Jiří Moravčík, hudební publicista zabývající se world music (mimo jiné pravidelný spolupracovník FOLK & COUNTRY), vytvořil společně s fotografy Ivanem Prokopem a Yvettou Stránskou krásnou knihu Když píseň tluče křídly do oken a s podtitulem Šestnáct příběhů z world music.

Hudbu poslouchám bezmála čtyřicet let a píšu o ní čtvrt století. Neustále na volné noze, tudíž vždycky o tom, o čem jsem psát chtěl a chci. Začal jsem s portréty King Crimson, Petera Gabriela, Laurie Anderson a zajímaly mě především souvislosti, věci a inspirace okolo jejich hudby, což se mě později vyplatilo. Na začátku 90.let, kdy nebylo v rocku málem co poslouchat, natož o čemkoliv psát – dokonce jsem vážně uvažoval, že toho úplně nechám –, jsem díky Petru Dorůžkovi objevil world music. Hudbu, o níž se muselo psát docela jinak, protože ji v Česku nikdo neznal. Nešlo třeba začít: Bassekou Kouyate, hráč na loutnu ngoni z Mali. Když už si někdo Mali našel na mapě, neměl pro změnu tušení, co to je ngoni. Fotky žádné, natož informace. Polovinu recenzí nebo článků zabralo vysvětlování. A upřímně, takové psaní pro mě představovalo a dodnes představuje lákavé studium, několikadenní listování zahraničními magazíny, knihami, dnes internetem a osobními setkáními. No a když už člověk všemu tomu naprosto neznámému přijde na kobylku, tuší, o co jde, bylo by věčnou škodou z toho použít jen pár vět. Takže proto příběhy, ve kterých o daného muzikanta nebo úspěšnost alba ani tolik často nejde. Natolik je historie a kultura jeho národa fascinující.

Už dvacet let se jí nevěnuji. Tedy té západní, mainstreamové, hitparádové. Většina z toho, co se ke mně dostane, je naprosto neposlouchatelné a nezřídka pouze vysáté z minula. Výjimky samozřejmě existují, ale moc jich není. Na druhou stranu nikomu takovou hudbu a nadšení pro ni neberu. Spíš se jen divím, jak málo někomu stačí. A hlavně nezávidím lidem, kteří o ní píší, protože většinou není o čem. A to pak souvisí se stavem dnešní hudební publicistiky, kdy mladí publicisté ruku v ruce s bombastickou firemní reklamou, kterou v podstatě opisují, dokáží veřejnosti vnutit názor, že to, co kolem nás z valné části zní, všechna ta od běžného života odtržená povrchnost, představuje pomyslný hudební vrchol a naopak zmíněný Bassekou Kouyate víceméně návrat na stromy. Mimochodem časopisů ochotných tyto příběhy otisknout, protože je čtou lidé, pro které není hudba pouhou taneční kratochvílí nebo kulisou, zas tolik není. A když mě tedy Michal Jupp Konečný před lety oslovil, udělalo mi to opravdu radost. Stejně tak když svolil, abych některé z příběhů použil v nové knížce.

Musím to malinko upřesnit. V knize sice najdeš rozhovory, ale my je vedeme s tím, že na začátku už základní příběh známe a pouze si jej od těch umělců necháváme dovysvětlit. Rozhovor je tedy součástí příběhu, který je už daný. Ptáme se na detaily, které my a většina ostatních Evropanů neznáme a které doplňují ten příběh, který sám už je napsaný. Nedokážu si představit, že bych se Yasmin Levy, Elizy Carthy nebo Oki Kana zeptal na to, kolik vydali desek a jak začínala jejich hudební kariéra. Nedělal jsem to ani v minulosti s Laurií Anderson, to můžu zůstat doma u internetu. Chvílí se vyptávám já, chvíli oni a manažeři z toho mají mžitky. Například s Portugalkou Marizou jsme si před jejím koncertem namísto plánovaných patnácti minut povídali skoro hodinu. Mě na tom těší i jiná věc: nezřídka se s těmi lidmi tak nějak sblížíme a když se pak za čas někde v Evropě potkáme, nemáme problém se k sobě hlásit a obejmout se. Protože se svou angličtinou bych na výstavu zrovna nemohl, už léta rozhovory připravuji s Michalem Černým, který do nich coby výsostný filosofující antikomunista zanáší nečekané, kupodivu často pro obě strany pochopitelné a humorné vsuvky. Takoví angličtí Oysterband z něho byli málem na větvi, když vyprávění o jejich levičáctví z 80. let, kdy se kolem nás tyčil ostnatý drát a oni zatím koncertovali pro tamní komunisty, usekl slovy: “Není nad to mít komunistické ideje a v ruce držet britský pas.” Řvali smíchy, pochopili to.

Ne. Vycházel jsem hlavně ze subjektivního pocitu, že zrovna tyhle by si měli lidé přečíst. Některé z muzikantů už jistě znali, ale o to víc se nabízela příležitost lidem přiblížit jejich životní osudy a kulturu, z níž vyšli. Vysvětlit, že když Sámku Mari Boine nazveš Laponkou, docela ji tím naštveš. Nebo že ani Inuité si zrovna dvakrát nepotrpí na označení Eskymáci. A vůbec jak všechna ta hudba úzce provázaná s historií lidstva a zrodem západní civilizace zní dodnes sexy. Některé často až stovky let staré skladby totiž nedoznaly takřka žádných změn a přitom mají takovou sílu a vztah k současnosti, až z toho jde hlava kolem. To mě naprosto fascinuje a nemůže se mi pak nikdo divit, že právě této hudbě dávám přednost. Má za sebou strašlivě silné, často velmi kruté příběhy a to mě k ní přitahuje.

Africkou hudbu a konkrétně západní Afriku obdivuji. Slyším v ní základy veškeré pop music. A přestože jsem Africe věnoval předchozí knížku V tlamě afrického krokodýla, nedalo mi to ani tentokrát. Ta hudba má doslova magickou sílu, alespoň tak to vnímám já. O její historii, staré jak lidstvo samo, ani nemluvě.

Jistě, má to svou logiku. Ve většině případů totiž došlo k nepříjemné situaci: nebylo vyprodáno, často bylo poloprázdno. A já na těch koncertech přemýšlel proč a vyšlo mi z toho, že kdyby lidé znali příběh té hudby a tím i velikost dotyčných muzikantů a zpěváků, přišlo by jich víc. Několikrát, třebas s Tinariwen, se to navíc potvrdilo. Takže až napříště dorazí Yasmin Levy, Lila Downs nebo Oumou Sangaré, nebudou snad sály k uzoufání poloprázdné, ale naopak praskat ve švech. Nejsem naivní, abych věřil tomu, že články o nich si přečtu v běžných hudebních časopisech nebo že denní tisk otiskne víc než tři řádky o jakémsi etnickém hudebníkovi z Tramtárie, ale v každém případě by nás tam mohlo být víc. V knížce mimochodem děkuji organizátorům takových akcí, jako jsou Colours of Ostrava, Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou nebo Respect. Lidé jako Zlata Holušová, Michal Schmidt nebo Borek Holeček už léta riskují své jméno a peníze, ale stále s nezměrným úsilím pokračuji v tom, že k nám tuto hudbu vozí a představují ji lidem. Já jsem je chtěl podpořit tím, že jsem do knihy zařadil příběhy, které se sice odehrávají daleko, ale jejichž vyprávění a koncertní provedení proběhlo v Česku.

To nedokážu říct, protože jsou to všechno úžasní lidé. A bývají velice poctěni tím, že se o jejich kulturu a životy někdo zajímá. Ale vyzdvihnout by se určitě dal příběh Mariem Hassan ze Západní Sahary, příslušnice nešťastného národa, který už 40 let přežívá v Alžírsku v uprchlických táborech, protože jejich zemi ukradli Maročané. Její příběh – ať už v rovině osobní nebo celonárodní – byl velice smutný. A přitom byla v hlase té ženy cítit naděje, že všechno snad dopadne dobře. Nehledě na to, že jsem s ní mluvil jen pár měsíců po tom, co se snad vyléčila z rakoviny. To pak před ní sedíš a sotva šeptáš otázky. Je to nesmírně silná žena. A jen těžko na to setkání kdy zapomenu. Podobně na okamžik, když si Hasna El Becharia z Alžíru, další ženská, z níž vyzařuje cosi nepopsatelného, v Náměšti sama od sebe posadila na klín fotografku Yvettu a hladila ji ruku. Stál jsem tam jako opařený a docházelo mi, že Hasna musela bezpochyby tušit, že ji Yvetta zbožňuje a nesmírně obdivuje. Mimochodem s oběma fotografy, tedy s Yvettou a Ivanem, spolu jezdíme už léta a já si dnes nedokážu představit, že by mé články doprovázely fotografie od někoho jiného. Nejenže jsme toho hodně společně prožili, ostatně s Yvett sdílíme už léta společnou domácnost, ale jde také o to, že tu hudbu také oni mají rádi a tuší, jak ji fotografovat. Ivan je také vynikající grafik, což potvrdil v této knížce. Jsou to moje fotografická zlatíčka.

My jsme rádi, že pan doktor Houdek z nakladatelství Galén knihu vydal a přistoupil na naše přání, aby obsahovala barevné fotografie a aby jí mohl Ivan Prokop vtisknout takovou grafickou tvář, jakou jsme chtěli. Teď však musíme s panem nakladatelem čekat, jaký bude o knihu zájem, a podle toho se rozhodneme, zda v práci pokračovat. Připraveni jsme všichni, ale důležitý je čtenářský zájem.

S Yvett a Ivanem se už léta snažíme na našich webových stránkách přistupovat k potenciálním zájemcům o tuto hudbu spíš z informačního hlediska. Ale jsou tam samozřejmě i ty příběhy, dále je tam kolem 1300 recenzí, informace o nástrojích, kontakty na festivaly, na knihy, na časopisy. Naším cílem není prezentovat nás tři, ale představit tu hudbu. Web má docela dobrou odezvu a my v tom chceme určitě pokračovat. A ještě letos dostane novou grafickou podobu, takže se toho zase hodně změní.

Já si myslím, že není statická. Fotografie je živá, pokud se živě nafotí. A většina interpretů, o kterých se v knize hovoří, je hodně živých. Když se vám podaří zachytit jejich výraz, snímek není statický.

Na takovém koncertě máte většinou dovoleno fotografovat například jen při prvních třech písních nebo prvních deset minut. Na podobných koncertech bývá spousta fotografů, kteří si navzájem překážejí, a všichni navíc fotí z jediného místa. Máte tedy omezenou možnost záběru, nemůžete například couvat, vytvořit si odstup. A pódium bývá málo nasvícené. Výběr snímků je pak hodně těžký a občas se stane, že si nedáváte pozor, a nedokážete pak vybrat dostatečné množství kvalitních fotografií. I proto se snažím fotit jen to, co mě zajímá.

Ano, snažím se o to a mám k tomu Jirku, který mi předem poskytne nahrávky nebo mě jinak nasměruje.

Jednoznačně obraz tváře hudebníka nebo obecně atmosféra, kterou vytvoří. To je součást muziky. Nástroje jsou zajímavé, ale jsou jen prostředkem k představení hudby lidem. Výraz tváře člověka nebo způsob, jakým hraje, to je pro mne určitě důležitější než nástroj samotný, i když i ten bývá jako artefakt zajímavý.

Já moc rozdílů v původu hudby nedělám. Když mě muzika chytne, teprve skrze ni se dostanu k té zemi. Ale mám rád například irskou muziku a mým největším oblíbencem je fenomenální muzikant Habib Koité. Takže mám také blízko k Africe.

Možná jako cestování. Naplánujete si cestu do neznámé země, nastudujete co nejvíce informací, ale až teprve na místě skutečně poznáváte a objevujete. Něco vás chytne za srdce okamžitě, něco později, něco méně nebo vůbec. Proto raději stejně jako u cestování nic neplánuji, tak od této hudby nic neočekávám. Velmi ráda se totiž nechávám překvapovat.

Nezapomenutelných je jich většina a různě se prolínají, ale vždy mě naprosto ohromí ta úžasná energie, spontánnost, radost, která se přelévá mezi pódiem a diváky. A tuto úžasnou atmosféru se snažím zachytit ve svých fotografiích a jsem šťastná, když se mi to podaří.

Nejsem odborník na hudbu, a mohu si tedy dovolit ten komfort dávat přednost pouze hudbě, která je mi blízká. A vysněný koncert? Pár snů se mi již splnilo a zcela určitě se mi ještě pár snů splní.

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk & Country 11/2009

HOME