Ztracený podzim (a diktafon)

Dlouho jsem byl zastáncem angličtiny. Na desce Meditace (Panton, 1970, pozn. aut.), kterou jsme nahráli s Blue Effectem, byla čeština s angličtinou ještě půl na půl. Jenže pak přišel zákaz točit v angličtině. Začali jsme tedy hledat někoho, kdo by psal dobré texty. Hynek Žalčík (publicista a dramaturg, … 2005, pozn. aut.) tehdy přišel s geniálním nápadem oslovit Josefa Kainara. Ten už měl v té době za sebou textařskou práci pro Michala Prokopa (album Město Er, Supraphon, 1971, pozn. aut.). Kainar, jak jsem musel uznat, byl geniální básník, odhlédnu-li od jeho politicky tendenční tvorby. Jeho přebásnění některých amerických hitu jsou úžasná. Tak jsme se sebrali a jeli za ním na Dobříš. Kainar byl naší muzikou nadšený – konec konců sám byl skvělý muzikant, kytarista inklinující k jazzu.

Právě že vůbec ne. Napsal si vždycky zpěvovou linku a k ní psal rovnou text. Většinou z první, bez škrtanců. U druhé várky textů jsem ho podezříval, že ji napsal v noci před naším setkáním, protože na něm vypadal vážně příšerně. A nebylo to alkoholem, ten tehdy nesměl (směje se). Pak už jsem v tomto trendu pokračoval. Vybíral jsem si zajímavé texty nebo básně, třeba od Vládi Merty, Jirky Dědečka nebo Honzy Buriana. Byl jsem infikovaný folkovým sdružením Šafrán – nevím, jestli si na něj pamatujete…

Šafrán pro mě byl úplným zjevením. Byl jsem vyvedený z míry, že mě mohlo něco tolik oslovit i v češtině. Díky inspiraci Šafránbem a Kainarem jsem si říkal – proč bych zpíval blbosti, když můžu zpívat dobré texty od srdce. Z té cesty jsem pak už neuhnul.

Ty masové věci… Mě odrazovaly už první máje (směje se)! Ale my jsme přece měli velké návštěvy. Nicméně – já jsem takhle nikdy nepřemýšlel. Udělal jsem velkou životní zkušenost, když jsem jezdil s orchestrem Karla Duby. To byli výborní muzikanti. Byla to ale estráda, kdy se hrálo za každou cenu “to, co se bude líbit”. Nebylo mi to po srsti, já chtěl dělat to, co mě baví. A myslím, že je to dobrá cesta.

Já vím, že se spousta věcí dělá kvůli penězům. Jsou i muzikanti, kteří takovou hudbu dělají skvěle – Michael Jackson nebo u nás Karel Gott. To je líbivá hudba. Uznávám je jako profíky, ale doma jejich hudbu nemám. Nepotřebuji ji k životu.

Tomu říkáme ČDG – Čunderground. Vznikl s Vláďou Mertou, Honzou Hrubým a s Padrůňkem (Vladimír Padrůněk, … 1991, baskytarista, působil mimo jiné v Etc.., Jazz Q a dalších skupinách, pozn. aut.) v době, kdy Etc… nemělo dost hraní. Šafrán nás přivinul na svou hruď a umožnil nám několik koncertů v klubu v Čáslavské. Pak jsme začali jezdit i sami. Obsazení se časem smrsklo na trio – Vláďa Merta, Honza Hrubý a já. Odskakovali jsme si od bigbítu k improvizovanému hraní písniček. Když mě pak po mém zákazu zase povolili, směl jsem jezdit jen s malou partou. To bylo s Vaškem Veselým a Olinem Nejezchlebou. Obsazení se pak různě měnilo a dnešní podoba “Čuďáku” je volná. Někdy jezdíme jen s Radimem, někdy s Olinem a s Pavlem Skálou, někdy s naším kytaristou Petrem Pokorným… Teď budeme zase hrát s Radimem a s Honzou Hrubým. Je to pro mě hudebně barevná záležitost.

Blbá. Bylo to docela drama. Dozvěděl jsem se, že můj zákaz má trvat až do úplného zapomenutí. Nakonec to byly dva roky. Finančně jsem sice nestrádal – díky tomu, že jsme před tím natočili nějaké desky. Až na konci druhého roku to bylo horší. Jenže jsem nic nedělal, muzika se do šuplíku moc dělat nedá. Měl jsem tedy takové dekadentnější období.

To v té době už nebylo tak jednoduché. Ale nepřemýšlel. Pořád jsem si říkal – ať jdou oni. Nakonec se to stalo, ale tehdy to bylo jen zbožné přání, v jehož uskutečnění jsme snad ani nedoufali. Byl tu tehdy takový pracovní tábor.

Ze začátku se překonávám, protože na tom zdravotně nejsem tak, jak by bylo pro zpěváka dobré. Po prvních dvou, třech písních “naskočím” a pak už je to prožitek a adrenalin. Když se pak s publikem naladíme na stejnou vlnu, je to senzace a euforie. Pak říkám, že má smysl, abych to svoje zdraví přemlouval.

Základ kapely je víceméně stejný. Občas se jako v každé rodině vztahy trochu napnou. V jednu chvíli jsme hrávali až dvacet koncertů měsíčně, což s sebou přinášelo některá malá dramata. Nicméně když jsme třeba hledali náhradu za Honzu Hrubého, přišel s tipem náš manažer Šimon Kotek, sám výborný muzikant. Tak k nám přišel houslista Vláďa Pavlíček.

To teda není (směje se). Já to takhle nemám. Každou desku prožívám, když se tvoří. Třeba Umlkly stroje jsme točili dva roky – samozřejmě ne v kuse. Chtěli jsme nahrávat v nejúžasnějším psychickém i fyzickém rozpoložení, což se nám ne vždy dařilo. Ale nemám nejoblíbenější desku – třeba i proto, že naše desky zpětně neposlouchám. Nejoblíbenější moje deska je vždycky ta aktuální, takže teď je to ztracený podzim.

Proč ten název “Ztracený podzim”?

Podle jedné písně, její text napsal neznámý básník Emil Bok. Jeden redaktor z Brna mi poslal jeho sbírku, z níž jsem byl nadšený. V březnu mi bude 64 let, a jako čerstvému důchodci se mi ten text líbil. Text pro stárnoucího chlapa.

Od začátku jsem ji chtěl točit tak trochu folkově. Nakonec jsem ale stejně požádal Jirku Veselého a Pavla Skálu, aby mi pomohli s produkcí. Nakonec jsme přizvali i zbytek Etc… - a za jedno odpoledne jsme měli základ desky nazkoušený.

Mě to nenapadlo, protože hraju na kytaru docela blbě, jednoduše. Ale párkrát se mi to přihodilo. Jednou jsem musel jet sám do Kutné Hory, protože zrovna nikdo nemohl jet se mnou. Hrál jsem hodinu na náměstí. Běhal mi mráz po zádech – nejsem zrovna bavič. Tak jsem zpíval a sketoval melodie “důa, důa” a lidi mi docela dost tleskali. Jenže mě to takhle nebaví – mám rád tu instrumentaci okolo. Proto nerad jezdím sám – vlastně skoro vůbec.

Spíš folk-rockovým. Ale tyhle styly – co to vlastně je? Mně je to trošku jedno.

To ne (směje se). My jsme spolu už dlouho, ať už s Jirkou Veselým, Pavlem Skálou nebo Olinem. Teď se k nám vrátil Kulich – Petr Pokorný, s nímž jsme začínali. Jsou to vyzrálí muzikanti a mě nenapadá, proč bych měl měnit sestavu. Zrovna Jirka Veselý má heslo, že muzikant má sloužit písni – ukažte mi muzikanta, který to opravdu dělá. Kluci se dokáží přesně trefit do nálady našich písní, což je úžasné. Není tedy sebemenší důvod pro změnu. Vítězná sestava se nemění!

Petr Sedláček
foto: Ivan Prokop
Folk 4/2011

Slíbil jsem Vladimírovi, že napíšu svůj dojem z poslední desky “Poslední podzim”. Jenže… Jak ji tak poslouchám, dokážu napsat jediné: Je skvělá. A nejlepším způsobem, jak zjistit podrobnosti, je její koupě. Získáte krásnou desku v krásném obalu. Já ji rozhodně doporučuji.