Byl to Marcel. V Kuřimi na Zahradě písničkářů v roce 2003 jsme byli všichni tři, podívat se na ostatní písničkáře. Seděli jsme na nádvoří a Marcel řekl: Tak kdy uděláme tu společnou desku?

Já si myslím, že se jmenuje Panoptikum. Když se tak jmenuje deska, nazvěme tak i kapelu. Na začátku byla jasná představa, že s námi třemi musí hrát bicí a kontrabas. S těmito dvěma nástroji bychom měli vytvořit základní zvuk kapely, který mohou doplňovat další nástroje, a třeba dialog klasického kontrabasu a analogových samplů by mohl být inspirativní. V tom jsme měli jasno. Ukázalo se ale, že vlastně neznáme žádného kvalitního kontrabasistu ani hráče na bicí, o kterých bychom věděli, že se do projektu hodí a půjdou do něj. Marcela pak napadlo po poradě s kamarády, kde vzít bubeníka a poslal mu demonahrávky, a on souhlasil. Tak přibyl Luboš Pavlík. Já jsem seděl v televizi a svěřil se jednomu kolegovi, že hledám kontrabasistu a po pár minutách jsem od něj měl čtyři telefonní čísla s tím, že jednomu – Petrovi Pospíšilovi - by on osobně dával přednost. I jemu jsem dal demonahrávky a on souhlasil. A bylo to.

No písniček, které bychom na desku chtěli. To byla vlastně první věc, kterou jsme řešili. Sešli jsme se, probrali písničky, sestavili jejich seznam a dokonce i pořadí, v jakém by tam měly být. Na seznamu bylo šestnáct skladeb, nakonec je jich na albu patnáct a trošku se změnilo i pořadí, ale základ zůstal. Některé z těch písniček jsme měli na live snímcích z koncertů, ostatní jsem nahrál doma na magnetofon.

Někdy v září nebo říjnu 2004, čili rok a půl po domluvě, že tu desku uděláme. Během toho roku a půl pochopitelně vznikla část písniček na desce, několik jich je starších a dvě se dodělávaly na podzim roku 2004.

Určitě jsme od začátku věděli, že tam budou písničky, u kterých Marcel bude textař, ale ne autor hudby. On sám to tak chtěl, jednak proto, že měl texty, kde měl pocit, že se mu je nedaří zhudebnit tak, jak by si představoval, a jednak proto, že byl zvědavý, jak některé texty uchopíme. Dokonce tu byla představa, že by společných písniček mohlo být ještě víc, ale to by deska byla strašně dlouhá a navíc se něco nehodilo do její koncepce. Člověk se musí i brzdit. Chtěli jsme desku udělat do podzimu roku 2005 a mně bylo jasné, že to je dost šibeniční termín.

Marcel – to byl zážeh. Základní jiskra, motor, který to rozjel. Už i třeba proto, že jsme se spolu domlouvali, že bych mu pomohl s jeho deskou, ke které nakonec z různých důvodů nedošlo. Byl ideovou inspirací dramaturgie desky, které jsme se přizpůsobili. Bylo mi jasné, že Marcela těžko doplním humorem, a vyhovovalo mi to.

Žofie – hlas – a to je důležitá věc. A taky touha zabývat se seriozně progresivním popem jako inspirací. To pro mne byla příjemná věc, ke které bych se jako aranžér asi jinak nedostal.

Moje úloha asi ležela především v tom dát to dohromady. Kontakt s muzikanty, jemné doaranžování, včetně psaní not těch partů, které nelze improvizovat ve studiu, běhání, shánění, koordinace.

Právo veta bylo a využila ho například Žofka, která rozhodla, že vyhodíme její písničku Živel, protože do alba nezapadá. Teď vidím, že to bylo rozhodnutí správné. U většiny písniček jsme vycházeli z jejich rytmického tvaru. Právě proto bylo důležité najít správného bubeníka s představivostí. Já jsem na začátku vytvořil takový psaný elaborát. Napsal jsem: tato písnička je textově o tom a o tom, její atmosféra by měla být taková a taková. Vyloženě jsem tam psal třeba, že v ní slyším zvuky města a podobně. V okamžiku, kdy Luboš Pavlík souhlasil s tím, že bude hrát na bicí, tak jsem mu ten text poslal a on měl asi dva měsíce na to, aby jej promyslel a zpracoval, použil.

Pak jsme si dali schůzku s bicími, kde nám přehrál své nápady, něco jsme vzali ihned, něco jsme ještě chtěli upravit. Ve chvíli, kdy vznikla rytmická struktura, oslovili jsme Petra Pospíšila, aby k tomu přidal kontrabas. Pak už jsme hledali, co je třeba doplnit, kde harmonizovat. Některé písně se vyvíjely dost zajímavě. Třeba Marcel měl do Kolotoče nahrát elektrickou kytaru, přijel, poslechl si nahrané bicí a kontrabas, a řekl, že nemá cenu tam žádnou kytaru hrát. Ať přidám jemně harmonii v akordeonu a necháme to tak řídké, jak to je. Bylo to postupné aranžování nad ideovou představou.

Zkoušky před tím, než jsme šli do studia, byly vlastně tři. Každá velmi pracovní a asi dvanáctihodinová. S muzikanty na další nástroje se prakticky nezkoušelo. Napsat violoncellovou linku k tomu, co už bylo dané, nebo tubu, to je pro mne práce asi na hodinu a některým muzikantům se to nemuselo psát vůbec, stačilo vysvětlit představu. Když ve studiu postupně vrstvíš, musíš si prostě pozvat muzikanty, kteří mají představivost a příbuzné cítění. Pak stačí říct: Hele tady do těch míst to nahraješ a počítej s tím, že tam ještě přibude elektrická kytara, tak jí nech prostor. No a když nenechá, tak ho smažeš, samozřejmě. I když je to opravdu hezké sólo, pokud tam nepatří, tak ho vyhodíš. Důležité je ho ihned bez milosti vymazat, aby ses k němu nemohl vrátit.

(klepe na stůl) Snad.

Párkrát jsme to obehráli po festivalech a myslím, že kapela hrála čím dál lépe. Každý, kdo se pohybuje na pódiích dlouho, ví, že po pár zkouškách a několika koncertech kapela ještě nemůže být v ideální kondici. Ti lidi musejí mít nejen spolu dost odehráno, ale i odježděno, aby o sobě na pódiu věděli i jako lidé, aby se naladili na stejnou vlnou. Musím říci, že jsme zjistili, že si vyhovujeme na pódiu i mimo ně. Souhra rostla každým koncertem. Když jsme třeba na festivalech měli tři vystoupení za dva dny, to třetí bylo znatelně sehranější než první. Jak to bude dál, nelze zcela říci, a to zejména kvůli Marcelovi, který má objektivní problémy, se kterými nemůže moc nadělat. Ale nějaká společná hraní ještě budou. Třeba v únoru u Jarretu a určitě i v létě na pár festivalech. Zbytek nechme koňovi. Uvidíme.

Pokud ty ten pocit máš, jsem jen rád. Dramaturgická linie desky tak byla nastavena.

To už překvapilo víc lidí. U některých písní to může být tím, že nás to nenapadlo. Někde je to třeba dáno tím, že s Marcelem se dvojhlasy nedají zpívat a dělat písničky tak, že budeme každý zpívat kousek textu, to by mi přišlo jako klišé. Možná bychom tím podpořili výraz desky jako společného díla, ale myslím, že by to těm písničkám asi většinou neprospělo. Nakonec tam je taková písnička jen jedna, a možná je proto pro mnoho posluchačů jakýmsi vrcholem desky, tím nejzajímavějším. Nevím. Prostě k tomu častěji nedošlo.

Nejvíc určitě přispěl Ivoš. Ten tím strávil rok života a investoval do toho strašné energie. Byl to pro mě nový Ivoš. Nebyl to Ivoš – Oko, ale Ivoš – muzikant, velmi přístupný nápadům a s individuálním přístupem ke každé písničce. Přišel mi strašně progresivní a velmi dobře se s ním spolupracovalo. I když ze začátku jsme měli všichni milion nápadů, musely se vytříbit. A Ivoš je na to specialista.

Marcel – to je život na té desce. Díky jemu to dýchá, pulzuje, písničky žijí samy o sobě. Nejsou to zakozervované nahrávky, ale život sám.

A já? Sebe komentovat nechci. Jsem na obalu s nimi a užívám si to.

Měla jsem z toho hodně nahnáno, protože jsou to opravdu nejsložitější věci, které jsem kdy nahrávala. Měla jsem z toho vítr, ale najednou, když jsem byla ve studiu, tak došlo k té šťastné konstelaci, že si to všechno sedlo, jak mělo. Nedovedu popsat čím to je, ale strašně mě to bavilo.

Nejlepší je jít spát hodně pozdě a pak ve studiu vydat poslední zbytky sil, co máš. Já nevím. Na to se nemůžeš připravit, protože když se na to soustředím moc, tak je to tím horší.

No, nejlepší by bylo zpívat na celý podklad, protože se snáz naladíš do atmosféry. Tady to tak nebylo vždycky, protože se nahrávalo, jak měl kdo čas.

Hrozně zvláštní. Poprosila jsem ho, jestli by nepřinesl nějaké texty a zjistila jsem, že ty texty už v sobě muziku mají zakódovanou, jde jen o to ji vytáhnout. Nedalo mi to vůbec práci. Ke spoustě jiných textů hledám přístup a musím tu muziku prostě vysedět. Tady se stačilo pozorně zahledět do textů a bylo to jako ty obrázky, ze kterých vystoupí jiný ukrytý obraz. Muzika už tam je, jde jen o to ji najít.

Dokonce mi řekl, že je to téměř úplně přesně tak, jak si to představoval on sám. To mi přišlo bezvadný. Mrzí mě, že se tam nedostala ještě jedna písnička, kterou už teď mám udělanou na jeho text, ale tam se to prostě nestihlo. Je to zvláštní mrazení ze spolupráce s Marcelem.

Jo, Marcel je kamikadze.

Asi je nevzdálenější Marcelovi. My mu pořád dáváme přívlastky jako Rozevlátý, Šílený, ale je to v něčem jiném. Myslím, že pro něj ta muzika není už tak důležitá v okamžiku, kdy se nahraje. On žije pro živé koncerty a musí to pokaždé hrát jinak. Definitivní tvar je pro něj omezení.

Možná je mám jako sled záběrů, jako videoklipy. Ale všechno získává obrysy až časem. Ani nechci, aby mi texty vysvětloval. Vím, že toho do nich zakódoval strašně moc. Můžu se ho ptát na inspiraci ze života, filmů, muziky, ale radši k tomu docházím tím, že si to v sobě přetavím sama.

Možná... O tom musím trošku popřemýšlet... Mám strašně ráda, když z muziky vystupuje tvůrce jako z něčeho průzračného. Když vystavíš písničku jen z toho, co nezbytně potřebuje. když do ní nepromítáš bombastické představy zvenčí, co by se tam ještě vešlo. Hudba je někdy zajímavá tím, co nezahraješ. Toho, co tam můžeš dodat, je nepřeberné množství, ale nevnutit to tam, je umění. Zbožňuji Björk, Bittovou, a to je vlastně tak trochu pop. Ale pop od základů hudby.

To je paráda. Něco, po čem jsem už strašně dlouho toužila. Vlastně už od své desky jsem chtěla mít kapelu a Panoptikum mi to splnilo a navíc jsou to ještě výborní lidé. Je vzácnost se potkat a každý koncert doslova hltám. Mám pocit, že se už konečně můžu soustředit na svůj zpěv a to jsem nikdy nedělala. Vždycky to bylo “něco tam zašmrdlat, aby to nějak bylo...” A teď, když se nám podaří mít alespoň jednu zkoušku před koncertem, tak jsem na pódiu klidná a uvolněná. A hlavně to přišlo v období, kdy jsem se sólovým hraním vlastně skončila, i když nevím na jak dlouho.

Mám pocit, že tam je něco špatně, něco s čím nejsem spokojená. Možná mi chybí muzikanti, možná tomu nedokážu dát tolik, kolik bych chtěla, a to je lepší odejít. Od doby, kdy jsem si řekla, že letos končím, což bylo někdy v květnu, tak jsem si to užívala. Od té doby byla spousta báječných koncertů prožitých proto, že jsem si byla vědoma, že to vlastně končí.

Většinou. I když v Jihlavě začínám zpívat s jednou kapelou. Říkáme, že hrajeme jazz-pop, ale nevím, jestli si příliš nefandíme. Zatím je to právě trošku moc přeplácaný. Budeme hledat průzračnost. Uvidíme.

Chachacha. S nimi?

Já jsem přemýšlela, jestli bych neměla dozpívávat něco k jejich písničkám, ale to je nesmysl. Ty písničky to nepotřebují. A nic speciálního jsme nevymýšleli. Já nemám ráda sbory, které jsou jen proto, aby byly.

Písničkářský kontakt s publikem je samozřejmě bližší, člověku se spíš podaří navázat nit a vycítit z reakcí publika, kudy má koncert plout. To je pravda. Ale to je bohatě vyváženo tím, že vznikají na pódiu kontakty uvnitř kapely, což písničkář jinak těžko zažije. Mně to moc chybělo. A taky s tím souvisí to, že písničkář jezdí sám. Ono je hezké jet třeba do Frýdku, dívat se na krajinu, seznamovat s lidmi, ale sama se sebou se moc nezasměju. Na pódiu je to jako s cestováním. Sdílená radost se násobí. Mrazení v zádech ze společného hraní je velmi silný zážitek.

Už jsem se mnohokrát setkal s reakcí, že v mých textech je spousta prazvláštních situací a netradičních propletenců. A přitom jsou úplně obyčejné a já pouze komentoval děje kolem sebe. Občas přátelé a blízcí z okruhu nejužšího, občas historky od kamarádů, sem tam články z novin – zkrátka života běh. Pravda, stejně jako u kramářských písní se časem neví, zda zůstal v písni pravdivý dějový základ, či popis okolností a postav. Málokdy reaguji impulsivně a okamžitě po nějaké události. Spíše se to v mém nitru hromadí a následně to po nějakém čase vyvře ven. A v tu chvíli se již k událostem propojují další vzpomínky, myšlenky, představy. Už jsem nad tím několikrát přemýšlel, když jsem po sobě přečetl nějaký text – k ďasu, jak jsem tohle myslel? Pak chytám nitky, indicie, podle doby, kdy jsem to psal, podle všemožných paměťových můstků. Zkrátka je to všechno jenom převyprávění skutečných událostí kolem mne, do kterých se promítá stav mojí duše. Tedy nic světoborného.

Příběh Ingrid, je příběhem jedné dívčiny z Vysočiny. Jmenovala se sice úplně jinak, ale osud ji zatáhl na severozápad naší země, kde se pak odehrál celý tenhle příběh. V době, kdy jsem tenhle text psal jsem pracoval v Pardubicích, kde jsem denně chodil kolem jednoho bordelu, kde u vchodu viselo něco jako jídelní lístek, ale byly tam fotky a jména holek, co ten den sloužily. Jedna byl strašně podobná tomu děvčeti z Vysočiny, dal jsem tedy té postavě jméno podle Ingrid z Pardubic – když už měly podobný osud. Je to jednoduché podobenství o naději a nevzdávání se. I ten pasák se vlastně jmenoval úplně jinak. Seznámil jsem se tenkrát s jedním písničkářem ze St. Louis. A ten se jmenoval Mat. Byl hrozně bílej, připadal mi jako by v sobě neměl krev, jenom led a slivovici, co si tak oblíbil. Byl to dobrák od kosti a dotáhl mi spoustu hudby ze států. Tak se dostal do písničky. Bezkrvej Mat.

Jsem optimista do morku kostí. Jinak bych asi nedokázal v tomhle světě fungovat. Vždycky když mě něco sžírá, jdu se z toho vypsat. A pak vyzpívat. Většina textů je obyčejnou terapií k určitému problému.

Je ve spoustě textů, kousíčky od kousíčků. Věděla moc dobře jaký jsem, známe se od 15 let, na střední škole jsme seděli vedle sebe v lavici. Občas za mě psala v hodině do sešitu, když jsem zrovna smolil nějakej text. Že si bere nejednoduchou osobnost věděla dobře a dost často mne dokáže vytáhnout ze dna. A jelikož jsme doma zrušili skoro všechny dveře, aby se nám dařilo domek na samotě vytopit, slyší i všechny mé písňové pokusy a omyly.

Domov mám rád a rodina je pro mne všechno. Strašně rád dávám všemu určitou náladu. Stejně jak v životě, v písních, tak i u věcí mám rád, když mají určitou tvář. Šíleně mne tvořivost v jiných oborech inspiruje k psaní.

Na kytaru jsem se naučil v roce 1989, abych mohl hrát svoje texty. V roce 1990 jsem se umístil v Praze na Miniportě. Pak jsem potkal Tomáše Nosila (v současnosti výborného fotografa) a dali jsme dohromady skupinu Protlak. To bylo hodně inspirované Nerezem. Někdy v roce 1992 existovala kapela Delacroix, kde se křížil moderní folk s motivy Depech Mode či REM. Pak už přišel Trio Session a úplné pohlcení Dylanem, Youngem, Mertou a Veitem. V roce 1995 jsme založili s Liborem Lorencem psychadelic hard – bluesovou kapelu Vraždy v Čínské čtvrti. Pak už jsem začal hrát jako písničkář, vlastně 10 let potom, co jsem začal vystupovat. Někdy od roku 2001 existuje Kabaret, což je volné sdružení muzikantů. V té době jsem také pomáhal Janě Bauerové v Jitroceli a hrával s trip-hopovým Rádiem Jerevan GJ. A pak už Panoptikum.

Tak tady už pomalu moje paměť selhává, ale hlídal jsem stavby na okraji Prahy, projektoval hypermarkety, stloukal palety, odehrál přes tisíc divadelních představení po celé republice, procházel trasy pro optické kabely, jezdil jako závozník, vyměřoval podzemní kanalizační šachty, vyráběl maňásky, radil lidem jak pěstovat květiny, natíral střechy…

Velice. Je to něco zcela jiného než dříve na Vysočině. Po těch pár letech jsem zjistil, že život i osudy lidí jsou tu drsné jiným způsobem nežli v lesích v kopcích. Chátrající statky, pach cukrové řepy, nekonečné roviny, šedivé remízky a pole protínající kamenité cesty.

Změnilo se toho pro mne tolik, že první měsíc jsem byl nejvyčerpanější a přitom nejšťastnější v celém svém dosavadním životě. Vyšlo album a křtilo se, hrálo se, jezdilo se – narodil se Tobík a nespalo se. Takže přijel jsem z hraní a doma byla Katka s Tobíkem vzhůru a brečelo se, takže se spát nešlo ani nedalo. A jelikož se Tobík narodil dříve než album, pohltil chlapec většinu mých emocí a sil. Počítám, že skutečnost, že album vyšlo, se mi prodere do vědomí tak za 2 -3 měsíce.

Dopadlo to výborně. Žofka provedla zhudebnění přesně podle vnitřní skryté melodie v textu.

Asi je a veliký. Materiálu mám na 5 alb. Naživo hraji 72 písniček. Ani nevíš, jak se těším, až bude možné konečně díky všem mým životním peripetiím vydat vlastní album. Snad to jednou příjde.

Tak tady opravdu nevím jak odpovědět. Abych to mohl posoudit, chybí mi pohled odněkud jinud. Vidět se shora či od spodu. Nebe nad Berlínem.

Když to půjde, budu se snažit hrát co nejčastěji. V současné době je to ale špatné. Dohodli jsem se s ostatními v Panoptiku, že budou hrát nadále i beze mne, protože pro mne bude v současné době díky mnoha okolnostem hraní takřka nemožné.

Ivoš je dříč, má možnost a chuť věnovat se takovéto věci naplno. Vkládá tam řád a techniku. Žofka má výborný hlasový dar a stále se lepšící hudební vkus a cítění. K Ivošově akademičnosti přidává poetiku dívčího půvabu. A jak známo na špercích je potřeba i známka stáří. Taková ta špína a zašlost. A to se tam snažím dodat. Já nejsem ani dobrý zpěvák ani muzikant, ale skáču na podiu nejčastěji do výšky.

Přiznám se, že jsem z těch křtů neměl vůbec nic, protože jsem byl už úplně vyčerpaný ze všech problémů, které se objevily po narození Tobíka. Mám spíše takové pocity. Byly to dobré koncerty a hrozně mne mrzí, že i když jsem do nic dával úplně všechno, nedokázal jsem udělat vše tak, jak jsme si představoval. Mozek chtěl, ale tělo již nereagovalo. Kdyby to šlo zopakovat, šel bych do toho hned.

Jiří moravský Brabec

HOME