Jaroslav Olin Nejezchleba – muzikant, který po svém více než čtvrtstoletém působení na scéně nepotřebuje delší představování. Dlouholetý člen ETC… Vladimíra Mišíka, frontman skupiny Blues Session a zkušený doprovázeč řady písničkářů (Hlas, Třešňák, Foltán) se letos dočkal prvního profilového dvojalba, které shrnuje jeho dosavadní kariéru. K rozhovoru jsme se sešli ve studiu Radia Proglas.

Scházíme se nad tvým profilovým dvojalbem, které vyšlo k tvým muzikantským narozeninám…
To cédéčko se jmenuje 25 let v tom… Dobré duše, které si tento projekt vymyslely a ušily to na mě, zjistily, že zhruba před 25 lety jsem se začal živit muzikou, když jsem vstoupil jako mladý hudebník do kapely Marsyas. Dnes už je tomu o trošku víc než těch 25 let, protože každá věc nějakou dobu vzniká.

Dvojalbum tě představuje jako muzikanta, skladatele i zpěváka. Čím z toho se po čtvrtstoletí na scéně cítíš být nejvíc?
Je to od každého něco. Člověk dělá v každé době to, co je zrovna třeba, ale asi nejvíc se budu do smrti cítit cellistou. To je totiž jediná věc, kterou jsem se naučil jakž takž dobře; studoval jsem violoncello na konzervatoři v Brně. Zpívat jsem začal tu a tam až jako člen ETC…, když si Vladimír Mišík, který na tom nebyl zdravotně vždycky úplně dobře, potřeboval trochu oddychnout. Já jsem za mlada hrával dlouhá léta v cimbálové muzice a tam je zpívání v podstatě povinné. Když jsem později na různých mejdanech něco prozpěvoval, Vláďa mi říkal: Ty umíš docela dobře zpívat; vymysli nějakou písničku a můžeš si v rámci koncertu ETC… zazpívat, zatímco já budu trochu odpočívat.

Měl jsi “vymyslet nějakou písničku”. Proto ses dal na skládání?
Skládání jsem se dřív docela bál. Myslel jsem si, že na to, aby člověk napsal písničku, která má hlavu a patu, musí mít zvláštní talent. Za skladatele jsem se nikdy nepovažoval, ale jednou to člověk zkusí, něco z toho vyleze, a tak si řekne, že by tu a tam možná mohl něco napsat. Dodnes se ale cítím víc instrumentalistou než skladatelem.

Mluvil jsi o cimbálce, o konzervatoři… Kdy ses vůbec dostal k bigbítu?
K bigbítu mě přivedli kluci z té cimbálky, se kterou jsem mimochodem začal hrát už v osmé třídě na základce. Všichni mí spoluhráči byli tehdy starší, a i když hráli folklór, někteří z nich docela intenzivně poslouchali taky bigbít a jeden z nich dokonce hrával v tancovačkové kapele na elektrickou kytaru. Od nich jsem si začal půjčovat elpíčka s bigbítem a strašně se mi to líbilo.

Postupně se z tebe stal “nejznámější violoncellista českého bigbítu”, jak uvádí v propagačních materiálech tvůj vydavatel…
Když jsem ten text četl, musel jsem se smát. To zdůrazňování, že je člověk dobrý nebo v nějakém oboru jediný, nemám moc rád. Připadám si jako normální muzikant, jakých je tady hromada.

A znáš vůbec v českém bigbítu další violoncellisty?
Já už ten bigbít moc neposlouchám. Na koncerty nechodím, protože už taky nejsem nemladší, vadí mi hluk a už jsem zkrátka takový pecivál. Nicméně dlouhá léta znám violoncellistu Michala Pavlíka, který hraje s Čechomorem a taky dlouho hrával v bigbítu na klávesy.

Jak se vůbec před lety publikum na rockových koncertech dívalo na to, že hraješ na takový “nebigbítový” nástroj?
Já jsem začínal v Marsyas a tam jsem hrál víc na baskytaru než na cello. Bylo to dost kuriózní. Když mě totiž do Marsyas vzali, oznámili mi, že budu hrát hlavně na basu. Opravdu jsem si původně myslel, že tam budu za cellistu, protože na violoncello jakž takž umím. Ale Pavel mi řekl: Ne, ne, cello se bude hodit jen do pár písniček, ale my potřebujeme hlavně baskytaru. Na mou námitku, že na ni neumím hrát, reagoval: Má to čtyři struny jako cello, to se naučíš. Ten nástroj jsem nikdy předtím ani nedržel v ruce, takže začala asi čtrnáctidenní drezúra pod vedením Pavla Skály. Za těch čtrnáct dní jsem se musel naučit nějak – i když blbě – odehrát první koncerty. Ale musím říct, že postupně se mi hraní na baskytaru docela zalíbilo. Dnes sice na basu hraju minimálně, ale když mám příležitost, je to pro mě svátek.

To jsme ale trochu odbočili. Znovu se tedy zeptám na ty reakce publika…
S cellem přibyla určitě do kapely další zajímavá barva. Myslím ale, že lidé tehdy brali Marsyas jako celek a moc neřešili, jestli tam cello je, nebo není.

Pojďme si teď podrobněji představit zmíněné profilové dvojalbum…
Na prvním cédéčku najdete studiové nahrávky, a to především z období ETC…, kde jsem jako stálý člen působil asi 18 let, a na posledních deskách jsem vždycky zpíval jednu nebo dvě věci. Dál je zde pár písniček, které jsem nazpíval Petru Skoumalovi na jeho desky, a také jedna skladba z předposledního CD Ivana Hlase.

Druhý disk obsahuje koncertní nahrávky…
To byl koncert, který uspořádali kamarádi k těm mým takzvaným pětadvacetinám. Vystoupení proběhlo v lednu 2007 v Paláci Akropolis v Praze a šlo o průřez zásadními projekty,  na kterých jsem za těch 25 let podílel. Zahrál jsem si tam tedy s Vláďou Mišíkem a ETC…, se Zuzanou Michnovou a s kolegy z bývalých Marsyas, s kapelou Njorek, se skupinou Blues Session a samozřejmě s Ivanem Hlasem, se kterým momentálně koncertuju nejvíc.

O Njorku už jsem dlouho neslyšel a navíc tvůj spoluhráč Standa Barek má další projekty. Fungujete ještě vůbec?
V poslední době s Njorkem hráváme méně než před rokem nebo dvěma, protože každý máme víc aktivit a není úplně jednoduché všechno skloubit. Navíc citerista Michal Müller bydlí na severu Čech, a to občas taky komplikuje situaci. Stále tedy hrajeme, ale méně než dřív.

Njorek se věnuje úpravám lidových písní a ty v něm vlastně navazuješ na svou “cimbálkovou” minulost. Jaký je tvůj podíl na aranžích?
Já mám hodně rád horňáckou muziku, a když jsem měl čas a příležitost, jezdíval jsem na Horňácké slavnosti. Řadu písní, které s Njorkem dnes hrajeme, jsem už dávno znal. Některé další jsem objevil právě v horňáckých zpěvnících. Vybrali jsme si písně, které se nám zdály zpracovatelné, a na aranžích jsme se podíleli všichni tři.

Můžeme si tedy na závěr shrnout, jaké jsou tvé současné hudební aktivity?
Momentálně působím především v Ivan Hlas Triu s Ivanem Hlasem a s Norbim Kovácsem. Opustili jsme bigbít, který jsme hrávali asi před čtyřmi nebo pěti lety, a věnujeme se akustické muzice ve složení dvě kytary a violoncello. V poslední době jezdím jako host opět s Vláďou Mišíkem a s ETC… Jak už jsem říkal, v té kapele jsem hrál 18 let, dělala se tam vždycky dobrá muzika a byla to příjemná partička lidí. Rád se tam tedy vracím. Dále hráváme písničky Petra Kalandry a některé další s Blues Session, což je velký bigbítový orchestr s klávesami a dechovými nástroji. A v neposlední řadě koncertuji s už zmíněnou kapelou Njorek. Ta škála různých druhů muziky, obsazení i barev je poměrně široká, a proto si to dost užívám. Je příjemné, když si jeden den můžu zahrát s Njorkem na cello folklór a třeba hned den poté si zařádit na elektrickou kytaru s Blues Sessionem.