Ale ano, hrajeme spolu. Deska vznikla tak, že za těch skoro čtyřicet let hraní a brnkání s Michaelem se mi podařilo shromáždit dost drobných motivů a skoro hotových písniček, a tím myslím melodie bez textu. Michael je z nějakého důvodu neotextoval, některé se mu možná nelíbily, některé třeba ani neslyšel, a tak se nemohly stát součástí našeho společného repertoáru. Chtěl jsem s tím něco udělat, a tak jsem požádal své kamarády, jestli by mi nenapsali texty.

Ti, co přispěli svým textem na desku, jsou Ivo Jahelka, Pepa Fousek, Míra Kuželka.

To je pravda, několik textů jsem skoro ze zoufalství udělal i já. Nejsem textař, v naší dvojici totiž od nepaměti Michael dělal texty a já muziku. Při přípravě desky se párkrát stalo, že mi v dodaném textu něco nevyhovovalo a chtěl jsem udělat nějakou změnu, ale neprosadil jsem ji. Tak jsem zkusil textovat sám, zpočátku třeba i nesmyslně, hlavně když se mi bude dobře zpívat. Měl jsem pak v úmyslu text někomu přinést a říct: “Takhle chci mít frázování, jenom vyměň slova a bude to.” (smích) Jenže jsem časem zjistil, že text nějaký smysl dává, a změnil jsem plán. Písničku jsem zahrál některým kamarádům, aniž bych řekl, od koho je text; a když to prošlo bez připomínek, osmělil jsem se a text jsem ponechal.

Můžu slíbit, že se už do toho znovu pouštět nebudu, protože jsem úplně vypsanej (smích).

Těch způsobů bylo několik. Ze začátku jsme se scházeli, sedli naproti sobě, já brnkal na kytaru, našel jsem motiveček a Michael na to vymyslel úryvek textu a postupně tak vznikla celá písnička. Potom přišla doba, kdy mě Michael zahltil texty a já se na ně pokoušel něco vymyslet. Tehdy jsme dělali hodně na zakázku, písničky pro děti a mládež do Českého rozhlasu. Bylo to termínované, a to nás nutilo vždycky něco vytvořit, i když na poslední chvíli. Za několik let mi ale došel dech, protože rytmus textů mi připadal vzájemně hodně podobný. A na to se nedá vymýšlet pokaždé něco úplně jiného.

Pouze u jedné písničky byl nejdřív text a na to udělaná muzika. Byla to vlastně původně báseň Pepy Fouska s názvem Recept. Slyšel jsem ji poprvé před lety na křtu jeho desky s vánočními písničkami. On tam četl různé básničky, povídky a podobně, a Recept mě natolik zaujal, že jsem se ho pokusil zhudebnit.

Je to tak, já jsem ho donutil k opačnému postupu. Ovšem nebylo to poprvé. Když jsme před pěti lety psali písně na tématické CD Tenisová akademie, poslal mi tehdy několik textů, abych je zhudebnil. Ale pak se trochu zasekl, a tak jsem mu nahrál asi pět melodií, a on úplně poprvé psal na hotovou hudbu.

To je zvláštní, na to asi nedokážu odpovědět. Opravdu jsme ji hráli už dávno. Možná trochu vybočovala z našeho obvyklého stylu, a proto jsme ji nikdy nenahráli.

Ne, asi jsem takovej. Ten život není jen samá radost a smích, jak nám předvádějí baviči a televizní média. A vím o sobě, že od malinka tíhnu spíš k romantice a nostalgii.

To ne, hlavní důvodem byla opravdu lítost, že bych některé dle mého soudu docela pěkné věci nechal jen tak ležet a nikdy je nedodělal. Jako třeba vím, že bych s Michaelem nikdy Tenisovou akademii neudělal. Rozhodně to neměla být reminiscence ani bilancování.

Kapánek vlivu tam určitě byl, stejně jako vliv Donovana nebo Dylana a vůbec písničkářské generace. To srovnání se Simonem a Garfunkelem kvůli dvojhlasům se začalo objevovat už dávno. Ale my jsme se od začátku cítili písničkáři. Ti dva, to jsou páni muzikanti a páni zpěváci, my jen tak kuňkáme u dvou kytar.

Já sám se snažím při zpěvu o přednes, při kterém nezáleží, jestli mám zrovna rýmu. Rozhodně nejsem žádný zpěvák jako Art Garfunkel. A když jsem to ve studiu zkoušel, zjistil jsem, že přitvrdit ani neumím, můj hlas na to není.

On je v podstatě ironik, i na vystoupeních občas něco glosuje. Moc toho ale nenapovídá, my jsme nikdy nechtěli víc mluvit než zpívat. Ovšem tím, že vždycky mluvil hlavně Michael, jsem se já sám nemusel při vystoupení slovně projevovat. Ale když teď hraju občas sám, musím v sobě najít schopnost na jevišti občas něco pronést.

Tak i tak. Když jsme byli sami za sebe, mohli jsme si napsat jakoukoliv písničku, a pokud se zalíbila režiséru Jánu Roháčovi, potažmo Slávkovi a dalším rozhodujícím osobám, byla zařazena do pořadu. Jinak jsme se ale snažili psát písničky do her pro ostatní zpěváky. Něco jsme napsali pro Valérii Čižmárovou, Michael psal texty pro Pavla Bobka – například velehit Lásko, mně ubývá sil – a pár písniček bylo společných, závěrečných, nejpodařenější z nich byla asi Parta snů z pořadu Jemný mrav. Ten text opravdu dobře vystihuje můj pocit z doby strávené v partě lidí kolem Jána Roháče, Slávka Šimka, Petra Nárožného, Luďka Soboty a dalších. Léta před Roháčovou smrtí byla pro mě grandiózní, byl jsem mladý a na vrcholu sil, nevadilo mi, že jsem toho moc nenaspal.

Kariéra, to příliš vznešený výraz… (smích) Když o tom zpětně přemýšlím, na mě to vliv mělo. On byl silná osobnost, která dokázala oponovat i významným osobnostem divadla, obhájit své představy a udržet náročnou úroveň. Kdežto po jeho smrti se už všechno, co Slávek napsal, taky udělalo, chyběl tam supervizor s autoritou a nezávislým názorem. Takže úroveň začala jít pomalinku dolů a humor začal být stále komunálnější. Navíc se postupně ztrácel duch Jirky Grossmanna, takové “ovonění” jeho noblesou a chytrostí. Naštěstí to zachraňoval Petr Nárožný svou živelností.

Poprvé jsme hráli v Semaforu 5. února 1969 v jednom z Návštěvních dní, dostali jsme nabídku od Šimka a Grossmanna, abychom se s Karlem Krylem střídali v Návštěvních dnech. A hráli jsme až do konce, kdy divadlo skončilo v pasáži Alfa.

Pár písní v buřičském stylu jsme měli, to zas jo, ale je pravda, že jsme byli uhlazenější, byť jsme zpívali o drsných věcech. Všechno jsme balili do solidnosti. A taky se na nás projevila léta strávená v divadle. Tam se člověk naučí sdělovat věci nepřímo, mezi řádky, dodržovat určitá pravidla.

Na tohle by asi spíš odpověděl Michael jako textař. Já si myslím, že témat je spousta. Když se nebude zpívat proti bolšánovi, a to by se pořád mělo, najde se dneska dost negativního ve vztazích mezi lidmi. Je to těžší ke zpracování, po revoluci se vyrojilo hodně “odvážlivců” a neváhali sáhnout až k vulgarismům. Před revolucí musel být text napsaný chytře, vtipně, na hraně, to lidi tenkrát chtěli slyšet. A dnes, když už se může skoro všechno, tak psát o něčem naprosto otevřeně, navíc obhrouble není odvaha, ani žádné umění.

Když jsem desku připravoval, radili mi známí, abych si vzal jako aranžéra nějakého mladého kluka. Ať prý to má moderní zvuk. Hned jsem ale věděl, že bych to pak nebyl já. Nechci se tlačit do něčeho, co je mi cizí, tudy podle mě cesta nevede. Tak jsem oslovil Pavla Fořta, který s námi spolupracoval už na desce Kukátko a pomáhal nám s písničkami pro rozhlas, má podíl i na Tenisové akademii. Jiná volba pro mě tudíž nebyla. S Milanem Krištofem jsme si předem připravili a nazkoušeli doprovody v písních postavených na dvou akustických kytarách, svou představu jsem pak vysvětlil Pavlovi, a ten představu přenesl do ostatních nástrojů.

Nemusel. Pavel vystihl mou představu přesně, my jsme si o tom dlouho před nahráváním povídali, samozřejmě jsme několikrát zkoušeli i s kapelou. Ale přesto jsme několik věcí přetáčeli, když jsme oba začali cítit, že to není ono. Aranžmá s elektrickými kytarami jsme v písni Jednou přijde ten den prostě museli použít, protože jsou tam odkazy na dobu Beatles a nemohlo tam chybět sólo jak od Harrisona. Životní styl je zase ve stylu Katapultu, i tady se tomu volba nástrojů přizpůsobila.

Užíval jsem si tvůrčí a interpretační svobody jako nikdy předtím. A navíc mít vedle sebe kamarády a hráče kvalit Pavla Fořta, Milana Plechatého a ostatních, to byla opravdu radost. Těch víc než 160 hodin, které jsem strávil ve skromném venkovském studiu Štěpána Kojana (smích), jsem se snažil uhlídat každý tón. Předělávali jsme aranže, jak jsem říkal, několik písní jsem přezpívával, nikam jsme opravdu nespěchali.

Nebudu. Na vystoupeních s Michaelem skoro žádné písničky ze své desky nehraju. Nanejvýš si to užiju, až budu někde hrát sám.

Tomu bychom museli věnovat hodně času, nazkoušet to, a abychom si potom zahráli jednou dvakrát, to nemá cenu. Dneska na nás nechodí tolik lidí, abychom měli desetkrát za měsíc narvaný sál. Kdyby to tak bylo, šel bych do toho, kapelu dal dohromady, pozval hosta a udělal celý pořad.

To by nemuselo nutně být mluvené slovo. Mohla by to být nějaká spřízněná duše z naší branže, nejlépe žena, aby oko posluchače spočinulo spíš na ní. Ale realita je jiná, lidi se dnes zajímají o jiné věci, takže to jsou zbytečné úvahy. My jsme si s Janíkem řekli, že pojedeme ve dvou, dokud udržíme kytary (smích).

Vladimír nazpíval před dvěma lety sólovou desku v country stylu a my jsme tam s Ivo Jahelkou dodali jednu píseň. To album se točilo ve studiu Honzy Rottera, se kterým se kamarádím. Vladimírův projev mě příjemně překvapil a navíc jsem si uvědomil, že mám spoustu písniček, které s Michaelem nehraju. A Vladimír taky vlastně nemá moc příležitostí si zazpívat. Takže jsme se s Honzou Rotterem a Milanem Krištofem domluvili, mně patří první půlka pořadu a ve druhé půlce zpívá a vypráví Vladimír. Je pravda, že jsme zatím mockrát nehráli, ale pořád tomu věříme a hůl nad pořadem ještě nelámeme.

Tak trošinku mám v hlavě zasunuté přáníčko, že bych – a asi do toho půjdu – natočil ježkárny, které hraju už nepočítaně let. Naučil jsem se jich zatím asi sedm nebo osm. Chtěl bych je nahrát jen s jednou nebo dvěma kytarami, tak jak je zpívám na vystoupeních. A možná jako živý záznam představení, aby tam byly reakce diváků. Ty písničky jsou nadčasové, skvělé texty a vynikající harmonie, vtipné, chytré a hlavně jiné než současná muzika. Zahrát je jen s kytarami se mi zdá k duchu těch písniček bližší, než když to slyším s nějakým velkým orchestrem. Samozřejmě s výjimkou originálního podání Orchestru Jaroslava Ježka. Ale dávat jim moderní kabát, to se mi moc nezdá – i když by taky tudy vedla cesta. Podle mě se ty písničky dostanou blíž lidem v komorním pojetí.

Mám vyzkoušené, že ohlas vždycky je. Když například zahraju Civilizaci, žasnou, co to je a odkud se to vzalo. Že je to píseň stará víc než 70 let, jim připadá neuvěřitelné. Nebo Život je jen náhoda se sice hodně hraje, ale bez toho začátku, ten je málo známý a obtížnější na zahrání. Takže zase se posluchači diví.

Původně jsem je opravdu chtěl zařadit na tuhle poslední desku. Ale když jsem si to zkusmo natočil a poslechl v kombinaci se svými vlastními, bylo mi okamžitě jasné, že to k sobě nejde. Opravdu, vůbec ne. Až jsem se divil, že jsem to nedokázal poznat předem. Ledaže bych ježkárny aranžérsky přizpůsobil ostatním písničkám, a to prostě nelze.

Diskografie:
soukromá deska z prvních 6 společných písní (náklad 4 kusy), 1968
11 SP – singly, SUPRAPHON, PANTON 1969-85
Paleček a Janík, SUPRAPHON, 1971
Povídky Š+G 1, SUPRAPHON 1979
Povídky Š+G 3, SUPRAPHON 1981
Kukátko, PANTON 1983
Paleček a Janík 18x, PRIMUS 1991
Na československém rozvodu 1, CARMEN 1992
Na československém rozvodu 2, CARMEN 1992
The best of P+J Hele lidi, SUPRAPHON 1993
Czech made, MONITOR-EMI 1994
Písničky jako z prdu kuličky, PRIMUS 1994
Kukátko a něco navíc, MONITOR-EMI 1995
Paleček a Janík 1969-71+12x bonus, SONY MUSIC 1998
Tenisová akademie, VENKOW 1999
Poslední tažení - live P+J, OGAR 2002
Každej je nějakej, PULP FICTION 2005

http://www.volny.cz/mirekpalecek/

Honza Hučín

HOME