřiznal, že mi ten film pomohl k návštěvnosti.

Na pódiu

Každý z nás máme jevištní stylizaci, když jdeme na pódium. Ty působíš jako plachý mírný chaotik, který to ale má uvnitř nějak rafinovaně srovnané. Jak je to s tvou stylizací?

Já na ni nemám čas. Mám tolik práce s těma kytarama a do toho zpívat... to je záhul na polokoule mozkové. Pokud žvatlám mezi písničkami, tak to abych si odpočinul a připravil se na další písničku.

Máš připravený sled skladeb?

V hrubých rysech. Když už mám pocit, že to začínám mít moc zažité a začínám se nudit, tak to zcela přehážu. Ale něco měním v každém koncertě, jak v pořadí, tak i v tom, které písně hraju. Podle nálady, atmosféry.

Nedávno Marlen Kryl sestavila desku podle toho, jak Kryl hrál písně na pódiu nejčastěji. Archivuješ si i ty svoje repertoárové poznámky?

Ne, dokonce jsem nedávno vyhodil celý archiv i s výstřižky. Udělal jsem to jako signál pro sebe, že už se k tomu nechci vracet. To, co je dobré, si podle mého zapamatuji, a co není, ať je zapomenuto.

Udělím si řidičák a budu chodit pěšky

Co budeš dělat, po posledním koncertě? Vypukne ten obyčejný život?

Obyčejný život... takhle neuvažuju. Budu doma, no...

Máš nakoupenou zásobu knih, které chceš přečíst?

Nahromadily se postupně. A je jich dost.

Říkal jsi, že se chceš dát i zdravotně do formy. Hodláš sportovat?

Dal jsem si závazek, že začnu chodit do kaváren pěšky.

Ty stejně nemáš řidičák.

Chci si ho v lednu udělat. Všichni kluci už ho mají, někteří o něj dokonce už přišli.

Hrál jsi na různých festivalech, nejen folkových. Jaký model festivalu má podle tebe nejlepší budoucnost?

Asi Telč. Člověk si může vybrat, který den a v jaké náladě chce strávit. Já už jsem vyrostl z té doby, kdy mě bavily festivaly, kde jsme se všichni viděli v šatně. V našem věku už tyhle festivaly nefungují a nevím, jestli se tak scházejí mladí.

Setkáváš se s muzikantskými kolegy u generace?

Vidím je rád, ale není to často. Třeba v Hrádku Samsona a Janouška s Redlem. Až jsem byl trošku dojatej. Pokecáme, dáme kafe.

A máš vůbec čas na přátele – vrstevníky nehudební? Kdo jsou tvoji přátelé?

Upřímně řečeno moji nejbližší přátelé už jsou o patro vejš... Ale mám mnoho dobrých známých.

O lidové hudbě...

O tobě je známo, že jezdíš pravidelně na festival do Rudolstadtu, sledovat, co je nového v etnické hudbě. Včera jsi několik svých melodií uvedl v žertu jako irské lidové.

Protože jsem je určitě neúmyslně někde ukradl. Stejně tak, když poslouchám radio Olympic s hudbou šedesátých let, žasnu, kolik jsem toho v melodiích podvědomě ukradl.

Jaký je tvůj názor na etnickou hudbu?

Vybírám si. Když mi bylo dvacet a měl jsem těsně po vojně, tak jsme si třeba koupili víno, když někdo sehnal nějakou tu irskou desku, a udělali si večer, kdy jsme ji poslouchali a tiše si u toho meditovali. Dávno před tím, než se to u nás stalo módou. Myslím si, že jakmile etnická hudba přeroste rámec popularity do světa populární hudby, ztrácí autenticitu.

Není to úděl každého konceptu v muzice, počínaje country a folkem? Buď je neúspěšný a vyšumí do ztracena, nebo je úspěšný a sežvejká ho pop-music?

To je dáno i silou osobnosti každého interpreta. Zuzanu Navarovou a další, co to měli sakra srovnaný, to nesežvejkalo. Chová-li se člověk úměrně svému věku, nemůže se ztrapňovat. Jde o to posloužit hudbě. Myslím, že třeba lidová hudba nikdy nesměřovala někam výš k nadměrné publicitě a s tím spojeným věcem, a že ani nebude. Možná, že v dnešní přetechnizované době se k ní část lidí utíká jako k něčemu původnímu.

A paradoxně do ní tu techniku vnášejí...

To se děje všude ve světě. Třeba Värtinää, které jsem měl rád už dlouho a mám všechna jejich alba. Po prvních dvou nejkrásnějších deskách to začali zkoušet s elektronikou a smyčkami, ale stejně se zase vrátili k tomu původnímu. Ony už asi vyčerpaly fond své lidové písně, a protože jsou s ní těsně spjaty, už dělají vlastní melodie na lidové texty. Tohle u nás dovede napsat asi akorát Redl.

... a o oblíbencích

Na desce Nebe počká ses vypořádal s Kainarem. Máš ještě jiného srovnatelného oblíbence z generace tvých předchůdců?

Přijde mi škoda, že lidi už nemají v povědomí zásadní desky s Vodňanským a Skoumalem. Koupil jsem si gramofon a kupuji si starý desky. Jsou tam skvosty. Je tam naivita, ale dokonalá, geniální. Poslouchat stará LP souvisí právě s tím chozením pěšky. Není to tak pohodlné, člověk se na tom podílí aktivněji. Musíš to tam nasadit, pustit, žádný sezení na gauči na prdeli s dálkovým ovládáním v ruce. To už si poslechneš desku celou, než se trefovat jehlou do mezer. Je tam to mírné praskání a navíc si čteš obaly, které bývaly fundované. Je to jako knížka. Cédéčka jsou cetky.

Mně přišel na mysl v souvislosti s tebou Jiří Suchý. Nenapadlo tě udělat desku jeho písniček?

Napadlo. Ale řekl jsem si, že by to bylo podezřelý, po Kainarovi hned Suchý. Jako bych tím upozornil, že sám nic nového nemám. Pokud bych to někdy udělal, tak před tím musím vytvořit alespoň dvě desky svých nových nezaprášených písniček, abych si to zasloužil.

Takže po Nebe počká i Suchý počká...

Jasně, navíc kdo ví, jestli to udělám. Teď v levných knihách vycházejí na CD všechny jeho hry.

Levné knihy jsou skvělé...

Já už jinam nechodím. Ber to tak, že se to jednou obrátí a z Levných knih se stane prominentní záležitost. Budeme se scházet a chlubit se, co jsme tam sehnali. Hele, urval jsem poslední exemplář tohohle skvostu! Pamatuješ si, jak jsme kdysi stáli ve čtvrtek ráno frontu na nové knihy? Jaká to byla radost, když jsme ji sehnali. A taky jsme ji přečetli. To je zase o tom chození pěšky, jestli mi rozumíš. Napíšu jednou písničku: Všichni se sejdeme v Levných knihách.

Hezký rok ti přeju a už se těším.

Jiří moravský Brabec

Karel Plíhal:

Karel Plíhal: * 23. 8. 1958 v Přerově, spojen především s Olomoucí (je jejím čestným občanem). Začínal v olomouckých skupinách Hučka a Falešní hráči (kytara, housle, Porta 1979), vlastní skupina Plíharmonyje (1981-3). Jako písničkář vystupoval i v duu s Emilem Pospíšilem, Jaromírem Nohavicou a s Petrem Freundem. Napsal scénickou hudbu pro řadu představení Olomouckého divadla. Hrál sám sebe v Roku ďábla. Ve svém studiu produkoval a byl hudebním režisérem řady významných alb (Mikymauzolem – Nohavica, Tichá domácnost - Bratři Ebenové, Bokomarie - Bokomara...).

Základní diskografie:

Karel Plíhal (tzv. Modré album 1985, remastrováno a znovu vydáno 2006)
Karel Plíhal Emil Pospíšil (1988, remastrováno a znovu vydáno 2006)
Takhle nějak to bylo (1993)
Králící, ptáci a hvězdy (1996)
Kluziště (2000)
Nebe počká (kainarovská deska – 2004)
Karel Plíhal v Olomouci (2CD live – 2005)
Karel Plíhal v Telči (DVD 2005)
Zpěvník: Písně Karla Plíhala od A do Ž (Hitbox)
Kniha: Jako cool v plotě (2006)
Web (a internetový obchod): www.karelplihal.cz

HOME