Tři čtvrtě století živé legendy

Waldemar Matuška

Nedávno oslavil pětasedmdesátiny, padesát let na pódiu a třicet let se svou ženou Olgou. Kdyby chtěl sérii zaokrouhlených výročí rozmnožit, mohl by slavit také pětačtyřicet let od získání prvního Zlatého slavíka.

Naštěstí pro nás se v roce 1932 v Košicích pouze narodil, ale vzápětí ho maminka, operetní zpěvačka, přivezla do Prahy. I když žije od roku 1986 na Floridě, nálepku nejpopulárnějšího českého zpěváka už mu nikdo nedopáře. Waldemar Matuška je totiž jakousi živoucí národní kulturní památkou. Vyučený sklář v sobě hudební a pěvecké geny po mamince nezapřel a když v roce 1960 nahrál písničku Suvenýr a vstoupil do ansáblu divadla Semafor, bylo jasné, že sklářské píšťale dal definitivně vale. Namísto ní se chopil kytary, basy a banja. Zpěvákem národem milovaným se stal záhy a popularita mu vydržela dodnes. Jeho písničky Tereza, Tisíc mil, Santiago, Tam za vodou v rákosí, Vzpomínka na San Francisco, Pojď se mnou, lásko má, Sedm dostavníků, Divoký koně, Ráno, Ach, ta láska nebeská, Hříšník a fláma, To všechno odnes čas, Granada, Tuhle rundu platím já, Sbohem lásko, Růže z Texasu a dlouhou řadu dalších si vzali za své trampové a romantiky milovní amatérští hudebníci ještě dávno před tím, než oficiálně vstoupil světa country hudby. Mezníkem, byl rok 1976, kdy se oženil se zpěvačkou Olgou Blechovou, s níž se potkal v divadle Rokoko a začal spolupracovat se skupinou K.T.O. To už měl za sebou působení v Semaforu, v Rokoku, řadu divadelních rolí včetně role v inscenaci Na pravici Boha Otce na prknech Zlaté kapličky a několik nezapomenutelných rolí filmových. Country ho oslovila a přizpůsobil jí svůj repertoár. Tvrdošíjně však ryze americkou muziku zpíval s českými texty a zdůvodňoval to tím, že nemá talent na jazyky. Publikum však bylo nadšené, anglicky tehdy uměl málokdo a píseň s textem, kterému nikdo nerozumí, má poloviční hodnotu. Hudební publicista Jiří Černý o něm kdysi prohlásil: "Mohl si vzít písničku po Dylanovi, Sinatrovi, Trinim Lopezovi nebo z West Side Story, nechat si udělat od svých kamarádu Iva Fischera nebo Jana Schneidera text - a do měsíce to znal každý.” Do mekky country hudby, amerického Nashvillu se Waldemar Matuška spolu s K.T.O. dostal celkem třikrát a dokonce ani na půdě legendární Grand Ole Opry nebylo na závadu, že z jeho úst zní čeština.  Když se v roce 1986 nevrátil z dovolené v USA, způsobil tím pozdvižení. Nejen v K.T.O., které tak trochu nechal ve štychu, protože nikdo nevěřil, že o jeho úmyslech emigrovat nevěděli, ale pozdvižení přímo národní. Sebrat ve čtyřiapadesáti odvahu změnit od základu svůj život a přestěhovat se na opačný konec zeměkoule není jen tak. S bývalými kapelními kolegy si už všechno dávno vysvětlili a odpustili a Amerika zůstala Waldovým domovem i po revoluci, kdy se mohl vrátit do Čech. Procestoval ji za tu dobu křížem kráž: “V době, kdy jsem začal rozum brát, přišla válka, takže cestovat se nedalo. Po válce nebyla příležitost a hlavně peníze, a později se zase nesmělo. Ven jsem vycestoval jenom díky tomu, že jsem se dostal do showbyznysu - nejdřív jsme jeli do Polska, do Maďarska, pak i do Itálie, do Francie, do Španělska. Když jsme se s KTO dostali do Ameriky, projeli jsme ji napříč. S Olinkou pak křížem krážem několikrát, takže si troufám říct, že ji znám možná víc, než leckterý Američan. Hrozně rád poznávám svět. Ale přiznávám, že v Americe vyhledávám místa podobná Sázavě nebo Tatrám... Je to hodně rozmanitá země, takže si můžete vybrat,” říká. Do Čech jezdí často a spolu s K.T.O. zase vyprodává koncertní sály. Na bluegrassovém festivalu Jambooree 2004 byl jednoznačnou hvězdou a aplaus, který sklidil, tu dlouho nepamatují. Bylo mu tehdy dvaasedmdesát, ale opožděně tam slavil sedmdesátiny. Jeden z našich nejznámějších výrobců banj mu totiž jako opožděný dárek ke kulatinám daroval přímo na pódiu tenorové banjo s nápisem Waldemar, vykládaném perletí na hmatníku. O chystaném překvapení věděla jen Waldova žena Olga a ta ho neprozradila, takže mistrovo překvapení bylo vskutku nelíčené. S Rosťou Čapkem má Waldemar Matuška vůbec dobré vztahy. Letos v květnu se stal jednou z hvězd benefičního koncertu Muzikanti muzikantům, jehož výtěžek jde Deylově konzervatoři pro zrakově postižené. A jak ten čas letí, slavil letos Walda už pětasedmdesátiny. "Při výročích nemám vůbec tendence bilancovat. Ale beru je jako skvělou příležitost k tomu, aby se lidé setkali. V tom věčném shonu a fofru, který všichni máme, se těžko jen tak svoláme a sejdeme, takže nějaké jubileum je dobrým důvodem pozvat kamarády. Ti dobří vždycky přijdou," říká. Do divadla ABC, kde se při koncertování potkali významní muzikanti hrající na nástroje z Čapkovy dílny, přišlo lidí spousta, což je dobré znamení.

(zup)
Folk & Country 12/2007

Když se někdo narodí do ryze hudebního prostředí jako Rosťa Čapek, nemůže tím projít nepoznamenán. Rosťa Čapek bezesporu poznamenán je. Naštěstí v tom dobrém slova smyslu. Na svět přišel 22.4. 1968 a než se stačil rozkoukat, založil jeho tatínek Jan “Krisťák” Čapek v roce 1971 dívčí country kapelu Schovanky, kde se jeho maminka Jarka chopila banja. S jeho zvukem tedy Rosťa vyrůstal už coby malé pachole a vzhledem k nepříliš velké rozloze jejich tehdejšího bytu nebylo před ním kam uniknout. Dodnes spojuje své dětství s miniaturním bytem prosyceným country melodiemi a cigaretovým dýmem. Kuřákem se Rosťa nikdy nestal. Stal se ovšem jedním z našich nejproduktivnějších výrobců hudebních nástrojů. Houslařská škola v Lubech u Chebu ho naučila základům, vojna jak slušně a se ctí vyjít i s těmi, s nimiž se vyjít nedá, revoluce v roce 1989 tomu, že je konečně možné být sám sobě šéfem, což je sice dřina, ale vyplatí se, a praxe a škola života vycizelovaly všechny dosud nabyté umy a zkušenosti do nejvyšší kvality. Dnes hraje na banja, mandolíny a další méně obvyklé nástroje jakými jsou například oktávová mandolína, mandocello či dulcimer z dílny Rosti Čapka dlouhá řada známých i neznámých muzikantů. Marek Eben, Ondřej Havelka, Jiří Suchý, Robert Kodym, Radim Zenkl to je jen základní výčet těch, které známe snad všichni. Nástroje značky Čapek však prorazily i za velkou louži a tak se ocitly v rukou například Rickyho Skaggse,Davida Grismana, Petera Rowana či Andyho Statmana. Jarka Čapková, která zvukem svého banja vtiskla Rosťovi jeho osudové předurčení, dnes vyrábí krásné ozdobné řemeny na banja a kytary. Krisťák už s Rosťou jeho úspěchy sdílet nemůže. Určitě si ale někde v countryovém nebi spokojeně pokyvuje hlavou a říká si, jakého to vychoval šikovného chlapce.

(zup)
Folk & Country 12/2007

HOME