Monty: „Pódium je jako droga“

Zatím nejúspěšnější rok své kariéry prožil písničkář Monty, vlastním jménem Jiří Motyčák. Vydal debutové album Rybolof, postoupil do finále Autorské Porty i do boje o písničkářského Krtky na Zahradě.

Monty, pocházíte z Ostravy, což je město se silnou folkovou – a nejen folkovou – tradicí. Zasáhla vás tamní hudební scéna?

U nás doma se hudba moc neposlouchala. Byla to vždy jen jakási kulisa, které doplňovala chod domácnosti. Jako první mě zasáhl někdy v roce 1986/87 Jaromír Nohavica, kterého si občas pouštěl můj starší bratr. Poté se objevil Pavel Dobeš a mnozí jiní. Z ostravské hudební scény mne ovšem nejvíce ovlivnila a to až v pozdějším věku kapela Buty.  

A na jaké další muzice jste vyrůstal?

Dva kluci v jednom dětském pokoji, to znamená velký rozsah hudebního zaměření. Bratr mi rval do uší Metallicu, Black Sabbath, Sepulturu, Vitacit nebo Arakain. Když nebyl doma a přišel čas pro mladšího brášku, točil jsem Redla a AG Flek, Nohavicu, Plíhala, Beatles, Queen…

Jak do toho zapadají vaše aktivní hudební začátky? Vzpomenete si třeba na svou první kytaru?

Úplně první kytara, to byla bratrova šestistrunka ruské výroby, která  nikdy neladila. Ale kvalitní dřevotříska snesla úplně všechny i netradičně destruktivní instrumentální styly.

A první opravdová kapela?

To byla pětičlenná folkrocková formace Duo Juyos Complet. Mně bylo sedmnáct, ostatním členům kapely třicet a více. Tady jsem dostal opravdovou školu, jak po stránce hudební, tak lidské.

Duo Juyos Complet byla tedy folkrocková skupina. Od ní jste se dostal k alternativě a odtud zpátky k folku. Takže takový návrat oklikou…?

Já jsem byl kotlík už jako dítě. S Duo Juyos Complet jsme taky dělali folk. Jenomže kluci to měli jako koníčka a já hudbou žil. Někdy kolem roku 2002 přišla nabídka od bruntálské alternativně rockové kapely Mimostojící. Jejich tvorba mě hodně oslovila kombinací zajímavých sborových zpěvů a tvrdé muziky. Navíc všichni členové byli nadšenci a byli ochotní hrát kdykoliv a kdekoliv. Tímto způsobem jsme to táhli několik let. Potom přišel zlom, když se baskytarista odstěhoval do Plzně a já do Brna. Kapela dostala celorepublikový rozmach: Bruntál, Ostrava, Brno a Plzeň. Poslední dva roky jsme málo zkoušeli. Hlavně jsme hráli, ale ta dálka nás rozdělila. Už v těch posledních dvou letech jsem dělal jenom svoje věci, protože pódium je jako droga. Zkoušel jsem poskládat kapelu, se kterou bych dělal folkovou muziku tak, jak jí cítím, ale nakonec jsem se alibisticky všech zbavil a začal vystupovat sám. Ono je totiž jednodušší starat se jenom o jednoho muzikanta. Ale i přes to s tím mám občas problém.

Proč jste se vlastně ze severu přesunul na jižní Moravu?  

Moje žena v Brně pracovala a dokončovala vysokou školu. Mně bylo jedno, kde skládám své písně, a tak jsem sbalil trenýrky, ponožky a kytary a šel jsem.

V současnosti sice vystupujete jako „osamělý písničkář“, ale své debutové sólové album Rybolof jste nahrál s několika hosty. Jak jste je vybíral?

Album Rybolof vznikalo velmi dlouho a nikdy už to nepůjde zopakovat. Všichni, kdo na desce spolupracovali, jsou mí velcí přátelé, kterých si nesmírně vážím a jejichž hudební um se mnohdy vymyká mému chápání. S basistou Martinem Petráškem jsme byli domluveni na společném vystupování, ale vzhledem k tomu, že je z Plzně, nebylo to až tak možné. Ovšem Rybolofu věnoval nesmírně mnoho času. Původně měly být na desce jenom kytary, zpěvy a basa. Ale v okamžiku, kdy jsme u Michala Rajtmajera v Ledcích u Plzně začali točit, bylo všechno jinak. Michal je výborný multiinstrumentalista, který naprosto přesně vycítil, po čem toužím, sedl si za bicí nebo kytaru, a bylo vymalováno. Podobně to bylo i s klavírem: Zavolal jsem Lešku Heinlovi, že bych chtěl do jedné písně klavír. On se mě zeptal, jak dlouho bude mít čas na přípravu, a já na to, že jsem na cestě pro něj. Během hodiny jsme měli klavír natočený a potom už jsme se nechali ovíjet přibickým vínem. Saxofonistu Honzu Nového jsem ani neviděl, toho si Michal a Martin domluvili sami. Danča Houdková přijela, zazpívala o odjela. Ve finále jsme na její hlas ve Snídani s Bohem zapomněli, což byla škoda. Na celé desce je ovšem nejkrásnější to, že všichni, kdo se na ní podíleli, to dělali jenom proto, že se jim mé písně líbily, a pracovali tedy zcela zdarma. Byl to přirozený vývoj, který trval více než tři čtvrtě roku, a já jsem jim neskutečně vděčný, protože Rybolof není dílo jenom Montyho, ale všech zmíněných. 

Autorem písní jste ale vy. Jak vůbec vzniká taková typická Montyho píseň?

Snažím se hodně cvičit, takže se zavřu k sobě do „zkušebno-studia“ a hraji. Tam vznikají první hudební momenty písně. Dlouho pak řeším řemeslné zpracování kytary, aby melodie měla náladu a zároveň to nebyla krádež… Potom přichází nejtěžší část. Vymyslet téma a text. Pořád je o čem psát, jenom je potřeba mít textařskou dovednost a uchytit to za správný konec. Tady bývám hodně opatrný. Lidé z textové dílny Slávka Janouška mi ukázali, že jsou tací, co nad texty přemýšlejí. Napsat dobrý text je hodně motivující.   

Ve vašich textech, ale i na vašem profilu na Bandzone.cz si fanoušek okamžitě všimne úderných sloganů. Vaše klíčová píseň začíná slovy „Jsem tlustý pán“, na internetu se představujete jako „chlapík, co má holou prdel, ale v hlavě a v srdci mu zní melodie...“. Jsou pro vás slogany obecně důležité?

Někdy se dá jednou kratičkou větou říct všechno, co cítíte a jak vnímáte svět. Pro mne je muzika doopravdy záležitostí duševního naplnění, radosti a vlastního vyznání. Je to obrovské bohatství, které mi bylo naděleno, ale taky mám holou prdel. Čili jsem boháč s holým zadkem. A co se týče „tlustého pána“, já jsem prostě pravdomluvný…

Ještě jeden aspekt vašich textů bych zmínil. Ty písničky jsou možná na první poslech vtipné, ale ve skutečnosti často skrývají vážný podtext. To je záměr, ukrývat vážné věci pod slupku humoru?

Lidé velmi často vnímají negativní věci daleko silněji než ty pozitivní. Potom vzniká jakási nerovnováha, která je v životě trápí. Jsem moc rád, když se mí posluchači baví a odcházejí s pocitem uvolnění. Na druhé straně se jim vždy snažím ukázat i tu druhou tvář, vážnou nebo smutnou. Ale nijak zvlášť to nepřeháním. Mají své starosti a jsem nadšený, když je atmosféra na koncertě tak pohltí, že na ně na chvíli zapomenou.  

Občas se ve vašich textech vyskytují jemné vulgarismy. Jaká je podle vás obecně role vulgarismů ve folkových textech?

Netroufnu si hodnotit celý folk se všemi odnožemi, ale vždycky jsem měl pocit, že písničkář je jakési pomyslné zrcadlo doby. A nezáleží na tom, že dnes nežijeme v totalitě a nejsme zakázání. Pořád bychom měli upozorňovat na to, co máme rádi, co se nám líbí nebo nelíbí. Někdo to dělá poeticky, někdo zpříma. Osobně mám raději tu drsnou cestu. Více to bije do uší a i nepozorný posluchač, který nechává texty plout z jednoho ucha do druhého a ven, najednou zpozorní. Záleží ale také na komplexnosti interpreta. Nedovedu si představit Žambocha, jak řve do mikrofonu vulgarismy. To by bylo spíše komické. Na druhou stranu nemusím Závišovu samoúčelnost, ale jeho balady mě celkem baví.     

Když už se bavíme o textech, je pro vás u písně důležité především sdělení, nebo vnímáte text a hudbu jako rovnocenné složky?

Obě části písně jsou si rovné. A měly by jít spolu ruku v ruce. Někdy se mi to nepovede a v tu chvíli se snažím pokulhávání textu nakopnout instrumentální dovedností. Bohužel se občas nepovede ani to.

Zmínil jste Honzu Žambocha, se kterým si krásně „vyřizujete účty“ v písni Tóóón a se kterým občas společně vystupujete. Čím jsou vám „žamboší písně“ blízké?

S Honzou jsme si především velmi blízcí jako lidé. Máme v duších podobné kostlivce, které moc často nevytahujeme. Ale pozorní posluchači vědí, že písně Snídaně s Bohem a Odkolébavka jsou tematicky zcela totožné. Honza je navíc výborný textař, který hodně nad texty přemýšlí a trvá mu docela dlouho, než si je jistý natolik, že je pustí do světa. Je dost zdatný kytarista, který ví, co umí, ale neusíná na vavřínech a maká na sobě, jak jen to jde. Mám li se přiznat, je to taková moje inspirace a rovněž rádce. Když jsem v úzkých s textem, Kuba Horák a Honza Žamboch jsou vždy na drátě, zhodnotí a škrtnou… Pokud jde o hudbu, Honza Žamboch a já hrajeme na kytaru podobným stylem, takže neustále řešíme úskalí, které nás přitom potkávají. Poslední tři měsíce řešíme nehty. Je to alchymie a nehtová studia pro kytaristy v Česku nejsou. A jeho tvorba? Na poslední desce Žambochů je evidentní, že Jan našel vlastní rukopis, který je osobitý natolik, že se stává jedinečným. To si vyžaduje obdiv.

Koho dalšího z české písničkářské scény si rád poslechnete – ať už z CD, nebo na koncertě?

Hodně mám rád Radůzu, která je přímá a krásně jí to šlape. Taky mě překvapila Žofka Kabelková se svou druhou deskou. Naživo si užívám písně Arnošta Frauenberga nebo Dany Houdkové. Velmi často se vracím ke starým deskám Nohavici, Redla, Plíhala. Ovšem nejhranější album v mých uších je Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj od Vladimíra Václavka. Tam mám pořád co objevovat.

Loni jste postoupil do finále soutěže o Krtky na Zahradě a také do finále Autorské Porty. Co vám účast v těchto soutěžích přinesla? A budete soutěžit dál?

Pro začínajícího písničkáře je soutěž jediná možnost, jak se dostat na velký festival a ukázat pořadatelům a lidem, co v něm je. To byl v podstatě důvod, proč jsem se do soutěží přihlásil. Nečekal jsem, že bych cokoliv vyhrál nebo se dostal na přední příčky. Je tam mnoho výborných autorů a interpretů, kteří jezdí soutěžit několik let, takže očekávat vítězství by bylo doopravdy více než troufalé. Zahradu jsem si užil naprosto dokonale. Zahrál jsem si na všech scénách, lidé plácali do dlaní a přišly i nějaké nabídky. Obrovské překvapení mě čekalo až po Zahradě, kdy jsem si přečetl celkové výsledky s počty hlasů a zjistil jsem, že rozdíl mezi mnou a prvními Sovou & Slamákem byl jen třicet hlasů. To jsem byl hodně dojatý a vděčný za lidi, kteří poslouchají muziku, jsou ochotní za ní vstupenkou zaplatit a ještě k tomu hlasovat. O to více mě zklamala Porta v Ústí nad Labem. Brněnské předkolo Porty nasadilo obrovskou laťku: Dobrý zvuk a výborná organizace. V tom mne Ústí zklamalo. Možná jsem očekával příliš mnoho, když se o ústecké Portě hovořilo jako o mezinárodním finále autorské Porty. Myslím, že není dobré, když soutěžící musí přemýšlet nad tím, zdali se bude pokoušet vytvořit pro lidi alespoň částečně poslouchatelný zvuk, nebo se odmítne hádat s podnapilým zvukařem a „uřve“ si ten sál nasucho a to všechno před porotou v semifinále. Hlavní scéna už měla zvuk fajn, lidé byli velice milí. A soutěže příští rok? Pokud bude nezbytně nutné bojovat o Krtky, abych si na Zahradě zahrál, tak o ně bojovat budu. Portu si zopakuji určitě také, ale už jenom Brno bez ohledu na výsledek. 

Říkal jste, že Rybolof už nepůjde zopakovat. Tušíte už, jak by mohlo vypadat druhé Montyho album?

Řadové album bych chtěl udělat někdy koncem roku, ale jak je uchopím, ještě vůbec nevím. Mám malé domácí studio, ve kterém neustále něco točím, a tak uvidíme, co přinesou příští dny, týdny a měsíce.

Milan Tesař (Radio Proglas)
foto: Miloš Truhlář
Folk 1/2011

HOME