Jiný styl písničkaření  

Rozhovor s držitelem Krtka ze Zahrady 2010 Jiřím Mížou

Jiří Míža patří služebně i věkem mezi nejstarší pravidelné účastníky finále Zahrady písničkářů v Kuřimi. Připomínat, že tento přátelský solitér zpod Jeseníků hraje akustické blues, asi není třeba. Jistě už také víte, že na letošní Zahradě získal Krtka od redakce našeho časopisu. A také se k vám možná už donesla zpráva, že mistr zvuku Honza Friedl Mížovi věnoval nahrávací hodiny ve svém vyšebrodském AV Studiu, a že tak po několika demonahrávkách spatří světlo světa oficiální debut člověka, který na Zahradu přinesl – jak sám říká v následujícím rozhovoru – „jiný styl písničkaření“.

Jirko, jakou hudbu jsi poslouchal jako malý kluk?

V raném dětství to byly lidové písničky. Dědeček z matčiny strany měl rád rodinné oslavy. Později, to už jsme měli i televizi, jsem se od Chladila, Matušky a dalších podobných propracovával k české podobě country a bluegrassu v podání Greenhorns a Rangers. To mi bylo asi třináct a začal jsem chodit do skautského oddílu. Starší kluci hráli na kytary a to byl první impulz k tomu, abych se na tu kytaru učil hrát, a mohl tak zapadnout mezi ty starší.

Vím, že ses potom věnoval bluegrassu. Co konkrétně a s kým jsi hrál?

Díky své schopnosti zpívat vysoké tóny jsem vyhrál konkurz, který pořádala kapela Bohemia. Nebylo to až tak těžké, protože nikdo kromě mě tam nebyl. Jenže mé muzikantské ego dostalo pořádnou ránu, když jsem zjistil, že stejně staří – tedy sedmnáctiletí – kluci, umí hrát jako ti „borci“ z nahrávek. Hráli jsme Billa Monroea, Osborne Brothers, Earla Scrugsse v sestavě Petr Kursa (skvělý banjista), bratři Mladějovští, Vláďa Sýkora a Mirek Fojtík. Míru a mě potom propustili; mne proto, že jsem pořád neuměl moc hrát na kytaru. Vytvořili jsme tedy duo Míža–Fojtík, ale o rok později jsem už hrál na kontrabas v seskupení KMF – Kursa, Míža, Fojtík. Tady se míchaly styly ve velkém, ale hráli jsme hlavně vlastní skladby. To bylo v letech 1976–1981, ale z toho jsem dva roky strávil na vojně.

Říkáš, že styly se míchaly ve velkém. Jak ses tedy konkrétně dostal k blues?

Blues jsme samozřejmě tenkrát v kapelách hráli, ale dnes vím, že to nebylo ono. Opravdu k blues jsem se dostal až dost pozdě. Když jsem se v roce 1990 odstěhoval z Ostravy do Jeseníků, bylo pro mne tím prvním a posledním řemeslo. Živila mě keramika a vitráže. Kytara ležela pod postelí a větrala se jen v létě při návštěvách kamarádů. V roce 1998 se u nás doma objevil známý, který měl chuť založit bluesovou kapelu. Zahrál mi pár věcí a tím mě lapil. Kapela sice nevznikla, ale já jsem začal poslouchat blues v dílně při práci a za odměnu jsem si je zkoušel hrát. Na lopatky mě tehdy dostalo country blues a ragtime a drží mě dodnes.

Country blues a ragtime, to je především tradiční repertoár. Odkud tedy čerpáš?

Na začátku mého hraní blues byly opravdu převzaté věci, a to hlavně v instrumentální podobě, protože anglicky nezpívám. Když narostl můj pocit jistoty v hraní, začal jsem psát vlastní texty a skládat vlastní melodie. Inspiraci čerpám v celém spektru bluesové muziky, a tedy i od různých interpretů. Dnes, když dělám novou písničku, mám pocit, že jinak než bluesově to neumím.

Když píšeš vlastní bluesové texty na převzatou melodii, snažíš se vystihnout původní smysl, nebo píšeš spíše o sobě?

Nevím, jestli je to shoda náhod, ale těch málo převzatých věcí, které dnes hraji, jsem textoval pomocí letmého překladu a nějak sedí i do mého života. Platí tedy obojí. Ale případů, že bych psal přímo o sobě, moc není.

Spolupracuješ také s olomouckým textařem Ondřejem Bláhou. Čím tě jeho texty zaujaly?

Hned napoprvé se mi Ondřej coby textař zalíbil svým jemným humorem, řemeslným zpracováním svých textů a šířkou témat. Tehdy byl ještě student a dnes už vyučuje na katedře bohemistiky v Olomouci. Na mou žádost mi poslal pár textů, které mi sedly jak lidským, tak i hudebním způsobem, navzdory tomu, že nás dělí jedna generace.

Co si sám v současné době rád poslechneš? Je to především blues?

Blues je pochopitelně na prvním místě. Vydržím je poslouchat hodně hodin za sebou. V autě mám pak například Dylana, Tracy Chapman, Bruce Springsteena. Když nespěchám, je skvělá i klasika. A vedle rocku nebo jazzu si poslechnu i některé ulítlé muzikanty, kteří za svou přednost považují neumětelství na nástroj. Záběr mám široký a rozdíly jsou jen v čase, který poslechu jednotlivých žánrů věnuji. Mám rád melodičnost i virtuozitu a vychutnám si i pěkný hlas.

A co konkrétně tě fascinuje na blues?

Neumím to dobře popsat – je to jak v celku, tak i v jednotlivostech. Blues je postaveno tak, aby se dalo „snadno hrát“: jednoduchá harmonie, obvyklých dvanáct taktů… Baví mě, jak koresponduje text s muzikou. Ale i to, že jej můžu zahrát pokaždé jinak. A celková atmosféra. Nejvíc na blues asi miluju to, že mě odnáší do jiného světa.

Ty ovšem nevycházíš jen z klasického amerického blues. Na jedné tvé nahrávce mě zaujala úprava písně Jiřího Suchého Blues pro tebe. Jak tvoje verze vznikla?

Kdysi jsem si koupil knížku s pěti skladbami Lonnieho Johnsona v notách. Bylo u ní CD, na kterém byla jedna skladba velmi podobná této písničce: Harmonie jakž takž seděla, ale zpívat se to nedalo, a tak došlo na upravování. Chtěl jsem to zpívat česky a hrát přitom jako Lonnie Johnson, což byl mimochodem mimořádný kytarista s velmi osobitým zvukem. I proto jeho skladby hraji většinou jen tak pro sebe. A to, co od něj umím, používám jako etudy ke cvičení. Ta skladba mi tedy pomohla zlepšit techniku hry na kytaru.

Už ani nespočítám, kolikrát ses objevil ve finále Zahrady písničkářů v Kuřimi. Vzpomeneš si, jakou jsi měl motivaci, když ses do Konkursu hlásil poprvé?

Hledal jsem cestu k dalšímu publiku a také konfrontaci s jinými osamocenými muzikanty. A chtěl jsem ukázat jiný styl písničkaření.   

Máš k někomu z písničkářů, se kterými se potkáváš v Kuřimi, blízko – ať už lidsky, nebo tvorbou?

Tvorbou asi ani ne, avšak klábosí se mi dobře ve trojici Míža, Sova, Slamák, ale i s dalšími. Mám mezi muzikanty poměrně dost kamarádů, se kterými dáme řeč. Nemám komunikační problémy a snad mám i moudrost let, a tak vím, kdy hlavou kývat a kdy kroutit, i když se bavím s novými tvářemi.

Letos jsi na Zahradě dostal Krtka od pořadatelů festivalu, tedy od redakce časopisu FOLK. Co to pro tebe znamená?

Neumím říct, jak moc to pro mě znamená, protože nemám žádný mustr, podle kterého bych srovnával. Každopádně byla-li mi tato cena přiznána z důvodů mého trvale dobrého hraní, tak mě velmi těší, že někdo si dal práci, aby sledoval, co a jak dělám. Z ohlasu diváků a kamarádů muzikantů mám pocit, že z toho měli snad větší radost něž já. V projevech citů jsem jako ti Angličané. Tam, kde jiní mluví v superlativech, já říkám: „No dobrý.“ Ale radost mám, to ano, jen si nechávám rezervu.

Od Honzy Friedla z AV Studia jsi dostal nabídku k natočení alba. To ti udělalo radost? A jak nabídky využiješ?

Lehká euforie z radosti byla určitě. Domluvili jsme se na pozdní podzim, prý až porostou houby. Je fakt, že doma to mám na houby asi sto metrů, ale na houbách v jižních Čechách, během natáčení ve studiu, jsem ještě nebyl. Chtěl bych tam zvěčnit a zachovat budoucím generacím snad deset či tucet písniček. Zatím jsem fakticky nic oficiálně nevydal a jelikož mám repertoár na více než tři hodiny hraní, neměl by být problém něco vybrat. Když to bude dobré, pustím to do světa.

Vystupoval jsi také na mezinárodním bluesovém festivalu Blues Alive. Můžeš jej porovnat se Zahradou?

Množství diváků je rozdíl markantní, a to ve prospěch Zahrady. Světovostí účinkujících vede Blues Alive. Poměr profesionálů k „amatérům“ je na Blues Alive vyšší a také to tam lépe plyne, pokud jde o nástupy kapel. Je to tím, že jsou zde zvukové zkoušky před začátkem hraní, a tak se kapely potom jen přidrátují, brnknou a už to jede. Divák Blues Alive může korzovat a všude slyší muziku: jde k baru, do restaurace, do předsálí kulturního domu. Nedovedu představit na Zahradě, že se o pauze zvedá pět, šest tisíc lidí a všichni  si jdou něco koupit. Zahrada zase nespecializovanému posluchači nabízí mnohem víc možností k poslechu díky šířce své dramaturgie. Takže kdo chce slyšet blues, jede do Šumperka, jiný na něco jiného zase do Náměšti.

Blues jsi hrál i při výchovných koncertech na školách. Věnuješ se tomu ještě?

Věnoval bych se tomu rád dál. Jenže agentura, která mi tyto koncerty zajišťovala, skončila. Zatím poslední výchovný koncert jsem odehrál na střední škole v Uničově. Povídání o vzniku blues jsem se snažil krátit na minimum, aby bylo víc času na muziku, ale vázaly se k tomu ukázky jednotlivých stylů, po kterých přišlo samotné hraní. Někdy jsem se i dost potil, aby zvláště žáci na učňovských školách sundali dobrovolně sluchátka z přehrávačů a poslouchali mne. Ale vítězil jsem. (Podobné je to někdy i v hospodě, kdy postupně ruch hostů utichá a poslouchají.)

A co žáky na blues nejvíc zajímalo?

Myslím, že mnozí zjistili, že existuje i něco jiného v hudbě, než to, co měli v přehrávačích nebo co znali z diskoték. Jenže když si vzpomenu na svá žákovská léta, tak přestože Ilja Hurník byl skvělý, nás nejvíc zajímalo, kolik minut z následující matiky se nebudeme muset učit, a tak jsme tleskali o přídavek jako diví. Obávám se, že děcka jsou pořád stejná.

  
Už jsi zmínil, že ses věnoval keramice. Mají keramika a hudba pro tebe něco společného, nebo jsi je vždy odděloval?

Musel jsem se naučit je oddělovat, což mi chvíli trvalo. Když jsem si chtěl zdřímnout, lítaly mi hlavou lítaly myšlenky a míchaly se. Nebyl to žádný velký problém, ale zjistil jsem, že když se naučím přehazovat výhybky, tak se mi nápady lépe a snáz třídí. Nikdy jsem se ani nepokládal za umělce, v keramice i sklu jsem se považoval jen za uměleckého řemeslníka. Dělal jsem sice i fajnové práce, ale živilo mě řemeslo. V hudbě jsem víc za kumštýře, ale možná je to jen tím, že v muzikantském řemeslu víc vystupují emoce. Společná je určitě píle na cestě za cílem.

Více informací o Jiřím Mížovi najdete na webu www.jirimiza.cz.

Milan Tesař (Radio Proglas)
foto: Miloš Truhlář
Folk 1/2011

HOME