“To vy nemůžete znát! Jak můžete pohlížet tak zpátky? Jako teoreticky?” usazoval mne Oskar Petr, kdykoli jsem během našeho příjemného kavárenského rozhovoru zahájil větu vzletnou formulí: “Pohlédneme-li k počátkům Marsyas v 70. letech…” Jenže já jsem praotce našeho folkrocku skutečně v těch 70. stihnul zažít. Dokonce pamatuji na jejich společný projekt s Kocábovým Pražským výběrem (tehdy jazzrockovým), který vnesl řádný zmatek do mé tehdejší ortodoxní folkové (nebo možná spíš countryové) duše. (Docela by mě zajímalo, jak bych to slyšel dneska: tehdy mně připadalo, že pouhý brum – ještě než začali hrát - z výběrovských kláves a baskytary definitivně přehlušoval vznosné vokály Marsyasu.) Když odešel Oskar Petr zpívat k Jazz Q, měl jsem aspoň jasno, kdo byl ten zrádce a vyvrhel zavlékající Marsyas do močálu. Když se o pár měsíců později emigrant Oskar Petr stal vyvrhelem pro naše socialistické zřízení, stal se tím naopak mně znovu sympatickým. Problém byl jen v tom, že na reparát setkání Oskarovy hudby s mými slechy jsem si musel více než 20 let počkat. V letech 2002 – 2004 jsem ho naživo slyšel čtyřikrát – pokud si správně pamatuji (zážitky ze 70. let si vybavuji mnohem ostřeji, ale to asi mnozí z vás znáte…). Dvakrát to nebyl zrovna nejšpičkovější výkon; přes písničkářovo sténání “jakou ránu zas na mě chystáte? Já to teda odnáším!” jsem nechtěl tyto momenty mlčky pominout. Ne z nějakých bulvárních pohnutek, ale jako velice sympatické svědectví o tom, že ani legenda nemá nic zadarmo a že pevná vůle přes různé krachy k světlým zítřkům vede. Tím “zítřkem” je pro mě únorová premiéra sestavy Fabrika Akustika (Oskar Petr – Jiří Vopava) v Balbínově poetické hospůdce (její geniální guvernér Jiří Hrdina tento projekt inspiroval): neuvěřitelná spousta muziky ve dvou lidech, skvělý zpěv, zajímavé písničky, velký hudební zážitek.

Prý s ním jakoby někde hrál… Nevím: Petr měl různý průpovídky, takže bůh suď. Prostě mně po tom Woodstocku, když jsem později tady ten koncert slyšel a něco viděl, připadlo úplně fantastický, jak může někdo se španělkama a čtyřma hlasama takhle ovlivnit scénu, hrozně se mně to líbilo. Petrovi se to líbilo taky, Zuzana - ta tím byla hodně ovlivněná, takže to bylo jednoduchý… My jsme některý jejich písničky hráli, přetextoval jsem Love The One You With jako Větrem nech se vést, pak jsme nahráli Zní, což je Teach Your Children… Našli jsme si v té době jejich písničky, které nám seděly. A kdybychom nezačali skládat svoje, bylo by jich víc.

No jasně. Byla to náhoda, že jsme se sešli tou barvou, že to tak připomínalo Crosby, Stills, Nash & Young. Hlas Zuzany byl zase zakotven ve Fairport Convention – hlas Zuzany a hlas Sandy Denny byly skoro totožné… Přetextoval jsem od nich Madonu ulice. Petr byl hodně ovlivněn Dylanem a blues. Já jsem to nijak neškatulkoval, mně se tehdy hodně líbil Donovan a Cat Stevens: ten mi připadal hodně nedostižný. Tam byl obsažen folk, španělka, úžasný hlas a krásný písničkářský kompozice… To se mi hodně líbilo. My jsme byli všichni asi tak podobně ovlivněný.

Opravdu? Mně připadá, že později jste vlastně šel každý hodně jinudy. Když pro tuto chvíli pominu Zuzanu Michnovou: vy jste v podstatě hudební všežravec, který sledoval všechno možné a zajímalo ho, kam se hýbe populární hudba v celém širokém řečišti. Petr Kalandra byl příklad muzikanta maximálně celoživotně věrného svému žánru, ten měl prostě pár oblíbenců, se kterými si vystačil, a za “svou hudbu” tak ručil celým životem, což rozhodně přináší nemalé hodnoty. V Marsyas 70. let jste se přesto na všem shodli, měli jste stejné “koně”?

Já jsem chodil na Žižkov do Lidové školy umění, od šesté třídy jsem maloval. Pak jsem chtěl studovat architekturu, chodil jsem se dívat na AVU na Letnou, ale hudba zvítězila. Po Pražačce jsem studoval na nynější Konzervatoři Jaroslava Ježka zpěv, hrál jsem a psal písničky. Lidi se ptaj, jak jsem se v emigraci vypořádal s tím, že jsem najednou nebyl “slavnej”. Zbavil jsem se toho jha během pěti vteřin už v Německu. Nepočítal jsem s tím, že bych se s hudbou někam zásadně prosazoval. Utekli jsme taky celá rodina. Kalifornie je vizuálně opravdu hodně zajímavá. Hory, oceán, downtown, palmy, slunce, industriální čtvrtě, barvy… Prostě mě to ovlivnilo, začal jsem fotografovat a zase znovu kreslit a malovat, pracovat s neonem. Samozřejmě jsem si doma hrál a měli jsme kapely, zkoušeli jsme v garáži a hráli jsme hlavně pro sebe. Skládal jsem ve vlastním Apple studiu. Vzniklo spoustu písniček, ale myslel jsem si, že se uplatním ve výtvarným umění.

A pak jste se vrátil do Česka a najednou jste si to už nemyslel?

Já jsem znal album Jen tak, ty ostatní jsem slyšel víceméně až potom, takže… jsem toho moc neslyšel, abych se přiznal. Občas jsem dostával Melodii, tak jsem si přečetl, co se děje, ale… že by mně někdo posílal moc informací… Nějak jsem to ani nežádal, byl jsem zavalen americkou hudbou a artem. Když jsem se vrátil, tak jsem říkal: Zuzano, já nemám žádný kontakty, tady se všechno v osmdesátých letech pokamarádilo a změnilo - a ona na to: O nic jsi nepřišel. (Smích)

To jsem doufal, že jste tam nebyl… (smích)

Dozvěděl jsem se to krátce předtím a chtěl jsem to zrušit, oni mi řekli, že to nejde, ať to zvážím a tak… Takový vážný slova byly. Já jsem věděl, že to není dobrý, ale dohodli jsme se, oni mi nabídli nějaký peníze, ať přijedu… (smích) Přijel jsem a stalo se: bojoval jsem s mou starou kytarou Ibanez v nastávajícím chladnu a vlhku, zápasil jsem, bojoval, až jsem to dobojoval… Ondřej Hejma mi tehdy řekl, že bych měl dostat medaili za statečnost, že on by to v polovině vzdal. Ale já jsem si říkal: Když už jseš tady, tak to musíš dobojovat, nedá se nic dělat, zase se tím něco naučíš, byť už bys to všechno měl vědět. Vzal jsem si z toho ponaučení, že už nechci hrát hodinu sám. To teď ale budu občas porušovat, od té doby jsem postoupil dál.

A můžu se zeptat, co se vlastně tehdy dělo, proč to takhle dopadlo? To byl od Zuzany Michnové takový osobitý způsob odmítnutí spolupráce?

To se musíte zeptat jí… (smích) Já opravdu do dneška oficiálně nevím, co se stalo. Nebyla měsíce k mání. My jsme rok před tím hráli takhle ve třech v Pezinoku a byli jsme připravený takhle hrát dál, protože se nám to zdálo dost dobrý… Ale… tak se nestalo.A jestli s ní ještě budu hrát - nevím, teď není vůbec čas o tom přemýšlet, tak o tom ani nepřemýšlím.

Ježiš, tam jste taky byl? Panebože… (Smích)

No, zavolali nám asi čtyři nebo pět dnů předtím, a všichni říkali: “Taková nabídka se neodmítá”. Dokonce i na Sony Music, kde se to okamžitě dozvěděli, si mysleli, že se tím hned podpoří prodej alba. Já jsem jim říkal: Heleďte, je to risk. S Jirkou Bílým jsme sice hráli, ale omezeně a jenom pár věcí. Zkoušku jsme měli den před tím, ráno jsme vystoupili živě na Dobrém ránu na ČT 1, tam jsme se to vždycky o té přestávce učili, no a večer jsme to horem pádem zahráli… Na to konto jsem alespoň pochopil, že si musím koupit novou kytaru, což jsem udělal. Úžasný Furch S.23.SF.

No, to byl Pavel Plánka, co hraje s každým na perkuse, vokalistka a tam už byl Jirka Vopava. On byl v pohodě, akorát jsme nikdo nevěděl, kdo co bude hrát a kdy to bude končit a jak to bude začínat… (smích) Když na to člověk není připravený, tak má zůstat doma. Navíc Jirkovi praskla struna, málo odposlechu, zmatek. Opravdu to bylo šitý horkou jehlou, už jsem to párkrát v životě zažil a už to dělat nechci. Udrželi jsme to jen tak tak na vlásku, že to neprasklo...

Už jsem si to vyřešil, nevzpomínám na to. (Smích) Jednou už se jen napíše: “Hrál jako předskokan před Suzanne Vega,” jako se to dodává k Radůze. Takže tak.

Já jsem je našel. Neměl jsem kde hrát, dotáčel jsem v Sonu s Cimfem album a čtu v novinách, že oni hrajou spolu. Říkal jsem si: Hrajou dva, to by mohli hrát i tři a udělali bysme něco vokálního. Zavolal jsem je a oni mi řekli, že to je možný a za měsíc jsme už hráli. Ne moc často, ale… byl jsem rád, že jsem si mohl zahrát… Zdeněk Vřešťál má různé aktivity, takže vždycky: “Hele, zítra hrajeme tam!” “Za čtrnáct dní hrajeme tam a tam.” To se mi líbilo a mockrát jim za tu zkušenost děkuju: muzikant musí hrát. Motor, kterej se netočí, tak… zarezne. Zjistil jsem ale, že jsme všichni tak různé povahy – hlavně hudebně, ale i lidsky - že si zazpíváme takhle jednu, dvě věci a tím to asi skončí. Nezaložili jsme kapelu, byli jsme prostě tři jednotlivci. Každej jsme hrál to svoje a pak jsme se naučili tomu druhýmu trochu notovat do jeho věcí, ale nijak jsme to potom nedotáhli. Já jsem původně myslel, že by to mohlo pracovat dohromady, ale to by za tím muselo být něco… Většinou jsou hnacími motory takových kapel peníze nebo kamarádství. Nebo třeba stejný hudební zájem, to hodně pomáhá…

Kája Mařík, který teď hraje na klávesy s Lucií a točí a hraje s Landou - jinak je to juniorský mistr světa v hraní na tahací harmoniku – byl tak “zaneprázdněn”, že… že už s náma vlastně nehraje a my zůstaneme teďko s  Jirkou Vopavou dva až do té doby, než zjistíme, že bychom si mohli dovolit hrát s kontrabasem a bicíma. To mě opravdu láká - kontrabas plus bicí. Bicí spíš takový malý, zvláštní, nekonvenční, obohacený perkusema… Ale to ještě nevím, možná se stane něco jinýho, protože my jsme očividně tou harmonikou směřovali… Já jsem si totiž udělal takovou překážku, protože s tou harmonikou vlastně… lidi říkali: Jak to spojíš? No právě, že jsme chtěli spojit to nespojitelné, aby to přineslo trošku jiný zvuk a mě to strašně lákalo, i když tu harmoniku zas tak moc rád nemám. Na zkouškách to ale znělo hodně slibně… Ale to už je historie, půjdeme zatím dál ve dvojici, chceme to hudebně zdokonalovat, nikoho nehledáme.

Jednou mi byl při nahrávání demo snímku u Maříka doporučen jako houslista a mandolinista v jedné osobě a mně se to hrozně líbilo. Takže po třech letech, když jsem začal dělat kapelu, jsem ho do tý rockový party pozval na zkoušku a chtěl jsem zjistit, jaké budou reakce muzikantů. A ty byly výborný, každý muzikant pozná muzikanta hned… podle duše a Jirka je tenhleten “muzikální muzikant”. On mi pak sdělil, že vlastně na rockové hudbě vyrůstal, takže k ní má blízko, k folkové taky, tak se nám to velice osvědčilo.

Co vlastně máte v plánu hrát? Název ukazuje na akustické verze skladeb z alba Fabrica Atomica, ale kromě nich jsem slyšel i leccos jiného…

V první polovině hrajeme věci z raného mládí. Folkové písničky, který se dotýkaj na jedný straně asi tak Nohavici a na druhý straně… bych řekl možná v dobrém slova smyslu i Nedvěda… a na třetí straně trojúhelníku dotyk různých vlivů, od Nicka Drakea až po Beatles, mluvil jsem už o Cat Stevensovi. Vlivy písničkářů byly v mládí velice silný, ale my jsme si i potom tvořili podle svého, protože mediální přístup skoro neexistoval, a kdo měl před třiceti roky americký alba, byl král. Při přípravě na CD Fabrica Atomica jsem si nějaký reedice pořídil, ty písničky jsou opravdu hodně silný. Ověřili jsme si teď, že i ty moje starý písně folkového nebo písničkářského rázu můžou stát samy o sobě, když píšu teď nový věci, mám při tom v hlavě akustickej sound. Mám jich okolo dvaceti, z toho deset otextovaných. Hrajeme taky anglicky Medvídka, Chci zas v tobě spát a od Marsyas Zmrzlináře a Paletu… No, a druhá část koncertu je akustická verze alba Fabrica Atomica… také kvůli tomu, že Jirka hraje v kapele, kde ty věci hrajeme, takže jsme je nemuseli znova moc zkoušet.

Fabrika Akustika mě oslnila několika různými momenty, takže si vyberu jeden: váš zpěv. Vybavil se mi Vladimír Merta v nejlepší formě. A to nemyslím, jako nějaké kopírování, ale myslím tím, že on jako jeden z mála našich folkařů nepoužívá hlas jenom jako médium předávající melodii a text, ale pracuje – nebo pracoval - s ním jako se svého druhu nástrojem. Stejně tak jsem si připadal u vás. Zajímalo vás někdy, jakým způsobem Merta zpívá?

No, naposlouchal jsem se ho hodně, protože jsme s ním častokrát hráli, před ním, po něm… Merta byl jeden z mých nedostižných vzorů, protože jeho hraní na kytaru bylo a je fantastický: já jsem ho považoval hlavně za úžasnýho kytaristu, potom za úžasnýho skladatele… Samozřejmě lyricistu a zpěváka taky. Já si uvědomuju, co říkáte, a strašně rád bych si poslechl všechny jeho alba, který samozřejmě nemám. Současně jsem byl taky trochu ovlivněný v tý době Třešňákem a vlastně každým, kdo něco znamenal. Už méně Hutkou a lidmi, který spíš dělali takovou tu lidovější část hudby, protože já jsem v tý době studoval Ježkárnu, zpěv, a chtě nechtě jsem se musel učit zpívat, tak jsem spíš inklinoval k lidem, kteří to uměli, než kteří jako spíš… recitovali svůj zpěv. A ten Vláďa Merta tam určitě patří, to byl velkej vliv. I Mišík.

Oskar Petr (*1952)
Začínal v školních bigbítových kapelách Two Men Band, The Fenders, Catkins, Boston Tea Party a Name. Na počátku 70. let vystupoval jako folkový písničkář, v roce 1973 se stal zakládajícím členem skupiny Marsyas (nepočítáme-li její “prenatální” období s Jiřím Jeřábkem), podílel se jako skladatel, textař, zpěvák a kytarista na nejzásadnějším období Marsyas první sestavy (se Zuzanou Michnovou a Petrem Kalandrou). Vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka (tehdy Lidovou konzervatoř). V roce 1978 odešel jako zpěvák a textař do souboru Jazz Q Martina Kratochvíla a rok na to emigroval do USA. Usadil se v Los Angeles, kde studoval malbu, neon a fotografii, kterou se potom zabýval. Při návratech do Prahy (v roce 1993 na trvalo) se věnoval zejména skládání písniček, navázal spolupráci s Lucií, pro kterou složil hudbu k hitu Medvídek (v anketě o nejlepší českou píseň všech dob skončil druhý za Vejvodovou Škoda lásky) a Chci zas v Tobě spát, Kengi a Rouháš se bohům. Psal pro Dana Bártu, Annu K. B.S.P., Kamila Střihavku, atd. Jako interpret se v 90. letech na pódiích pouze mihl; v roce 2003 se objevil v sestavě tria Oskar Petr – Jiří Bílý – Zdeněk Vřešťál. Po nahrání druhého sólového autorského alba Fabrica Atomica sestavil stejnojmennou rockovou kapelu, začátkem roku 2004 měla premiéru folková sestava Fabrika Akustika.

Diskografie:
Marsyas, Supraphon, 1978, reedice Sony Music/Bonton, 2000.
Krev, bláto, slzy, Popron, 1994.
Fabrica Atomica, Columbia/Sony Music/Bonton, 2003.

F&C 6/04

HOME