Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam
Do šuplíku jsem nikdy nepsal

Na návštěvě u příbuzných koncem 70. let jsem poprvé slyšel klasický dixieland a k tomu s veselými českými texty. Ještě cestou domů rodiče to kouzelné elpíčko pořídili. Bylo to první album Banjo Bandu. O třicet let později: sedíme v jedné pražské noblesní kavárně, jak se sluší a patří na dobře vychované a vysokoškolsky vzdělané lidi, s Ivanem Mládkem.

V muzice jsou akademické tituly nanic, přesto se zeptám - kdy vám naposled někdo řekl “pane inženýre”?

Kdy naposledy, to si nevzpomínám, ale občas mě “titulují” starší dámy, anebo když mě podle občanského průkazu někde vyvolávají. A také když jsem povoláván z čekárny do ordinace – zatím to, díky bohu, není tak často.

Na vysokých školách vznikla v 60. letech spousta dnes slavných kapel, třeba Rangers nebo Spirituál kvintet. Dali jste tehdy dohromady něco i na VŠE?

Během studia na VŠE jsem dával dohromady jeden dixieland za druhým, ale na VŠE jsem ulovil jen klarinetistu Michala Pálku, se kterým hraju dodnes. Čistě “ekonomický” dixieland jsme dali spolu dohromady jen na vojenském cvičení aspirantů v Mikulově – vzpomínám si, že tam s námi hrál výborný trombonista Láďa Kopecký, který se později proslavil jako textař.

K Banjo Bandu jste se dostal oklikou přes White Stars a country, kde jste hrál na – mandolínu. To proto, že banjo bylo obsazené Marko Čermákem? A co vás přitáhlo ke kovbojské romantice?

Několik amatérských banjo bandů jsem měl už před angažmá ve White Stars. Od Marka Čermáka jsem tenkrát dostal nabídku, která se nedala odmítnout a která nekolidovala s mými tehdejšími “banjovými” projekty, nezabraly mi ještě tolik času. Ke country jsem měl poměrně blízko, jako kluk jsem měl rád trampské písničky, s naším Old Time Triem jsem hráli často na tehdejších populárních country saloonech – ale o něco vzdálenější mi byla mandolína. Marko mě tenkrát potkal na ulici a zeptal se mě, jestli nehraji náhodou také na mandolínu. A já mu bez zaváhání lehkomyslně odpověděl, že samozřejmě. I když jsem ji neměl nikdy v ruce. Měl jsem už tenkrát kapitalistický přístup a když mi někdo nabízel kšeft, neznal jsem slovíčko “ne”. Čermákovi z White Stars odešel mandolinista Jelen a potřeboval už druhý den nějakou náhradu. Běžel jsem do bazaru ve Štěpánské ulici a hned si tam koupil starou mandolínu. Večer jsem si ji doma trochu osahal, prstoklady byly stejné jako u tenor banja, ale miniaturní nezvyklý krk mě trochu znervózňoval. Ovšem říkal jsem si, že stejně budeme hrát v nějaké hospodě opilým trampům, kteří si nějakých těch drobných kiksů nevšimnou. Přijel jsem druhý den ráno optimisticky naladěn s mandolínou na místo srazu do ulice Ve Smečkách – a jaké bylo moje nemilé překvapení, když z mého prvního kšeftu s White Stars se vyklubalo nahrávání desky Písně amerického Západu. A ještě k tomu jsem musel nahrát ve skladbě Jessie James poměrně dlouhé sólo.

Jak dlouho jste pak s White Stars hrál?

Ještě asi dva roky, pak se kapela rozpadla. Tomáš Linka a Mirek Hoffmann přešli do Greenhornů, kde hrál odjakživa Marko Čermák, já už tehdy měl dost práce s Banjo Bandem.

Tehdy skoro nešlo živit se muzikou, přesto Mirek Hoffmann vzpomíná, že jste o sobě tvrdil: “Tyhle ručičky pro komunisty nikdy makat nebudou.” Podařilo se vám své předsevzetí splnit?

Podařilo se, ale ještě víc si cením toho, že se mi to daří i za kapitalismu. Musím ale upřesnit, že jsem tím “makáním” měl na mysli jakoukoliv činnost, která nesouvisela s muzikou. Prostě jsme byli nadšenci.

Nechtěl jste se jako banjista nikdy po Čermákově vzoru dát na bluegrass?

Hrát country mě nikdy ani nenapadlo, ve svých sedmnácti letech jsem propadl starému jazzu a starému swingu. Country jsem si ale vždycky rád poslechl, obzvláště tu původní v americkém provedení. Když jsem někdy s countryovými kapelami “zahýbal”, svůj styl jsem neměnil – a nikdy to ani moc nevadilo. Náš jazzový skiffle k českému pojetí country neměl asi moc daleko.

Písničky a Banjo Band

Kdy jste začal psát písničky?

To bylo až v době, kdy se rozjel Banjo Band. My jsme začínali převzatými instrumentálkami a mezi ně jsme pozvolna vkládali mé výtvory.

Měl jste obavy, jak publikum vaše písničky přijme?

Neměl, bylo mi jasné, že budou ku prospěchu věci. Pro běžné publikum je vždycky zajímavější, když se občas zazpívá, než když se hrají jenom instrumentálky.

Jak jste přišel na to, že budete hrát a zpívat právě o Dášách Novákových a Hlásných Třebáních?

Prostě jsem se snažil dělat takové texty, které by se hodily ke starému veselému jazzu. Tedy texty veselé, odpočinkové, nic neřešící.

A co všudypřítomná cenzura, hledala mezi řádky vašich písniček? Jak se vám podařilo protlačit “yes”, “no” a “well” v době, kdy cokoliv anglické bylo dílo imperialismu?

Myslím si, že se v mnohých filmech a knihách pohled na normalizační léta trochu zkresluje. Léta sedmdesátá a osmdesátá už nebyla léta padesátá. Už se jednalo o určitý přechod k demokracii, komunisti dostali v osmašedesátém roce přes prsty a už si tolik nedovolovali. Pronásledovali hlavně jiné komunisty, kteří jim pod záminkou boje za lepší socialismus šli po korytech. Slova “yes”, “no” a “well” jim rozhodně nevadily. Dokonce jim už ani nevadily protistátní anekdoty, za které jste v období pravého komunismu v padesátých létech mohli skončit také na šibenici. Komunisti nás v lásce neměli, radši by od nás asi slyšeli písně o pionýrech, o budování a o soudruhu Gottwaldovi, ale nechali nás na pokoji, měli jiné starosti: jak se co nejdéle udržet u moci a jak se ve svých funkcích co nejvíc napakovat. Už se asi podvědomě připravovali na tržní prostředí – a jak dneska mnohde vidíme, vyplatilo se jim to.

Neměli jste tedy ani problémy s tím, když jste hráli nějakého amerického autora, i když s českým textem.

Myslím, že dneska jsou větší problémy, protože se vyžaduje souhlas autora, tehdy byla větší potíž to, že cizí autory nechtěli hrát v rádiu kvůli placení tantiém. Ale převzaté písně Lízátko, Do hlavy ne a Slušně vychovaná nám vysílali dost.. Úmyslně jsem vybíral ty méně známé, přetextovávat When The Saints nebo Alexander‘s Ragtime Band by bylo dost nablblé.

Vystačil jste si po celou existenci Banjo Bandu s vlastní tvorbou?

Když mi bylo pětatřicet, písničky jsem doslova chrlil, ani jsme to s Banjo Bandem nestačili nahrávat (smích). Spíš jsem nevěděl, jak je všechny uplatnit. Psal jsem i pro Luďka Sobotu, Pepu Dvořáka nebo Dádu Patrasovou.

Proč jste tedy hráli i písničky jiných autorů, například Mravence v kredenci se Svěrákovým textem?

I když jsem chrlil, rád jsem občas kvůli změně a pestrosti otextoval melodii někoho jiného nebo nechal svou melodii otextovat jiným textařem. Nejvíc jsem spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem, vzniklo tenkrát asi čtrnáct mých písniček s jeho texty. Asi před dvěma lety jsme je se Zdeňkem dali dohromady a nahráli CD Mládek zpívá Svěráka a naopak.

V próze jsem volnější

Páchal jste na sobě při takovém množství nápadů a invence autocenzuru?

To ne, v tom fofru na nějakou autocenzuru ani nebyl čas. Písničky jsem často dělal v letu, kolikrát jsem je dodělával ještě v autě cestou do studia – do šuplíku jsem prakticky nikdy nepsal. Měli jsem tenkrát s Banjo Bandem spoustu zakázek od rozhlasu, televize a Pantonu, takže na šuplík nikdy nedošlo. Po čase jsem ale zjistil, že mě psaní písniček přestává bavit a tak jsem pověsil písničkařinu na hřebíček. Také jsem se začal obávat, že jsem už vyčerpal všechna témata a že bych se začal opakovat.

A píšete dnes nové písničky?

Už nemám potřebu dělat něco nového, mám pocit, že nádoba přetekla (smích). Dneska mě víc baví psát scénky a monology pro komiky našeho divadla, snažím se o fejetony, humoristické knížky, povídky. Cítím se v téhle oblasti volnější, v písničkách jsem se už vyčerpal a tak abych vymyslel ještě nějakou legraci, musel jsem se z těch pitomých melodií, harmonií a rytmů vymanit. Tím nechci říct, že bych ještě dneska sem tam nějakou tu odrhovačku nespáchal.

Píšete prózu stejně pilně jako písničky?

Poslední dobou se toho nashromáždilo docela dost. Vyšel mi humoristický román KalendaMeron, připravuje se sbírka mých fejetonů, které jsem psal pro Český deník. Hodně lidí moje fejetony pobouřily a já doufám, že když budou vcelku v jedné sbírce, budou spíš pochopeny. Že se jedna o fikci a že jsem se v každém fejetonu stylizoval do nějakého druhu pitomce. Hodně lidí na mé fejetony nalítlo a uvěřilo, že jsem rasista, komunista, úchyl, militarista, asociál, vandal a čuně, které se vůbec nemyje. Mě to moc mrzí. No a pak se připravuje k vydání knížka veršovaných příběhů Night club na kraji města, také už pracuju na detektivce Zase vedle aneb Mordy v high society.

Které z mnoha alb Banjo Bandu je podle vás nejlepší?

Nejlepší bylo vždycky to poslední (smích). Za nejúspěšnější považuju první dvě, z nich se uchytily skoro všechny písničky, i když to je asi taky tím, že hudební redaktoři vybírali k vysílání hlavně ty z prvních dvou desek.

A názvy prvního a druhého alba vznikly společně? Plánoval jste druhou desku pojmenovat Nashledanou, když se první jmenovala Dobrý den?

Já myslel, že budou maximálně dvě, že nám další už nenahrají a tak jsem se pro jistotu rozloučil (smích).

Co říkáte na styl, který vašim písničkám dal Děda Mládek Illegal Band?

Nezdržují se zbytečně swingovými sóly a složitými aranžemi, jdou přímo k věci. Nasazují do boje to nejúdernější: Texty, dravá tempa, show. My jsme tehdá měli přístup úplně opačný – texty, zpěv a show nám dopomáhaly k tomu, abychom mohli hrát dixieland a sólovat. Písničky jsem začal psát a zpívat proto, aby nás publikum vzalo na vědomí. Illegal Band to ale dělá dobře, jejich frontman Mersi umí fantasticky scatovat, na vlastní oči jsem viděl, jak dokáže rozvařit lidi. Ale je fakt, že nám užírají kšefty.

Leckdo vám mohl závidět vaše angažmá v televizi. Co vás vedlo k tomu, abyste to přijal?

Jako amatér si můžete vybírat, můžete odmítat, můžete si hrát na čistého a hrdého umělce. Když jste profesionál, musíte se řídit zákonem nabídky a poptávky.

Neobával jste se toho, že jak vlezete do “bedny”, ztratíte u salonních intelektuálů kredit a stanete se jen dalším z řady televizních bavičů? Nebo vás právě tohle lákalo?

Co jsou to salonní intelektuálové? Za první republiky byli salonní komunisté. To byli ti, co oblbovali lidi socialismem tak dlouho, až tady pak čtyřicet let byl. Ale co jsou to salonní intelektuálové, to nevím. Jak vypadají? Ale asi máte na mysli tu skupinu lidí, která si na intelektuály jen hraje a neví že dobrá legrace je ta, na kterou se lidi smějí, a blbá ta, na kterou jen uznale pokyvují hlavami a tleskají. Spíš to cítí obráceně. Co lidi baví, to je pokleslé a co je nuda, to je umění. A mám pocit, že tihleti salonní intelektuálové píší skoro všechny kritiky na zábavu. Ale Rejžka na mysli nemám, ten má většinou pravdu. I když je to zloprcek a baví ho všechno zdrbat za každou cenu.

Guitariano - poznaná nutnost

Podobně, jako jste “vynalezl” repertoár Banjo Bandu, přišel jste s antiperspektivou a nejnověji i s guitarianem – spojením kytary a keyboardu. Máte vnitřní pnutí neustále něco vymýšlet, něco, co tady ještě nebylo?

Nemám potřebu neustále něco vymýšlet. Antiperspektiva mě napadla při mém amatérském malování náhodou, jednalo se jen o žert a i když v tomto stylu dodnes pokračuju, za nic víc svou antiperspektivu nepovažuju. A guitariano jsem vymyslel z “poznané nutnosti”. Jako kočovný muzikant se často dostanu do situace, kdy si musím na pódiu poradit sám bez kapely. Vždycky mě v takových případech k smrti štvalo, že jen s kytarou nebo s banjem nikdy nedosáhnu tak plného harmonického doprovodu jako písničkáři, kteří hrají na piáno nebo pianový keyboard, a tak jsem si musel sám pro sebe něco takového vymyslet.

A americký patent na guitariano je také váš?

Jsem sice majitel amerického i evropského patentu na guitariano, ale nikdy by se nevyrábělo, nebýt desetileté vývojové práce takových odborníků, jako jsou inženýři David a Zdeněk Převorovští nebo dr. Viktor Plaček. A také nebýt švýcarsko-rakousko-české firmy Aki Elektronic a firmy Strunal Luby, které se s firmou Guitariano na výrobě podílejí.

Není škoda, že se ztratí ten tradiční dixielandový zvuk, improvizace, atmosféra? To je jako kdybyste říkal, že když někdo hraje v hospodě na tahací harmoniku, je škoda, že nehraje celá dechovka. A co se improvizace týče, neznám po pianovém keyboardu nástroj, na který by se lépe cvičila improvizace. Během prvního chorusu si nahrajete harmonii, uložíte ji a pak už se vám harmonický základ opakuje a můžete se soustředit na hru levou rukou na krku. Jako když vás neustále doprovází kapela – a navíc bez hloupých poznámek a posměšků.

Přineslo sestrojení guitariana nějaký impuls k novým nahrávkám?

U firmy Wuka vyšla po dlouhé době série třinácti úplně nových písniček, které naše posluchače asi trochu zaskočí. CD se jmenuje Ruské hity v country & western hávu a nahráli jsme ho s harmonikářem Tomášem Linkou a houslistou Františkem Kacafírkem jako trio Guitariano Trappers.

Ruské hity? To je trochu změna proti dixielandu a swingu.

To jsou opravdu známé písně, jako třeba Kalinka, Pochod rudých námořníků nebo Ej uchněm, ovšem s trampskými texty a jinak zaranžované. Mladí je neznají, vůbec nepoznají, že to jsou ruské a často provařené komunistické písně. Považují je za nádherné country hity a diví se, že je neznají. Nahrát ruské revoluční hity jako country mi připadala být dobrá recese, ale ještě jsem měl k tomuto CD jeden důvod. Opravdu si myslím, že melodie těchto ruských písní jsou neuvěřitelné hudební skvosty, jak po melodické, tak i po harmonické stránce. Třeba jim tohle album prodlouží v České republice život.

Předpokládám, že vedle zmíněných ruských písní vám vycházejí hlavně reedice a výběry z velkého bohatství písniček.

Ano, na reedice a výběry se teď zaměřujeme. Na albech Banjo Band story s čísly 1 a 2 nám loni a letos vyšla dohromady stovka našich nejznámějších písniček. Možná udělám v budoucnosti ještě pár výběrů z pozdější doby a s Guitariano Trappers bych taky ještě rád přetočil desku Řeky, kterou jsem nahrál skoro před patnácti lety se Zelenáči Mirka Hoffmanna. Naše poměrně nové album Ňu ňu ňu mělo trochu zahrát na vlasteneckou strunku našich krajanů v USA a Kanadě, pro které jsme ho původně nahráli. Proto jsme tam vedle našich nejznámějších písniček zařadili také takové cajdáky jako Zlatá Praha nebo Nad Sázavou. Firmu BMS zřejmě zaujalo právě to, že u těchto nových nahrávek chybí dixieland a že jsem ho celé nahrál sám na guitariano – a rozhodla se je vydat v tomto neobvyklém provedení i v Česku.

Banjo Band pořád hlavní

Když teď máte Guitariano Trappers a jste schopen hrát vlastně i sám, znamená to, že klasický Banjo Band už tolik nehraje?

Kdepak, Banjo Band je pořád hlavní. Na guitariano hraju jen s malou zájezdovou “Mini čundrcountry show”. Banjo Band držíme pořád v našem starém zlatém složení – s Ivo Pešákem, trumpetistou Markem, tubistou Dědinou, valchistou Mrázkem a dalšími.

To je úctyhodná stálost sestavy.

Rád hraju pořád s těmi samými muzikanty, každá změna by se projevila ve zvuku. Když někde vystoupíme, měli bychom znít jako ten Banjo Band, který mají lidi v uších ze starých desek.

Když se hraje přes tři desítky let, už se asi omele i Jožin z bažin. Co děláte pro to, aby to i dneska znělo se stejným nadšením jako v 70. letech?

Dodneška nás všechny muzika baví. Možná je to tím, že se snažíme hrát vždycky trochu jinak, improvizovat, a pak nám je jedno, jaké je základní téma. Luis Armstrongovi bylo také fuk, že pořád hraje těch samých třicet skladeb. Co měl dělat, když je publikum vždycky chtělo!

Pamatuju si, že jste před lety hráli na velkém festivalu v Trutnově. Byla to spíš výjimka, nebo objíždíte velké festivaly?

Na velké rockové festivaly jezdíme pravidelně, každé léto to je asi tak pět akcí. Dokonce často hrajeme úplně na závěr festivalů. Je zajímavé, že je o nás větší zájem na rockových festivalech než na countryových, countryové publikum je asi ortodoxnější a má hlad hlavně po svých countryových a trampských hvězdách. My jsme asi pro ně trochu mimo krabičku.

Ivan Mládek (www.ivanmladek.cz)
1942 narodil se v Praze
1966 zakládá Banjo Band
1968–1970 člen skupiny White Stars
1976 vydáním prvního LP začíná velmi úspěšnou sérii nahrávek Banjo Bandu
1993 v TV NOVA má vlastní pořad Čundrcountry show
2006 úspěšně se završuje desetiletý vývoj nástroje guitariano

Diskografie
LP:
Dobrý den! Panton 1976
Nashledanou! Panton 1977
Ej, Mlhošu, Mlhošu! Panton 1979
I. Mládek uvádí L. Sobotu Panton 1979
Přeposlední leč Panton 1980
Guten Tag! Panton 1981
Úterý Panton 1981
I. Mládek zase uvádí L. Sobotu Panton 1982
Moje rodina Panton 1983
Banjo z pytle ven! Panton 1985
Potůčku, nebublej! Panton 1986
Ta country česká Multisonic 1989

CD:
Ta country česká Multisonic 1991
The Best Of Banjo Band I. Panton 1992
The Best Of banjo Band II. Panton 1993
Vykopávky Multisonic 1993
Řeky (se skupinou Zelenáči) EMG 1993
Pohádky a jiné povídačky (mluvené slovo) Monitor 1994
V hospodě u šesti trampů BaM Music 1994
Písničky Čundrcountry show I BaM Music 1994
Písničky Čundrcountry show II. BaM Music 1995
Dobrý den! (+6x bonus) Bonton 1996
Písničky na chatu Bonton 1998
Nashledanou! (+6x bonus) Bonton 1999
Sweet Sue (mluvené slovo Lenka Plačková) Fonia 2000
Anekdoty do 1. i 4. cenové skupiny
Písně o lásce a pravdě BaM Music 2000
Do hlavy ne! Radio servis 2001
Proč mě ženy nemaj rády Warner Music 2002
... a vo tom to je! D. J. World 2002
60 nej Sony Music 2003
Mládek zpívá Svěráka a naopak Universal 2004
U. S. Evergreeny Popron 2006
Banjo Band story 1 Supraphon 2006
Ruské hity v country & western hávu BMS 2007
Ňu ňu ňu, BMS 2007
Banjo Band story 2 Supraphon 2007
Rovněž je autorem humoristických knih a obrazů malovaných ve vlastním stylu antiperspektivy.

Honza Hučín
Folk & Country 2/2008
zpět na seznam rozhovorů

HOME

  
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 
Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.