Pětník měl čtyřhlas v šuplíku, říká Honza Hučín

S Pětníkem o vnitřních hlasech v harmonii, liščích ohonech v Konvičce a volnu na Mančině poličce

„Pětník cinká pětihlasem“ – tak se jmenoval zatím jediný rozhovor s acapellovou partičkou zvanou Pětník pro tento list a napsal ho Jirka moravský Brabec v roce 2002, tedy v době, kdy jsem, pro vaši informaci, mohl za Pětník vést rozhovor na druhé straně diktafonu než dnes. (Nevedl, možná proto, že jsem si nebyl jist, jestli to není hloupé…) Nadpis se zdál být neprůstřelně nadčasový. Nebyl. Pětník se už v roce 2009 zařadil mezi kapely, jejichž název je v nesouladu s počtem členů. Současně ale – po už dávno odeznělých velkých událostech, mezi které patří zisk Krtečka v roce 2001 a vydání alba V botách snů v roce 2004, a následném pozvolném ústupu ze slávy – zredukovaný Pětník slyšitelně ožil.

Rozhovor před koncertem v Salmovské literární kavárně jsem měl domluvený s celou skupinou, ale její většina byla překvapivě mlčenlivá. Tenorista Jakub Renner tiše čekal na rozezpívání a nazvučení, postupně přicházející dívčí část Pětníku – tedy sopranistka Jana Perníková (J) a altistka Manča Hausdorfová (M) - jen občas utrousila větu. Zodpovězení mých otázek tak zůstalo na basistovi – dříve druhém tenoru, duchovním otci a kapelníkovi Pětníku, Honzovi Hučínovi.

Čtvrtník s větší zodpovědností

Nedá se nic dělat, začít musím klasickou otázkou: proč jste čtyři, když jste Pětník?

(Smích) No já bych mohl říct – jak teď vždycky odpovídají všichni: velký band se dneska neuživí, pořadatelé to nezaplatí. Takhle si Ivan Mládek odůvodnil své guitariano a stejně tak Ivan Hlas říká, že proto už jezdí jenom s Norbi Kovácsem a s Olinem. Ale u Pětníku to tak není, u Pětníku to prostě byla naše dlouhodobá neschopnost sehnat pátého člena, s kterým by se spolupracovalo natolik dobře, že by se nám to všem líbilo.

Jak to, že bylo tak těžké najít bas? Přece jste skoro po celou dobu existence někoho hledali a většinou velmi úspěšně…                                                                                                                          

Ano. No jistě. Prostě se přihodilo, že jsme byli z ničeho nic bez sopránu a bez basu. Zatímco jako soprán jsme měli jasně vyhlídnutou Janu Perníkovou…

Prozraď, kde jste ji našli.

Jana Perníková zpívá v Exfantě – stále ještě snad – a Exfanta jsou naši kamarádi, získali Krtečka rok po nás. Dokonce to chvíli vypadalo, že bysme se už mohli jmenovat Exník – zejména na jednom koncertu, kde s náma právě zaskakovala Jana Perníková a bas zpíval ještě Jirka Havelka, tehdy taktéž člen Exfanty. Kvůli Jirkovi jsme byli zvyklí na určitou laťku a bohužel, většina basistů pochází z takových těch jakoby sborových poměrů, jsou zvyklí zpívat dlouhý tóny klasickým stylem, a my jsme potřebovali někoho, kdo zazpívá kráčející bas a je schopný do toho udělat třeba i beatbox. To bohužel nějak nikdo nebyl schopen. Zdeněk Čermák, který byl poslední bas za pětihlasu, zpíval v Kühnově mužském sboru a byl to samozřejmě zpěvák perfektní, ale... prostě byl to klasik, že jo. Ten ti nezazpíval kráčející bas, protože to necejtil tak úplně, no.

A co ti před ním?

To musím zavzpomínat… Po Jirkovi Havelkovi to nějakou dobu vypadalo, že Pětník vůbec nebude. Já jsem nějak řešil krizi středního věku a byla taková nálada, že prostě kdoví, jestli má cenu hledat a jestli někdo ještě bude dobrej. Až Jana, která dorazila, nám ukázala, že by to dobrý být mohlo. Před Zdeňkem s náma zpíval ještě Marek Jonáš, dneska už bohužel není mezi námi. Ten byl hrozně ochotnej, ale u něj se zase sčítaly jiný nevýhody: byl mimopražskej a přece jenom nebyl tak úplně kovanej, že by prostě přišel na zkoušku a dal by to rovnou z první.

Pak už jste nikoho nehledali?

To dopadlo tak, že Zdeněk Čermák byl zároveň byznysman, který nemohl úplně vždycky. Jednou jsme dostali nabídku zpívat v YWCA – to je ženská odnož sdružení YMCA – a Zdeněk nemohl. A my měli připravených několik písniček do čtyřhlasu, předělaných z našich pětihlasů…

Jak to?? Proč jste je měli připravené?

Prostě ve chvíli, kdy Jana přišla a nám všem bylo jasný, že to zní skvěle, že ten čtyřhlas funguje, a zároveň jsme úporně hledali bas, tak jsme si říkali – mějme připravenou variantu, kdybysme fakt už žádnej nenašli. Koneckonců, mohlo se stát, že nás někdo osloví, abychom mu přišli zazpívat zrovna ve fázi, kdy třeba ten bas mít nebudem nebo nebudeme úplně přesvědčeni, že to zní dobře…

Takže připraveným štěstí přálo…?

Vlastně poprvé se ty úpravy takhle vytáhly ze šuplíku velmi příhodně na tom vystoupení v YWCA a ukázalo se, že to funguje. My jsme ten čtyřhlas vlastně nikdy předtím ani nezkoušeli. Dali jsme to tam víceméně z not, no. Jana je skvělá listařka. A ten koncert rozhodl, že tohle bude cesta pro nás.

Jak dlouho to přepisování a přeučování trvalo? Nebo – zeptám se pro jistotu –existuje snad nějaká skladba, která vznikla pouhým škrtnutím jednoho hlasu?

Taková skladba existuje, například kánon Mé milé dívky, který jsi kdysi zpíval s námi.

Ano, ale to je příklad klasického čtyřhlasu…

…kde naopak pětihlas vznikl připsáním pátého hlasu. Ale ono se ve spoustě věcí ukázalo, že druhý tenor – nemá-li zrovna v písni sólo – je svým způsobem postradatelný.

Takže většinou jsi postupoval tak, že jsi rušil druhý tenor?

Ve většině případů. Vždycky to bylo tak, že sólový hlas, bas a tři vnitřní hlasy se redukovaly na sólový hlas, bas a dva vnitřní hlasy. Ukázalo se, že na harmonii místo tří hlasů stačí dva a že tam, kde bylo potřeba, to prostě ten bas nějak musel doplnit. A jak ses ptal, jak dlouho: tohleto první vystoupení ve čtyřech bylo v dubnu 2009 a my jsme měli jako cíl vystoupit s nějakým programem na Zahradě. Měli jsme tři měsíce, abychom přearanžovali a naučili se asi deset věcí, což se, myslím – možná v některých případech s odřenýma ušima – podařilo.

Zkus pojmenovat, co jste tou redukcí ztratili a co získali…

No tak redukcí jsme získali místo v autě…

Přece jenom!

…což je samozřejmě vítáno, protože teď se může stát, že třeba přibereme někoho, kdo nám půjčí auto nebo kdo se nám stará o zvuk anebo o pohodu členů kapely. To je samozřejmě vítaný. Já sám za sebe můžu říct, že jsem získal větší pocit zodpovědnosti, protože v pětihlasu jsem měl pocit, že se leccos zamázne tou masou zvuku, a teď jsme v pozici tělesa, kde fakt všecko musí být a musí to být dobře. Zejména u toho basu si člověk nemůže dovolit se flákat, takže je to dřina, ale řek bych, že nás to možná i takhle baví víc. Protože na každém hlasu záleží.

Cítíš se jako bas? Kam až si píšeš hlas?

Cítím se jako bas. Kdesi mám i velké D, což je kapelní rekord, tam nezpíval ani Dan Pikálek. Pochopitelně, tím, že jsme ve čtyřech, se zvučíme o něco snadněji a už jsme si zvykli jednoznačně na to, zpívat na mikrofony držený v ruce, což jsme odkoukali od dalších kapel. Řekl bych, že ta změna je nejenom, že jsme čtyři a bylo nás pět, ale taky že držíme mikrofony v ruce a trošku se u toho kroutíme a pojímáme to možná trošičku jinak, než jak to bylo na samém začátku, kdy to ještě mělo takový mírně gospelově-spirituálový nádech.

Jak můžete držet mikrofony v ruce, když jsem před chvílí viděl, že si chystáte jeden kondenzátorový mikrofon?

(Smích) Kondenzátorový mikrofon je naše nouzové řešení pro případy Salmovských literárních kaváren a podobných podniků. A další výhoda: ve čtyřech se k němu složíme lépe.

To ano. Ale zatím jsi popisoval samé výhody. Co nevýhody? Nejste třeba obyčejnější? Neříkám, že to tak děláte, ale čtyřhlas se dá psát jako docela banální akordy, možnost pátého hlasu už do toho akordu většinou vnáší nějaké zajímavé tóny…

To je samozřejmý. Řada čistě vokálních kapel je dokonce šestihlasých, což je skoro možná standard. To se pak dělá dobře beatbox, což pochopitelně ve čtyřech už je velmi nesnadné, ale taky to jde. Asi víc záleží na tom, aby každej z nás byl víc ve formě, a je to náročnější. Ale nenapadá mě, že bychom u nějaké písničky řekli: tu nemůžeme dělat, protože nás není pět. Jasná nevýhoda je, že je o jednoho člověka míň na to, aby se staral nějak o kapelní věci. Prostě se někdy může ukázat, že zrovna pátý člověk by byl ten, který může něco vypálit, naxeroxovat, zařídit, že má čas zrovna někam zavolat, a tak dál.

Zpíváme s živými autory

Vždycky jsem měl, Honzo, pocit, že máš ctižádost nahrnout co nejširší možný repertoár, že tě baví převádět skladby různých nečekaných směrů a žánrů do čistě vokální podoby. Cítíš to opravdu takhle?

Na začátku vznikal první repertoár podle toho, abychom to uzpívali a aby to bylo aspoň trošku zajímavý, aby to nebyl jenom okopírovaný klasický repertoár nějakých sborů. Postupně jsem si říkal, že by bylo hrozně skvělý zazpívat nějaký jazz. Zrovna jsem tehdy měl noty na Blues železničního mostu, tak to je snad první taková ryze česká věc, kterou jsme upravili. Povzbudilo mě k tomu to, že jsem už tehdy poslouchal Dobrý večer kvintet, Voice-Male, Flying Pickets. Říkal jsem si: je tu strašná spousta hezkejch písniček, který se lidem líbí a který by vlastně ve vokální úpravě mohly bejt svěží, neokoukaný… Proč to nezkusit, že jo. Jednu dobu jsme sbírali návrhy na rozšíření repertoáru Pětníku a sešly se desítky návrhů písniček. Beatles, Christina Aguilera…

Ach. Tu jsem od vás ještě neslyšel…

Tu jsme ještě neupravili. A na druhou stranu třeba nějaký Neřež nebo Nerez. Zpíváme Jmelí a tehdy jsme uvažovali o tom, že budem zpívat třeba Sambu v dešti a takovýhle věci. Ale… písniček je strašně moc a člověk má jenom konečný čas na to, aby to nějak upravil, a konečný čas na to, aby to nějak nacvičil. Takže si řekne: než se naučit sedm podobných „džezáren“, tak se pojďme naučit dvě a k tomu třeba nějakou popinu a ještě něco jinýho. Tak vzniká dojem, že repertoár je vlastně opravdu od Bacha po Vlacha.

A to, co jsi řekl, platí pořád?

Řekl bych, že pomaličku vymřelo takový to spirituálový křídlo… nějak už vlastně není, no. Respektive máme jeden gospel, který dneska večer možná uslyšíš. Jinak spirituálová kapela už dávno nejsme, i když to o nás ještě leckde někdo píše.

Takže vím, co neděláte; a co děláte? Tedy kromě Beatles, Kainara, Ryvoly, Nedvěda…

Tak teď momentálně u nás frčí třeba Yo Yo Band. Zpíváme Kladno a ještě Jedem do Afriky. A taky Samson: teď si dovolím trošku odbočku, ale další výhodou převzatých písní je, že pak někde seženeš živýho autora a zazpíváš si to s ním. Tohleto je případ Samsonova Přívěsu, který jsme si zazpívali přímo se Samsonem na Portě v Řevnicích a pak ještě na Trampským širáku. Zrovna Samson je tomu velmi otevřenej. Působí to fakt hrozně mile, když tam vylezeš, vezmeš tam člověka, který to napsal, který to zpívá, ty lidi to vlastně slyší v úplně jiný podobě… Z toho je teda velká radost. Stejně tak Jarda Matějů, tomu jsme ukradli dvě písničky, Konvičku a Fénixe.

M: Na čemž je hrozně hezký, když si to ty lidi zpívaj. Že s náma vlastně poprvý někdo zpíval - toho Fénixe…

Taky jeden Werich – Voskovec…

M: Jeroným Lešner…

Kolik procent z toho všeho jsou tvoje věci, Honzo?

No, teď tak dvacet procent. Já jsem kdysi dělal rozhovor s Janem Matějem Rakem a ptal jsem se, proč prostě hraje ty starý Ježky a ty starý věci s Chesedem… A proč, když je talentovaný skladatel, neudělá něco vlastního. A Jan Matěj Rak říkal, že prostě má pocit, že psát vlastní písničky je strašně zbytečný. Že geniality těch nejlepších těžko dosáhneš a navíc si stejně lidi s tebou radši zazpívaj to, co znaj.

A to jsi teď řekl za sebe?

Tehdy jsem si říkal: na tom asi něco je. A dneska mám pocit, že… přinejmenším je na tom míň práce, když upravíš cizí písničku, než když ji ještě musíš složit. (Smích)

Zmizely nějaké věci třeba proto, že jedna zpěvačka odmítla zpívat věci po druhé, jak to tak v kapelách občas bývá?

Tak tohle nám Jana nikdy neřekla, nevím…

J: Ba naopak. (Smích)

Ba naopak. Jana se naopak snaží – a velmi jí to jde – nám dokázat, že je lepší než Lenka. A to je výrok, za kterým já si dost stojím.

Rytmus přeneseme na diváka

Před těmi devíti lety se zkoušelo v Pětníku dvakrát týdně a ty jsi na tom, Honzo, dost trval. Pak to asi nějak vyprchalo, ne? Aspoň pokud mám přesné zprávy, tak to teď máte se zkoušením významně jinak. Jak to vlastně je?

Vlastně ve chvíli, kdy jsme Pětník nějak obnovovali, tak… už se mi nechtělo se uvazovat k pravidelnýmu zkoušení x-krát týdně, protože jsem měl trošku pocit, že se vlastně na těch zkouškách člověk zas tak extra nesnaží. Prostě tě to svádí k tomu, že si tam jdeš spíš užít pohodu s lidma, a potom je teda lepší jít někam do hospody. V osobním životě šetříš každou hodinu a pak jenom proto, aby se zkoušelo, se otravuješ, jednou nebo dvakrát týdně pobýváš někde a pak stejně zpíváš jednou, dvakrát za měsíc. Takže je lepší to udělat tak, že si podle těch vystoupení naplánuješ zkoušku. Že když máme vystoupení, tak předtím si dáme jednu, dvě zkoušky a snažíme se domlouvat těch vystoupení za sebou co nejvíc. Aby to bylo, jak říkají jiní, že „zkouší přímo na jevišti“. Myslím, že už jsme k tomu tak trochu dospěli. Zejména poté, když jsme se rozhodli, že budeme ve čtyřech, by měla být odpovědnost za naučení partu přesunuta opravdu na každého člena.

Vy jste skoro úplně na začátku existence hned vyhráli Krtečka, vždycky jste jezdili po folkových festivalech a nikdy by mě nenapadlo vás považovat za něco jiného, než za folkaře. Mám takový nějaký pocit, že vokální sestavy jsou akustické, folkové. Jenže to je nejspíš omyl: když nástroje chybí, akustické i jiné, může se příslušná partička hlásit vlastně k čemukoliv…

To je pravda.

A jak se v tom případě cítíte vy, s čím chcete souviset, kde dneska nejvíc hrajete…?

Záleží prostě na aranži. Werich a Voskovec se dají uchopit deseti různými způsoby a Beatles se dají uchopit deseti různými způsoby… Přišli jsme na to, že u čtyřčlenný sestavy je strašně důležitej rytmus. Aby byl jasný a ta písnička šlapala. Jakmile to přesně klape, tak už se o to vlastně nemusí ani nějaký hlas viditelně starat; jakmile přeneseš na diváka to, že přesně takhle je rytmus, tak on už si tak jako ťuká do taktu a ty mu to nemusíš na tom podiu opakovat. Takže když písnička šlape a je hezky rytmizovaná, dokážu si představit, že by se na nějakým rockáči klidně chytla Konvička, nebo něco takovýho. Člověka by to svádělo k tomu, že když to napsal Matějů, tak to bude… no nechci říct kotlíkárna, ale prostě folkárna. Ale právě tím, že tam nejsou ty banja a ty liščí ohony a ty kytary, ale jsou tam jenom hlasy, tak totéž můžeš stejně dobře zazpívat opravdu někde na rockáči.

No, můžeš. A děláš to? Už jste zpívali na Rock For People?

Na Rock For People jsme se ještě nedostali… Já se teda celou kariéru snažím nějak prosadit na Mezi ploty, a pořád to nějak nejde, pořád to nějak vázne. Ale už jsme zpívali na společném klubovém večeru s rockery a měli jsme úspěch.

M: Já musím říct, že u mě třeba vůbec nehraje roli to, co zpíváme nebo jak zpíváme, aranže a tak, ale u mě je dost důležitý publikum. Já říkám vždycky, že jsem folkař a cítím se dobře mezi folkařema, mezi tím druhem publika, který tam jezdí.

Je fakt, že u folkového publika máme výhodu, že vlastně zpíváme písničky, který oni znají. Ale na druhou stranu, když folkovému publiku zazpíváme Kladno, tak to prostě funguje taky. Takže analogicky si říkám, že když zazpíváme rockovému publiku Konvičku, tak by to koneckonců mohlo vyhovovat taky.

Vaše první cédéčko V botách snů vyšlo v roce 2004. To je strašně dávno. Co takhle nějaká další deska? Nic?

Ale ano. O natočení druhé desky uvažujeme periodicky od roku 2006, ale tehdy to uvázlo na Mančině těhotenství, pak na tom, že Jirka s Lenkou odešli, pak jsme zase neměli kapelu pohromadě. No a teď jsme si mysleli, že teda k deseti letům – což bylo předloni – ale nebyl dostatek repertoáru a prostě se nestihlo všecko nazkoušet. Teď jsme ve stavu, kdy máme nahráno patnáct věcí a v lednu mícháme. A pak už snad nic nebude bránit tomu, vydat desku, která by někde vyšla začátkem roku 2011.

Chystáte ještě něco, co by se vešlo pod obvyklou závěrečnou otázku „plány do budoucna“?

Já nevím, na to se odpovídá takovými těmi frázemi… Manča k tomu něco řekne.

M: Já jenom… Ty jsi s tím zatím moc nesouhlasil, ale já bych hrozně ráda ještě znova šla do Konkursu o Krtečka.

To je totiž tím, že jak jsme si rozdělovali ty trofeje, tak se ukázalo, že to nemáme rovnoměrný. Jana má doma Portu, tu národní, řevnickou, Jakub má doma diváckou Portu…

M: Honza má starýho Krtka…

…a Manča má ještě volno na poličce. Musím říct, že v minulosti jsem nějaký plány měl a furt jsem měl pocit, že je potřeba se někam hnát a tu Portu konečně nějak urvat. A loni, když jsme tu Portu konečně urvali, tak jsem zjistil, že kdybysme ji nezískali, ani v Řevnicích, ani v Ústí, tak už by mi to bylo… v podstatě jedno. Že už mám radost z toho, že v těch čtyřech to hezky zpívá, že jsme možná našli to, co nás na tom baví. A že budeme asi rádi, když ještě pár let takhle budeme moct zpívat, a pokud se podaří ta druhá deska a bude to hezká nahrávka týhletý sestavy, tak já budu spokojen a řeknu si, že mělo smysl opravdu Pětník znova oživit.

Tomáš Hrubý
Folk 3/2011
foto: archiv redakce

HOME