Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Oskar Petr

Anděla jsem Lucii nevrátil

K povídání jsme se s Oskarem Petrem sešli v na pohled příjemné kavárně na pražském Žižkově. Kavárna se zdála býti útulnou do té doby, než se objevila mladá servírka. Ta totiž evidentně neměla dobrý den a hned na úvod nelibě nesla, že se Oskar Petr nevyznal v nepřehledném nápojovém lístku.

Oskar Petr (OP): To je hrozný, jak jsou tady mladý lidi naštvaný (v originále mnohem hutnější slovo, pozn.aut.) hned od začátku, sotva si člověk sedne. A stává se mi to čím dál častěji. Včera asi třikrát. Pořád si říkám, čím to je – vždyť je jim teprve dvaadvacet, třiadvacet let…
 

Čím to je?
Já nevím. Chtěl jsem koblihu, kterou venku inzerovali, a už jsem byl třetí, kdo jí nedostal. Tak jsem říkal prodavačce, ať ten nápis aspoň odstraní, když už koblihy nejsou. Naštvala se, práskla dveřma a poutač uklidila. Venku se s tím nesetkáte. Podle mě je to tím, že majitelé tady chtějí prostě jenom vydělat a je jim docela jedno, jak.

Myslíte, že je to něco jako národní povaha?
Myslím, že je to národní povaha. Češi jsou hrdí na svoji osobu, přitom často není na co a proč. V zaměstnání jsme přece placení za práci, tam člověk svoji osobu vůbec nemůže tahat.

Máte pocit, že se to u nás mění?
Teď už se to nemění. Už několik let je to takovej strop a jiný už to asi nebude. Netýká se to přitom jen služeb, ale třeba i designu. V Čechách je snaha přebírat nějaký trendy, přitom tu ale nikdo neví, jak to má ve skutečnosti vypadat. A v hudbě je to podobně.

A co třeba Dominika Applová (mladá česká designérka ze slavného kalifornského studia Ideo, nositelka několika ocenění, která navrhovala mj. interiér marťanského vozítka pro NASA, extravagantní mobily pro Siemens a pracovala i pro tým Billa Gatese)?
 
Tohle jméno jsem nikdy neslyšel. V České republice jsem rozhodně nic významného neviděl.

Při svých zkušenostech s chováním personálu v takovém New Yorku – můžete tady vůbec jít do hospody?
To právě nemůžu. Shodou okolností můj kamarád v New Yorku, který je na tom dobře, mě často zve do nejrůznějších restaurací. Když jsem se pak vrátil sem, docela jsem narazil. Nejde jenom o rozdíl v chování personálu, ale třeba i o kvalitu používaných surovin. Ten rozdíl je opravdu veliký – přitom ceny v Praze jsou dost podobné, jako v levnějších res
tauracích v New Yorku. Ale že by mě někdo sprdnul za to, že se nevyznám v nápojovém lístku, to jsem tam teda opravdu nezažil (smích). Nevím, co na to říct. O čem byste si chtěl povídat?

Co považujete v hudbě za úspěch?
Třeba uživit se hudbou a nemuset chodit do práce. To je pro mě velikej úspěch.

Dá se teď hudbou uživit?
 Kdybych jenom hrál, tak samozřejmě ne. Určitě to nejde koncertní činností. Mám to štěstí, že pár písniček… on je to vlastně docela dlouhej seznam, když se to rozepíše mezi rádia, tak je to třicet nebo čtyřicet stránek… ale těch hlavních pět, šest věcí se neustále hraje. Z toho se dá celkem přežít. Musí ale přibejvat nový. Jak nepřibejvaj nový písničky na albech lidí, kteří prodávají hodně alb a hodně hrajou, tak příjmy pomalinku
klesaj.

Píšete písničky rovnou pro konkrétní interprety, nebo až po naspání přemýšlíte, komu kterou píseň dáte?
Když někdo požádá, tak buď něco napíšu, nebo už něco mám. Teď už ale dlouho do šuplíku nepíšu, protože věcí mám hodně. Posledních patnáct hodin pásků, které jsem doma nahrával u stolu, jsem ještě neslyšel. Dalších třicet, čtyřicet hodin pak je kazetách. Nemá smysl psát nové věci, když vím, že přijdou vniveč.

Takže to není tak, že by ve Vás byl přetlak, který by…
 To je, ale já už s ním většinou nepracuju. Lepší je, když přijde někdo, kdo má zájem o písničku. To se mi líbí víc. Zjistil jsem taky, že je docela dobrý ten přetlak nechávat v sobě – pak to jde snáz. Na druhou stranu, když různí songwriteři pracujou v Nashvillu – hlavně v Nashvillu – pro různý vydavatelství a musejí odevzdat jedno demo týdně a berou za to 50-100 tisíc dolarů roční plat (nebo 200 tisíc a více, ty “hvězdy”, který píšou třeba pro Warner Chapell), tak tím získávají určitou zručnost. To ale neznamená, že dělají jenom věci, který jsou úžasný. Čtyři pětiny jsou stejně odpad, takže ono to asi vyjde nastejno. Ale může to bejt zajímavá zkušenost pracovat na písních pět hodin denně.

Otočme list. Vzhledem k Vašemu jménu se Vás nemohu nezeptat, jestli máte rád Oskara Petersona.
 Mám. Ale už umřel, tak už ho nemám tolik rád. Nevím, jestli bych ho mezi klavíristy jeho doby rozpoznal. Možná bych řekl, že to je on. Moje hvězdy byly až
Chick Corea a Herbie Hancock.

Kdybyste si mohl postavit kapelu, bez ohledu na to, zda jsou dotyční ještě naživu, kdo by v ní hrál?
 To je těžký. Asi bych tam chtěl mít Jaco Pastoria na basu, ale ty ostatní členy, to vám neřeknu. Musel bych hodně přemejšlet. Oni by byli o tolik lepší než já, že by to pro mě byla sebevražda
(smích).

V jednom rozhovoru s Vámi jsem četl, že základ je přece vždycky písnička…
Jenže u některejch lidí je sice základ písnička, ale
taky je tam úžasná instrumentální stránka. Třeba když hrála Joni Mitchell s Jaco Pastoriem a Patem Methenym. Ona většinou s těma muzikantama chodila – nebo s producentama, jak to většinou ty holky dělaj. Nevím, jestli by se chlap dostal k takovejm muzikantům takhle blízko. Možná, že kdyby byl tak dobrej jako Joni Mitchell, tak jo.

Taky jste řekl, že při nahrávání Fabriky Atomicky vás štval přístup muzikantů, kteří nebyli ochotni tvořit písně – chtli se je prostě naučit a přehrát.
To mě hrozně štvalo. Nedokázal jsem je přesvědčit, abychom se sešli u jednoho stolu a prostě si to
přehráli, jako to dělával třeba Neil Young se svojí kapelou – přestože s některými bydlíme kousek od sebe. Prostě cvičit vokály třeba doma se dvěma Španělkami. S Marsyas jsme to tak dělali. Myslím, že tohle je dobrej přístup, jak zacházet s písní. Škoda, že to nešlo.

Spousta muzikantů říká, že se v Čechách nedá udělat dobré CD. Že chybí dobrá technika i profesionálové, kteří umí udělat opravdu dobrý mix a mastering. Co Vy na to?
Myslím, že je to adekvátní kvalitě český hudby. Hodně studií je tu dobrech. Já jich teda moc neznám – znám akorát SONO. Některý studia jsou vybavený špičkově, hodně ale taky záleží na materiálu a muzikantech okolo. Je to prostě adekvátní – nejsou tu takový hvězdy, který by musely nahrát něco jako Michael Jackson. Na to tady technika není. Na běžný nahrávání tu technika je
.

Jak kvalitní je tedy česká hudba?
Já to zas až tolik nesleduju. Často jde samozřejmě o kopie – anglosaská hudba se tu kopírovala vždycky. Pak je tu vliv world music jako Čechomor – to je dost kvalitní hudba. Byl jsem na jednom jejich velkým koncertu ve sportovní hale a až mě překvapilo, jak velice dobří jsou. Zvuk i šou okolo. A pak samozřejmě klasika je v Česku kvalitní. Zato pop music pokulhává. Ten stát je prostě malej. Ale co tomu schází, to říct nedokážu. Možná kvalita hlasu, těžko říct. Nevím, jestli tu někdo zpívá tak dobře jako Celin Dion nebo Christina Aguilera. Možná taky skladatelé nemají takovej rozhled. Je nás prostě málo – je nás třicetkrát míň, než v Americe, tak co můžeme chtít.

Když Lucie dostávala v roce 1999 Anděla za Medvídka v kategorii skladba roku, čekal jsem, že pozvou na pódium především autora. Leč nestalo se.
 Nakonec mě tam pozvali kluci z Lucie. To bylo v době, kdy jsem si stěžoval na to, že autoři u nás nejsou moc známí. Přesně už si na to nevzpomínám. Myslel jsem si, že mě tam vůbec nepozvou. To ještě dělal Horáček, kterýmu jsem si stěžoval, že autoři
nedostávají svoje ceny a že nejsou dost vidět. Anděla jsem pak klukům nevrátil. Dostali ho totiž oni, ne já. A jak jsem ho držel, tak už jsem ho nepustil a vzal si ho domů (smích). Oni jich mají dost, nebude jim chybět.

Jaká je budoucnost uskupení Fabrica Acoustica s Jirkou Vopavou?
My jsme se tak pojmenovali, protože jsme původně byli tři. Snad bude album. Já už jsem chtěl vloni natočit sám jedno album, ale nevyšlo to – nebylo to dotažené do konce. Teď už bych mohl začít. Budou to nové písničky zhruba z posledních pět let. Trochu mi chybí tlak nějaké vydavatelské firmy. Budu album vydávat sám, takže na mě nikdo netlačí.

Proč ho budete vydávat sám?
 Můžu ho natočit a pak někomu nabídnout. Ale daleko líp se pracuje, když je pevně daný datum. Tlak je pro umělce zajímavej. Chci taky sám nahrát zhruba 15 písniček Marsyas. Jsou tam i písničky, který jsem skoro nehrál.

Sám s kytarou?
Sám s kytarou. Možná přidám nějaké vokály a basu. A mám srovnaný ještě jedno kapelový cédéčko, ale to už si doma nenatočím. To by fakt chtělo vydavatele.

Přejeme tedy příjemné nahrávání, dobrého vydavatele a děkujeme za rozhovor!

Petr Sedláček
Folk & Country 11/2008

Oskar Petr, *1952, skladatel, textař, kytarista, zpěvák, fotograf, publicista, výtvarník a architekt interiérů. Někdejší člen legendárních Marsyas a JazzQ. V roce 1980 odešel do emigrace, po návratu se uplatnil především jako skladatel. Napsal písně pro BSP, Lucii, Marsyas, Annu K., Dana Bártu, Leonu Machálkovou, Helenu Vondráčkovou, Davida Kollera nebo Anetu Langerovou. Je autorem hitu Medvídek, za který získala v roce 1999 skupina Lucie Anděla v kategorii Skladba roku. Složil i filmovou hudbu k filmu Účastníci zájezdu. Jako host se objevil i na albech skupin Lucie, Wanastowi vjecy nebo Výběr. Jeho zatím posledním albem je Fabrica Atomica (2003).

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.