Je to asi tak tři sta metrů odtud, víc na východ a víc do lesa. Ale neříkal bych tomu ani vandr, spíš ježdění do přírody, do chaty.

Ono se to tenkrát moc nenosilo. Bydlel jsem na Spořilově, což je okraj Prahy, a tak jsem ani neměl potřebu jezdit ven. Ale rodiče tu postavili chatu, takže jsme sem jezdili pravidelně. Strávili jsme tu každý den volna, každý víkend, každé prázdniny, byli jsme tu vlastně pořád.

Bylo to také tady, v Lukách pod Medníkem, ale v restauraci. Všechny významné společenské i politické situace se odehrávají v hospodách. My jsme s bráchou byli z východní část Luk, ostatní ze západní části, tak jsme se scházeli na půl cesty. Moc jsme nepili, dokonce skoro ani pivo, takže jsme se chovali velmi decentně. Chodilo nás tam tak patnáct, dvacet, a hráli jsme trampské písničky. Až nás jednoho dne napadlo – shodou okolností někde poblíž místu, kde teď sedíme – že založíme kapelu a budeme s tím jezdit po osadách.

Ta kapela měla asi osm nebo devět lidí, takový trampský klub. Kromě toho tu ale existoval i další pěvecký spolek Kráva, ten jsme založili se známými v sousedství. V Krávě jsme zpívali dokonce trojhlasně.

Ty staré, klasické písničky jsme hráli s Krávou. Ale v kapele jsme začali přebírat cizí písničky, Honza k tomu psal texty, pak jsme začali hrát i Honzovy vlastní písničky. Kráva zůstala zájmovým sdružením a fungovala jen v sobotu nebo v pátek večer. A z restauračního hudebního spolku vzniklo Toronto.

Když jsme začali konečně pořádně hrát, ozývaly se manželky: buď já, nebo muzika. U hodně lidí to byla radši manželka. Já mám ale tak skvělou ženu, že jí nevadí, když jezdím pryč. Taky si na to zvykla, co si budeme povídat (smích). U ní jsem žádné dilema neřešil. Naštěstí, protože bych řekl “muzika”.

Ano, to byli víkenďáci. Ale byli mezi nimi skvělí muzikanti a zpěváci, třeba Lexa Bezeka nebo Luboš Šůs. Pak přišel Gusta Blažek, který se mnou dělal v práci. A nesmím zapomenout na paní Markovou, manželku mého šéfa. Ale tihle všichni se postupně někam rozplynuli, až jsme zbyli jen já a brácha. Vzali jsme Zadinu a slečnu Toskovou.

Myslím, že taky díky tomu jsme se spojili se Spirituál kvintetem.

Jistě to k tomu přispělo, ale nebylo to rozhodující. Jirka o nás tehdy v kuloárech říkal, že viděl dva bezvadné baňaté mladé kluky, kteří by se mu hodili, no a Zdenka byla součástí té akce. Tehdy začalo skvělé období.

On se nepotřeboval rozšířit. Tehdy odešel Karel Zich, neměli už ani Jana Thorovského. Nahradili jsme tenkrát hlavně Zicha.

Neřekl bych, že je to jiný styl. Vždyť je to taky lidová muzika, i když černošská. Když si vezmete moravskou cimbálovku a porovnáte s původní americkou country, nástroje jsou stejné. Housle, basa, tady cimbál a tam steel-kytara nebo banjo. Ty rychlé moravské písničky mají podobný šmrnc jako stará americká country. Jak spirituály, gospely, klasická trampská muzika i Honzovy pozdější písničky vlastně měly strašně moc společného. Všechny lidové muziky mají společné kořeny. Rozdíl je jenom v nápadech a v konkrétním zpracování. Třeba stará trampská muzika čerpá i z černošského jazzu.

To je složitější otázka. Byli jsme spokojení, protože se nám ta muzika líbila a protože jsme tenkrát asi dělali dobrou práci a byli spokojení i ostatní. Ale mělo to i nevýhody, třeba jsme hrozně moc zkoušeli a museli pořád dojíždět na zkoušky. To ovšem zase zocelilo naši úctu k muzice. Podle mě musí člověk mít úctu k muzice a pokoru, aby se hned necítil jako superstar. Dneska třikrát zazpíváte v televizi, je z vás mistr světa a netušíte, že za rok z vás nebude nic. Nejdřív se musí dělat muzika pořádně, a až pak za ni můžete chtít nějaké peníze.

To jsem si nikdy neuvědomil a nikdy mi to ani nevadilo. Obdivuju chytré lidi a jejich schopnost udělat výborný vtip z věci, na kterou narazili. Vždycky jsem je obdivoval a nikdy jsem jim to nezáviděl. Své mluvení na pódiu jsem považoval za zbytečné, připadal bych si jako trouba a hrozilo by to trapasem. Stačilo mi, že jsem měl pěkné písničky. Dodnes si je občas pouštím.

Tak třeba Halelu – “Co prej bude s mojí duší…”. Na to jsem byl ohromně pyšný, tam jsem hrál s trubicí na prstě a i když jsem to určitě nedokázal zazpívat jako originální černoch, na naše poměry mi to připadalo hodně dobré. Pak Kocábka, to mělo taky obrovský úspěch.

Možná jsem byl líný. A to jsem někdy i teď. Mám v sobě cenzuru, a jak se mi to trochu nelíbí, vyhodím to a jdu od toho. Říkám si, že jsou tu jiní, Tichota, Vančura, Honza, Zdeněk Rytíř, prostě jiní a lepší. A to mě uspokojí. I když si třeba večer lehnu do postele a hlavou mi létají tisíce melodií, které by stály za zaznamenání, ve chvíli, kdy sejdu dolů do studia, se mi něco vzpříčí v krku a neudělám nic.

Myslíte Toulám se klínem skal. To jsem seběhl seshora z ložnice a hned jsem ji napsal. Ta se povedla, dodneška se hraje. U ní jsem nebyl líný v noci vstát a rychle ji zapsat do not. Teď se mi taky občas podaří něco rychle napsat. Třeba kluci za mnou přišli, abych jim něco napsal, já si sedl tamhle pod strom a za čtvrt hodiny jsem měl celý text hotový. Ale když tohle nepřijde, písnička pak nestojí za nic.

Vždycky si to rádio zesílím. Vždycky to poslouchám. Je to jako s filmy, které mám natočené, ale přesto se na ně pokaždé rád znova podívám v televizi. Všechny ty písničky mám na desce, můžu si je kdykoliv pustit, ale když to jde v rádiu, působí to na mě živě, autenticky.

S tím je potíž, dnes už není, co bývalo. Když jsme před mnoha lety začali hrát, hospoda ztichla. V lepším případě začala zpívat s námi. Dneska když začnete hrát v hospodě, všichni vás překřikujou, protože si okamžitě musejí něco říct. A to mě nebaví. Abych někoho překřikoval, to já nemusím. To mě nebaví. Tehdy nás v hospodě sedělo padesát, šedesát, dvacet nás hrálo a ostatní zpívali nebo poslouchali. Všichni lidi z toho měli skvělý pocit.

Když přijdu do hospody s kytarou, ostatní okamžitě kytary odloží, že hrát sami nebudou. Prý mi to přece nebudou kazit. Povídám jim, že si jdu zahrát s nimi, nechci se předvádět sám. Po delším přemlouvání to pak vezmou, hrajeme a zpíváme spolu a je to fajn.

No jistě. Vojta na basu, Fanda na kytaru, já na kytaru – (k Vojtovi) no kolik ti bylo? Patnáct, šestnáct? Visel tam o půlnoci na base, říkám jim: dneska jste v hospodě, tak hrajete.

Tenkrát mi nikdo neřekl, jak a kdy se Karel vrátí. Mým hlavním důvodem ale bylo to, že jsem chtěl hrát s Honzou. Nabídl mi to, a když už jsme takovou dobu byli zvyklí hrát v kapelách spolu, chtěl jsem to zkusit, třeba jen ve dvou. Ale je možné, že Karel tehdy sháněl, s kým by hrál, a možnost vrátit se do Spirituál kvintetu pro něho byla takový balzám. Nedivím se mu, já si nikdy nepřipadal tak, že bych ho zastoupil úplně. Ohromně jsem si Karla vážil.

Já jsem dokonce nabídl, že bych jim vypomohl a udělal pár koncertů, ale oni chtěli natrvalo. Bohužel bych musel opustit to, co dělám teď, a to bych nikdy neudělal. Takže z toho sešlo.

Pro mě se příliš nezměnil. Zdenka, Irena i Dušan zůstali, Jirka Tichota je duše souboru, pořád tomu dávají ten správný říz. Jirka Cerha do toho zapadl perfektně. Docela mě zajímá, jak znějí s Jirkou Holoubkem, těším se na to.

Moc mě mrzí, že už mám ten termín obsazený, jinak bych strašně rád přišel a zúčastnil se.

Nevím, proč Honzu napadlo znovu svolat kapelu, asi měl doma ještě nějaké písničky (smích).

Nejdřív jsem hrál s dětmi, Honza měl v té době zdravotní potíže. Děti přišly za mnou, jestli bych s nimi nechtěl hrát, a já chtěl. Kapela Příbuzní měla opravdu vysoké kvality, velká škoda, že to už skončilo.

Já jsem to měl v sobě. Country hudbu miluju a Gordon Lightfoot byl pro mě obrovskou inspirací. Ještě když jsme jezdili s Dušanem Vančurou po koncertech Spirituálů, poslouchali jsme to spolu. Naskytla se příležitost, tak jsem to zkusil. A docela to vyšlo.

Ano, původně jsem si to tak představoval, ale stejně jsem chtěl založit kapelu. Kluci, kteří se mnou hráli na prvním albu, si nejdřív mysleli, že z toho nic dlouhodobého nebude. Ale někde vzadu jsem už měl myšlenku: to by bylo dobrý, to by se mi líbilo. Povedlo se to, bylo to úžasné.

Vlastní písničky byly už dřív, od druhé desky jsem se snažil psát vždycky aspoň dvě. Celkově byl ten postup docela plynulý, Lightfoot mi dal tři desky, čtvrtá byla Williamse. Moc se mi líbí styl jeho zpěvu, je to taková pohoda, ty písničky jsou sametové, krásně se to poslouchá.

Tam toho je! A u Lightfoota taky ještě fůra. Ovšem řekl jsem si, že bych tu další zkusil napsat celou sám. Mám ale takové brzdy, jak jsem říkal. Asi chci dokázat sobě i posluchačům, že to tam je, jen to nemůžu dostat ven.

Tak asi na příští rok. Teď se mi zdá trh hrozně přesycený.

Asi ano, ale lidi dneska bohužel kupují i brak. Třeba ta aféra s písničkami Olympicu – velkým písmem je tam napsáno Olympic a malinkým dopsáno, že to zpívá a hraje někdo úplně jiný. Málokoho varuje, že to stojí devadesát korun.

Samozřejmě. Mě dokonce napadlo, že už nebudeme točit nic a jen hrát živě na koncertech. Jenže lidi desku chtějí…

Jednak apelem na slušnost – vypalování je prachsprostá krádež práce, do které vy jste dal svou duši. Že to přeskakuje a vydrží jenom deset přehrání, to nikoho v té chvíli nenapadne. Člověk vidí, že v tržnici mají Daňka nebo Nedvěda za poloviční cenu. No a další možnost by byla zdražit vypalovatelná cédéčka, třeba na dvěstě korun. Přirazit k ceně daň, která by se odváděla OSA nebo na podobný ochranný svaz. Dokud bude cédéčko na vypalování stát patnáct nebo sedmnáct korun, pokvete to dál. Ochranné kódy proti kopírování se u nás ještě moc neumějí udělat.

Připadá mi, že když se nahraje živý koncert, skončí jedna éra. Proto nechci točit DVD, žádná videa. Jakmile bude mít někdo doma živý koncert, už na to nepřijde, protože si bude říkat: mám to doma a můžu si to pustit, kdykoliv chci. Pak musíte začít budovat znovu, nové písničky.

To byl omyl (smích). První album se mělo jmenovat Poprvé sám, ale dostalo název podle písničky Neváhej a vejdi. Nelituju toho, to je přece hezký název, ne?

Ne. Napadají mě samé hlouposti jako Pátá dimenze, Páté kolo u vozu, musím přijít na něco jiného.

Hrozně jsem se bál. A docela dlouho jsem váhal, jestli jo nebo ne. Já nejsem country zpěvák. Já ty písničky jenom cítím a zpívám tak, jak to cítím. Ale nemyslím si, že bych patřil do špičky. Ta první deska měla velký ohlas proto, že to bylo něco nového a všichni byli zvědaví, co si počnu bez Honzy.

Tehdy mi pomohla manželka, která je velkým příznivcem téhle muziky. Jednou mi řekla: “Tady sedět nebudeš, jdi něco dělat.” Když jsem skončil s Příbuznými a s Honzou, najednou byl konec, nevěděl jsem, co dál. Tak mě postrčila do světa a najednou to šlo. Naučil jsem se mluvit, bavit lidi. S Honzou jsem na pódiu nepromluvil ani slovo, teď musím spíkrovat celý pořad. Musím dávat rozhovory, to jsem taky neuměl.

Podle mě ten strahovský koncert byl ojedinělý, už se to nemůže opakovat. Jako každá krásná věc, která se objeví poprvé – když se opakuje, už to není ono. Myslím, že se to velmi povedlo, i když k organizaci bych mohl mít nějaké výhrady, ale nechávám si je pro sebe. Sedmdesát tisíc lidí je sedmdesát tisíc. Bohužel jsem si to nevychutnal, protože jsem si musel dávat pozor, abych se nerozbrečel, když těch sedmdesát tisíc lidí začalo zpívat. Úplně mě to pohltilo. Až druhý den, když jsem viděl nahrávku, ze mě všechno spadlo.

On sem chodí, osobně se stýkáme. Ale spolu si zahrát, to zatím ne.

To je jednoduché. Jakmile my dva někde vystoupíme spolu, rozkřikne se, že se prý Nedvědi zase dali dohromady. A žádný pořadatel nebude chtít každého zvlášť. To nechci dopustit kvůli klukům, kteří hrají se mnou nebo s Honzou, už by si pak tolik nezahráli. Proti vystoupení s Honzou bych nebyl, pokud by mi někdo zaručil, že to bude ojedinělá akce a dál se pojede tak, jak to dneska je. Jenže mám velkou obavu, že by všichni chtěli jenom Nedvědy. A posluchači, kteří dneska dostávají muziku od dvou různých kapel a dvou různých zpěváků, by toho pak měli jenom polovinu.

No a představte si, že se setkám i dneska občas s tím, že pořadatel řekne: “Jo, Nedvěd, ten tady byl před týdnem.” A když ho někdo upozorní, že to byl bratr, odpoví, že lidi to nerozlišují. To dokládá, že lidi pořád nemají pořádek v tom, kdo je František a kdo Honza.

Ano, František mladší hraje s Pacifikem…

Aby začal Fanda hrát s Pacifikem, to byl můj popud. My se s Pacifikem kamarádíme, jednou za rok jezdím do Malostranské besedy na jejich potlach. Tony Linhart pořád hledal kytaristu, mě najednou napadlo, že mu poradím Fandu. Nebyl jsem si úplně jistý, ale ono to nádherně vyšlo, krásně spolu ladí, všichni jsou spokojení.

On je výborný muzikant, pěkně zpívá, má pro to všechny předpoklady, akorát si rád dělá věci podle sebe. A tady on vidí zkušenost a rozumné lidi, zklidnil se.

Helena říkala, že to přece nejde, prý ona taková baba a on mladý kluk, tak nevím. Ale určitě to je zábavné, i když Helena má k té písničce vlastní vztah. Jednou už jsem viděl, jak to zkoušeli, a bylo to moc milé.

Má něco s klávesami, nahrál si dost písniček a jezdí na různé svatby a do hospod jako lidový muzikant. Ale má to moc pěkně udělané, slyšel jsem to a moc se mi to líbí. I když tenhle styl obecně nemám rád. On naštěstí živě hraje na kytaru a zpívá, ne jako jiní v téhle branži.

I kdepak. Hlavně když to zpívá dobře. A když je z obalu jasné, kdo účinkuje.

Vojta hraje s Honzou. Posadil si ho na pódium – vlastně místo mě. Chce z něho udělat rovnocenného zpěváka. Taky mají dva další muzikanty a nahrané základy, ale protože basa, dvě kytary i zpěvy jsou živě, vůbec mi nevadí, že bicí jedou ze záznamu. Tohle omezování sestav a používání předtočených základů je dneska dané penězi, co si budeme povídat.

Jednou jsem dostal od nějakého známého mail, jestli bychom nechtěli do Chicaga. Na Rockfest. Říkal jsem si, co tam asi budeme dělat, když tam byly třeba Buty nebo Vojtek. Prý neboj, bude to dobrý. Byl to jenom jeden koncert, akce na víkend.

Ze začátku moc ne. Začal jsem hrát a lidi křičeli, ať jdu domů. Po dvou písničkách se to ale otočilo, zaposlouchali se a nahrnuli se pod pódium. A bylo to úžasné, vzadu jsem se pak dvě hodiny podepisoval a fotil. Tady u nás sice proběhly nějaké zprávy, ale potvrdilo se mi, že o náš žánr dneska média nestojí.

Myslím si to třeba podle propagace, kterou média dělají různých žánrům. My jsme první desky prodali přes sto tisíc a poslední jenom kolem patnácti tisíc. Když má nějaká popová hvězda platinovou desku, píše se o tom v novinách. A že bych měl nárok na čtyři nebo pět platinových desek, o tom se mlčí. Nebo že jsem byl devatenáct týdnů na prvním místě hitparády. Určitě jsme byli trnem v oku všem, kdo si brousili zuby na první místo.

Asi je to už kvůli názvu automaticky považováno za okrajový žánr. Popíček, ten je dneska pořád v televizi, přitom to jsou zahraniční škváry. Tím přitahujou mladé lidi, i když já se divím, jak je možné, že něco takové mladé přitahuje. Ke mně přišla holka, abych se jí podepsal, měla tam Kabát. Prý že se jí to líbí. Tak bum, jsem podepsaný vedle Kabátu.

Do té doby, než jsem tam jel, jsem ji měl rád. Ne že bych ji zbožňoval, ale chtěl jsem se tam podívat. To se mi splnilo a víc už tam nechci. Amerika je převrácená demokracie, tam je tak volno, že se tam nic nesmí. Nejsou chodníky, abyste se prošel, všude se jezdí autem. Kouřit na ulici se tenkrát nesmělo, alkohol na veřejnosti byl taky zakázaný. Snad že jsme byli hosti ze zahraničí, nás nechali být a žádnou pokutu jsme nedostali. Jedině do Kanady bych rád ještě někdy jel. Amerika je betonová země.

Text napsal Dušan na jednu velmi krásnou melodii, ani nevím, kdo je jejím autorem. A ten text se mu moc povedl. Kdyby někdo z popíků nebo rockerů napsal takovýhle text, roztrhali by jim ruce. Tady se to přešlo bez povšimnutí. Dokonce ani na Country rádiu jsem to neslyšel, tam hrají spíš Kočovné herce nebo Co s tím dělat můžu. A přitom je to tak závažný a nádherný text…

Vůbec ne, úplně obráceně. My jsme s Dušanem strávili na cestách a po hotelích ohromně moc času, takže on mě měl přečteného a úplně přesně věděl, co mi může dát do pusy, a co ne. Snad jenom jeden jediný text předělával.

O to nestojím, to není můj šálek čaje. Abych s něčím takovým souhlasil, muselo by to být něco opravdu pěkného.

www.frantisek-nedved.cz

Diskografie:
se Spirituál kvintetem
Spirituály a balady, Supraphon 1978
Saužení lásky, Supraphon 1981
Spirituál kvintet – 20 let, Supraphon 1984
Šlapej dál, Panton 1985
Every Time I Feel The Spirit, Panton 1986
Šibeničky, Panton 1988
Za svou pravdou stát, Panton 1990
Halelu! Panton 1991
Rajská zahrada, Panton 1992

s Janem Nedvědem, s Brontosaury
Na kameni kámen, 1985
Kamínky, 1990
Jakub, 1991
Ptáčata, 1991
Sedmikráska, 1992
Zpíváme si s Nedvědy, 1992
20 let písniček Jana Nedvěda, 1992
František, 1993
Zahrádky, 1994
Balady
Pozvánka na Strahov, 1995
Pasáček hvězd, 1996

sólová alba
Neváhej a vejdi, 1998
Druhé podání, 1999
Třetí pokus, 2001
Čtvrtá sada, 2003
Až ohně zaplanou, 2004

jiné
To nejlepší z minstrels (sampler)

Honza Hučín

HOME