Každá verze byla originál

Se skupinou Monogram o odhazování sněhu, dvacetiletých letokruzích a muzikantské komunikaci

„Monogram velmi neochvějně míří do špičky našeho bluegrassu (2. místo jako kapela v letošní anketě Banjo Jamboree) a přitom je vlastně dost těžké jednou větou vysvětlit, v čem je to kouzlo. (…) Z Monogramu přímo fyzicky dýchá pohoda a je vidět i slyšet, že je to nesmírně baví. Velmi působivá je jejich směs podložené neagresivní sebedůvěry a mladistvé radosti z každého sebemenšího úspěchu.“

Takhle jsem psal o tehdy velmi mladé (18 – 23 let) kapele Monogram v roce 1995 jako v podstatě začínající redaktor; byli jedním z  prvních objevů, s kterým jsem přišel. Dnes už mohu posoudit, v čem jsem se s nimi sekl (třeba jsem tvrdil, že 10. narozeniny oslaví Monogram v Lucerně; netušil jsem, jak bude Lucerna (ne)fungovat na přelomu milénií) a v čem jsem měl pravdu (kromě toho, že stále patří mezi mé oblíbené kapely, patří taky nezpochybnitelně mezi nejužší špičku svého žánru u nás). Ačkoli bluegrassoví muzikanti poměrně dost mezi kapelami kolují, u Monogramu to téměř neplatí. Jakub Racek (K; kytara, sólový zpěv) a Jarda (J; banjo) a Zdeněk (Z; mandolína) Jahodovi spolu hrají od roku 1991, odkdy se historie Monogramu obvykle počítá. Kontrabasistů se v kapele vystřídalo nepočítaně; bývala to tradice, které učinil přítrž v roce 2001 nástup Pavla Lžičaře (P), jenž konečně přesně vyplnil existující mezeru. Pohovořil jsem s nimi v jedné pizzerii v Kyjích na aktuální témata: vydání skvělé desky Hit The Road a její pokřtění v dubnu letošního roku na mimořádně vydařeném koncertu v pražském Gongu a taky blížící se výročí – no hádejte jaké…Přišli všichni čtyři, čemuž se zpravidla snažím zabránit, ale Monogramu jsem to prostě neodmítl. Kuba, Jarda i Pavel měli každý svá témata a Zdeněk, který na záznamu skoro není, pomáhal vytvářet svými vtípky a narážkami správnou tvůrčí atmosféru…

Vaše nejnovější album Hit The Road vyšlo šest let po předchozí desce Cestou Odyssea. Docela dlouhá pauza, ne…?

J: Prostě to tak vyplynulo. Velká pauza… Desky neděláš proto, aby byly, že jo. My jsme teďka chtěli natočit desku tak, jak hrajeme živě. Neměli jsme hosta z toho důvodu, aby… aby ta deska nebyla lež. Aby to bylo tak, jak to opravdu je.

Jak vznikl repertoár na tuto desku? Třídili a vyhazovali jste hodně, nebo jsi, Jakube, přinesl hromádku písniček a ta se natočila?

K: V podstatě ta druhá verze, co říkáš, je správná. S tím, že já jsem něco ještě dopisoval až při natáčení. A něco jsem nedopsal: natočily se základy k jedný písničce, která vypadala slibně, a já jsem klukům sliboval, že to dopíšu, že jedu na Vánoce do Španělska, že tam na to určitě bude nálada… a nedopsal jsem to… (smích). Ale nebylo to tak, že bych ty skladby napsal v nějakém krátkém časovém úseku; jedna byla rozdělaná hodně dlouho. Myslím si, že třeba dva roky jsem měl jednu sloku a refrén. A teď jsme natočili desku, cédéčko venku, a já jsem si najednou říkal: já musím dopsat to Blue Like Jeans. A ty bláho – my už jsme ji natočili. A já měl někde vzadu, že ji musím jednou dopsat…

Deska byla natočena ve dvou studiích. Jaký byl důvod?

K: První studio je Professional Sound Studio, kde se točí hlavně moderní muzika, pop, Gott, Vondráčková, tyhle lidi tam točej. My jsme byli zcela určitě první bluegrassová kapela, která tam něco podnikla. A vzniklo to náhodou, protože jsem měl spolužáka ze střední školy, který tam dělá… Taky dělal muziku, ale v životě by mě nenapadlo, že ho jednou takhle potkám. On jednou nadhodil, jestli chceme vyzkoušet, si tam něco nahrát.

A uměl snímat akustické nástroje?

K: Zkušenosti s tím velký neměl, ale výborně slyší, rád experimentuje, takže se s ním dělalo super, no.

J: Petr je podle mýho názoru na stejný vlně, jako jsme my. Nebo na hodně podobný. Takže v tu chvíli nedělal zvukař a kapela, ale dělali to všichni dohromady.

K: No a tam se natočily základy – jako nástroje - potom se to uložilo na harddisk a odjelo se k Pavlovi na chatu.

Dobře, ale důvod? Došly vám peníze nebo jste věděli, že zpěvy v Professional Sound Studiu točit neumějí nebo jste prostě chtěli větší pohodu…?

K: Pohodu. A i ty finance tam hráli roli.

Ty máš, Pavle, na chatě studio?

J: Teď už jo. Teď už má studio.

P: Ano, já mám studio, studio má předzahrádku 3841 metrů a na tom stojí jedna dřevěná chata o dvou místnostech a není tam nic. Když jsme se domlouvali, že budeme točit cédéčko a že ho budeme dělat na chatě, tak jsme mysleli, že to bude na podzim nebo na jaře. Poprvé jsme tam vyrazili 6. ledna, bylo minus šest a za ten týden, co jsme tam byli, napadlo pětačtyřicet centimetrů sněhu, takže místo rozezpívávání jsme chodili odhazovat auta a pěšinku na záchod. Točilo se ve dvou místnostech, z toho v jedný byly kamna – tam bylo 38 stupňů nad nulou a tam jsme měli režii. Tam co se nahrávalo a zpívalo, tak tam bylo patnáct a čím dýl tam ten zpěvák byl, tím mu byla větší zima, protože chata byla nezateplená. Dveře mezi tou režií – kuchyní a nahrávacím prostorem – ložnicí jsme izolovali slaměnejma matracema; pokaždý, když zpěvák chtěl vyjít, tak jsme to museli odendat…

K: Musím podotknout, že tam není žádná koupelna…

P: Myli jsme se ve sněhu… ty statečnější. Ty ostatní ne.

Projevilo se to nějak na zpěvu?

K: Měl opravdu atmosféru.

P: Ne, zpěv bylo to jediný, co bylo na konci čistý…

Všichni: (Smích)

J: Nebylo tam moc telefonního signálu.

P: No, užili jsme si to. Chata duněla, naštěstí tam nikdo moc okolo nebyl a nikdo na nás nepřišel, takže se nám nahrávalo pěkně.

Deska je – nikoli překvapivě – nazpívaná anglicky…

J: Nás to prostě k tomu jazyku táhne pořád víc. Celý ty roky bojujeme a vysvětlujeme lidem, proč je to anglicky …

K: Anglicky jim to vysvětlujeme…

J: Zaplaťpámbu, doba se mění a lidi u nás v zemi mluvěj víc anglicky, ale… já mám pocit, že taky začínaj vnímat i tu rovinu, že jazyk je jako hudební nástroj, že se různě spojuje s tím zbytkem skladby…

Jasně. Ale tuhle větu jste mně mohli říct před patnácti lety – a taky jste mi ji nejspíš řekli. Ale před šesti lety jste natočili českou desku, tak jste asi prodělali nějaký vývoj nahoru-dolů, třeba to všechno dnes vidíte malinko jinak, ne?

J: To nebylo nahoru-dolů. My jsme pořád, celý ty roky poslouchali: vy nehrajete česky, to je špatně. My jsme říkali: no tak natočíme českou desku. Tak jsme ji natočili a… jako… změna to byla, ale že by to byla zásadní změna, to nebyla.

Mám tomu rozumět tak, že jste k české desce byli dohnaní až dokopaní hloupým publikem?

J: Ne, ne, ne, my jsme k tomu nebyli dohnaný a dokopaný. To si nemysli.

K: No, třeba spíš jako… pořadateli festivalů, si myslím, trošku. Ale aby to nevyznělo tak, že Cestou Odyssea byl nějakej vypočítavej projekt. Mě to třeba jako autora těch písniček taky někam posunulo. Nebylo to jako že: to je jedno, nahrajeme nějaký český písničky…

J: Věci z tý desky nás doteď hodně bavěj.

Vy budete 20 let kapely slavit už letos? Jak to tedy vlastně počítáte?

Z: Podle letokruhů.

P: My jsme měli na jaře v Gongu vydařený křest, měli jsme vyprodáno, 242 sedících lidí, naprosto snová záležitost. Tak jsme měli radost, nicméně paní ředitelka si mě nechala zavolat, protože já jsem tam dva dny nato hrál s bigbandem, hraju tam každý měsíc takovou swingovou tančírnu. Chtěla mě vidět, co to je jako za kapelu, která vyprodala sál v takovéhle době. A hned mi cpala tři termíny. Já říkal, že… jako děkuju, že jsme byli spokojený, ale křest desky je prostě výjimečnej a my nemáme nějakej patent, abysme ty lidi přitáhli. Nicméně trvala na tom, abysme tam na podzim hráli, takže my jsme jeden termín vybrali s tím, že netušíme, co uděláme, abysme tam ty lidi měli znovu na co nalákat. A napadlo nás, že bysme mohli udělat výročí kapely, která vznikla v roce 1991, takže to už se skoro tak jako převaluje… No a pak budeme slavit celý příští rok, počítáme tak 170 hraní že bysme nasmlouvali…

Z: V Gongu…

P: Dvacet let – tak to chce udělat šňůru, že jo… Ne, tak to je legrace, ale ta oslava by se odehrávala teda na podzim v Gongu.

K: Takže tímto zveme všechny čtenáře časopisu Folk na 23. listopadu do Gongu.

V rozhovoru, co jsme spolu dělali před patnácti lety, jste si mně stěžovali sami na sebe, že zpočátku byly zkoušky samé legrácky a že potom bylo těžko na bojišti, prostě že jste se museli naučit některé zákonitosti hudebního provozu. Co dneska? Zkoušíte vlastně ještě vůbec?

J: Zkoušíme, ale víš co: je to úhel pohledu na věc. Tenkrát před patnácti lety nám připadalo, jako že legrácky – že to je špatně, že bysme měli víc dělat a být zodpovědnější. Po těch patnácti letech jsem já za sebe zjistil, že je dobrý, že člověk může být zodpovědný a přitom si užije srandu a je trošku nad věcí.

P: Uvědomil jsem si, jak je super hrát s výbornými muzikanty. Který prostě neřešej, jestli je tam cé nebo fis, a fakt jdou po náladě, po tempu, po výrazu… Já jsem hrál asi patnáct let s cimbálovkou, kde jsem každý večer hrál s jinými muzikanty, a tam to bez toho napojení nejde. Nevím, jak to kluci cítí, vůbec se o tom nebavíme, ale já jsem si v tom studiu uvědomil, že to je ten motor, který třeba mě žene v týhle kapele. Že ta komunikace v kapele ve studiu byla, jako bysme byli na pódiu, a to mě tady baví. Komunikace na úrovni nálady, nápadů během toho hraní – i když ve studiu byla tendence to mít hodně připravený, ale takový ten kontakt, bez kterého by mě hraní nebavilo, tak tady je. Takže si myslím, že potom na zkouškách když děláme, tak se to jakoby odvíjí od týhletý startovací čáry.

J: My jsme v tom studiu nahráli - já nevím - jednu až třeba čtyři, pět verzí a každá ta verze byla originál. Každá měla jinou náladu, v každý se zahrály jiný noty. Nebylo to pětkrát to samý. A z toho jsme vybrali jednu, která se nám líbila nejvíc.

K: Šli jsme po náladě. I za tu cenu, že třeba někdo nebyl spokojený s nějakým sólem, tak se prostě podřídil. Myslím, že bluegrassisti celkově jdou hlavně po preciznosti a…

P: …tenhleten pocit je hodně jako z jazzu. Všichni vědí, co se bude dít, ale vlastně nikdo neví, jak to dopadne – v dobrým slova smyslu. A ten výsledek v tu chvíli vzniká a je v zájmu všech. Prostě… všichni jdou stejným směrem a to je ta dobrá komunikace. Když za náma někdo přijde po koncertě, tak občas zmíní, že je na nás vidět, že nás hraní baví. To je pro mě největší odměna a snažím se mu vysvětlit, že to není náhoda. Že stát na pódiu jak solnej sloup a odehrát si svoje noty – tak to už chceme víc. Při živým hraní obzvlášť funguje tahleta jakoby jazzová komunikace mezi hráčema a jsme rádi, že si lidi všimnou toho, že si to hraní chceme užít.

J: Já nevím, kde ty bereš tu jazzovou komunikaci…?

K: Co to je - „jazzová komunikace“?

Za těch dvacet let jste se etablovali jako mistři svých nástrojů, nesčetněkrát jste byli vyhlášeni kytaristou, banjistou, mandolinistou roku. Zajímalo by mě, jestli za těchto okolností ještě doma cvičíte.

Z: Já jo. Mě to baví. Já furt hraju doma, když mám čas. Někdy jdu radši na ryby, vykašlu se na to nebo něco, ale… když mě to baví, tak hraju. A to je docela často.

J: To je mi stejný. Když nemám náladu – neotevřu futrál, nehraju… Když mě to baví… hrál bych pořád. A ty časový úseky se tak jako různě míchaj. Je to prostě o náladě.

Před těmi dvaceti lety: pamatujete si…

J: Měli jsme víc vlasů.

…nějaký pocit, s kterým jste začínali? Viděli jste v dálce nějaké touhy, sny?

K: My jsme vždycky viděli se Zdeňkem někde nějaký místo, kde si konečně vybalíme nástroje a budeme jamovat až do rána. To jsme dělali, vzpomínáš?

Z: Vzpomínám.

K: Nám to vždycky vydrželo až do sedmi, do osmi do rána, všichni už spali…

J: Díky.

K: Tak dobře: Jarda taky vydržel…

J: Hele - sen jo. Ale my jsme nikdy muziku nebrali jako sport. Že musíš dosáhnout nějakýho výsledku. To je celý.

K: To vidím takhle: vždycky když si jakoby něco naplánuješ, tak to je úplně jinak, což je v podstatě v pořádku. Kdybysme si tady chtěli stěžovat, tak máme na co. Zrovna tak můžu říct, že se nám daří, že jsme sjezdili celou Evropu, máme nějaký technický zázemí, oslovujou nás firmy, respektujou nás, zvou nás na festivaly v Evropě, kde je těžký se dostat… Je to pozitivní věc, super.

J: Asi jsme všichni vždycky chtěli dobře hrát a aby na nás chodili lidi. To je celý.

Takže to se vám sny plní.

P: Plní.

J: Lidi chodí.

Český bluegrass je dost „malá“ hudba, chtě nechtě obrácená do sebe. Je jasné, že to nikdy nebude pop pro všechny, ale když dělám rozhovory s kapelami vašeho formátu, tak se vždycky ptám, jestli si nemyslí, že by se dal aspoň trochu zpřístupnit, „proslavit“.  A kdo, ne-li vy? Napadlo vás někdy, že jako kapela nejužší špičky máte třeba trochu odpovědnost za žánr?

P: Já jsem o tom přemýšlel teď po nový desce, kdy vypadá, že by z toho mohl být nějaký pozitivní dozvuk. Budeme jedině rádi, když budeme moct přispět k popularizaci v dobrým slova smyslu. Já jsem napsal do Snídaně s Novou, aby nás tam nechali naživo zahrát.  (Nakonec to nevyšlo – pozn. aut.) Třeba i takováhle aktivita – když se podaří - tak může mít nějaký svůj přínos.  Ale velký vliv má Country radio, který týhle muzice nepřeje. Nevím, jaký je důvod, ale to potom se ty kapely můžou roztrhat, a po těch festivalech prostě lidi neoslovíš. Takže... my víc udělat nemůžeme.

J: To je tvrdě řečený, ale je to pravda.

Máte něco zásadního na srdci, co byste rádi sdělili publiku?

P: Vzkažte v časopise všem pořadatelům, že máme příští rok volných ještě osmdesát termínů.

Všichni: (Smích)

P: Takže kdybyste nám, prosím, zavolali, my rádi přijedeme.

Tomáš Hrubý
Folk  12/2010 

Diskografie:
Monogram, 1997, vlastním nákladem
Siesta, 2000, vlastním nákladem
Cestou Odyssea, 2004, Good Day Records
Hit The Road, 2010, vlastním nákladem

HOME