Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam
Nemachrovat

Všimli jste si, že s Žalmanem a duem Brožových stává na pódiu ještě někdo další? Tím, kdo dává základ nejen jejich vystoupení, ale i mnoha studiovým albům, k tomu má ještě několik dalších hudebních aktivit a jako třešničku na dortu i péči o webové stránky, je Petr Novotný. A protože známých Petrů Novotných je víc, říká si nebavič, ačkoliv se svým suchým humorem by strčil leckterého Brita do kapsy.

Pro někoho jsi tím, kdo hraje u Žalmana, pro jiného tím, s kým nahrává nebo kdo mu pomáhá dotvářet desku. Cítíš se lépe jako pódiový hráč, nebo v tichu studia?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Záleží na tom, čím se zrovna ve studiu zabývám a jak moc mě to baví.

Dobře, jak to máš právě teď?

Teď momentálně je mi líp ve studiu. Jednak máme nějaké nové mašinky, tak se učím kroutit neznámými čudlíky a to léto venku je letos nějaké zatracené. Když mám mluvit obecně, tak v běžném létě je mi líp taky ve studiu, protože my nejsme úplně vzorová festivalová kapela. Abychom navázali kontakt a udrželi se na vlně, potřebujeme většinou víc času než vyhrazených čtyřicet minut. Živé hraní mě pořád hodně baví, ale mám raději samostatné koncerty.

Přes rok to tedy bývá jinak.

Festivaly jsou pro nás trochu sociogenní stresor, kde hraje roli spousta okolností, na něž nemáme vliv. Na druhou stranu se hraje většinou o víkendech a můžu si tak líp plánovat studiové aktivity. Během roku je to obráceně. Hraje se většinou přes týden, takže na studio zbývají víkendy. Na práci ve studiu je fajn, že jsem v pravidelném kontaktu s muzikou a lidmi, často o generaci mladšími. Já jim předestřu krásu dominantního septakordu a oni mi pomůžou zaplatit nějaké složenky, takže si v ideálním případě vzájemně poskytneme to, čeho se nám nedostává.

Že naživo hraješ na baskytaru a klávesy, to lidi na koncertě poznají. Ale pustí-li si doma desku, na níž máš studiový podpis, těžko tě na ní rozliší. Takže – jaké drážky na cédéčku bývají typicky výsledkem tvé práce?

Zdánlivě nejslyšitelnější bývá kus basy, který celkem pravidelně někde nahraju. Není to sice moje ambice všude se nacpat s basou, ale svým způsobem o podpis jde. Výraznější je ovšem podle mě takové to neviditelné hemžení kolem nahrávky: aby se lidi ve studiu cítili dobře, zbavili se trémy a měli pocit, že jsou v maximální míře ošetřeni. Protože to se do těch “drážek” otiskne asi stejnou měrou, jako vlastní výkon muzikantů.

Netlačit na pilu

Při tvé klidné a rozvážné povaze získají muzikanti dobrý pocit asi velmi brzo. Nehrozí pak ale, že se studiový čas využije příliš ležérně?

V mnoha oborech platí poučka, že lidi jsou jako víno a to nejlepší ze sebe vydají, když je trochu mačkáš. Ve studiu naopak je pravidlo číslo jedna netlačit na pilu a čekat na správný okamžik. Když to vysloveně drhne, dáme si od věci oddech, abychom získali trochu odstup. Nahrávání tak trvá o něco déle, ale za výsledkem si lidi většinou stojí a nevzpomínají ve zlém. Nechci ale, aby to vyvolávalo dojem, že se flákáme. Běžně se pracuje dvanáct třináct hodin denně. I když se zrovna netočí pomyslný magneťák a třeba se řeší něčí psychický blok, pořád se dílem zabýváme.

Při nahrávání se ale ve vší krutosti ukáže, co kdo umí a neumí. Když neumí, dá se s tím vůbec něco dělat?

Existují fungující zásady, co se má udělat, aby vokál zněl zdravě, v textu se nevyskytovaly jihočeské přízvuky a dvanáctistrunná kytara vypadala naladěná, i když to poslední je ve skutečnosti chiméra. A několik dalších fint, které si člověk buď sám vynalezne, nebo někomu ukradne. Můj poslední úlovek je možná trochu obskurní a doporučoval bych ho až po vyčerpání jiných možností – když je potřeba zvětšit hlasový rozsah směrem dolů, má si člověk dát malého panáka whisky. Tvrdí to Martin Mikeš, kapelník Voxtetu, tak to bude pravda.

To jsou vesměs technické finty, ale určitě se stává i to, že něco nefunguje hudebně. Přicházíš aktivně s návrhem na změnu aranžmá, když se ti něco nepozdává, anebo čekáš, až budeš požádán zkroušeným kapelníkem?

Do stádia zkroušenosti to nikdy nedojde, protože natáčení je nepřetržitý dialog a prakticky v každé fázi může přijít moje: “A co kdyby se to udělalo takhle?” Ale důležité je pak nechat lidi, aby si udělali svůj názor a, pokud je to logisticky možné, klidně se k problému vrátit později. Pak nápad buď vstřebají, nebo vyvrhnou. A když vyvrhnou, musím nabídnout obratem něco jiného.

Stává se ti, že jsi při debatě o aranžmá na jiném levelu než interpret a třeba onen dominantní septakord je pro něho nesrozumitelná hudební latina?

Takhle se většinou nebavíme, protože na vystresovaného muzikanta před mikrofonem se nesmí machrovat. Když to je možné, místo teoretizování předvedu – zahraju, zazpívám, v krajním případě zatančím. Psát do not většinou není třeba.

Jak se ti daří vcítit se do pojetí někoho jiného a neudělat písničku čistě podle sebe?

Tohle dilema mám pravidelně, ale účinný korektiv je sám zákazník, protože rámcovou představu má skoro vždycky. Kapely se většinou nebrání tomu, aby jedna dvě písně na desce byly trochu odjinud, dokonce s tím návrhem zhusta přijdou samy. Pak už jenom záleží na dohodě, co je pro ně ještě snesitelné a co už je přes čáru. Jako koneckonců v celém procesu natáčení. Jiný případ je, když pro někoho nahrávám ambulantně doma. Tam je většinou dopředu jasné zadání, například v písních číslo 3 a 10 smyčcový kvartet a v osmičce hammondy. Podklad je většinou už hotový, tudíž i struktura a pojetí. Stejně to pak většinou ještě dolaďujeme mailem, někdy i dost složitě.

Jelikož s tebou nahrával už kdekdo, určitě sis udělal obrázek o tom, na jaké úrovni je tuzemská akustická hudba – záměrně se vyhýbám slovu “folk”. Má podle tebe, z hlediska hudebního režiséra a aranžéra, nějaké typické slabiny a přednosti? Pozoruješ nějaké změny?

Napřed bych se chtěl ohradit vůči tomu označení aranžér. Připadám si pak, že mě stavíš vedle Vlastimila Hály a Quincy Jonese, tak to, prosím, už neříkej.

Dobře, polepším se.

Těžko se dá zobecňovat, protože česká akustická scéna je celkem pestrá a vysledovat v ní nějaký trend znamená vrátit se dost zpátky. Pořád je tu pevně rozkročeno vlivné ortodoxní křídlo, ale už odeznívá takový ten padesát let starý koncept Petera Yarrowa, který na dlouhou dobu zabetonoval českou folkovou hudbu. Dneska už kapely nemají problém přiznat se, že existuje i Suzanne Vega a Eminem, takže ta akustická nálepka v poslední době trochu ztrácí obsah. Z toho plynou i další jevy. Už jen opravdu zřídka se někdo brání kráse dominantního septakordu, abychom zůstali u toho příkladu, a stále častěji se kapely zajímají, jak by to znělo třeba s trombonem. Myslím, že tuzemská akustická hudba má dobře našlápnuto k momentu, kdy bude pohlcena nadřazenou kategorií tuzemská hudba. Alespoň náznaky jsou patrné.

Loď v láhvi

Podílíš se nějak i na finálních úpravách, když strávíš tolik času nahráváním?

Normálně ne, to přenechávám povolanějším. V našich podmínkách je to pořád ještě trochu luxus, ale ideálem je, aby desku dokončil někdo s čerstvýma ušima a čerstvým názorem. Když se v něčem babráš půl roku do úrovně molekul, snadno ti pak uteče, že to má i vlasy a prsty. Akorát desce Marienu – pořád nevím, jak se to správně skloňuje – natáčené letos na jaře jsme s Víťou Troníčkem věnovali tolik času a úsilí, že nám připadalo správné to taky společně dotáhnout až do konce. Takže jsem výjimečně i míchal.

I když se album s tvou účastí zdaří, pořád je to práce na cizím. Nemrzí tě, že za tvou kreativitu slízne smetanu někdo jiný?

S tímhle vůbec nemám problém, protože jsem založením spíš brankář než sólista a z kapely jsem zvyklý na to, že pozornost se upírá na přední řadu. Pocit, že si po sobě tu nahrávku můžu i po nějaké době pustit, že se s aktéry zdravíme a v případě nouze by mě nechali u sebe přespat, taky není k zahození. To je zase moje smetana.

Napadá mě, že by sis vlastně asi uměl nahrát desku zcela sám. Neláká tě zůstat někdy ve studiu sám o jednu dvě hodiny déle a skládat si svou desku postupně jako loď v láhvi?

Asi bych to uměl, ale výsledek by byl jednorozměrný a sterilní, taková hudební loď v láhvi. Nejlepší je, když člověk má kolem pár lidí, kterým důvěřuje, ale nechává si právo veta nebo alespoň možnost diskuse.

Máš takové?

Svůj eventuální brainstormingový tým mám vytypovaný už dlouho, i opusy, které by mi stály za zaznamenání. Občas přijde i nějaká nabídka na bezplatné využití studia, ale zatím mi pořád chybí čas, protože by to nebylo o dvě hodiny déle, ale spíš o dvě čtvrtletí déle. Navíc mi trochu chybí i motivace. Období, kdy autoři dělají takzvaně na sklad, protože OSA je nejlepší důchodové zabezpečení, už jsem prošvihl a nahrávat si něco doma ve studiu Bedroom a k všeobecné inflaci přispět nějakým novým homerecordingovým smetím se mi nechce. Já, když už by pánbůh dopustil, bych si raději pronajal divadlo a komorní filharmonii, takže v nejbližších dvaceti letech asi nic nebude.

Svou deskou bys ovšem přesycený trh obtěžovat nemusel, nestačil by ti hezký pocit z toho, že máš někde konečně dotažené své nápady a můžeš se jimi kochat i při jízdě autem nebo čtení knížky?

Předně – v autě poslouchám v poslední době skoro výhradně Zappu, abych se opláchl ze soustředěného poslechu české akustické muziky ve studiu a na pódiu. Při čtení knížky mám nejradši ticho. Můj problém je, že mám trochu strach z konečného řešení hudební otázky, z toho, že bych se pak trápil pochybami, že místo rokenrolu to měl být raději valčík nebo ragtime. Dělal jsem porodního dědka tolika cizím miminkům, že po vlastním ani nijak žhavě netoužím.

Naprostou většinu rozhovoru jsme zatím věnovali tvé práci ve studiu, ale to je jen jeden rozměr. Účinkuješ kromě Žalmana a spol. ještě někde naživo? Pokud si pamatuju, slyšel jsem tě kdysi i s Buchtami a loutkami.

Z Buchet jsem nedávno viděl Vítka Bruknera. Byl šedivý skoro jako já, ale pořád stejně se usmíval. Občas se mi po nich zasteskne, ale už je to minulost. Už dva roky – to to letí – jsem řádným členem skupiny Cohiba s hlasovacím právem. Skoro nikdo nás nezná, protože málo hrajeme veřejně, na zkoušky dojíždím dvěstě kilometrů, ale vždycky si to hrozně užiju.

Už jsem stihl někde zaznamenat název téhle kapely, ale vůbec nevím, co hrajete.

Cohiba je takový stylový chameleon, kde se skáče z blues rovnou do ska a hned zase do hiphopu a to mě rajcuje. Klokočka s Kvasničkou jsou neuvěřitelní chrliči ptákovin, vždycky vedle nich omládnu tak o devadesát let. Další aktivity už jsou spíš pasivity: v Lomnici máme takové malé pěvecké těleso, jmenuje se Lomnický sbor disharmonických amatérů, zkratka LSDa. Zpívají hodně swing a když můžu, vypomáhám na basu. Zatím mě nepustili ke zpěvu, tak musím trochu přidat. Jinak nic, pokud za naživo nepovažuju, že se občas scházíme s kámošem z dědiny a lámeme si prsty a mozky nad souhrou Methenyho a Pastoriuse. Zrovna se učíme skladbu Omaha Celebration a jsme asi na čtyřicáté vteřině intra.

Někdo musí štípat dříví

Když si to všechno posčítám – živé hraní v několika bandech, sezení ve studiu, aranžování na zakázku, přesuny mezi tím vším a jistě i občasným tmelení kolektivů – přijde mi neuvěřitelné, že ti na tu knížku vůbec zbyde čas. Nabízí se klasické novinářské klišé: co děláš, když zrovna nepracuješ?

Když zrovna nepracuju, pracuju na něčem jiném. Je to hrůza, jak s přibývajícím věkem roste hromada s názvem Tohle by se mělo udělat a někudy pořád odtéká čas na tu hromadu vyhrazený. Třináct let jsem neměl klasickou dovolenou, až loni mě Mirka vytáhla na pár dní do Tater. Přitom při letmém pohledu to musí vypadat, že jsme vlastně pořád doma. Když nemám žádnou muzikantskou práci, většinou šukám kolem stavení, což je docela relax, když už máme ty nejhorší opravy za sebou. Na tu knížku zbyde asi tak posledních deset minut života v posteli, ale nedávno jsem se do něčeho tak zakousl, že jsem četl průběžně noc a den, dokud jsem to neměl v sobě. To je zrádná vlastnost knížek, noviny může člověk kdykoli odložit a druhý den si ani nevšimne, že už jsou nové.

Většinu života jsi prožil na západě Čech, ale teď jsem s údivem zjistil, že ses naplavil poblíž Brna. Útěk do přírody, nebo podvědomá výzva, že pořádný chlap by měl makat na baráku?

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, protože jsme museli hlavně řešit bydlení v dosahu Brna a dostat se mimo oblast přemrštěných cen. Ale možná je to ve skutečnosti útěk z města a ten barák je tam jenom vedlejší efekt. I když říkat naší chaloupce barák mi přijde dost nadnesené. Baráky mají sousedi kolem.

Jak člověk pluje životem, některé lodě mu zmizí za obzorem a jiné mu připlouvají vstříc. Jakou loď bys chtěl potkat, případně na ni přestoupit? A jaké z těch zmizelých je ti nejvíc líto?

Nějakou míň osobní na závěr bys neměl? Tak dobře… Někdy mě mrzí, že se člověk nemůže rozkročit mezi několik lodí najednou, ale to by dopadlo špatně. Kdyby se začaly vzdalovat, skončil by v moři. Z těch zmizelých mě nejvíc žere, že jsem ztratil každodenní kontakt s dcerou. Vlastní vinou. Jedna loď se občas objevuje na čáře obzoru a zase na čas mizí: přemýšlím, že bych na střední kolena šel studovat hudební vědu, protože mě štve, že se plazím pořád jenom po povrchu hudby a potřeboval bych, aby mi někdo ukázal, kde jsou dveře. Ale napřed musí Mirka dokončit svoji školu. Dva studenti pod jednou střechou, to by bylo jak na koleji. Někdo musí taky uklízet a štípat dříví.

www.petrnovotny.info

1994 člen skupiny Žalman & Spol.
1997 člen obměněné skupiny Žalman & Spol. (současná sestava)
2000 začíná působit ve studiu Good Day Records, od 2002 jako hudební režisér
2004 dtto CK studio Český Krumlov
2006 poprvé pochopil Zappovu skladbu Black Page
2007 hudební režisér ve studiu MK Production České Budějovice
2007 člen skupiny Cohiba
2008 poslední výměna strun na basách

Diskografie:

10 alb se skupinou Žalman & Spol. v letech 1994–2009
více než 50 alb jako hudební režisér, přísedící ve studiu a nájemný muzikant, např:
Jiří Smrž: Poslední láska (cena Anděl 2005 v kategorii F&C)
Hlína, barvy a slova - společný projekt s Karlem Plotěným (2007)
Xindl X: Návod ke čtení manuálu (nominace na cenu Anděl 2008 v kategorii F&C)
Pavlína Jíšová: Blázen tančí dál (2009)
Marien: Krajina v Tobě (2009)

Honza Hučín
Folk & Country 10/2009
zpět na seznam rozhovorů

HOME

  
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 
Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.