Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam
Písničky už umíme sami

Klasik praví, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Mně by se to tedy docela hodilo, protože sehnat v Praze byť jen jediného z Nezmarů v sezóně, kdy obrážejí republiku k oslavám třiceti let, toť tvrdý oříšek. Nakonec jsem poslední listopadovou středu vyrazil kousek za humna severovýchodním směrem. Vedle dálnice Benátky nad Jizerou, v Benátkách kopeček, na kopečku zámek, u zámku sál Záložny a v sále Pavel Jim Drengubák (J), Pavel Zajíc (P), Tonda Hlaváč (T) a Šárka Benetková (Š). Chvíli všichni, chvíli jednotlivě, jak se chystali k večernímu koncertu.

Připomíná vám tenhle sál nějaké vaše hraní z prvních let existence Nezmarů?

T: Mně připomíná hlavně povodně. První koncert, který jsme v Benátkách měli, byl v roce 2000, kdy tu byla velká voda. Byla to benefice pro Adru, strašně hezké, spontánní.
P: Já si podle architektonického stylu vybavuju Velenice, Okřídelné kolo. To byla taková soutěž, kterou pořádali veleničtí Kasteláni a kde jsme se s Tondou poprvé viděli.
Š: No jo, tehdy jsme tam každý byl s jinou kapelou, my se toho s Trnkami taky účastnily.
P: Půlnočním vláčkem jsme jeli domů, to bylo úžasné.
Š: A Jim se už přeučoval z kytary na basu, nebo to byl ještě na vojně?
P: Tam s námi ještě hrál Zdeněk Hejkrlík.
T: A na basu hrál Pavel.
J: Pak se tam ještě několikrát jelo.

Když si jsou sály tehdy a dnes podobné, jak si je podobné tehdejší a dnešní publikum?
 

Š: Všichni strašně zestárli (všeobecný smích).
P: To bych zase nesouhlasil, sice ti tehdejší jsou teď dědečkové a babičky, ale zase na nás teď chodí jiní, co byli tehdy ještě před životem.

Reagují dnes lidi jinak? Chytají se na jiné písničky?

Š: Ono to jde s dobou, dneska je jiné průvodní slovo, i texty jsou jiné. Dřív jsme měli skoro celý repertoár převzatý, v tom vidím největší posun.
P: Dřív jsme si mohli myslet, že nás mají rádi kvůli cizím písničkám, ale i dnes nás mají rádi, tak to bude asi kvůli něčemu jinému.
T: Taky jsme se vyvíjeli autorsky, dneska víme, že tomu lidi naslouchají, a to je prima.
P: Dokonce nám píšou i patnáctiletí, že se jim to líbí.
Š: Nebo i šestiletí, že v životě nic hezčího neslyšeli (smích).

Před dvaceti a víc lety měli folkaři velkou výhodu, že je posluchači automaticky brali skoro jako disidenty a rebely, takže jim naslouchali pozorně. Musíte se dneska mnohem víc snažit?

P: To určitě ano. Automaticky to nefunguje. My jsme tedy nikdy disidenti nebyli a ke třetímu odboji se nehlásíme, ačkoliv jsme taky měli lehounké popotahování jako asi každý. Když jsme řekli cokoliv na principu práva a spravedlnosti, každý si tam něco našel. Ovšem politika šla zcela mimo nás.
T: Když se něco řeklo chytře, uměl si to každý přebrat.

Vaše oslavy k pětadvacetinám ještě skoro nestihly odeznít, a už slavíte znovu. Čím se letošní oslavy liší od předchozích?

J: Moc se neliší, máme zase sérii speciálních koncertů. Mimochodem – vidíš, dneska je zrovna derniéra toho speciálního programu.
P: Jenom technika za pět let pokročila, takže nevozíme figuríny, ale plátno a videopromítačku.
J: A ke speciálním koncertům jsme samozřejmě přidali jeden velký na jaře v Budějovicích, kde si s námi zazpívali všichni bývali členové – s výjimkou Lenky Slabé, která to má z Kanady daleko. Z toho koncertu vydáme živý záznam na DVD.

Kolik koncertů s jubilejním programem dohromady bylo?

P: V průměru deset měsíčně, takže celkem kolem stovky.

S orchestrem

Asi jste si na začátku nemysleli, že budete někdy vystupovat dohromady s orchestrem. Vybavuju si ovšem, že vaše společné hraní s Jihočeskou komorní filharmonií začala už dávno.

J: My jsme s filharmonií dokonce nahráli desku vánočních písní, už je to dvanáct let. Spolupracujeme s ní dlouho, třeba i tím, že v jejím sále míváme své koncerty. A teď jsme dokonce připravili společný koncert, bude přesně za týden, ten se zaznamená a vyjde na CD.

Kde se nápad společného hraní vůbec zrodil?

J: To jsme se jednou potkali v divadelní kavárně s dirigentem orchestru a nadhodili jsme, že by si s námi mohl jednou zahrát, když už tam tak dlouho vystupujeme. On na to, ať si zahrajeme s celým orchestrem, a pak už to šlo jedno za druhým.

Kdo vaše písničky pro filharmonii zaranžoval?

J: To udělal Lukáš Somr, čerstvý absolvent konzervatoře v Budějovicích. Už dřív pro ně něco aranžoval, je vynikající kytarista.
P: Mladý kluk, takže nedbá na to, že by snad něco nemělo jít udělat.

Muselo to být docela dost práce.

J: Trvalo mu to asi jenom měsíc a pojal to dost odvážně, některé písničky jsou na první poslech k nepoznání, ale přitom zachoval jejich ducha. Prostě má mladou hlavu, mladé myšlení, nebál se toho a udělal to moc hezky.

Která z písniček se proměnila nejvíc?

J: Moc krásně vychází Září, to Mikiho potěší.
P: To je vůbec vlasnost Ryvolovek, Wabi i Miki mají úžasné harmonie a v takovémhle velkém zpracování z toho vylezou naplno. Když si to člověk hraje sám s kytarou, je to sice hezké, ale pokud se to takhle otevře, stojí to opravdu za to. My jsme to zažili už jednou, když měl Wabi sedmdesátiny, tam někdo hrál jeho písničky na piáno, a to byla fakt síla. Najednou se objeví věci, o kterých nemáš tušení.

Pro vás vymyslel Lukáš taky speciální party?

P: Ne, my budeme hrát, jak jsme zvyklí.
J: Bude to náš normální koncert, akorát nám budou krýt záda.
P: Neboli dělat křoví.

Takže jste se nic nemuseli přeučit.

J: Kdepak. Nabídli jsme jim repertoár, oni si vybrali asi dvacet písniček, ale všechno pro nás zůstalo stejné, i tóniny.
P: Občas je tam navíc nějaká předehra, mezihra nebo dohra, ale základ je úplně stejný.

Za mnoho posledních let se ustálila spojení Nezmaři + Jihočeská komorní filharmonie a Nezmaři + Miki Ryvola. Máte ještě nějakého dalšího stálého patrnera?

J: Tak já mám stálou manželku.
P: Já měl taky a teď mám zase jinou, ale taky stálou.
J: Po hudební stránce ale nikoho dalšího.

Těšíme se na změnu

Jak vypadá současné hraní s Mikim? Je v něm něco nového?

J: Teď jich není moc, protože jak je Miki v důchodu, tak nemá moc času. Když se to povede, je to velké potěšení pro všechny. Asi před měsícem jsme hráli ve Velké Bystřici, tam bylo navíc trampské publikum, to bylo neuvěřitelné.

Doplňujete program hraní s Mikim o nové písničky?

P: V téhle sezóně ne, spíš naopak – když jsme dali dohromady náš program ke 30 letům a písničky Mikiho, vycházelo to asi na dvě a půl hodiny. Museli jsme to trochu pokrátit.

A vy sami, bude váš pojubilejní program jiný? Máte přichystané novinky?

P: Od ledna je začneme zapracovávat.
J: Teď nebyl vůbec čas, kromě programu ke 30 letům je tady to vystoupení s filharmonií a jeho nahrávka, navíc jsme připravovali už zmíněné živé DVD , takže teď máme nějakou dobu i co vydávat. Novinky začnem postupně obehrávat a až uzraje čas, nahrajeme novou desku. Není na to žádný tlak, máme hodného vydavatele.

Těšíte se už na nové písničky?

T: Teď jsme si to v autě říkali. Celý rok jsme hráli to samé.
Š: I ty koledy budou změna, jenom je po mně pak nesmí nikdo chtít u stroměčku.
J: Teď bude změna všechno.
Š: To je dobře, že jsi řekl, že dnes máme derniéru.

Od alba Přej a bude ti přáno děláte skoro výhradně vlastní věci. Platí to pořád?

J: Víceméně ano, na poslední desce jsou až na jednu autorské věci.
P: A ta jedna je takový evergreen, swingovka, o to jsme stáli. Většina je z vlastních zdrojů, ale přispěli i lidi mimo kapelu, třeba Míša Röhrich, Honza Plachetka nebo Alena Binterová.

Proč takový obrat k vlastním zdrojům? OSA?

P: Asi tak (smích).
J: Jednak z nouze, která naučila Dalibora housti, jednak jsme se během doby naučili dělat písničky. Na začátku jsme hráli převzaté, protože jsme vlastní neuměli dělat. Pak jsme psali české texty na převzaté písničky, no a teď máme natolik vytříbenou autocenzuru, že víme, co budeme hrát a co je blbost.

Trochu rouhavá otázka: máte vy po třiceti letech vůbec zapotřebí dělat pořád nové věci, když byste mohli pohodlně vyžít ze starých?

J: Vyžili bychom bohatě, to jsme zjistili teď, když jsme připravovali program ke třiceti letům. Ty hezké staré věci by daly dohromady dva koncerty a pořád by něco přebývalo. Ale nedá se to takhle hrát donekonečna. Pro nás je nová písnička jako transfúze. Těšíme se na to, lidi ji sice neznají, ale zvyknou si na ni a zaběhne se. Zůstat u stejného repertoáru, to přestane bavit tebe, ostatní, pak i posluchače.

Existuje ovšem dost kapel, které i v nižším věku uživí jméno, co si předtím vypracovali.

J: Možná, jenže na kole taky nemůžeš ani na rovině přestat šlapat. Je výhoda, že někam přijedeme a už tam o nás někdy slyšeli, to je nesporné.
P: Ale my na tohle spoléhat nechceme.
J: Naštěstí jsme nebyli rychlovašky, všechno jsme si to odjezdili a jestli máme nějaké jméno, je odpracované.

Je podle vás dneska mezi kapelami, třeba jen v Budějovicích, větší konkurence?

T: Samozřejmě, dneska to mají mladí o hodně těžší než tenkrát my. Je jich daleko víc, jsou šikovní, ambiciózní...
Š: ...mají přísun materiálu.
J: A taky dobré nástroje.
T: Prosadit se je strašně těžké.

Tvrdou prací jste se dnes dostali až do Benátek, ale to je pokus o laciný vtip. A oslí můstek k další otázce: hráli jste někdy v zahraničí?

J: Po revoluci jsme jezdili ven, chtěli jsme si to zkusit a lidi byli zvědaví na exoty z východního bloku, ale nerozuměli textům, a tím se efekt se zmenšil na polovinu. Pro nás je důležité, aby nám posluchači rozuměli, jinak všechny slovní narážky a nuance ztrácejí smysl.
Š: Nedá se to ani moc dobře přeložit.
T: I mentalita je jinde jiná. Tahle muzika patří sem. Nanejvýš když jsme hráli pro emigranty, to mělo svoje kouzlo, hráli jsme písničky, které znali.

Fungujeme jen dohromady

Současná trojice chlapů v Nezmarech to táhne spolu téměř od samého začátku. Jak se daří bránit ponorce?

P: Právě proto, že to spolu táhneme od samého začátku, se už známe a umíme se sebou zacházet, poznáme, že někdo nemá zrovna svůj den, a zařídíme se podle toho. Uvědomujeme si, čeho jsme dosáhli, že máme možnost se už od mládí živit tím, co nás baví, tak si to nechceme pokazit. Muzikantů je spousta a rybníček malý. Nikdo z nás naštěstí nemá ambice, kvůli kterým se už řada kapel rozpadla. Všichni víme, že každý sám bychom se nikam nedostali, fungujeme jenom dohromady.

A co stálo za odchody zpěvaček? Byly i jiné důvody než mateřská dovolená?

P: Myslím, že vyloženě z osobních důvodů neodešel nikdo. I poslední zásadní změna nastala proto, že si Pavlína chtěla zkusit sólovou dráhu, bylo jí líto, že nemůže uplatnit všechny své písničky, protože my jsme nemohli hrát jen věci od ní. A Jarda Matějů se rozhodoval mezi námi a Žalmanem.

To se nedalo stíhat obojí?

P: Bylo to v roce 1990, a tehdy to už nešlo. Předtím byl u Žalmana Tonda a platilo, že hrajem, když má Žalman volno. Dost dlouho to fungovalo, ale to byl čas před revolucí, tam se dalo plánovat na dva roky dopředu. Po revoluci se věci měnily ze dne na den a každý si musel říct své priority, co je základní kapela a přes co nejede vlak. Dneska se to ustálilo, Tonda mimochodem hraje s Žalmanem zase, ale dovedeme si vyhovět.

Kdosi z vás jednou říkal, že si spolu často nemusíte nic říkat, jednoho něco napadne a druhý hned ví. Při takové telepatii toho mezi sebou moc nenamluvíte, že?

Š: Pro nás je telepatie důležitá hlavně muzikantsky. Už se na sebe nemusíme dívat, abychom trefili stejně frázování a výraz, to je paráda. Ale samo to nepřišlo, jsou to léta dřiny, musí se to odžít.

Stává se vám při takové vnitřní shodě, že na koncertě máte v jednu chvíli všichni stejný nápad a hned ho použijete?

Š: Bohužel si to v tu chvíli nemůžeme říct, ale určitě se to stává. Většinou nás napadají takové blbinky, vsuvky a narážky, které nemůžeme pustit ven, tak se jimi bavíme aspoň my sami.

Taky působení autocenzury?

P: To jsou obvykle dost nepublikovatelné věci.
Š: A když hrajeme pro děti, leccos tam opravdu dát nejde (smích).

V programu jubilejní šňůry máte hodně starých písniček, které má publikum spojené s předchozími členy, právě Pavlínou nebo Jardou. Když jste je obnovovali, museli jste je hodně překopat? Byl s tím problém?

P: My jsme s tím problém neměli a jestli s tím má problém někdo z publika, to si musí nějak zvyknout (smích). Podle mě chtějí lidi hlavně slyšet ty písničky a není tak důležité, kdo je hraje. Když sedíš v hospodě a hraješ něco od Tučného, taky nikdo neřeší, že jim to nehraje sám Tučný.

Pavlínu jste se už nepokoušeli nahradit jiným hlasem. Nezkusili jste ani zapracovat Jima jako zpěváka?

T: No – budeš dneska na koncertě?

Budu.

T: Tak uslyšíš, proč nezpívá.
J: Naopak, uvidíš, že je škoda, že mě k tomu normálně nechtějí pustit.
Š: Jim má totiž takový úspěch, že nás všechny zastíní.
J: Já jsem kádrová rezerva a když se lidem oposlouchají ostatní tři, oživím to já.

Hlavně abychom byli

Už jste určitě mockrát vyprávěli, kdy a jak Nezmaři vznikli. Máte představu, kdy a jak Nezmaři zaniknou?

P: Kdepak, to ti neřekneme (smích).
J: Mně by se osobně líbil infarkt na jevišti v pětadevadesáti.
Š: To už tam budeš sám.
T: A jsi teda hodně velký optimista.

Máte ještě nějaký nápad nebo sen, který byte si chtěli jako Nezmaři splnit?

Š: My se to snažíme řešit okamžitě. Když nás něco napadne, hned s tím ven.

Představovali jste si při oslavách patnácti nebo dvaceti let, že jednou budete slavit třicet?

J: No při patnáctinách vůbec ne. Já jsem se jednou v noci díval na starý pořad, kde jsme taky účinkovali, a najednou někdo říkal: “A Nezmaři právě slaví patnáct let.” Mně to připadá jako včera, strašně to letí.
P: Máš pravdu, čas běží čím dál rychleji. Při pětadvacetinách jsme na třicetiny už mysleli, ale říkali jsme si, že je to ještě zadlouho.

Tak si zkuste představit, jací budou Nezmaři, až budou slavit čtyřicet.

J: To vím zcela přesně. Budeme o deset let starší.
T: Já bych si přál, aby hlavně byli.
Š: Mně by se líbily i padesátiny.
J: Tam bychom to mohli slavnostně uzavřít, už bychom jezdili jen na vybrané akce a řekli: “Teď hrajte vy, mladí.”
T: A Šárku přidělíme do nějaké mladší kapely.
Š: Já půjdu místo Jarmily Šulákové, už to mám jasné.
J: A my na tebe budeme chodit.
 

www.nezmari.cz

1978 vznik skupiny
1980 ustálení sestavy, s dnešní trojici Drengubák-Hlaváč-Zajíc jsou v ní ještě Jaroslav Matějů a Yveta Kolářová
1983 zisk první “velké” Porty a příchod další zpěvačky Jany Hruškové
1984 opětovný zisk Porty; odchodem Yvety a Jany z rodinných důvodů začíná éra častějších změn zpěvaček
1988 nahrávání první desky, která vyšla až po revoluci na CD
1990 velká personální rošáda, která ústí do současné sestavy doplněné ještě Pavlínou Jíšovou
1992 na CD vychází album Zvláštní rána
2002 Pavlína Jíšová odchází na sólovou dráhu, Nezmaři hrají dál v současné čtyřčlenné sestavě

Diskografie:

CD
Zvláštní rána, FT Records 1992
Nezmaři 95, Ji-Ho Music 1995
Nezmaři a něco navíc z let 82-89, Ji-Ho Music 1995
Nezmaři a filharmonický orchestr, jak je neznáte, Ji-Ho Music 1996
Dávno se známe, Ji-Ho Music 1997
Rozinky, Ji-Ho Music 1998
Přej a bude Ti přáno, Ji-Ho Music 2000
Miki Ryvola & Nezmaři, Ji-Ho Music 2002
Nezmaři 25 let, Ji-Ho Music 2003
Nezmaři ... než tóny doznějí, JIM-Art 2004
Kdo si zpívá má do ráje blíž, JIM-Art 2007
Účast na samplerech LP, MC, CD (např. z Port 1982–1985).

Honza Hučín
Folk & Country 1/2009
zpět na seznam rozhovorů

HOME

  
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 
Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.