Pod značkou Zuzana Navarová a Koa vyšly už dvě desky, ale ve Folk a Country jsme kapelu ještě nepředstavili. Člověk nabývá dojmu, že ty, Zuzano, hledáš kolem sebe vždycky nějaké exoty. Tedy někoho, kdo má jiné geny, je z jiné kultury a tím pádem má v sobě trošku jinou muziku. Je to tak?
Je to moje nepokryté přání. Vždycky jsem chtěla hrát s Romy, a teď mám konečně vedle sebe Mária. Nikdy jsem ale nevěděla, že by mohlo dojít k tak šťastné volbě poměrů ve složení kapely, nikdy jsem o tom nepřemýšlela a nechala jsem tomu volný průběh. Ono se to takhle samo vyvinulo a to, že s námi hraje Camilo Caller, což je bubeník, který má tatínka, který žije v Peru a maminku Češku, o tom se mi nesnilo ani v nejdivočejších snech. Navíc abychom měli v kapele ještě polovičního Turka, což je náš kytarista Omar Khaouaj. Zbývá představit ještě kontrabasistu Františka Rabu, což je náš jediný pořádný masitý Čech z Karlových Varů.
Jinak to, co jsi řekl, musím upřesnit. S touto kapelou je to vlastně už čtvrtá deska, první dvě byly ještě navíc s Ivánem Gutiérrezem – Skleněná vrba a Zelené album.

Před deseti lety jsi byla známá tím, že se orientuješ na muziku kubánskou, latinskoamerickou, což ostatně tak trochu souvisí i s tvou spoluprácí s Ivánem. V současné době se to už asi takhle nedá říct. Jak bys ve své hudbě použila přívlastky česká, světová a etnická?
Kdysi ve svém časném mladém věku jsem pobývala šest měsíců na Kubě, a velice silně mě to poznamenalo. Vrátila jsem se se silným přáním někdy si tuhle muziku zahrát a dokonce s pocitem jakéhosi dluhu vůči kubánské muzice. Měla jsem své oblíbené písničky, a tím, že se mi podařilo s Františkem Rabou nahrát album Caribe jsem uskutečnila jedno svoje přání. Nahráli jsme písničky, které se mi na Kubě líbily - některé autory jsem znala dokonce i osobně, a všech jsem si vážila. Tím jsem považovala tuto kapitolu za uzavřenou. Život je pohyb a nikdo nemůže dělat pořád to samé. Nakonec jsem se dostala po různých peripetiích k tomu, co děláme teď. S Ivánem to byly především jeho písničky, které vycházely z toho, že se narodil v New Yorku kolumbijským rodičům, takže jsme muzikou proletěli jižní Ameriku. Dneska se dostáváme zpět do Čech a na Slovensko. Když hrajeme čardáš, tak je to pro nás obrovský odvaz.

Ano, Jirka Plocek teď ve své knížce o hudbě jihovýchodní Evropy upozorňuje na to, že Romové hráli a rozvíjeli hudbu všech národů karpatského oblouku a byli ceněnými nájemnými muzikanty. Pokud před sto lety angažovala vinárna cikánskou kapelu, tak to hrdě napsala na vývěsní štít. Jaký je vztah současného posluchače k hudbě s romskými kořeny a jak se vyvíjí? K lepšímu?
Myslím si, že se vyvíjí hodně k lepšímu. Dobrých padesát let se u nás o romské hudbě vůbec nemluvilo. Ta jakoby prakticky skončila s první republikou.

Pak byli akorát sourozenci Gondolánovi…
Zaplať Bůh za ně! Ti tomu pojmu veřejně vrátili důstojnost! Pro mě osobně byli velice důležití, protože jsem od nich slyšela to, čemu se říká rom-pop, a to se mi v dětství ohromě líbilo. Dneska už jsem si na to zvykla tolik, že už se mi tak srdce nerozbuší, ale musím říci, že mne to tehdy bralo mnohem víc než virtuózní cimbálky. Mě vždycky bavily zpívané písničky víc než virtuózní hráči. A rom-pop stál a padal se zpěvákem. Teď se podobné hudby dostalo mezi lidi hodně, ať už díky Kale, nebo dalším kapelám, které teď vznikají – Terne Čhave a další. Věřím, že to Čechům dává velice moc, protože právě ty mladé kapely už zase od rom-popu začínají ustupovat a vracet se ke starým romským písničkám, které rozhodně stojí za to, aby nezmizely. A některé odvážně přebírají písničky od jiných skupin romské populace, třeba až z Balkánu. Díky módě etno-music se romské muziky mezi české posluchače dostalo hodně. Už to není tak naprosto neznámá půda, jako byla ještě před deseti lety.

Souvisí nějak tvá záliba v romské muzice s tím, že se v tvých písních zejména v textech objevují spojnice s Indií, zejména s její náboženskou filosofií?
To rozhodně nešlo po stejných cestách. Romská muzika pro mne začala v tehdejší Jungmannově, dneska Tomkově ulici, na Starém městě v Hradci Králové, kde jsme bydleli s Romy v jednom baráku, a museli jsme se s tím nějak vyrovnat, což nebylo lehké ani pro ně, ani pro nás. Vlastně mě to provázelo celou základní školu, od první třídy, kdy jsem se zamilovala do chlapečka, nějakého Jožky; pak jsem se zase rychle odmilovala, když mě jeho brácha otravoval, ať mu dám padesátník. A v patnácti mi zase romská spolužačka velmi pomohla na jedné tancovačce, když zahnala nějakého opilce, který mě obtěžoval. Pokračovalo to až do dospělého věku, kdy jsem získala výborné přátele v Náchodě. Toto je pro mne osobně romská tématika, která v současnosti vrcholí spoluprací tady s Máriem.
Východní filosofie, ta jde úplně odjinud. Moje babička totiž byla, dalo by se říci, buddhistka, přestože žila v České Třebové. Od ní jsem od pěti let slyšela o Šivanandovi a Jóganandovi a Mahárišim a tak, a pořád jsem to nechápala. Až teď v dospělém věku po velkém úsilí začínám trošku tušit, třídit a chápat. Dneska vidím, že byla velká bláhovost, že jsem se do toho tehdy pouštěla, protože jsem ještě nebyla připravená. Nedokázala jsem si to srovnat rozumově, natož abych to mohla přijmout vnitřně. Nicméně se za buddhistku nepovažuji. S buddhistickým učením jsem se jen sblížila, je to náboženství, kterého si nesmírně vážím. Má hodnoty, které nabízejí západní společnosti možné východisko.

Co je na tom tak lákavého?
Lákavého vůbec nic, je to obtížná disciplína.

Na tvých dvou posledních deskách se dotyk tohoto vnímání světa objeví. Myslíš si, že většina tvých posluchačů ví, co to je dharma nebo sangha?
Pravděpodobně nevědí, ale proto tam ta slova jsou. Aby si to našli, když je to zajímá. Když je to nezajímá, tak nemá cenu, aby jim člověk něco vysvětloval. Ale tobě prozradím, že “Slunce Sanghy a Dharmy” je jméno tibetského Pančenlámy, kterému se také říká “nejmladší politický vězeň světa”.

Na mne z té předposlední desky velice zapůsobila právě píseň Taši delé, protože mě osobně Tibet velice zajímá. Nikdy jsem tam nebyl, ale nechal jsem si vyprávět. A ta tvoje písnička mi připadala, jako by o tom dost věděla. Byla jsi tam někdy?
Ne. Byla jsem sice kdysi v Číně, ale o Tibetu mi vždycky jenom vyprávěli. Tenkrát jsem nevěděla, že bych tam chtěla, a dnes už tam nechci, protože jsem pohodlná. Nechci cestovat. Tam jsou samé hory, sice jsem si už koupila pohorky, ale to by nestačilo.

Tvé první věci, řekněme z období ranného Nerezu - tam byl text vždycky nějak zašifrovaný. Zatímco teď mi texty tvých posledních alb zašifrované nepřipadají. Změnila se skutečně forma tvého sdělení?
Určitě, tenkrát texty musely být zašifrované, protože byla cenzura jako blázen. Když člověk chtěl o něčem zpívat, musel být sám sobě cenzorem a přemýšlet, kolik se toho dá sdělit. Tím nechci říci, že mé texty byly politické. To vůbec ne. Spíš byly skoro všechny erotické. Teď už erotické písničky nezpívám, o této oblasti jsem se toho narozprávěla dost. Už mám zajímavější záliby. Způsob psaní jsem změnila úplně, teď se snažím psát co nejsrozumitelněji, a co nejjasněji. Žádný verš u mě není nahodilý, všecko to něco přesného znamená, i když je to možná vyjádřeno tak velkou zkratkou, že to působí na někoho nesrozumitelně.

Ano, pobavil jsem se, když Milan Tesař nepochopil tvé Rosice – Pardubice, v písni o Marii, co se chce vracet. Což je způsobeno tím, že jako člověk od Brna si vybavil naše jihomoravské Rosice. My, kteří cestujeme vlaky, víme, že když se rychlík od Prahy prodrncá Rosicemi nad Labem, částí Pardubic, tak je nejvyšší čas balit svršky. Aneb pro tebe z Hradce to je jasný verš, který říká, že Marie už je skoro doma. Ale má otázka po formě sdělení souvisí i s něčím jiným. Ty píšeš jednodušeji, protože to je tvůj vnitřní pocit, tvé svobodné rozhodnutí, které souvisí s pocitem svobody vůbec. Ale není to zároveň tak, že i publikum už odmítá dešifrovat? Už v tom není cvičeno?
Tak jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Je to samozřejmě asi pravda, protože my jsme poslouchali nastraženě. Čekali jsme, kdy ten jinotaj přijde. To už zaplať Bůh, není třeba a teď může fungovat normální poezie. Všimla jsem si třeba toho, že texty, které mne dojímaly před listopadem, mi teď připadají jen smutné. Nemluvím o svých textech, ale o textech kamarádů. Vzpomínám si, jak jsem jednu písničku velice nadšeně posílala kamarádce Češce žijící ve Francii, a ona mi říkala, že ať se na ni nezlobím, ale ona v tom nic strhujícího nevidí, že jí to připadá jenom šíleně smutný. A já jsem nechápala, jak je možné, že ona v tom necítí ty vazby na realitu, to, jak jsme to strašně prožívali a jak nás to dojímalo! Dneska mám stejný pocit jako tehdy ona.

Když někdo zařadí vaši novou deku do kategorie world, etno, pop, folk nebo nějaké jiné, připadá ti to jedno? Je ti to lhostejné?
Když to zařadí jako pop nebo worldmusic, tak je mi to jedno. Možná bych to skoro neřadila do folku. Nevím proč, ale nějak mi nepřipadá jako folk to, co teď děláme. Ale nevím, asi je mi to taky jedno…

Jak tu muziku dáváte dohromady. Řekněme, že je to tvoje písnička, v jakém tvaru ji přineseš, a co se děje dál?
Řekněme, že mám představu o rytmickém schématu, ale je tam vždycky prostor pro změnu. Písničku klukům zahraju, zeptám se, jestli to tak může být, a oni řeknou, že ano. Tedy, zatím nikdy neřekli, že ne. No, a pak to prostě zkoušíme. Řeknu: “Ty bys tam mohl dělat tohle a ty tohle” a kluci sami naopak nabídnou: “Já bych tam zkusil tohle a tohle.” Do not se nezapisuje, zapíšeme si formu a basista s kytaristou si zapíšou akordy.

Kdo je kapelník?
My jsme taková demokratická skupinka, ale největší důvěru máme k Frantovi Rabovi, který je z nás nejostřílenější kozák.

Já pořád nemohu uvěřit, že by každý vždycky přinesl jen dobrou věc, kterou ostatní přijmou.
No, jednou jsme něco nedělali. To přinesl Mário, a nebyl to jeho text, ale nějakého kamaráda.
(Mário se zapojuje do diskuse:) To bylo fakt blbý.

A jak z toho vzniká deska?
Samospádem. Průběžně zařazujeme nové písničky do repertoáru, a když jich je dost, tak někdo řekne, že už by to mohlo stačit na desku, a jde se do studia.

Dobře, udělejme kompromis. vraťme se prostě ke kapele Koa. Hrají její členové ještě jinde? A jak se řeší konflikty termínů?
Všichni někde hrají. Ale nedokážu ti přesně od stolu říct kdo kde všude. Co se týče koncertů, je dohoda mezi námi a naší paní manažérkou. Každý musí všechno dopředu hlásit.
Mário: Není to tak, že by něco mělo přednost. Ctíme pořadí termínů. Prostě když ohlásí někdo, že tehdy a tehdy nemůže, tak se tam koncert kapely nenaplánuje a naopak, když už je někde koncert kapely, tak si tam nemůžu nic domlouvat.

Jak často hrajete?
Zuzana: Kdybych měla zprůměrovat celý rok, tak asi tak osmkrát měsíčně. V létě častěji než v zimě.

A jak často zkoušíte?
Zuzana: Vlastně nezkoušíme. Tedy, je-li co, zkoušíme před hraním během zvukové zkoušky. Pokud se nových písní sejde víc, pracujeme na nich jedno - dvě časná odpoledne v Malostranské besedě.

Všichni si to tak geniálně pamatujou?
Zuzana: Všichni si to tak geniálně zapíšou. Někteří to pak při hraní čtou ještě dva roky.

Kdy jsi dospěl k rozhodnutí, že se pokusíš být hudebníkem?
Tak to nebylo. K tomu rozhodnutí dospěli moji rodiče, když jsem oslepl, a bylo to skvělé rozhodnutí. Mohl jsem být třeba masérem. Nebo plést košíky. Jistě, bylo tady třeba gymnázium pro nevidomé, ale byla otázka co dál se studii na vysoké škole. Nebyly prakticky žádné kompenzační pomůcky pro nevidomé, žádné počítače a podobně. Takže rodiče se rozhodli, že mě dají na konzervatoř. Správně se rozhodli.

Nakolik je deska jako Šántidéví podle tebe romská?
No, ty moje písničky jsou takové romské… tak z té jedné třetiny.

V tom způsobu, jak zpíváš, se mi trošičku vrací ve frázování způsob, jak zpíval Iván. Třeba taková protáhlá souhláska na začátku slabiky, která jakoby způsobí posunutí slabiky kousek za přesný kraj doby. Je to vědomá snaha?
To vůbec ne, to by mne nikdy nenapadlo, že bych měl zpívat jako Iván. On měl krásný hlas, toho bych nikdy nedosáhl.
Zuzana: Nech toho, zpíváš líp než Iván!
Mário: No, prostě jsem nad tím nikdy nepřemýšlel.

Setkal jsi se někde s ohlasy Romů na to, co Koa hraje?
Já se do romské komunity moc nedostávám. Ale těm Romům, které tady znám v Praze, se to asi líbí. Bohužel jich moc neznám.
Zuzana: Já mám ohlasy od kamarádů ze skupiny Kale, a těm se to líbí.

O tobě se, Zuzano, ví, že jsi se v minulosti několikrát angažovala takzvaně společensky. Prostě kdybych byl pořadatel a chtěl dělat třeba koncert za svobodu Tibetu, nebo lidská práva, tak asi budeš jedno ze jmen, které oslovím. Asi jsi o tom přemýšlela, takže: co může dělat člověk z nevážné hudby, když se mu něco na světě nelíbí?
V takovou chvíli nezáleží na tom, co člověk dělá za profesi. Normální svobodný člověk, když se mu něco nelíbí, tak to má dát najevo.

Na druhé straně je prostě pravda, že člověk je v tomto smyslu zodpovědný a každý koncert něco udělá s naší emoční hladinou. Ať jsme při něm na pódiu nebo v sále. Bohužel schopnost novinářů popsat jeho hudební složku je prostě mizivá, a je to logické. Kdyby šlo hudbu dokonale popsat slovy, nebyl by důvod, aby se hrála. Prostě by se psala. Proto se asi novináři snaží bavit s muzikanty spíš o věcech životního stylu. Kuchyně, pokoj, ložnice. Jak pustíš novináře daleko ty?
Zhruba na autobusovou zastávku Liberecká. Dál ne.

A jak se koukáš na to, že jsou hvězdy popkultury, které na sebe samy bonzují, co je u nich nového v soukromí, jen aby se o nich psalo, a tím nastavují jinou normu?
Tahle otázka velmi souvisí s tím, o čem jsme se bavili před chvílí. A já nebudu množit “nepozitivní vibrace”.

Já přitom znám i názor psychologů, že alespoň pro část populace je to vlastně pozitivní. Každý člověk potřebuje mít pocit, že má přátele a známé a že je potkává, jinak by mu svět připadal cizí a nepřátelský. A zejména starší lidé už to někdy nedokáží v reálném světě prožít. Pak mají radost, že se na televizní obrazovce objeví zpěvačka, jejíž milostné trable s posledními sedmnácti partnery znají. Je to náhradní příbuzná, která jim pomáhá žít, a kterou mají rádi.
Mário: No, to je názor psychologů.
Zuzana: To je samozřejmě možné, a ono to lze nazírat z několika úhlů pohledu. Asi ale nejdůležitější je, jestli ti lidé prapůvodně opravdu vyprávěli o svých životních problémech právě kvůli té osamocené babičce...

Člověk může šířit dobro i omylem.
Nevzpomínám si, že bych se cítila spokojenější, když jsem se letmým pohledem dozvěděla z palcových titulků něco o cizím neštěstí...

Nedávno mi jeden důchodce z města, kde mají důchodci dopravu zdarma, vyprávěl, že ráno sedne na dopravu, jede zdarma na nádraží, tam si přečte titulky novin a zase jede domů. Myslím, že takové titulky v řadě za sebou, to je surrealistická báseň.
Úžasná na tom je ta cesta!. Ty titulky budou spíš záminka, že jo.

Tím, že lidi z tvého života moc neznají, si ale o to víc dotvářejí. Takže jsem pochopitelně slyšel historie o tom, jaké smrtelné nemoci jsi silou vůle překonala, že jsi se půl roku intenzivně věnovala kurzu tai – čchi a další zaručené zprávy. Co s takovými drby?
Tai - čchi jsem cvičila asi tři roky. Teď už na to fakt nemám čas a nemůžu se zavázat, že budu někam pravidelně dvakrát týdně docházet. Je mi líto, že se tomu nemohu věnovat, protože zapomínání funguje strašně a já zjistila, že to, co jsem tři roky cvičila, jsem téměř beze zbytku zapomněla. Zbyla mi jen zkrácená verze, tzv. Třináct forem, kterou se snažím si udržet. To je zatím celá moje historie s tai – čchi, ale doufám, že to ještě obnovím?

Máš představy a plány, co dál? Dochází v tvém životě ke změnám?
Určitě. Teď zrovna mám pocit, že se život zase nějak posouvá, jakoby k lepšímu. Ono se to furt posunuje k lepšímu. Zcela plánovitě si nic neplánuji, to přináší jen zklamání a ztrátu času. Snažím se užívat si toho, že si tady teď pěkně pijeme čaj, a pak se uvidí.

Začátkem roku vyšel v Respektu článek Terezy Brdečkové o tom, že náš stát vynakládá na kulturu skoro nejméně peněz z rozpočtu v Evropě, což může vést do budoucna mladé talenty k tomu, že se budou ptát, proč tvořit v češtině. Jestli se jim nevyplatí investovat trochu úsilí do zvládnutí jiného jazyka a psát v něm. Aby je četlo víc lidí. Tak jako do devatenáctého století psali německy a před tím latinsky. Teď třeba přejdou na angličtinu. Co vy oba na to?
Zuzana: Stát se to může. Nevím jak se tomu vzpírat. Každý o svém životě rozhoduje sám a nese následky. Nechci se pouštět do takové úvahy.

Jiří moravský Brabec

HOME