„Ty lumpy chytit a pověsit!“

Rozhovor s písničkářem JéJé Neduhou

„Tady leží ten, který si kopal hrob / Podrýval svou autoritu / Házel si klacky pod nohy / Měl máslo na hlavě / Miloval k zbláznění – bolest / Na kterou zemřel / Vodil se za nos, sladce se obelhával / A vším, čím umíral / Umíral rád…“ Tyto verše pocházejí z pásma skupiny Extempore Plesnivé embryo aneb Pohřeb funebráka. Jejich autor, písničkář a rocker JéJé Neduha, oslavil v srpnu 65. narozeniny.

„Chadima mi přebral děvče“

Na konci 60. a na počátku 70. let jste vystupoval v několika folkových dvojicích – s Jiřím Hradcem, s Markétou Procházkovou, s Iljou Bartoškem, s Jitkou Čádovou. Kterou z těchto spoluprací dnes považujete za nejzásadnější?

S Markétou Procházkovou to všechno začalo. Vznikly první písničky, které žijí vlastně dodnes. Bohužel sešlo z natočení singlu, na kterém měly být skladby Balada č.1 a Bílá pouť, které se později objevily na albu Rotunda. S Markétou jsem začal skládat a také jsem s ní na podzim 1968 jel do Dánska. Pak se přidal Ilja Bartošek, chvíli jsme byli trio, a pak Markéta odešla k Jirkovi Hradcovi do Matches of Lead a Ilja hrál s Gríšou Dymičem… Hradec mi písničky dotvářel, aranžoval a hrál se mnou. Dosud koluje mezi lidmi nahrávka z Uherského Brodu asi z roku 1971. S Jitkou Čádovou (housle, kytara, zpěv) jsme už připravovali půdu pro kapelu.

Ano, z dua s Jitkou Čádovou se vyvinula skupina Extempore. Jaký byl zpočátku její repertoár?

Přibrali jsme Jirku Bártla na basu, Jirku Šulu na bicí a tabla a Frantu Šimsu na foukačku. Premiéra byla někdy v roce 1971 v Malostranské besedě. Uměli jsme jenom jednu skladbu, Give Me Some Love!, ale ta stála za to… Trvala 40 minut a navíc byla v angličtině, což bylo v té době nemyslitelné!

Co se s kapelou dělo dál?

Šulu mi zlanařili Plastici a Bártl se Šimsou a „Jimmi“ Doudou rozjeli kapelu Adept. Ta však fungovala jen do průšvihu v Českých Budějovicích, kde nastoupili jako předkapela Plastikům… Já jsem mezitím hledal dál. Zkoušeli jsme s Lesikem Hajdovskym, s Petrem Pickwickem Tittelbachem, se Števichem, ale nikam to nějak nevedlo. Až když jsem získal místo správce na Hagiboru, bylo kde jamovat, zkoušet, dělat soukromé koncerty. Tehdy přišel Jirka Hradec a Jerry Tomášek.

V roce 1976 se k Extempore jako saxofonista také připojil Mikoláš Chadima. Jak jste se seznámili?

Znali jsme se již z dřívějších dob a tuze jsme se neměli rádi. Přebral mi děvče a tak jsem seděl U Glaubiců a brečel do piva. Když se potom moje milá E. ke mně vrátila, seděl Mikoláš U Glaubiců a brečel do piva. Pak si našla úplně někoho jiného, a tak se změnilo vše. Oslovil jsem v tom roce 1976 Chadimu někde na záchodku a hodil jsem mu lano. To jsme už měli pozvání na V. Pražské jazzové dny do Lucerny a já jsem chtěl plnější zvuk a saxofon.. Mikoláš prý tehdy odjel z hospody rovnou domů cvičit na ságo. A přivedl ještě Martu, která hrála na perkuse.

S nástupem disca všechno umřelo…  

Další výraznou osobností, se kterou jste spolupracoval, byl Vlasta Marek…

Vlasta se mnou vydával U krále Brabantského samizdatový časopis (měl různé názvy: Satirinicoton, Emetík apod.), vymýšlel happeningy a nemohl se dívat na to, jak se mi nedaří najít bubeníka. Naučil se tedy bubnovat, já jsem mu hrál figury na basu a kytaru, a tak jsme vymýšleli skladby jako Azbestovej guláš nebo Pumpař Jack. Bubnoval s námi do roku 1975, to znamená v pořadech Pohřeb funebráka a Azbestovej guláš. Vlasta Marek snaživě nosil novou hudbu, kterou jsme poslouchali s otevřenými hubami: Floydi, Zappa, Cpt. Beefheart, King Crimson a další dobré a chytré kapely! To všechno bohužel umřelo s nástupem disca a dalších duchaprázdností…

Už v roce 1969 jste prý s Vlastou Markem natočili v Československém rozhlase tři písničky. Vzpomenete si na ně ještě? 

Určitě to byla Malá žlutá kytka, Proč závidíš a… tu třetí už nevím. Možná jsou ty nahrávky ještě někde v archivu Mikrofóra, ale my to s Karlem Navrátilem nahrajeme znovu a ještě líp. Možná by mohla vzniknout Rotunda II…?

Vaše pořady ze 70. let měly pesimistické či pochmurné názvy: Pohřeb funebráka, Azbestový guláš, Milá čtyř viselců. Snažili jste se jimi to negativní, co jste prožívali, spíše vytěsnit, nebo na to naopak upozornit?

Hlavně jsme si dělali, co jsme chtěli. V roce 1972 nebo 1973 jsem přišel o statut profesionálního muzikanta, přestože jsem kvalifikační přehrávky udělal. Byl jsem vyškrtnut administrativní cestou. Schovali jsme se tedy pod Svaz lidových hudebníků pana Kulicha, kde se nepředkládaly texty. Hrálo se za 18 korun na hodinu, ale nikdo nám do ničeho nekecal. Když se nám tedy podařilo koncert realizovat, zpívali jsme, co nám šlo od srdce. No a mohlo být v té době něco veselého? Všechno jsme ironizovali a do všeho ryli. Vysmívali jsme se i škarohlídství a pesimismu, předposránkům a kariéristům, těm, kteří, aby mohli hrát za peníze, lezli do zadků a zpívali v Sokolově… Mohl jsem také těžit z toho, co jsem znal, tedy z Kubína, z Osvobozeného divadla, z Váchala, dadaismu, morytátů i ze života, který vinou normalizace nabyl nevídané obludnosti a bizarnosti! Na výslechu po Milé čtyř viselců říkali estébáci: Nemyslete si, my víme, na koho to myslíte, když zpíváte „Ty lumpy chytit a pověsit!“ Měli strach? Špatné svědomí? Určitě ne. Hledali záminku…

Nepletu-li se, StB se o vás zajímala už v době programu Pohřeb funebráka…

Už od roku 1968 se zajímali! Vždyť jsem v roce 1967 vystavoval na Starých zámeckých schodech, potom jsem hrál na Karlově mostě, byl jsem v Anglii, pak v Holandsku, hrál jsem v kostelích Starokatolické církve, vadil jim i zhudebněný Villon. Všichni jsme byli nepřátelé a uvědomte si, že pro komunisty, i ty dnešní, jsme stále nepřátelé. Oni litují, že nás tehdy nezlikvidovali, a že tak nemohou učinit alespoň dnes! Nedělejme si o nich iluze, protože pro to, aby byli u moci, klidně vyvraždí celý národ. A pak se vyvraždí mezi sebou…

„Kryl u nás spával…“

Už jste zmínil Pražské jazzové dny, na kterých jste měli úspěch s pásmem Milá čtyř viselců. Cítil jste někdy s jazzovou scénou sounáležitost?

Na jazz jsem chodil, Luděk Hulan byl a Laco Deczi je můj kamarád a můj syn Bharata, který hraje například v Agon Orchestra, je asi nejlepší jazzový trumpetista v Praze. Ale já na jazz nejsem dost dobrý instrumentalista.

Jaký byl hlavní důvod vaší emigrace v roce 1983?

U výslechu na Bartolomějské mi v roce 1982 pravili: „Pane Neduho, vy máte rád mladý holky…“ Já jsem si naivně zažertoval: „Inu, kdo by měl rád starý báby?“ Oni na to: „Ale vy jste to přeháněl. My tady máme výpovědi nezletilých děvčat a jejich rodičů. Tak si vyberte: Na osm a půl roku nepodmíněně do vězení nebo do Vídně a nikdy zpátky!“ A tak jsem vstal a šel. Říkali, že „moje žádost bude přednostně vyřízena“. A vleklo se to rok a k výslechům mě vozili i třikrát týdně!“

Co jste potom dělal v Rakousku?

Hlavně jsem hned hrál. V té době už byl ve Vídni Wasyl Šnajdr, který se mnou předtím hrál s kapelou Mezzanin a také s triem a kvartetem v Rotundě svatého Kříže. Zakrátko již hrálo vídeňské Extempore i třikrát týdně… Mezitím mě zaměstnala Starokatolická církev Rakouska – tiskl jsem časopis na maloofsetu, dělal archiv, knihovnu, vozil poštu, dohlížel na studentský domov, kde jsme měli služební byt. Do Mnichova jsem jezdil za Karlem Krylem, který se mnou natočil asi patnáct pořadů. Kryl spával u nás, když byl ve Vídni, a byl také za kmotra synu Martinovi. My jsme pak Kryla s rakouskou kapelou doprovodili na singlu s písněmi Jedůfka a Omezená suverenita… Ve Vídni jsem se rozhodně nenudil. Také jsem, vystavoval a sem tam i něco prodal. Na stýskání ani nebyl čas. Ostatně stále někdo přijížděl a já jsem se mohl podívat za Sváťou Karáskem do Curychu, za Charliem Soukupem do Alsaska, nebo za Rudim Prottim do Pordenone.

 

Po návratu, na začátku 90. let, jste vydal své první písničkářské album Rotunda, které svým názvem evokuje vaše už zmíněné legendární hraní ve starokatolické Rotundě sv. Kříže. Co na tom albu všechno najdeme?

Jsou tam nejstarší písničky které šířil na kazetách Petr Cibulka, dále nahrávky Jirky Munzara i skladby, které vznikly v roce 1991. Ty staré jsme s Jirkou Hradcem díky jeho trpělivosti udělali znovu a pořádně, možná až moc učesaně, ale vcelku bezchybně. Doba i atmosféra našeho hraní v Rotudně jsou pryč – venku už nepodupávají udavači, Rotundu neobkličují „bílohelmáci“ jako tehdy. Ale i lidičky, kteří tam chodili, jsou bůhvíkde…

Bůh nemá rád kňourání

V 70. letech jste napsal pro nešpory Starokatolické církve skladbu Missa in H. Jaké by podle vás měl autor duchovní hudby dodržovat zásady?

Hlavně by neměl být slabý v kolenou z toho, že se to bude hrát v chrámu Páně! Náš Pán je s námi všude a kostel je spíš pro ty, kteří potřebují společenství. Před Bohem nemusíme mít strach, protože Bůh je Láska. To ostatní je spíš divadlo pro ty, kteří si v něm libují nebo kteří ho potřebují. Sursum corda má být výkřik radosti, nikoli zkroušené kňourání. K víře patří pokora, skromnost, etika, moudrost, ale hlavně radost, štěstí víry! A to vše by v hudbě mělo být, ale nejen v duchovní hudbě, ale i v takové, která nemíří prvoplánově do chrámů. Bůh je  všude, chápe jistě i výkřiky bezmoci a hněvu, ale hrátky se Zlem,  to vede jen do náruče toho druhého, který to má v popisu práce a který zlo také spravedlivě odměňuje. Mimochodem pokud někdo považuje některou vážnou hudbu za nevhodnou do chrámu, pak je to přímo škodlivé – pro církev i pro lidi. Nesvědčí to o kulturnosti lidí, kteří rozhodují.

Album Je láska z darů Božích jste natočil společně s violoncellistou Josefem Klíčem. Jak k této spolupráci došlo?

Pepa za mnou přijel do jakési vesničky na koncert, aby si se mnou zahrál a poznal mě. A od toho okamžiku tam byla touha nějak to zachytit. A tak jsme natočili v Brně ve studiu asi za dvě hodiny toto CD. Nahrávali jsme všechno najednou, jen asi u jedné písničky jsme zopakovali poslední dva takty. Pepovi se líbí moje muzika a texty a on je zase nejcitlivější a nejvirtuóznější violoncellista, jakého jsem poznal.

A obecně si spolupracovníky vybíráte spíše podle nástrojů, nebo podle lidských kvalit?

Musí tam být jak nástroj, tak ta duše. Ale na virtuozitě mnohdy nezáleží. Například Kuba Frydrýšek z Volyně vezme violu a hraje, jako bychom spolu hrávali léta. Cítí, co tam má být. To umí i Pavel Cigánek, Joe Karafiát, Jirka Hradec, Honza Volný, Jaromír Panáček…

Vystupujete v současné době častěji sám, nebo se spoluhráči?

Nyní hraji více sám nebo v triu. Ale čekám, kdo pozve celou kapelu Extempore. Letos 6. října jsme v Praze ve Vagonu slavili 35 nebo 36 let Extempore. On si totiž nikdo přesně nepamatuje, kdy jsme začali.

Netajíte se zklamáním z toho, jakým směrem se naše země ubírá dvacet let po revoluci. Co konkrétně vás nejvíc zklamalo?

Nepotrestané Zlo se oklepalo, přetransformovalo, bují, kyne a vysmívá se bloudům a naivkům. Všichni se zaklínají konzumem a trhem a buďto se zalknou hamburgry, nebo skončí jako bezdomovci s požehnáním současných mocipánů. Spekulanti s nemovitostmi, korupčníci, tuneláři, to je nynější „elita“ národa. Ale nekazme si den. Je spousta pěkného kumštu a krásných holek na svět!

Co tedy vnímáte na dnešní době pozitivně?

Pozitivní je, že mladí odtud mohou odjet a vrátit se, aniž by byli stíháni. Svět se otevřel… A ti mladí, až se vrátí, snad potrestají to zlo. A mezitím třeba i ti, co zůstanou doma, zmoudří. Jsem věčný optimista.

Muziku dnes dirigují manažeři

Vaše tvorba, zvláště pak pásma se skupinou Extempore, rozhodně není jednoduchá na poslech a stěží o ní můžeme hovořit jako o „hitové“. Přesto vnímáte některou ze svých skladeb jako hit, alespoň v rámci žánru?

Co to je „hitové“? Prodejnost rozhodně není záruka kvality. Vždyť nejvíc se prodávaly Holky z naší školky, nyní Eva a Vašek a kdejaký další šašek. V encyklopedii světové alternativní hudby Svět jiné hudby je pár českých kapel. A Extempore tam je! I při naší hravosti a blbnutí jsme alespoň na chvilku ukázali, že muzika se dá dělat jinak, s jinými cíly a úmysly. A snad něco z toho, co se zachovalo a co nyní vydává Black Point na CD, řekne něco někomu i z dnešních posluchačů muziky. Snad techno a disco ty lidi omrzí; mě to omrzelo po třech minutách.

Hudbě se věnujete už 45 let. Která byla nejabsurdnější situace, do které jste se za celou tu dobu dostal?

Už jsem zmínil toho Villona… U výslechu v roce 1972 mi předložili text a křičeli, že píšu nemravnosti a sprosťárny. Nahlédl jsem a čtu: „Tak milkujte si jenom dál a choďte, kde se slavnost slaví! Nikdo tím ještě nezískal a natlučete si jen hlavy.“ „Jo, pravil jsem, to kdybych uměl napsat, to bych byl machr. Ale on to napsal François Villon ve 13. století, ostatně tady je to nahoře napsáno: slova – Villon…“ Ale toho absurdního bylo v mém životě tolik, že jsou toho plné moje paměti, které jsem nazval Životaběh a které vyjdou v zimě 2010 v nakladatelství Galén.

Sledujete současnou českou folkovou nebo rockovou scénu? Zaujala vás tvorba některého z kolegů?

Jsou to kolegové staří – Třešňák, Karel Vepřek, Iva Bittová, Už jsme doma, DG 307 – a z těch mladých zejména ty kapely, které hrají sebe a nikoli styl. Zaujaly mě například skupiny Papír sklo a plasty a Žito. A také Die blaue Trottelparade – to je smršť energie. Zpívají česky a německy a stojí za to je slyšet i vidět. Jinak revivalů a stylů a škatulek je tolik a jsou tak nudné, až je mi z toho těžko na duši. To, co je prezentováno v médiích jako současný rock, je děs. Bez nápadu hudebního i obsahu textů, blíží se to jalovosti normalizační popové produkci. Muziku bohužel nedirigují hudební redaktoři, ale manažeři. Podle toho to vypadá. Tržně. Ale nad tím lamentoval už Frank Zappa v Americe v roce 1984.

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk 1/2011

HOME