Život bez Mošen si neumím představit

Brněnské Mošny potěšily na konci loňského roku své příznivce čtvrtým albem nazvaným Čtrnácté Vánoce aneb Od večeře kosti. O něm ale bude řeč až později, protože náš rozhovor s kapelníkem Mošen Jirkou „Kačerem“ Mrázkem začal dalekou minulostí.

Čtrnáct let už je pro kapelu pěkně dlouhá doba, a tak bych naše povídání rád zahájil ohlédnutím za tím, co mají Mošny za sebou. Začal bych s dovolením u tebe – jaké byly tvé hudební začátky?

Asi někde v kolébce a v rodinném zpívání. Pak taky v hudební škole, kde mě víc než nástroj (akordeon) bavila hudební nauka – poslech hudby, noty a zpívání. A hlavně ve školním sboru na základce a na gymnáziu. Kytaru jsem poprvé vzal do ruky na gymnáziu a písničky se učil na táborech a na vandrech u nekončících táboráků.

Jak došlo ke vzniku Mošen?

Mošny vznikly ze členů našeho posledního pionýrského oddílu. Založení vokální skupiny nám jako první doporučoval řidič autobusu, který nás vezl v létě 1992 na tábor a slyšel nás cestou zpívat vícehlasy. Dokonce nás po cestě zavezl do studia ke svému kamarádovi (ne hned nahrávat, ale prohlédnout si ho). Na podzim jsem nastoupil do ČTU a protože bylo málo soutěžících do oblastního kola Brány, secvičili jsme pár spirituálů a vydali se dobývat pódia. A hned napoprvé jsme postoupili do celostátního finále...

Jedním z nejtěžších úkolů pro začínající kapelu je vymyšlení názvu. Vzpomeneš si jaké další varianty krom Mošen byly tehdy ve hře? A proč vyhrály nakonec Mošny?

Variant bylo asi hodně, ale už si vzpomínám jen na jednu – Brněnská vyvřelina (ovlivněná návštěvou Moravského krasu). Chtěli jsme, aby to bylo krátké české slovo a mělo třeba i víc významů. Pár dní před prvním vystoupením jsme seděli s ostatními kamarády v kině na Sněhurce a sedmi trpaslících a pořád ten název probírali. Až jeden kamarád povídá: „Už toho nechte, vy jste ale mošny!“ A bylo to. Pravda, netušili jsme tehdy nic o hanlivém slangovém významu tohoto slova, který se u nás na Moravě nepoužívá.

Říká se, že čím více je v kapele zpěvaček, tím více se objevuje problémů. Když vás ale vidím, tak se nemůžu zbavit dojmu, že jde jen o mužský šovinismus, protože s Alenou Milichovskou, Kamilou Richterovou a Katkou Svobodovou tvoříte od roku 1992 neměnné jádro kapely. Co vás celou dobu drží tak dobře pohromadě?

Asi je to fakt, že jsme nevznikli jako kapela z muzikantů, ale jen si naše parta vybrala za koníčka společné zpívání. Takže jsme odjakživa jezdili spolu na tábory, na vodu, na hory, na dovolené – a platí to dodnes, teď už včetně partnerů a dětí. Když nám nešlo zpívání, držela nás nad vodou parta a naše ostatní záliby, a když to někdy zaskřípalo lidsky, podržely nás pohromadě zase povinnosti v kapele.

Milan Tesař kdysi publikoval zajímavou statistiku hitparády Kolem se toč rádia Proglas. Písnička Babylón z vašeho debutového alba Zadními vrátky byla (ve společnosti Pavlicovy Modlitby za vodu) nejdéle na vrcholu žebříčku. Hrajete ji ještě dneska?

Babylón už v Mošnách nehrajeme – myslím, že náš repertoár se posunul trošku jiným směrem, než bylo jen původní zpívání tradičních a umělých spirituálů. Já si ho ale stále užívám ve svém školním pěveckém kroužku.

Jak s odstupem času nahlížíš na dobu, kdy jste první desku točili?

Nahrávání první desky jsme brali hrozně vážně. Byla to pro nás doba prvních úspěchů na Portách, na Zahradě, na Mohelnickém dostavníku a jiných soutěžích. Tak jsme si mysleli, že už na to máme, jenom jsme nevěděli, co to bude obnášet. Brali jsme to moc zodpovědně a občas se z toho i hroutili. Ale na cédéčko jsme se samozřejmě šíleně těšili.

Druhé album Hlasy v nás přišlo v čase, kdy jste byli ve čtenářské anketě Folk&Country vyhlášeni Objevem roku. Projevilo se to třeba větším zájmem o desku?

Určitě ano. I když u druhé desky bylo pro nás všechno trošku jinak – kromě druhého Krtečka ze Zahrady a vyhlášení Objevem roku jsme měli i svého manažera a producenta, který naši tehdejší popularitu dokázal využít v náš prospěch. Například počet našich veřejných vystoupení se v roce 2000 přiblížil ke stovce, což ale začínalo být pro nás zaměstnané či studující takřka fyzicky nezvladatelné.

 Úvodní skladbu Petrov považuje hodně lidí za jednu vašich z nejsilnějších písní. Myslíš, že tak může působit i díky „patriotskému“ prožitku všech zúčastněných Brňáků (autorem písně počínaje a interprety konče)?

Je to tak. Všichni v kapele jsme zarputilí Brňáci a jihomoraváci a nikdy nedáme na své rodiště dopustit!

V recenzi třetí desky Nebezpečí Honza Hučín na InternetFOLKu napsal, že by cédéčko mohlo být z poloviny považováno i za třetí album Cicvárkova seskupení OKO, na němž hostují Mošny. Na albu jste ukročili směrem k jazzu a bohatšímu aranžmá, což možná některé vaše příznivce zaskočilo...

Pro naše stálé fanoušky určitě Nebezpečí nebylo žádným překvapením – až na dvě písničky byly všechny dávno obehrané na řadě koncertů i s našimi stálými hosty. Ivoš a jeho OKO (včetně bubeníka) s námi hráli od svého vzniku a podíleli se vlastně na všech našich cédéčkách. Pravda, použili jsme v pár skladbách navíc pozoun a housle, ale v podobných aranžích tyto nástroje nahrazuje na koncertech druhá flétna. Co se týče hudebního posunu – nebyl to podle mne žádný skok, jen určitý vývoj.

 Desky vydáváte v pravidelných tříletých intervalech, takže kdo se kvůli novému albu těšil na rok 2006, dočkal se. Dokonce ještě o pár týdnů dříve, protože CD Čtrnácté Vánoce aneb Od večeře kosti vyšlo už v prosinci 2005. O klasickou vánoční desku se ale nejedná, že?

Na první pohled to vánoční deska je. Najde se na ní sice pár nevánočních skladeb, ale jinak jsme ji celou pojali jako vánoční dárek pro naše přátele a příznivce. Od svého vzniku jsme totiž ještě nikdy neporušili tradici brněnských vánočních koncertů a nahromaděný repertoár jsme použili k natočení tohoto nosiče. Také jsme ho jako správný dárek připravovali výhradně vlastními silami – nazpívali jsme ho živě v kostele, sami jsme si ho zvučili, režírovali, míchali a vytvářeli po nocích i booklet. A vydali jsme ho už vloni, protože další CD plánujeme hned na příští rok – k 15. výročí vzniku naší skupiny.

 Můžeš chystané desce prozradit něco bližšího?

CD je zatím jen v našich hlavách - je to přece jen až příští rok na podzim. Chtěli bychom ho asi natočit jako živou nahrávku, částečně z nového materiálu (přece jen už něco od Nebezpečí máme a ještě něco přibude) a částečně z nových (pódiových) úprav našich oblíbených písniček.

Hlavní devizou Mošen jsou bezpochyby sbory. Rozepisování partů máš na starosti ty coby kapelník nebo jsou party připravené již v rámci autorské práce Ivoše Cicvárka?

Jak u které skladby – někdy dostanu od Ivoše jen melodii a návrh harmonií, jindy už rozpracovanou skladbu, ale i tu přepracovávám vzhledem k našim hlasovým možnostem. Pokud nejde o a capellovou skladbu, vymýšlíme pak hudební doprovod s ostatními muzikanty.

 Jak vlastně funguje váš tandem kapelník a dvorní autor? Kdo z vás dvou směřuje Mošny „k obrazu svému“?

Na tváři Mošen máme určitě oba svůj lví podíl – Ivoš jako autor a instrumentalista, já jako kapelník, aranžér a jak holky říkají „předák ostatních dělníků umění v kapele“. Bez každého z nás (a samozřejmě všech ostatních členů skupiny) by dnes Mošny vypadaly asi zcela jinak.

Ivo Cicvárek má vedle skupiny OKO také Panoptikum a řadu jiné autorské práce. Stíhá vás zásobit novými písničkami nebo mu vybíráte autorský šuplík častěji, než do něj přispívá?

V poslední době nás Ivoš hodně zanedbává kvůli svým koncertům, Panoptiku a práci v televizi. O vybírání autorského šuplíku se v našem vztahu ale stejně nedá mluvit. Ivoš nám píše písničky jak se říká „na tělo“ – pokaždé pro konkrétního člověka a o konkrétních situacích. Takže si musíme vždycky počkat, až si na nás udělá čas a přiletí mu ta správná múza.

 Náš rozhovor se odehrává v „rodicí a kojicí pauze“, abych doslovně citoval vaše webové stránky. Zatím rodí a kojí jedna zpěvačka a hraní přerušujete na 3 měsíce. Máš krizový plán pro případ, že se rozrodí i druhé dvě? Chcete pak hrát jen v „pauzách mezi pauzami“, nebo je možné, že třeba na rok úplně hraní vypustíte?

Kdo ví, co nám život přinese. Bylo by skvělé, kdyby všechny zpěvačky rodily tak disciplinovaně jako Katenka už podruhé (tedy na konci ledna). Vánoční koncerty se zvládnou s břichem a na festivaly už vyrazíme s kočárkem. – To byla samozřejmě nadsázka. Protože jsme ale zvyklí na řešení různých situací a máme štěstí na lidi kolem sebe (rodiny a přátele), všechno se dá nějak zvládnout. Buď rodit za kapelního života nebo využít krátkodobého záskoku. Máme kamarádku, která už párkrát zaskočila za Áju i Kamču, když bylo potřeba. Celý rok bez fungování Mošen si ale rozhodně nedovedu představit. Stejně jako po čtrnácti letech svůj život bez Mošen vůbec.

 David Jirků 

F&C 05/2006

HOME