Karel Markytán: Názor (mírně) nadřazený zvukomalbě

Tři tváře svého muzikantského a autorského umění předvádí na pódiích Karel Markytán. Loni se na pódia s velkou parádou vrátil AG Flek, aby oslavil kulaté narozeniny. Koncertovat nepřestává s Odpolední směnou, ve které s Markytánem zpívají Blanka Táborská (též AG Flek) a Pavel Kačes Husár (ex-Fleret). A konečně občas se Karel před diváky převede jako sólový písničkář. Náš rozhovor se točil kolem všech těchto aktivit a nejen kolem nich.

Od doby, kdy jsme se dali jako Flek dohromady, se kapela stala součástí mého bytí. Souvisely s ní mé plány, mé rozhodování. A pauzy v hraní a útěky k tomu taky patří, v nich si ujasníš věci - abys pak znovu narazil. Tak tomu prostě je a bude, pokud nejsi ovce ze stáda. Jen když jde v životě do tuhého, pak ti to zakroutí rozumem a ty pak vidíš všecko kolem trochu jinak. Tam teď jsem, a když se ptáš, co to pro mě znamená, říkám “zaplaťpánbu za ty dary!”. Všechno další a malichernější se snažím v sobě umlčet a chci myslet na to, že vůbec máme štěstí, že hrajeme a že to někoho pořád zajímá. Doufám, že to bude chvíli klapat.

Jak jsem se už někde dal slyšet, Odpolední směna vznikla z potřeby živého hraní, když Flek nehrál, nějaký rok po mém albu Konec sladkostí. Teď, když jsme to s Flekem obnovili, netlačím tolik na pilu, ale to neznamená, že pro mě Odpolední směna není stále důležitá. I když s Odpolední směnou hrajeme víc pro sebe než před lidmi, má to pro mě stejnou cenu. A tak posílám svůj dík kolegům, že vydrželi… Jinak spíš mi někdy připadá těžší skloubit aktivity, které mají členové mimo tyto dvě kapely.

Celkem ano, souhlasím, ale u Iva bych dodal – nespoutaný rozvážný muž. A právě proto, že je každý jiný, je dobře, že oba patří do mého muzikantského života. – A na mě se třeba zeptej těch dvou.

Bylo to v každém případě obohacení mého života nejen muzikantského. Není to lehčí, ale řekl bych, že je to osobnější, jestli rozumíš.

Ta nahrávka měla být myslím živou vzpomínkou pro zúčastněné na “Textovce” na chatě Bábince v Jizerkách… A to si piš, že takové setkání může být inspirativní. Ale v jiném slova smyslu, než máš asi na mysli. Poznávání nových lidí je většinou inspirativní, zvlášť těch kreativních. Jsem rád, že jsem byl přizván do této společnosti (díky, Kubo a všichni), zrovna před dvěma lety na jaře jsem dost potřeboval vypadnout na čerstvý vzduch a potkat někoho, kdo mě pohladí po srsti a ještě mě nepřímo ujišťuje, že vůbec nejsem starý a vyřízený chlápek… Prostě najednou jsem se cítil skoro slavný a oni mě v tom pocitu z nějakého důvodu podporovali. Jestli to něco znamenalo i pro ně, pak je na mé straně potěšení navíc.

Pozice rozumbrady není moje oblíbená… Líbilo se mi, jak na podobnou otázku odpověděl v dokumentu o sobě fotograf Jan Saudek: Jestli chcete najít poklad, nepřestávejte kopat, může být v tom dalším metru… A teď mými slovy: Já hledám vlastní úhel pohledu na věc, neotřelá slova, dobrý slogan a to všechno nejlépe zvukomalebně. Říkal někdo, že je to lehké?

To je otázka spíš pro muzikologa. Myslím si, že každá generace má své osobnosti, ale… Všiml sis, že by je někdo hledal nebo podporoval? Tolik se děním na naší scéně nezabývám, abych se cítil na nějaký solidní názor, ale vezmi si, že dnes odhalené kalhotky na pódiu znamenají víc než muzikantský kumšt. A to asi o něčem svědčí… Mimochodem víš, co mě třeba ve folku zaráží? Když mladá kapela hraje úplně stejně jako mladé kapely před čtvrt stoletím. Mají snad už jinou hudební zkušenost, vyrůstaly v něčem jiném… nebo ne? Nebo se nic nezměnilo?

Před Vánocemi jsem si koupil dvě cédéčka Led Zeppelin, přes které jsem kdysi po vojně – rozhlížeje se z folkového lesa – prozkoumával krajiny bigbítu. Je to jistě taková užitečná nostalgie… Minulý týden jsem se byl podívat na zkoušce romské cimbálovky se symfoňákem (úžasní Romové s konzervatoří) a v autě si teď dávám trochu jazzu – Pat Metheny a Charlie Haden… Je toho dost, co se dá poslouchat, co stojí za to slyšet. Ale spoustu toho už slyšet nemusím. A někdy taky vůbec nic. Jen ticho a třeba knihu.

Obvykle mám rozečtené dvě tři knihy a ne vždy je dočtu, k něčemu se naopak zase vracím. Teď je to Tom Robbins, Martin Amis a kniha o Marku Knopflerovi a Dire Straits.

Karel Markytán (* 17. 8. 1954)

Zlínský písničkář, původní profesí projektant zařízení staveniště. Jednou z jeho prvních hudebních zkušeností bylo účinkování v kapele Rosa po boku Wabiho Daňka. Po vojně zakládá s Blankou Táborskou, Ivo Viktorinem a Josefem Šobáněm AG Flek. Po původní sestavě, ve které Markytán píše především texty (Viktorin skládá melodie), zůstalo bezejmenné debutové album z roku 1983, v reedici později pojmenované Blázni umírají nadvakrát. Podílel se také na dalších albech Dohrála hudba (1988, už společně s Vlastou Redlem) a Tramtárie (1991, zde též s Radkem Pastrňákem, Milanem Nytrou a Richardem Kroczkem). AG Flek, ve kterém z původní sestavy zbyl pouze Šobáň, Markytán opouští v roce 1992. V roce 1999 natáčí s Viktorinem a Táborskou album Waltz, o dva roky později následuje dosud jediné sólové CD Konec sladkostí. Na začátku nového století zakládá s Pavlem Kačesem Husárem Odpolední směnu, se kterou vydává v roce 2005 album Večírek. Vystupuje také sólově nebo v duu s Rolandem Kašperem. Od roku 2007 hrajes obnoveným AG Flekem.

Další informace: www.markytan.cz

HOME