Hlavním důvodem k rozhovoru s členy pražské skupiny Mrakoplaš bylo vydání povedeného alba Děti této noci. Nakonec jsme však povídání vzali zeširoka, dotkli jsme se historie i úspěchů kapely a jako fanoušek Terryho Pretchetta jsem se nemohl nezeptat na postavu, podle které si skupina před lety zvolila název. Na otázky odpovídali všichni členové Mrakoplaše: Pavel Lipták (PL), Martin Kalenda (MK), Petr Vrabec (PV), Pavel Douša (PD) a Petr Maršík (PM).

PL: Mrakoplaš vznikl v roce 1995, v době, kdy už jsem nebyl členem Corpus Delicti a už jsem hrál v BaFu. Měl jsem v té době nějaké nápady, pro které nebylo v této kapele místo a měl jsem i vlastní představu, jak na ně. Tak jsem obešel pár kamarádů muzikantů a dali jsme se do toho.

MK: Pavel tehdy bydlel v Praze v Karlíně, který ho moc inspiroval… Nejsilnější písničky se datují do tohoto období a já si vzpomínám, že měl tehdy velkou chuť dělat věci jinak, než bylo okolo nás zvykem… Zkoušky v té době probíhaly dvojím způsobem. Nejdřív proběhla příprava u Pavla doma ve dvou a pak s celou kapelou v jedné škole na Smíchově a v proseckém klubu Kocour, kde jsme každou věc dokončili… Bylo to všechno v neuvěřitelném tempu, už za čtyři měsíce jsme nazkoušeli repertoár na první hodinový koncert.

PL: V prvním období hrál Mrakoplaš výhradně akustické písně. Ale představa velké kapely s razantnějším zvukem už tam byla přítomná.

PL: Já si myslím, že se náš hudební styl až tak nezměnil, ale samozřejmě s použitými nástroji se vždycky mění i projev souboru.

MK: Největší změna se myslím udála, když dva roky po založení Mrakoplaše přišel harmonikář Petr Vrabec, a kapela tak dostala jiný rozměr. Doplňoval se s Pavlem v sólech a změnil nás i v myšlení o našich písničkách, které byly do té doby postavené výhradně na kytarách.

PV: Já jsem neměnil nic, prostě jsem se snažil zahrát to, co jsem slyšel a cítil. To kluci se často snažili měnit mne… Pro harmonikáře není nic “lepšího”, než když mu kytarista předehrává na kytaru, co má foukat…

PL: Samozřejmě se to, co muzikant poslouchá, nebo na čem se aktivně podílí, promítá i do jeho vlastního stylu, a tím i do stylu kapely, ve které hraje. Protože jsme vyrůstali ve skoro stejné době, máme podobné hudební základy. Ale protože jsme poslouchali každý trochu jiné kapely, tak se nám ty vlivy krásně mísí.

PD: Myslím, že ve zvuku jsme konzervativní. Důležitou roli hraje naše cítění, naše možnosti a nástrojové vybavení. Hrajeme, jak umíme, a zvukově jsme nejvíc v 70. letech. Na muzice té doby jsme vyrostli a ta nás asi ovlivnila nejvíc.

MK: Mě do toho netahej… Já jsem o patnáct let mladší, mě formovali Brontosauři, Depeche Mode a božský Kája.

PM: Rytmickou sekci například výrazně ovlivnil vznik skupiny Deep Purple, ve které jsem sice ještě nehrál, ale jejíž rify stále a rád používám.

PL: Nejvíc mě věci napadají při procházení ulicemi nebo v noci cestou z divadla. Potom ty nápady musím doma vysedět a to je asi to nejtěžší a nejdelší. Většina textů odráží momentální náladu a taky roční období nebo místo, kde zrovna bydlím. Takže vlastně vycházím z vlastního bahna, které mám v hlavě.

MK: Já jsem si vzpomněl na jednu příhodu: Když Pavel bydlel v Karlíně ve čtvrtém patře starého činžáku, přemýšlel jednou, chvíli před tím, než jsem k němu přišel, o tom, co budeme ten večer na zkoušce dělat. A předtím, než jsem zazvonil dole u domovních vrat a stihl vyběhnout po schodech nahoru, měl hotovou celou písničku Žárlíš. Pak že to trvá dlouho…

PL: Tak to už nejsem jako autor schopný říct. Nad tím jsem už dávno ztratil kontrolu.

MK: Pavel má většinou jasnou představu o tom, jak má písnička vypadat, ale poté, co ji ukáže ostatním chlapcům z kapely, do toho většinou každý přidá svou invenci

PL: Ale když někde v písničce slyším nějaký rif nebo jasné sólo na bicí, bazíruju na něm a nutím kluky, aby to tak zahráli. Zbytek si ale každý dodělává sám. Vrábovi (Petr Vrabec – pozn. aut.) se do toho ale vůbec nepletu, tak daleko moje představivost nesahá. Někde třeba slyším i jiné nástroje než ty, na které v kapele hrajeme, ale buď na ně později zapomenu anebo ten nápad zahraje ten, kdo má zrovna volné ruce.

PL: Asi nejvíc sleduju blues já. Jenže bohužel blues není ve středu zájmu médií, takže sledovat nové tváře odjinud než od nás není zrovna snadné. Ale nahrávky starých mistrů jsou mi velkou a dlouhodobou inspirací.

MK: Já nemám klasické bluesové dvanáctky rád. Přijde mi to pořád stejné a málokdy ve starém blues něco objevím. Ale J. J. Calea, Erica Claptona, Roberta Craye nebo teď nejnověji Monte Montgomeryho poslouchám moc rád.

PL: S publikem máme většinou harmonický vztah. Nevzpomínám si na vyloženě negativní reakci. Myslím, že nejvíc nám vyhovuje klubové prostředí a tam k nějakým excesům nedochází.

MK: Já si pamatuju na Portu 98. V Portýru se do nás pustil nějaký člověk, že co prý dělají bigbíťáci na trampském festivalu. Ale měl smůlu, ten rok jsme Portu vyhráli.

PV: Dneska už je to jinak, žánry se prolínají a v posledních letech se nestalo, že by na nás někdo špatně reagoval. A když hrajeme třeba na folkových festivalech, vybíráme akustičtější songy nebo hrajeme jemněji. V současné době máme na repertoáru asi 40 písniček, takže se snažíme vždycky reagovat na to, co se lidem v publiku líbí.

PD: Už jsem někde říkal, že se mi hrálo moc dobře na festivalu v Kalku, což je akce, kterou pořádají Stráníci v Krušných horách (Potlach u Stráníků). Tam byli moc příjemní, tolerantní a nadšení lidi a je tam moc krásně.

PL: Já jsem byl nejvíc nadšený ze křtu naší desky loni na podzim v Malostranské Besedě. Bylo tam hodně lidí, kteří vypadali, že jsou tam rádi a že je to baví.

MK: Beseda byla asi opravdu úplně nejsilnější. Zvlášť když tam byl s námi Vláďa Mišík, který CD pokřtil, a Olin Nejezchleba. Já jsem z té události byl hrozně nervózní, mimo jiné proto, že jsem měl na hrbu i produkci, koordinaci lidí od zvuku a televize apod. Ale když nás pak Vláďa pozval na pódium a mohli jsme si s ním zahrát Proč ta růže uvadá a Variaci na renesanční téma, spadlo to ze mě a říkal jsem si, jestli něco podobného ještě někdy vůbec zažiju. S takovou legendou na jednom podiu, ve vyprodané Malostrance, to bylo fakt bezva…

PM: Pro mě je Balbínka jednoznačně nejlepší. Hrajeme tam pořád a pravidelně. Líbí se mi, že je to tam i trošku “špinavé”. Tím myslím, že je to skvělý lidský prostor a ne neosobní upjatý kulturák. V Balbínce se cítím hrozně dobře, jsem tam jako doma. Když přijdu dovnitř, místo “Dobrý den” řeknu “Pivo prosím” a než stačím položit bedny a basu na podium, už mám natočeno.

PD: Ono to sice vypadá, že si tam zveme spoustu hostů, ale když si uvědomíme, že tam hrajeme skoro každý měsíc, tak těch hostů zas tolik nebylo.

MK: Já bych si vzpomněl na spoustu muzikantů, kteří tam s námi hráli. Hosty si bereme proto, aby ty recitály nebyly pokaždé stejné. A navíc někteří z nich nás zase recipročně zvou na své domácí scény, a tak se Mrakoplaš dostane na místa, kde by se jinak objevil jen těžko.

PL: Ale my jsme natočili několik CD, jenom u toho posledního jsme se rozhodli, že bude oficiální. Mohlo být už dřív, ale kvůli technickým problémům a personálním změnám to trvalo déle, než je v kraji zvykem.

PD: Měli jsme prostě dost času.

MK: No to je fakt. Ve studiu jsme protočili přes 370 hodin…

PV: Za ten čas by symfoňák natočil celého Smetanu. Pravda je taková, že jsme desku většinou točili večer po práci. Takže než jsme se vždycky připravili a znovu všechno nastavili, museli jsme zase končit.

PL: Hrál jsem s Mirkem Ošancem v liberecké kapele P.O.L. a tahle píseň tam byla na repertoáru. Líbila se mi, a tak jsem se domluvil s autorem Pavlem Havlíkem a on mi povolil hrát ji s Mrakoplašem.

PM: Když kluci navrhli, že bude tahle písnička na desce, měl jsem velkou radost, protože celá ta liberecká parta, od A hosté až po Jarret, dělá kvalitní muziku…

PD: Podobně jako Rolling Stones se snažíme jeden druhému vyhýbat. Pak je tu totiž určitá naděje, že spolu vydržíme čtyřicet let jako oni.

PL: Ale je pravda, že když máme masochistickou náladu, pořádáme grilování masa na zahradě u Petra Vrabce. Tam si naše manželky zkontrolují a porovnají všechny termíny, kdy máme hrát.

PM: Já tomu říkám teoretická zkouška bez nástrojů.

MK: A já si zase s sebou beru defibrilátor, protože tyhle kapelo-rodinné seance mě často hodně vysilují.

PV: A společná dovolená? To bývá festival Folkový lok na Hluboké, kam bereme celé rodiny, a i na další festivaly jezdíme dřív, abychom nasáli atmosféru a mohli všichni pokecat.

PL: V době založení skupiny to byl můj oblíbený hrdina a kromě toho na to mám svou oblíbenou teorii: Mrakoplaš je nedostudovaný, odevšad ho vyhazují, nikde pro jistotu nebydlí, nic se mu pořádně nedaří a dostal už tolikrát nakopáno, že má na zadku obtisknutou polobotku i pod kůží. Tak jestli tohle není bluesman, tak už nikdo… Kdybych ale kapelu zakládal dneska, asi by se jmenovala Bakly.

Mrakoplaš:
Pavel Lipták (* 1968) – zpěv, kytary
Martin Kalenda (* 1974) – zpěv, kytary
Petr Vrabec (* 1971) – harmonika, zpěv
Pavel Douša (* 1959) – bicí
Petr Maršík (* 1965) – baskytara