Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Neslibuji, že už nic neprovedu

S Bohdanem Mikoláškem o nebeských souvislostech, českých buchtách a písni Ticho jako životním údělu

Loni v prosinci oslavil 60. narozeniny písničkář Bohdan Mikolášek, výrazná postava českého písničkářského folku 60. a 70. let. Kromě jiného se koncem loňského a začátkem tohoto roku zúčastnil dvou významných pražských koncertů, o kterých se dočtete dále v textu.  Při těchto příležitostech jsem se s Bohdanem Mikoláškem několikrát sešel a vedli jsme rozhovor v jeho smíchovském bytě – překrásném půdním prostoru, kam se mu vejde nejen křídlo, ale i varhanní píšťalový pozitiv. Rozhovor nám moc nešel: Bohdan se mi zdál hodně plachý, nedůvěřivý, bolavý. Nahrál jsem mraky slov, ale neměl jsem se v jejich skrumážích často čeho chytit. Tak jsem se rozhodl, že dobrovolně udělám to, k čemu se zpravidla nenechávám donutit ani pod tlakem: odpovědi nechť si Bohdan v klidu napíše a pošle mi je. To co vám předkládám, je výsledek  kombinace textů vzniklých ve virtuální emailové komunikaci a osobního setkání při několika přátelských návštěvách a mnoha slov a atmosfér, které reportážní magnetofon zachytit nedokázal.

Vynález folku na Pardubicku

Technické místo mého narození je sice porodnice v Praze 6, ale naše domácnost byla tehdy v Zásmukách u Kolína, rodišti Františka Kmocha, a z tlampačů místního rozhlasu se před “hlásáním” ozývalo coby znělka Sil jsem proso na souvrati. Já jsem - nemaje svůj tlampač - často vylézal na vysokou jabloň odrůdy koženáč  - a z výšky a do dálky zpíval Sedí sokol na javori. Pak jsme se stěhovali někam na čerstvý vzduch: tatínka uštvala padesátá léta a málem dorazila tuberkulóza. Takže po dětství na Kolínsku jsem prožil své chlapectví v krásné přírodě Českomoravské vrchoviny, v Pusté Rybné. Přes veškerou zapomenutost toho kraje, měl jsem opět nablízku hudební souvislost, na kterou jsem hrdý. V nedaleké Poličce, kam jsem jednou týdně jezdil do hudební školy, se narodil Bohuslav Martinů. Kytara žádná na dosah stále nebyla. Hrál jsem v hudebce na housle, později klavír, cello, klarinet. Můj první drnkací nástroj, když jsme se z Vysočiny přestěhovali na Pardubicko, bylo čtyřstrunné tenorové banjo. S klarinetem v rukou jsem ještě v deváté třídě řídil vlastní taneční orchestr” se saxofony, trumpetami… Potom ale náhle v dějinách světa nastalo další jednání a vylíhl se rock and roll, twist, Beatles, a tak bylo vzápětí o kytaru postaráno. Snímače, baskytaru, zesilovače jsem si musel vyrábět sám, ale najednou jsme - tři bratři - měli vlastní bigbeat a vlastní písničky na sebe nedaly čekat. S elektrickou kytarou v ruce - ale jako jediný s vlastní písničkou - jsem byl druhý v celostátním televizním projektu Talent 67. Pokračovat vážně míněno s rockovou kapelou by ale vyžadovalo mít prostředky na skutečnou aparaturu. Jako vtipnou náhražku jsme vedle kytary akustické vzali violoncello a zobcovou flétnu a najednou jsme za Pardubicko vynalezli to, čemu se ve světě postupně začalo říkat folk. A tak mě bylo možno slyšet jen s akustickou kytarou - to jsem si ještě předsevzal se pustit do hraní na kytaru dvanáctistrunnou - a stal jsem se konečně “tím českým písničkářem”.  Mezitím jsem se coby student dostal na podzim 1968 do Prahy. Na prkna divadla Semafor jsem vplul náhodou, i když s kalibrem ne malým - při prvním vystoupení tam měla premiéru pravě moje píseň Ticho o Janu Palachovi. Střídal jsem se tam v “Navštěvácích” s Karlem Krylem, Palečkem a Janíkem… Ty první folkové festivaly, Porty, České Krumlovy - ani nevím, jak jsem se tam ocitl… Měl jsem v podobnou dobu podobně kytaru v rukou a na jazyku vlastní písničku a možná podobně i něco na srdci.

Dvě Porty a právo přikazovat

Za píseň Ticho jsem byl zakázaný v roce 1972. Byla to škoda, protože to bylo půl roku po nastartování provozu “na volné noze”. Byl jsem jaksi automaticky při zakládání Šafránu a dokonce jsem byl i členem “Country blues bandu já ne, já ne, to ty, to ty" s Hutkou, Třešňákem, Kalandrou a Jeřábkem. Po Praze se začaly ustalovat různé scény, kam jsem zkrátka mohl dojít a dohovořit termín. A najednou zákaz. Mnohým to připadalo nepředstavitelné a kolegům, do konfrontace se aktivně ženoucím, dokonce “nespravedlivé”: o to víc to fungovalo. Aparát si dal práci napsat moje jméno do černého seznamu pro oficiální pořadatele a nejzazší rozhlasová studia. Sdružení Šafrán, jak to Jiří Pallas držel provozně v rukou, měla být i organizačně ekonomická záležitost, a tak bylo jasné, že nic proti mně, ale na použitelnost to nevypadá. To, že by takové sdružení písničkářů vymýšlelo, jak jednomu z kolegů pomoct... nikoho jaksi náhodou nenapadlo.  Jediný člověk, který aktivně vymýšlel, jak zákaz zvrátit, byl člověk v tomhle oboru proslulý, a to negativně. Jaroslav Maxmilián Navrátil byl tím úředníkem, který reguloval a prováděl opatření a zákazy tak, jak si to Strana přála, i když sám ve Straně nebyl. Taktéž můj zákaz mu přišel na stůl – a on postupně objevil cestu, jejímž výsledkem bylo povolení zúčastnit se Porty 74. Jenže jako Skupina bratří Mikoláškových jsme se po zákazu prakticky rozpustili, a když se na mě v roce 1973 obrátil mladistvý Michael Kocáb, že musím udělat kapelu, tak jsem se mu vysmál - na co kapelu, když nemůžeme vystupovat. Naše první veřejné vystoupení bylo v Praze v kostele U Martina ve Zdi - Michael hrál na varhany, na housle Miroslav Jirounek a já se při tom ženil. S novou skupinou jsme opravdu začali cvičit. Já s kytarou či u klavíru, Michal klavír (či bicí, když jsem u piána byl já), z Bratrů zbyl jen Blahoslav u baskytary, či violoncella (později ho nahradil Miloš Lešikar) a na bicí dnešní filharmonik, bratr Daniel Mikolášek. K tomu na housle Miroslav Jirounek a na flétnu Vladimír Meier. Myslím, že to byly nejen písničky, ale i aranžmá (vždy napůl Michal/já), která tehdy porotu oslovila - jestli z toho jsou někde nějaké nahrávky, nevím. Mám ty dvě Porty v Praze na skříni - ale něco s nimi bylo nepřejícího. Jedna se nalomila hned ve Svitavách - do zákulisí se přátelsky přihnal kapelník spirituálové skupiny Berani Pavel Dvořáček a v rozrušení, že drží v rukou trofej, po které toužil sám, se s ní nevyhnul hraně stolu. Protože tři členové kapely měli trvalé bydliště ne v Praze, ale ve Středočeském kraji, tak jsme se jakoby spadlí s nebe přihlásili na kvalifikační zkoušky s legitimací výhry Porty tam, protože se proslýchalo, že na agentuře středočeské panuje méně politicky radioaktivní atmosféra. Ředitel agentury ve známých souvislostech politické kvalifikace řekl zcela otevřeně: pane Mikolášku, váš případ znám, zazpívejte nám ještě tu píseň Ticho. Pak bylo chvíli ticho a pan ředitel pravil: papíry vám dáme, všem, jen pan Mikolášek předloží nově vypracovaný repertoár - a můžete zase hrát. Předkládat takzvaný repertoár byla za normalizace zcela běžná disciplína a většina lidí se tím různě prošvejkovala. Našeho mladého houslistu nikdo do té doby nenaučil, že tak, jak si máme vybírat přátele, je třeba uvážit, koho si vybrat jako nepřítele - a kdy držet zobák.

Kde berete právo, přikazovat Bohdanovi, co má zpívat a co skládat!”
První odpověď pana ředitele byla na to, že byl - jak jsem se časem dozvěděl - zároveň major S
tB, řekl bych téměř otcovská.
Houslista Jirounek ale znovu opakoval: “Kde berete právo, přikazovat Bohdanovi, co má zpívat a co skládat!”
Pravidla hry znáte - vy jste přišli požádat o něco nás, ne my vás!”
Kde berete právo, přikazovat Bohdanovi, co má zpívat a co skládat!”
Třetí odpověď byla nejdřív tichá, mrazivý rázný pohyb paže směrem ke dveřím a pak jen nasrané zahřmění nad těmi idioty:
“A TEĎ VŠICHNI VYPADNĚTE!!!”

Paradox osudu jest to, že tahle story se na agentuře ještě po pěti letech stále tradovala, ale v té verzi, že ten pravdivý hlupák, který si to sám zpackal
, nebyl nějaký houslista, ale Bohdan Mikolášek.
Skoro, jak to psal Mistr Jan - milujte pravdu, hajte pravdu, bojujte za pravdu až do upálení - pokud možno někoho jiného.

Zpívající zvukař

A bylo na čas opět po skupině. Michal tvrdil, že mu zákaz nevadí  - ale začal flákat docházku na zkoušky, a když jsem si troufnul trvat na tom dát sólo flétně a ne jemu, a on ho přesto začal hrát, nezbylo mi než mu nabídnout vyloučení ze skupiny. Myslím, že se mu ulevilo... Bylo jasné, že jeho ambice přeskakují na atrakce s vlastním jazzovým triem, pak jazzrockový Výběr čekající na Výběr pavlíčko-punkový. Z vítězství na Portě zbylo povolení vystupovat na amatérské úrovni - coby zábavní soubor jsme udělali přehrávky pod záštitou Šroubáren v Libčicích - už ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, skupina vždy musela mít takzvaného “zřizovatele”. Bylo jen pár těch, kteří evidovali, co jsem dál dělal, co jsem při zaměstnání, coby dělník, coby elektroinženýrek všechno ještě stihnul. Střihnul jsem si zvukovou techniku na FAMU a když jsem objevil oázu alternativního vzdělávání na tzv. Lidové konzervatoři (dnes zvaná Ježkova), dal jsem si jednou skladbu a aranžování (Harry Macourek, Věroslav Neumann) a pak i dirigování (Karel Fiala).  Ve vlhkém suterainu jsem neustále budoval různá “nahrávací studia” a se skupinou, kterou jsem pro zamaskování mého jména nazval po čerstvé dceři – Adriana, jsme v amatérském, ale novátorském nadšení dávali do kupy dokonce řadu představení v Divadélku v Nerudovce - Písničky psané ve vlaku, Kvadratura kruhu, Úklid v Suterainu...  Civilní zaměstnání jsem pak vzdal a pod rouškou sound-inženýra jsem vplul opět do socialistického showbusinesu. Zvučil jsem tehdejší slavné elektrické Jazz Q Martina Kratochvíla, který mně na tenhle účel “sehnal papíry”. Zpíval jsem drze na začátku koncertů i několik písniček - ale bylo to publikum přeci jen mimo souvislosti. Přátelé odcházeli jedni za druhými za kopečky a my jsme si se ženou dali dvě záchranné brzdy - buď když Jana bude moct pracovat jako farářka, nebo když se podaří prolomit situaci s vydáním mého LP - zůstaneme. 
Nezůstali jsme.
Náhodou to klaplo se Švýcarskem, které tehdy již absolutně “nebralo” a byli jsme, myslím, z posledních, kdo tam dostal skutečný politický azyl...

Švýcarský varhaník a elektronik 

Při odchodu na Západ jsem si nedělal ambice, že trhnu trhem světového showbusinesu. Ve Švýcarsku se uživit jako písničkář dokáže, myslím, v současné době možná jeden, tomu říkají kabaretiér, a pak tam je jeden chansoniér. Písničkáři tam měli svoji dobu v 70. letech, a myslím na velmi dobré úrovni. Zaměstnání “hudebník” - Musiker - je ve Švýcarsku nejčastěji někdo, kdo na úrovni, ale přeci jen “hraje k jídlu”. Naše existence ve Švýcarsku, které, jak výše řečeno, v tu dobu potřebovalo spíš faráře nežli muzikanty, se ustálila na různých farách a kostelích. Samozřejmě bych se tam uživil i jako elektroinženýr - ale to jsem mohl zůstat v Praze a dělat zvukaře, či jako hudební elektrotechnik opravovat synthetizátory. Nebeské souvislosti mi ale dávaly větší smysl a tak po deseti letech, kdy jsem v Praze “živil rodinu” já, jsme to otočili - a já zázemím v “domácnosti” podporoval svoji ženu Janu, která coby farářka jest šikovná a lidé ji tam mají rádi. Jana kvůli mně farářku v Čechách dělat nemohla - diskrétně ji tehdy sdělili, že potřebný tzv. “státní souhlas” nedostane - že si měla rozmyslet, koho si bere...  To, že jsme získali po jednom měsíci po příchodu hned takové místo, měsíční plat a celou faru se zahradou coby střechu nad hlavou, byl samozřejmě zázrak - i to jak nás, jako celou rodinku domácí přijali. Snažili jsme se jim to vynahradit a pustili se do práce. Vedle kytary, které kostelno neuškodilo, postupně vznikl dokonce oficiální pracovní úvazek coby varhaník. Protože na většinu činností je tam třeba nejen něco umět, ale mít na to i patřičný diplom, doplnil jsem si vzdělání coby sbormistr a později i diplom coby varhaník. Ve zmíněných souvislostech života na faře jsem bez velkého rozmýšlení spontánně vplul i do oboru, kterému jsem se v Čechách nikdy přímo nevěnoval: myslím tím církevní hudbu. Tak vznikla i řada nových skladeb a písniček a vánočních či velikonočních projektů. Předminulý rok jsem řadu z toho vlastenecky sám po sobě přeložil z němčiny do češtiny a rychle použil nadšení dirigenta Prague Singers Stanislava Mistra a ledacos z toho natočil. Mé elektrotechnické zázemí jsem použil na vybudování nahrávacího studia, ale mimo pár spíše náhodných zakázek a projektů ho používám opět hlavně pro sebe. Na začátku osmdesátých let, kdy se osobní počítače i na Západě teprve vyvíjeli, jsem se věnoval - při mém historickém elektroinženýrství a sklonu k dobrodružství - experimentální elektronické hudbě ve švýcarské společnosti pro “computermusic”. Mé spojení high-tech experimentů s autenticitou písničkáře vyplodilo řadu zajímavých projektů a nahrávek. Překvapilo mě, že to - aby hudba byla o něčem, měla nějaký smysl - bylo nazýváno “dávným slovanským stylem”.

Teď si dám pohov

Jedno z hrdinství, na které jsem hrdý, je to, že naše děti mají stále ještě původní rodiče. Taky máme v Zürichu další generaci s vnoučaty - a je logické si věšet klobouk poblíž. I v Čechách tomu říkáme “doma” a je samozřejmé, že mít okolo sebe hovory ve vlastní mateřštině je něco naprosto jiného. I když píšu písničky i v němčině, přece jen na jedno německé slovo mě napadne pět českých. Není to ale s dnešní dálnicí “durch” z Zürichu až do Prahy vůbec tak daleko. Jen finančně na činnosti písničkáře závislý nejsem a když potřebuji ušetřit, tak na chvíli přestanu vydělávat v ČR.  Proto jsou mé anabáze spíš statisticky neviditelné. Přesto se mně vloni podařily, myslím, docela zajímavé akce - na jaře jsem uvedl jednou původně plánovanou drobnou rodinnou akcí do pohybu nejen jedno městečko na ostrově Brač v Dalmácii, kde ještě za CK Rakouska působil můj český dědeček jako lékař a propagátor turismu. Já jsem použil jeho zásluh a zmobilizoval i českého vyslance v Chorvatsku a Českou televizi, která o tom natočila pořad Babylon (viz www.sutivan.info). Další speciální až raritní událostí byla pro mě vloni zakázka režiséra Jiřího Nekvasila - napsat nejen celou scénickou hudbu, ale i vystoupit coby herec s kytarou v roli vyprávěče Gowera v Shakespearově kusu jménem Perikles. (www.mikolasek.net/perikles ) Byla to zajímavá zkušenost. Jedním ze závěrů loňské sklizně byl docela historický koncert - skoro celý Šafrán se sešel v Divadle Na Prádle a ocenil tak práci, kterou si dalo nakladatelství Galen s vydáním velmi tlusté knihy o Šafránu. Vzhledem k tomu, že běžné prognózy hlásaly, že tihle lidi se setkají leda na jiném světě, bylo logicky všem jako v nebi. Ti, co se hemžili v zákulisí, se myslím rádi uviděli, či se znovu představili, když se na první pohled už nepoznali. Nikdo, jak se obával pořadatel, se nepopral ani nezastřelil, jak to při dnešních schůzkách politiků je běžné. Také se již na podzim ohlásilo téma mého životního údělu s písní Ticho. Nadace Člověk v tísni mě pozvala na premiéru znovuuvedení filmu Ticho. Bylo toho tolik, že jsem se považoval za celý rok dostatečně obdarovaný pozorností a své skutečné šedesátiny jsem oslavil v blízkosti zmíněného klobouku s rodinou v Zürichu. Jeden dárek k narozeninám jsem si přeci jen udělal. V předvečer jsem napsal a jako dárek další den dostal odpověď. Od Jiřího Tichoty, kterému jsem nabídl, že té “tichoty” okolo mého Ticha už bylo dost, že mě už nebaví se nechávat provokovat do rozhovorů o hrdinech, kteří na mě zapomněli. Že lepší, než se hrabat v archivu, je hrábnout do strun. Odpověď byla pozitivní. Jirka navrhl to samé, led se pohnul a výsledkem byla akce neočekávaného rozměru.  Nejen, že se sešli Spirituál kvintet i Mikolášek na půdě evangelické fakulty, kterou zastupoval současný i minulý děkan fakulty - ale i šéf evangelické církve Joel Ruml a sám rektor Karlovy University Václav Hampel. Televizní štáb přijel pro ČT2 až z Ostravy a spojit se musely dvě posluchárny, v nichž byli nejen pamětníci, ale i současní studenti fakulty, kteří poslouchali, co se na jejich půdě před skoro čtyřiceti lety dělo. Pořad byl přeci jen věnován Palachovi a občas bylo docela vážno - přesto protokoly, které vybral bývalý mluvčí Charty, farář Miloš Rejchrt, a četla mladá studentka, studující dcera jednoho z tehdy vyhozených, vyloudily mnoho úsměvů. Dal jsem celý koncert na www.mikolasek.cz/ticho, i dokumentace ostatních mých aktivit  v té lednové souvislosti tam najdete. Slíbil jsem sobě a svému okolí, že si teď dám na chvíli pohov. Psaní memoárů jako průvodní jev stárnutí je mi sice docela zátěží, ale jestli to jednou dopíšu, třeba se mi ulehčí. Možná ještě natočím ta čtyři CD s písničkami z mládí - to znamená z minulého století - a pak si dám pohov.
Stáří má i své různé podoby - například umění si odpočinout - a jiné kreativnosti. Nechám se překvapit.
Nic dalšího si nepředsevzývám, ani nikomu
neslibuji, že už nic neprovedu.

***

Můj zákaz ještě nikdo nezrušil

Zajímalo by mne, jak se stalo, že jste kromě vlastního hraní písničky začal psát písničky pro jiné interprety?

Po mých prvních písničkách sáhnul František Ringo Čech, i když to zní… písničkářsky úplně úděsně… Znali jsme se ze Semaforu, kde jsem dva roky působil.

Když si dám dohromady to, že vaše první nahrávka je společná s Ringo Čechem, řadu vašich obecně lyrických písniček, nebo to, že - jak říkáte - jste nikdy nebyl žádný rebel: nedohnal vás establishment tím zákazem někam, kam byste vlastně sám nešel? Nenastoupil byste třeba radši dráhu zpěváka nebo autora popmusic? Bylo by vám to tolik vzdálené?

No, v něčem mně to vzdálený bylo. Když si vzpomenu, jak to třeba skončilo v tom Semaforu… Já jsem odmítl říct na jevišti jednu větu, protože mně se to tam zdálo zkrátka plytký… Pořád něco: pane Mikolášku, kam jste dal to vaše kožený sako, můžu vám ho pověsit… Já jsem Frantovi Čechovi říkal: “Já chci dělat písničky, já tady nechci dělat nějakého šaška.” A on mně řek: “Hele, Bohdane, to je fatální chyba, ty to vidíš špatně, tímhle jsi přestal být hercem, dokonce hercem Semaforu. Můžeš si za to sám.” A já jsem myslel – zkrátka tady mám svoje písničky… To bylo v situaci, ve který jsem já neměl žádný takový až sociální nebo politický odpor k popmusic. Mně se zdá, že tam všude jsou náramný věci… Třeba Simon & Garfunkel, jak byli v tom největším úspěchu, tak vůbec nikdo neříkal, že to jsou folkaři nebo písničkáři…

Asi taková slova ještě nikdo u nás neznal…

Neznal; to zkrátka byla popmusic a tak jako se u táborových ohňů zpívaj písničky od Beatles - no tak ty Beatles taky nebyli žádný folkaři. Ty dělali popmusic, a jakou sladkou.

V jednu chvíli už jste měl částečně natočenou desku, nakonec se nevydala. Jak to bylo?

To bylo v roce… 1981. Ředitel Pantonu Malásek ji vyřadil z edičního plánu. Já tam měl člověka, který měl i nějaké osobní anebo mafiánské konexe a říkal: “Hele, dneska jde jenom o kšeft. Tohleto se zařídí, jako všechno.” Ta doba už taková byla. Komunisti a totalita, ale na druhou stránku i taková věc, jako Jednotné zemědělské družstvo Slušovice - výkvět soukromého podnikání, parazitující na celým komunistickým systému… Bylo to pomíchaný všechno se vším a říkat, že něco nejde…? Když jde JZD Slušovice, tak proč by nešel Mikolášek…? Ale to JZD šlo a já skutečně jsem nešel… Víte, že ještě ten můj zákaz nikdo nezrušil?

To už ale asi nikdo neudělá.

No, ale tak já… nemůžu zpívat…

Proč jste se vlastně hlavně začal vracet do Prahy? Bylo to kvůli vašim blízkým, práci, pocitu domova, něčemu jinému…?

Ta rodina – to je jasná páka… Domov – na ten se dá vzpomínat a… Zkrátka stejně když se jednou už změní, tak už… je zas jinej domov… musí se znova nalézat… Ale to, co je aktuální: tak jako předevčírem, tak i při tej první jízdě jsem sem přijel hrát. První, kdo mně zavolal do Švýcarska, byl Jupp Konečný, který mě pozval na koncert v Lucerně v prosinci 1989. A tohleto jsou potom věci, ve kterých ten domov funguje, nejenom tam, kde se člověk cítí doma, ale tam, kde tě jako toho domácího potřebujou i domácí. A má to řadu verzí: tuhle středu jsem vystupoval v divadle v Hradci Králové s kytarou coby písničkář, i když režisér Nekvasil mě původně vůbec jako písničkáře neznal. Seznámil se se mnou, když sháněl doporučení na někoho, kdo by dokázal udělat elektronickou scénickou hudbu. Nebo jsou třeba kruhy, i v Čechách, co si myslej, že dělám jenom církevní sborovou hudbu. Domov… je Švýcarsko. Ale teďka mně odtamtud zrovna volala manželka, že nemám zapomenout koupit český chleba a české buchty v prášku.

Tomáš Hrubý
Folk & Country 6/2009

*** 

Bohdan Mikolášek, *1948

Syn evangelického faráře, vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, potom zvukovou techniku na FAMU, skladbu, aranžování a dirigování na Lidové konzervatoři (1973-79) a v 80. letech církevní hudbu na Kirchenmusikinstitutu v Curychu.

Po hudebních začátcích ve vlastní rockové kapele (od 16 let) postupně přešel k folku, který provozoval jednak s rodinnou kapelou (s bratry Blahoslavem, Davidem a Danielem a sestrou Věrou), jednak sám jako písničkář. V letech 1969-70 vystupoval v Semaforu (skupina Šimka a Grossmanna). Člen volného sdružení písničkářů Šafrán. Po vystoupení na semináři Evangelické teologické fakulty v lednu 1972, kde zahrál písničku Ticho věnovanou Janu Palachovi, mu byla zakázána další činnost. Bez různých omezení již do roku 1989 působit nemohl; výjimkou byla účast na Portě 74 ve Svitavách, které se zúčastnil s kapelou a získal zde autorskou i interpretační Portu. Skupina Bohdana Mikoláška vystupovala příležitostně i po roce 1975 pod názvem Adriana.

V roce 1982 emigroval do Švýcarska, kde působil jako varhaník a sbormistr, člen předsednictva Švýcarské společnosti pro počítačovou hudbu a majitel firmy Soft Music vyvíjející hudební software.

Koncertem v Lucerně v prosinci 1989 se vrátil na českou scénu, kde příležitostně působí.

***

Diskografie (jen písničkové projekty)

Shut Up F.R. Čecha: Dolů větrací trubkou, Král trubadúr/Příběh lásky tragický, Dobrý den (EP, Panton, 1971; BM zpívá jen svou čtvrtou píseň)
Shut Up F.R.Čecha : Krásná neznámá, Nezavírej dům, Mávej, Lidi závidí mi/Manon, Tak ahoj!, Donna Elvíra (EP, Panton, 1972; BM zpívá jen svou druhou píseň)
Znovu (Soft Music 1988, reedice Bonton 1990 a Soft Music 1997)
Údolí (Soft Music, 1993)
Ulice (Soft Music, 1997)
Písničky psané
ve vlaku (Soft Music, 2003)

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.