Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Panoptikum

Panoptikum jse společný projekt na kterém se autorsky sešly tři výrazné písničkářské osobnosti – Ivo Cicvárek, Žofie Kabelkové a Marcel Kříž. když jsem si s nimi chtěl o projektu popovídat, nezbylo mi, než v období mezi vánocemi a Novým rokem oslovit každého zvlášť. Nejdřív jsem se sešel v Brně v kudrnovském vyhlášeném podniku Na cestě s Ivo Cicvárkem.

Ivo Cicvárek o vzniku projektu

Znáte se s Žofií i Marcelem už dlouho, to se není co divit, náš rybníček je neveliký. Asi jste také postřehli, že ač různí, vzájemně si rozumíte. Kdo a kdy ale přišel s nápadem udělat společnou desku?

Byl to Marcel. V Kuřimi na Zahradě písničkářů v roce 2003 jsme byli všichni tři, podívat se na ostatní písničkáře. Seděli jsme na nádvoří a Marcel řekl: Tak kdy uděláme tu společnou desku?

Jak se sestavovala kapela, která na desce hraje? A jmenuje se vůbec nějak?

Já si myslím, že se jmenuje Panoptikum. Když se tak jmenuje deska, nazvěme tak i kapelu. Na začátku byla jasná představa, že s námi třemi musí hrát bicí a kontrabas. S těmito dvěma nástroji bychom měli vytvořit základní zvuk kapely, který mohou doplňovat další nástroje, a třeba dialog klasického kontrabasu a analogových samplů by mohl být inspirativní. V tom jsme měli jasno. Ukázalo se ale, že vlastně neznáme žádného kvalitního kontrabasistu ani hráče na bicí, o kterých bychom věděli, že se do projektu hodí a půjdou do něj. Marcela pak napadlo po poradě s kamarády, kde vzít bubeníka a poslal mu demonahrávky, a on souhlasil. Tak přibyl Luboš Pavlík. Já jsem seděl v televizi a svěřil se jednomu kolegovi, že hledám kontrabasistu a po pár minutách jsem od něj měl čtyři telefonní čísla s tím, že jednomu – Petrovi Pospíšilovi - by on osobně dával přednost. I jemu jsem dal demonahrávky a on souhlasil. A bylo to.

Jakou demonahrávku? Čeho?

No písniček, které bychom na desku chtěli. To byla vlastně první věc, kterou jsme řešili. Sešli jsme se, probrali písničky, sestavili jejich seznam a dokonce i pořadí, v jakém by tam měly být. Na seznamu bylo šestnáct skladeb, nakonec je jich na albu patnáct a trošku se změnilo i pořadí, ale základ zůstal. Některé z těch písniček jsme měli na live snímcích z koncertů, ostatní jsem nahrál doma na magnetofon.

Mám pocit, že jsem se ztratil v čase. Kdy se odehrálo to, co jsi mi teď líčil?

Někdy v září nebo říjnu 2004, čili rok a půl po domluvě, že tu desku uděláme. Během toho roku a půl pochopitelně vznikla část písniček na desce, několik jich je starších a dvě se dodělávaly na podzim roku 2004.

Všichni tři jste písničkáři, čili jsem předpokládal, že taková deska vznikne tak, že každý dodá pět písniček a ostatní v nich přijmou jistou roli. Kupodivu ale dost písniček je výsledkem autorské spolupráce. S tím jste počítali od začátku?

Určitě jsme od začátku věděli, že tam budou písničky, u kterých Marcel bude textař, ale ne autor hudby. On sám to tak chtěl, jednak proto, že měl texty, kde měl pocit, že se mu je nedaří zhudebnit tak, jak by si představoval, a jednak proto, že byl zvědavý, jak některé texty uchopíme. Dokonce tu byla představa, že by společných písniček mohlo být ještě víc, ale to by deska byla strašně dlouhá a navíc se něco nehodilo do její koncepce. Člověk se musí i brzdit. Chtěli jsme desku udělat do podzimu roku 2005 a mně bylo jasné, že to je dost šibeniční termín.

Všem třem vám chci položit jednu stejnou otázku: Vy jste tři výrazné a značně odlišné osobnosti. V čem byl zásadní přínos každého z vás?

Marcel – to byl zážeh. Základní jiskra, motor, který to rozjel. Už i třeba proto, že jsme se spolu domlouvali, že bych mu pomohl s jeho deskou, ke které nakonec z různých důvodů nedošlo. Byl ideovou inspirací dramaturgie desky, které jsme se přizpůsobili. Bylo mi jasné, že Marcela těžko doplním humorem, a vyhovovalo mi to.

Žofie – hlas – a to je důležitá věc. A taky touha zabývat se seriozně progresivním popem jako inspirací. To pro mne byla příjemná věc, ke které bych se jako aranžér asi jinak nedostal.

Moje úloha asi ležela především v tom dát to dohromady. Kontakt s muzikanty, jemné doaranžování, včetně psaní not těch partů, které nelze improvizovat ve studiu, běhání, shánění, koordinace.

Aranžérsky je deska opravdu pestrá. Jak se tvar písniček konstituoval? Schvalovali jste si to navzájem, bylo i právo veta?

Právo veta bylo a využila ho například Žofka, která rozhodla, že vyhodíme její písničku Živel, protože do alba nezapadá. Teď vidím, že to bylo rozhodnutí správné. U většiny písniček jsme vycházeli z jejich rytmického tvaru. Právě proto bylo důležité najít správného bubeníka s představivostí. Já jsem na začátku vytvořil takový psaný elaborát. Napsal jsem: tato písnička je textově o tom a o tom, její atmosféra by měla být taková a taková. Vyloženě jsem tam psal třeba, že v ní slyším zvuky města a podobně. V okamžiku, kdy Luboš Pavlík souhlasil s tím, že bude hrát na bicí, tak jsem mu ten text poslal a on měl asi dva měsíce na to, aby jej promyslel a zpracoval, použil.

Pak jsme si dali schůzku s bicími, kde nám přehrál své nápady, něco jsme vzali ihned, něco jsme ještě chtěli upravit. Ve chvíli, kdy vznikla rytmická struktura, oslovili jsme Petra Pospíšila, aby k tomu přidal kontrabas. Pak už jsme hledali, co je třeba doplnit, kde harmonizovat. Některé písně se vyvíjely dost zajímavě. Třeba Marcel měl do Kolotoče nahrát elektrickou kytaru, přijel, poslechl si nahrané bicí a kontrabas, a řekl, že nemá cenu tam žádnou kytaru hrát. Ať přidám jemně harmonii v akordeonu a necháme to tak řídké, jak to je. Bylo to postupné aranžování nad ideovou představou.

Deska - a co dál?

Tím jsme asi narazili na další možný kámen úrazu. Marcel je přivázaný k zahradnictví u Čáslavi, Žofie kmitá mezi Brnem a Jihlavou, ty máš spoustu práce v televizi a další aktivity, všichni hrajete. Jak jste se na zkoušky scházeli?

Zkoušky před tím, než jsme šli do studia, byly vlastně tři. Každá velmi pracovní a asi dvanáctihodinová. S muzikanty na další nástroje se prakticky nezkoušelo. Napsat violoncellovou linku k tomu, co už bylo dané, nebo tubu, to je pro mne práce asi na hodinu a některým muzikantům se to nemuselo psát vůbec, stačilo vysvětlit představu. Když ve studiu postupně vrstvíš, musíš si prostě pozvat muzikanty, kteří mají představivost a příbuzné cítění. Pak stačí říct: Hele tady do těch míst to nahraješ a počítej s tím, že tam ještě přibude elektrická kytara, tak jí nech prostor. No a když nenechá, tak ho smažeš, samozřejmě. I když je to opravdu hezké sólo, pokud tam nepatří, tak ho vyhodíš. Důležité je ho ihned bez milosti vymazat, aby ses k němu nemohl vrátit.

Tak desku máte. Bude k ní klip?

(klepe na stůl) Snad.

Ale také ji to chce občas zahrát živě. Jak to vypadá?

Párkrát jsme to obehráli po festivalech a myslím, že kapela hrála čím dál lépe. Každý, kdo se pohybuje na pódiích dlouho, ví, že po pár zkouškách a několika koncertech kapela ještě nemůže být v ideální kondici. Ti lidi musejí mít nejen spolu dost odehráno, ale i odježděno, aby o sobě na pódiu věděli i jako lidé, aby se naladili na stejnou vlnou. Musím říci, že jsme zjistili, že si vyhovujeme na pódiu i mimo ně. Souhra rostla každým koncertem. Když jsme třeba na festivalech měli tři vystoupení za dva dny, to třetí bylo znatelně sehranější než první. Jak to bude dál, nelze zcela říci, a to zejména kvůli Marcelovi, který má objektivní problémy, se kterými nemůže moc nadělat. Ale nějaká společná hraní ještě budou. Třeba v únoru u Jarretu a určitě i v létě na pár festivalech. Zbytek nechme koňovi. Uvidíme.

Obal té desky je takový pochmurný, jako Marcelovy vize světa podivných lidiček, jejichž příběhy jsou shrnuty do jediné věty. Nemáš taky pocit, že jeho panoptikální svět pronikl i do těch písní, které nenapsal?

Pokud ty ten pocit máš, jsem jen rád. Dramaturgická linie desky tak byla nastavena.

Překvapilo mne, že je na desce víc spolupráce autorské než pěvecké.

To už překvapilo víc lidí. U některých písní to může být tím, že nás to nenapadlo. Někde je to třeba dáno tím, že s Marcelem se dvojhlasy nedají zpívat a dělat písničky tak, že budeme každý zpívat kousek textu, to by mi přišlo jako klišé. Možná bychom tím podpořili výraz desky jako společného díla, ale myslím, že by to těm písničkám asi většinou neprospělo. Nakonec tam je taková písnička jen jedna, a možná je proto pro mnoho posluchačů jakýmsi vrcholem desky, tím nejzajímavějším. Nevím. Prostě k tomu častěji nedošlo.

Žofie Kabelková – nejen hlas

Ivo hned po rozhovoru odjel domů balit a na Jeseníky na lyže. O dva dny později jsem se ve stejné hospůdce sešel s Žofkou. Ta přišla s běžkami, právě se vracela z lyžování na Vysočině. Pokusil jsme se v rozhovoru vlastně pokračovat: U tebe začnu otázkou, kterou mám pro všechny tři z vás. Jste výrazné a rozdílné osobnosti. Čím kdo z vás nejvíc přispěl k Panoptiku?

Nejvíc určitě přispěl Ivoš. Ten tím strávil rok života a investoval do toho strašné energie. Byl to pro mě nový Ivoš. Nebyl to Ivoš – Oko, ale Ivoš – muzikant, velmi přístupný nápadům a s individuálním přístupem ke každé písničce. Přišel mi strašně progresivní a velmi dobře se s ním spolupracovalo. I když ze začátku jsme měli všichni milion nápadů, musely se vytříbit. A Ivoš je na to specialista.

Marcel – to je život na té desce. Díky jemu to dýchá, pulzuje, písničky žijí samy o sobě. Nejsou to zakozervované nahrávky, ale život sám.

A já? Sebe komentovat nechci. Jsem na obalu s nimi a užívám si to.

Mě jsi na té desce překvapila dvěma věcmi. Interpretační a autorskou. K té první. Když jsem si desku poslechl poprvé, tak mi to prostě přišlo, že suverénně zpíváš své party – s nadhledem a pohodou. Když jsem si to pustil podruhé, došlo mi teprve, že jsou hodně náročné. Jak se ti to zpívalo?

Měla jsem z toho hodně nahnáno, protože jsou to opravdu nejsložitější věci, které jsem kdy nahrávala. Měla jsem z toho vítr, ale najednou, když jsem byla ve studiu, tak došlo k té šťastné konstelaci, že si to všechno sedlo, jak mělo. Nedovedu popsat čím to je, ale strašně mě to bavilo.

Jak se člověk připravuje, že má zazpívat složitou písničku?

Nejlepší je jít spát hodně pozdě a pak ve studiu vydat poslední zbytky sil, co máš. Já nevím. Na to se nemůžeš připravit, protože když se na to soustředím moc, tak je to tím horší.

Na písničku v jaké fázi nahrávání zpíváš?

No, nejlepší by bylo zpívat na celý podklad, protože se snáz naladíš do atmosféry. Tady to tak nebylo vždycky, protože se nahrávalo, jak měl kdo čas.

Tím druhým překvapením pro mne bylo tvé potkání jako autorky muziky s Marcelovými texty. Já měl pocit, že jeho texty budou vždycky dělány na dylanovský způsob – uvolněné frázování, celá dlouhá fráze volně vlaje a na konci je nějaký zdvih nebo podobně. Jak to bylo?

Hrozně zvláštní. Poprosila jsem ho, jestli by nepřinesl nějaké texty a zjistila jsem, že ty texty už v sobě muziku mají zakódovanou, jde jen o to ji vytáhnout. Nedalo mi to vůbec práci. Ke spoustě jiných textů hledám přístup a musím tu muziku prostě vysedět. Tady se stačilo pozorně zahledět do textů a bylo to jako ty obrázky, ze kterých vystoupí jiný ukrytý obraz. Muzika už tam je, jde jen o to ji najít.

Bavila jsi se s Marcelem, jestli si hudbu představoval tak, jak jsi ji našla?

Dokonce mi řekl, že je to téměř úplně přesně tak, jak si to představoval on sám. To mi přišlo bezvadný. Mrzí mě, že se tam nedostala ještě jedna písnička, kterou už teď mám udělanou na jeho text, ale tam se to prostě nestihlo. Je to zvláštní mrazení ze spolupráce s Marcelem.

Popravdě řečeno, vy jste pro mně všichni tři vzájemně protipóly. Ivoš musí mít všechno pod rozumovou kontrolou, když ji ztratí, tak ji téměř okamžitě nalézá. Ty i Marcel jste spíš pocitoví, ale Marcel je pocitový až sebevražedně.

Jo, Marcel je kamikadze.

Řekněme, že jste vrcholy rovnostranného trojúhelníka. Byl jsem zvědavý, kde bude těžiště desky, ke komu se vychýlí. Kde ho cítíš ty?

Asi je nevzdálenější Marcelovi. My mu pořád dáváme přívlastky jako Rozevlátý, Šílený, ale je to v něčem jiném. Myslím, že pro něj ta muzika není už tak důležitá v okamžiku, kdy se nahraje. On žije pro živé koncerty a musí to pokaždé hrát jinak. Definitivní tvar je pro něj omezení.

Jak na tebe působí Marcelovo chrlení postav do každé písně? Vnímáš je jako obrazy?

Možná je mám jako sled záběrů, jako videoklipy. Ale všechno získává obrysy až časem. Ani nechci, aby mi texty vysvětloval. Vím, že toho do nich zakódoval strašně moc. Můžu se ho ptát na inspiraci ze života, filmů, muziky, ale radši k tomu docházím tím, že si to v sobě přetavím sama.

Žofka na přelomu roku

Ivo říkal, že jsi pro něj byla zajímavá tím, že se pokoušíš brát jako seriozní inspiraci takový sofistikovaný pop pro dospělé. Je to tak?

Možná... O tom musím trošku popřemýšlet... Mám strašně ráda, když z muziky vystupuje tvůrce jako z něčeho průzračného. Když vystavíš písničku jen z toho, co nezbytně potřebuje. když do ní nepromítáš bombastické představy zvenčí, co by se tam ještě vešlo. Hudba je někdy zajímavá tím, co nezahraješ. Toho, co tam můžeš dodat, je nepřeberné množství, ale nevnutit to tam, je umění. Zbožňuji Björk, Bittovou, a to je vlastně tak trochu pop. Ale pop od základů hudby.

Na rozdíl od Ivoše i Marcela, kteří velice často koncertují s malou kapelkou, ty jsi nejvíc odsouzena k samotě na pódiu. Takže pro tebe bylo Panoptikum určitě zajímavé i tím, že jsi za sebou měla konečně šlapající kapelu z dobrých muzikantů. Jak sis užívala živého hraní?

To je paráda. Něco, po čem jsem už strašně dlouho toužila. Vlastně už od své desky jsem chtěla mít kapelu a Panoptikum mi to splnilo a navíc jsou to ještě výborní lidé. Je vzácnost se potkat a každý koncert doslova hltám. Mám pocit, že se už konečně můžu soustředit na svůj zpěv a to jsem nikdy nedělala. Vždycky to bylo “něco tam zašmrdlat, aby to nějak bylo...” A teď, když se nám podaří mít alespoň jednu zkoušku před koncertem, tak jsem na pódiu klidná a uvolněná. A hlavně to přišlo v období, kdy jsem se sólovým hraním vlastně skončila, i když nevím na jak dlouho.

Proč?

Mám pocit, že tam je něco špatně, něco s čím nejsem spokojená. Možná mi chybí muzikanti, možná tomu nedokážu dát tolik, kolik bych chtěla, a to je lepší odejít. Od doby, kdy jsem si řekla, že letos končím, což bylo někdy v květnu, tak jsem si to užívala. Od té doby byla spousta báječných koncertů prožitých proto, že jsem si byla vědoma, že to vlastně končí.

Takže příští rok budeš hrát jen když někdo pozve Panoptikum?

Většinou. I když v Jihlavě začínám zpívat s jednou kapelou. Říkáme, že hrajeme jazz-pop, ale nevím, jestli si příliš nefandíme. Zatím je to právě trošku moc přeplácaný. Budeme hledat průzračnost. Uvidíme.

Na Panoptiku je jediná píseň, kde zpíváte všichni jako rovnocenní partneři. Přitom kombinace žena a dva muži přímo láká k tomu, aby tam byl nějaký milostný duet...

Chachacha. S nimi?

No pořád by mi to přišlo přirozenější než milostný duet jich dvou.

Já jsem přemýšlela, jestli bych neměla dozpívávat něco k jejich písničkám, ale to je nesmysl. Ty písničky to nepotřebují. A nic speciálního jsme nevymýšleli. Já nemám ráda sbory, které jsou jen proto, aby byly.

Písničkář je sám autorem i interpretem a je sám na pódiu. To vede k jakémusi intimnímu soužití s publikem při koncertu. Když najednou stojíš na pódiu vedle muzikantů, nevede to k tomu, že cítíš víc zábran otevřít se publiku?

Písničkářský kontakt s publikem je samozřejmě bližší, člověku se spíš podaří navázat nit a vycítit z reakcí publika, kudy má koncert plout. To je pravda. Ale to je bohatě vyváženo tím, že vznikají na pódiu kontakty uvnitř kapely, což písničkář jinak těžko zažije. Mně to moc chybělo. A taky s tím souvisí to, že písničkář jezdí sám. Ono je hezké jet třeba do Frýdku, dívat se na krajinu, seznamovat s lidmi, ale sama se sebou se moc nezasměju. Na pódiu je to jako s cestováním. Sdílená radost se násobí. Mrazení v zádech ze společného hraní je velmi silný zážitek.

Marcel Kříž

S Marcelem jsme si rozhovor vyřídili internetem. V nevídané sněhové nadílce najednou byla Kuřim a Čáslav příliš daleko, jízdní řády nespolehlivé a čekat na oblevu nemožné. Takže jsem se ho pěkně elektronicky zeptal: Pokud se mi s někým s vás tří spojuje pojem Panoptikum, tak jsi to ty. Tvé písničky jsou plné všelijakých podivných postav, kterým se přiházejí panoptikální výjevy. Kam na ně chodíš?

Už jsem se mnohokrát setkal s reakcí, že v mých textech je spousta prazvláštních situací a netradičních propletenců. A přitom jsou úplně obyčejné a já pouze komentoval děje kolem sebe. Občas přátelé a blízcí z okruhu nejužšího, občas historky od kamarádů, sem tam články z novin – zkrátka života běh. Pravda, stejně jako u kramářských písní se časem neví, zda zůstal v písni pravdivý dějový základ, či popis okolností a postav. Málokdy reaguji impulsivně a okamžitě po nějaké události. Spíše se to v mém nitru hromadí a následně to po nějakém čase vyvře ven. A v tu chvíli se již k událostem propojují další vzpomínky, myšlenky, představy. Už jsem nad tím několikrát přemýšlel, když jsem po sobě přečetl nějaký text – k ďasu, jak jsem tohle myslel? Pak chytám nitky, indicie, podle doby, kdy jsem to psal, podle všemožných paměťových můstků. Zkrátka je to všechno jenom převyprávění skutečných událostí kolem mne, do kterých se promítá stav mojí duše. Tedy nic světoborného.

Jak jim dáváš jména? Některá jsou úchvatná. Třeba takový Bezkrvý Mat. Kde jsi ho vzal?

Příběh Ingrid, je příběhem jedné dívčiny z Vysočiny. Jmenovala se sice úplně jinak, ale osud ji zatáhl na severozápad naší země, kde se pak odehrál celý tenhle příběh. V době, kdy jsem tenhle text psal jsem pracoval v Pardubicích, kde jsem denně chodil kolem jednoho bordelu, kde u vchodu viselo něco jako jídelní lístek, ale byly tam fotky a jména holek, co ten den sloužily. Jedna byl strašně podobná tomu děvčeti z Vysočiny, dal jsem tedy té postavě jméno podle Ingrid z Pardubic – když už měly podobný osud. Je to jednoduché podobenství o naději a nevzdávání se. I ten pasák se vlastně jmenoval úplně jinak. Seznámil jsem se tenkrát s jedním písničkářem ze St. Louis. A ten se jmenoval Mat. Byl hrozně bílej, připadal mi jako by v sobě neměl krev, jenom led a slivovici, co si tak oblíbil. Byl to dobrák od kosti a dotáhl mi spoustu hudby ze států. Tak se dostal do písničky. Bezkrvej Mat.

Příběhy tvých písní nejsou většinou nijak optimistické. Ale přesto je z nich cítit jakési uvolnění. Zvlášť, když tě člověk vidí, jak je zpíváš. Třeba tu o tom, co se všechno stalo podle novin v bezpečném městě. Jsi v životě spíš optimista nebo pesimista?

Jsem optimista do morku kostí. Jinak bych asi nedokázal v tomhle světě fungovat. Vždycky když mě něco sžírá, jdu se z toho vypsat. A pak vyzpívat. Většina textů je obyčejnou terapií k určitému problému.

Když jsi poznal manželku, znala tvé písničky a co jím říkala? Nebála se že si bere bohéma? Hraješ jí i nové věci? Je zakleta do některé z osob tvých písniček?

Je ve spoustě textů, kousíčky od kousíčků. Věděla moc dobře jaký jsem, známe se od 15 let, na střední škole jsme seděli vedle sebe v lavici. Občas za mě psala v hodině do sešitu, když jsem zrovna smolil nějakej text. Že si bere nejednoduchou osobnost věděla dobře a dost často mne dokáže vytáhnout ze dna. A jelikož jsme doma zrušili skoro všechny dveře, aby se nám dařilo domek na samotě vytopit, slyší i všechny mé písňové pokusy a omyly.

S tvým životním neklidem ostře kontrastuje vpravdě idylické prostředí úhledného domu, kde žijete. Bouřlivák, vracející se rád k teplu rodinného krbu. Jsi to ty?

Domov mám rád a rodina je pro mne všechno. Strašně rád dávám všemu určitou náladu. Stejně jak v životě, v písních, tak i u věcí mám rád, když mají určitou tvář. Šíleně mne tvořivost v jiných oborech inspiruje k psaní.

Křížová cesta

Ty jsi prošel různými hudebními formacemi a uskupeními. Můžeš ten svůj života běh nějak rekapitulovat? Ostatně Silvestr je pro to pravý čas.

Na kytaru jsem se naučil v roce 1989, abych mohl hrát svoje texty. V roce 1990 jsem se umístil v Praze na Miniportě. Pak jsem potkal Tomáše Nosila (v současnosti výborného fotografa) a dali jsme dohromady skupinu Protlak. To bylo hodně inspirované Nerezem. Někdy v roce 1992 existovala kapela Delacroix, kde se křížil moderní folk s motivy Depech Mode či REM. Pak už přišel Trio Session a úplné pohlcení Dylanem, Youngem, Mertou a Veitem. V roce 1995 jsme založili s Liborem Lorencem psychadelic hard – bluesovou kapelu Vraždy v Čínské čtvrti. Pak už jsem začal hrát jako písničkář, vlastně 10 let potom, co jsem začal vystupovat. Někdy od roku 2001 existuje Kabaret, což je volné sdružení muzikantů. V té době jsem také pomáhal Janě Bauerové v Jitroceli a hrával s trip-hopovým Rádiem Jerevan GJ. A pak už Panoptikum.

Podobně panoptikální je výčet toho, co jsi v životě dělal. Přidej ho pro poučení ostatním.

Tak tady už pomalu moje paměť selhává, ale hlídal jsem stavby na okraji Prahy, projektoval hypermarkety, stloukal palety, odehrál přes tisíc divadelních představení po celé republice, procházel trasy pro optické kabely, jezdil jako závozník, vyměřoval podzemní kanalizační šachty, vyráběl maňásky, radil lidem jak pěstovat květiny, natíral střechy…

Vím, že teď žiješ s rodinou na samotě bez lesa v rovině u Čáslavi. Je to tvůrčí prostředí?

Velice. Je to něco zcela jiného než dříve na Vysočině. Po těch pár letech jsem zjistil, že život i osudy lidí jsou tu drsné jiným způsobem nežli v lesích v kopcích. Chátrající statky, pach cukrové řepy, nekonečné roviny, šedivé remízky a pole protínající kamenité cesty.

Prakticky v téže době, kdy vám vyšlo Panoptikum, jsi se stal otcem Tobiáška. V čem jsou to podobné pocity a v čem je rozdíl?

Změnilo se toho pro mne tolik, že první měsíc jsem byl nejvyčerpanější a přitom nejšťastnější v celém svém dosavadním životě. Vyšlo album a křtilo se, hrálo se, jezdilo se – narodil se Tobík a nespalo se. Takže přijel jsem z hraní a doma byla Katka s Tobíkem vzhůru a brečelo se, takže se spát nešlo ani nedalo. A jelikož se Tobík narodil dříve než album, pohltil chlapec většinu mých emocí a sil. Počítám, že skutečnost, že album vyšlo, se mi prodere do vědomí tak za 2 -3 měsíce.

U některých tvých textů se zhudebnění chopili tví kolegové. Jak jsi s jejich prací spokojen a v čem se podle tebe lišil jejich přístup navzájem i od toho tvého?

Dopadlo to výborně. Žofka provedla zhudebnění přesně podle vnitřní skryté melodie v textu.

Pro tebe asi deska není tak důležitá jako pro mnoho tvých kolegů. Vím, že už jsi měl jednu prakticky natočenou a zrušil jsi ji, a že rozhodně nedrapneš jak pstruh po mušce po nabídce nějakou natočit. Přitom máš doma velkou diskotéku, jednu z nejlepších, jaké jsem kdy viděl u soukromníka. Není v tom nějaký rozpor?

Asi je a veliký. Materiálu mám na 5 alb. Naživo hraji 72 písniček. Ani nevíš, jak se těším, až bude možné konečně díky všem mým životním peripetiím vydat vlastní album. Snad to jednou příjde.

Opakovaně o tobě tvrdím, že jsi románová postava. Mám pocit, že přímo přitahuješ všelijaké události. Čím si to vysvětluješ?

Tak tady opravdu nevím jak odpovědět. Abych to mohl posoudit, chybí mi pohled odněkud jinud. Vidět se shora či od spodu. Nebe nad Berlínem.

Panoptikum by asi mělo alespoň občas hrát i nadále živě. Žofka oznámila přerušení své písničkářské kariéry, ty jsi taky rozpustil na neurčito svůj Kabaret. Počítáš s tím, že budeš hrát v Panoptiku a kolik asi tak koncertů ročně by ti vyhovovalo?

Když to půjde, budu se snažit hrát co nejčastěji. V současné době je to ale špatné. Dohodli jsem se s ostatními v Panoptiku, že budou hrát nadále i beze mne, protože pro mne bude v současné době díky mnoha okolnostem hraní takřka nemožné.

Teď ti položím otázku stejnou jako tvým kolegům. Jste tři, naprosto různí a tím pádem každý obohacujete dva ostatní. V čem jsou podle tebe přínosy a nejsilnější stránky každého z vás pro společný projekt?

Ivoš je dříč, má možnost a chuť věnovat se takovéto věci naplno. Vkládá tam řád a techniku. Žofka má výborný hlasový dar a stále se lepšící hudební vkus a cítění. K Ivošově akademičnosti přidává poetiku dívčího půvabu. A jak známo na špercích je potřeba i známka stáří. Taková ta špína a zašlost. A to se tam snažím dodat. Já nejsem ani dobrý zpěvák ani muzikant, ale skáču na podiu nejčastěji do výšky.

Desku jste křtili třikrát. V Praze, Brně a Jihlavě. Jaké byly ty křty a který se ti líbil nejvíc?

Přiznám se, že jsem z těch křtů neměl vůbec nic, protože jsem byl už úplně vyčerpaný ze všech problémů, které se objevily po narození Tobíka. Mám spíše takové pocity. Byly to dobré koncerty a hrozně mne mrzí, že i když jsem do nic dával úplně všechno, nedokázal jsem udělat vše tak, jak jsme si představoval. Mozek chtěl, ale tělo již nereagovalo. Kdyby to šlo zopakovat, šel bych do toho hned.

Tak takové je tedy Panoptikum. Setkání tří osobností na jednom projektu. Myslím, že velmi zajímavá deska.

Jiří moravský Brabec

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.