Přímá cesta od Sudéty do Podbořan 

„Do Sudet se v dobrém slova smyslu vrací minulost, a tím se otvírá dobrá cesta do budoucnosti,“ říká Petr Linhart v rozhovoru ke své nové desce, která přichází tři roky po podmanivé Sudétě. Onu cestu do budoucnosti pomáhá Petr otevírat svými písněmi, které s nadhledem nazývá „sudetskou country“. Autobus do Podbořan vydaný Indies MG pokračuje velmi úspěšně v krásné myšlence, kterou písničkář kdysi popsal smysl svého sudetského hledání: „Je třeba vrátit místům jejich jména a příběhy“.

Cesty jsou pro tvé písně myslím důležité, jak dlouhá a hlavně jaká byla cesta ze Sudéty do Podbořan?

Podle jízdního řádu na obalu alba bych to odhadl na nějakých devatenáct tarifních kilometrů. Ta cesta byla většinou přímá, já jsem tak nějak pořád nepřestával skládat, až jsem se doskládal až k Autobusu do Podbořan. Snad jen s tím rozdílem, že teď to bylo víc s kytarou do počítačové rytmiky, s představou, že tahle deska bude na rozdíl od Sudéty hodně živá.

Kapelní aranžmá jsou moc povedená, přímo vybízí k bohatému zvuku i z pódia. Jenže to asi nebude moc často realizovatelná záležitost, hraješ s doprovodem kapely často?

S kapelou 29 Saiten hraju sice méně, než bych si přál – ono mě to totiž ohromně baví, ale přece jen častěji, než dříve. Snažím se, aby alespoň jeden či dva koncerty měsíčně byly v plném obsazení. Rozhodně si na tom nevyděláme, ale rozhodně si to užíváme.

Ještě jedna otázka k Sudétě: Nabalilo se na Sudétu jiné publikum, které neposlouchalo Majerovky a našlo si z tvé tvorby až Sudétu?

Určitě ano. Z velké části jsou to lidé, kteří mají z nějakých příčin Sudety v srdci podobně jako já. Ono to souvisí i s místy, kde hraju. To nejsou jenom klasická pódia, ale třeba také různé osiřelé kaple, kostely, domy a další místa, o které se někdo stará a snaží se je nějak oživit. Já jsem pro takové hraní velmi lehce přenosný – vezmu kytaru, mikrofon a písničkářské kombo AER, kterým dokážu ozvučit docela slušný prostor, sednu na vlak a jedu. Na místě potřebuju jenom 220 V a koncert může začít.

Přesahy Sudéty

To oživování různých míst jako jsou kaple a kostely se mi moc líbí, dává to těm krásným a (přinejmenším kdysi) důležitým místům další smysl, život. Ovšem Sudéta už má i další přesahy. Kolik písničkářů v Česku může říct, že by podle jejich písně vznikl obraz? Narážím samozřejmě na Paní Martu.

To bylo pro mě veliké a milé překvapení. Malíř Vojta Horálek občas chodí na moje koncerty, občas spolu po koncertě posedíme. Maluje krásné obrazy a myslím, že Marta by se líbila i Olze Tokarczukové, podle jejíž literární předlohy píseň „Co dělá paní Marta v zimě?“ vznikla.

Ví spisovatelka Tokarczuková o písních inspirovaných příběhy z její knihy Denní dům, noční dům?

Myslím, že neví, což je výzva k nápravě.

A ještě je zde další přesah tvé písničkářské tvorby, který je třeba zmínit – oživování poutního místa Skoky, včetně třeba koncertu s populární Lenkou Dusilovou. Nese to ovoce? Není to trochu boj s větrnými mlýny?

Je to sice běh na dlouhou trať, než bude všechno vypadat a dopadat, jak má, nicméně se nám okolo Skoků podařilo shromáždit spoustu příznivců, kteří Skoky navštěvují. Reálně i virtuálně, jak o tom svědčí průměrný počet 150 denních přístupů na stránkách www.skoky.eu a stovky příznivců na Facebooku. Vybraly se také velké částky dobrovolných příspěvků na obnovu kostela. Pokud bude letošní léto podobně úspěšné, jako bylo to loňské, mohli bychom mít připraven slušný argument o životaschopnosti místa pro získávání dalších prostředků na jeho záchranu.

Argument pro koho?

Argument pro úředníky a zastupitele, kteří rozhodují o investicích do památek a různých návazných infrastruktur. Zrovna teď řešíme, co s jedinou rozpadající se cestou, která do Skoků vede.

I na tomto albu je píseň odehrávající se ve Skokách - Helga Braun. Odkud víš o starém pánovi, hledajícím statek, na němž žila slečna Braunová?

Já jsem se tam s ním přímo potkal. Dojel do Skoků s autobusem turistů z Toužimi a všem tam o tom vyprávěl.

Sudety si mě přitáhly

Když jsme si povídali nad předchozím albem, říkal si, že v Sudetech nejsou černovlasé dívky u pradávných ohňů, ale bolestná Panna Maria. A nemá smysl pokoušet se vyhýbat se křesťanským tématům při písních o těchto krajích. V písni Crowna jsi to posunul ještě někam výš, až k dialogu s někým vyšším, k modlitbě?

Krouna je poznamenaná stínem železničního neštěstí, které se tady před časem stalo. A člověk pak přemýšlí, jak je to vlastně možné, že devatenáct nevinných lidí přijde v jediné krátké chvíli o život, protože v sousední stanici pracovali posunovači tak neuvěřitelně hloupým způsobem, že jim vozy naložené dřevem ujely na trať a u Krouny smetly z kolejí motoráček. Jako by se Bůh chvíli nedíval. Ale možná ta úvaha vede špatným směrem a „všechny ty myšlenky o vině a nevině jsou jenom poznámky černou křídou v komíně“. Ovšem správný směr té úvahy neznám a možná ani není v lidských silách ho najít.

V rozhovoru k Sudétě jsi říkal, že Maria Stock byla tou první a "spouštěcí" písní, která vedla až k projektu Sudéta. Je na Autobusu do Podbořan také nějaká taková klíčová píseň v tomto smyslu?

Tady je těch klíčových věcí nějak víc – Autobus do Podbořan, Helga Braun, Annenruhe. „Spouštěcí“ písní zůstává ale pořád ta Maria Stock ze Sudéty, neboť Autobus do Podbořan je především plynulým pokračováním tématu, které na Sudétě bylo započato.

Zdá se mi, jako by z těch důležitých osob ve tvých písních bylo více žen než mužů. Ostatně dvě jsi jmenoval i v předchozí odpovědi a přidám třeba Marii Löwy, nebo i zcela virtuální Rosemary a docela kamennou Kapucínku. Je to náhoda, nebo jsou ty ženské osudy a náměty zajímavější, nosnější - zvlášť pro chlapa?

Tak přirozeně – je to tím chlapem!

Rozhovor k Sudétě jsem zahajoval otázkou, kde se vzala taková láska k Sudetám v člověku, který od nich bydlí dost daleko. Dneska už k nim máš zeměpisně blíže, že?

Sudety si mě přitáhly. Bydlím teď napůl v Praze a napůl v Lubenci. Však také hodně písní z Autobusu do Podbořan našlo inspiraci v jeho blízkém okolí – ta titulní a potom taky Helga Braun, Poloha D, Marie Löwy, Kapucínka…

Ten neuvěřitelný a opravdu silný příběh Annenruhe se neodehrává v Sudetech, ale v Moravské Třebové. Mluvili jsme spolu o hravém geniu loci, který přebývá v Sudetech. Ty ses byl podívat i na místech spojených s písní Annenruhe, tam duch místa asi veselý být ani nemůže.  Jenže co jiného by mělo zanechat otisk, než tak silná láska, je to silné místo?

Omyl! Moravská Třebová je v Sudetech, byla stejně jako Svitavy centrem německého jazykového ostrova zvaného Hřebečsko, německy Schönhengstgau. To německé prostředí má možná velký vliv na to, jak se příběh udál a jak se poté stal populárním. Je v tom veliký kus romantismu, který byl německé duši patrně vždy velmi blízký – však také pražští Němci nadšeně přijali Máchův Máj, zatímco česká dobová kritika ho strhala coby škvár bezcenný. Křížový vrch je velmi zvláštní místo. Je to takový protipól klidného a trochu ospalého města pod ním. Vstupuje se sem dlouhým krytým schodištěm, za kterým začíná jiný svět. Potkáte tu strašidelné věci. Ať už jsou to staré šlechtické náhrobky ve zdi hřbitovního kostelíka nebo vpravdě hrozivá empírová Kalvárie na samém vrcholu. Bývalá zahrada Josefa Herknera je z větší části poničena opuštěným lomem, ale jakýsi smutek tu zůstal. Taky smutek nad zkázou sochy, kterou zde na Anninu památku nechali kdysi postavit.

Bourat sochy je v česku oblíbenou zábavou.  Annina socha byla zničena mimoděk lomem, nebo někomu konkrétně vadila?

Ta socha byla postavena někdy krátce před druhou válkou na místě nálezu Anniných ostatků. Bylo to už po zastavení těžby v lomu. Sochu zničili anonymní vandalové, předpokládám, že někdy v socialistické éře.

Sudetská country

Překvapením pro mě bylo zařazení zhudebněné, více než sto let staré básně  příbramského básníka Quido Maria Vyskočila Zatopené doly. Ten text tě musel silně oslovit, když jsi mu dal přednost před svým vlastním. Kde jsi na něj přišel?

Je taková velká kniha o Brdech a jedna z kapitol, jejímž autorem je Václav Cílek, je věnována příbramským dolům. A začíná právě Vyskočilovou básní, která mě jakožto rodáka z obdobně poddolovaného Kladna oslovila vskutku mimořádně. Jako by se v ní zrcadlily mé vlastní dětské vzpomínky. Navíc je ta věc krásně rytmická, provedl jsem jen malé úpravy dobových archaismů. 
 

Ve velmi pochvalné recenzi nového alba píše na iDNES Ondřej Bezr, že se zde chytí fanoušci „vesměs klasických žánrů, nahlížených nově, veskrze moderně". Líbí se ti toto tvrzení?

Líbí. Je to zásluha hudebního producenta a kytaristy Marka Štiftera, kytaristy, aranžéra a mnohostranného hráče na „country“ nástroje Pepy Štěpánka, basisty Aleše Charváta a bubeníka Tomáše Makovského – tedy celých 29 Saiten.

Já jsem si pro sebe během prvního poslechu třeba řekl, že konečně slyším country, která mě baví. Což bych asi říkal potichu a opatrně, neurážím tě tím?

Ale kdepak! Mně se country moc líbí, když v ní cítím osobitý a poctivý přístup. Nedá se to ovšem vydržet, když se omílají dokola stále stejné postupy a klišé, to je pak jenom taková jiná dechovka. Já jsem na takové té lepší české country kdysi vyrůstal a pár písniček, které mají dobrý příběh se mi líbí dodnes – vezmi si třeba takovou Dívku s vlasem medovým od Greenhorns. A písně Roberta Křesťana, to jsou už přímo umělecká díla. Takže na ty začátky patrně nějak navazuju. Sudetská country.

Naděje na konci

Nezkoušel jsi oslovit jako sponzora alba Autobusovou dopravu s.r.o. Podbořany?

To bylo velmi rozmilé – pane Linhart, přijeďte se nám ukázat, abychom viděli, že opravdu existujete! Nám sem chodí týdně desítky žádostí od lidí, kteří jenom předstírají, že něco dělají. Když jsem pak viděl tu čtvrť heren, která je v Podbořanech pod kostelem, to asijskosudetské Las Vegas, pochopil jsem, že zde je třeba se mít opravdu na pozoru. Zbytek je obchodní tajemství…

Při prvním poslechu se mi hluboko zarylo do paměti: Jak všechno podobá se – svítání v horách, pavlač na Engels Strasse. Vykresluješ často ty velké dějiny na „malých lidských osudech“, neláká tě popisovat velké bitvy a dějinné chvíle?

Nežiju dějiny, ale taky jen takový „malý lidský osud“. Ačkoliv by se jistě našly v historii veliké momenty, o kterých se mnoho neví, nebo se nechce vědět, a které mě právě proto velmi zajímají. Například hrdinná a neuvěřitelně účinná obranná válka Finů proti mnohonásobné sovětské přesile za druhé světové války. Tím ale neříkám, že o ní bude má příští deska. To zatím opravdu nevím, kam pojede autobus příště.

Deska začíná útěchou (v Popelčiných očích) a končí nadějí. To je mnohem lépe, než kdyby to bylo naopak. Mění se věci v Sudetech k lepšímu?

Mění. Dorůstá tu další generace, která se zde narodila a která je tady už naprosto doma. Takže má zájem na tom, aby žila v pokud možno hezkém a funkčním prostředí. A skoro v každém městě se najde dost lidí, kteří se zabývají místní historií a vůbec nevadí, že byla z velké části německá. Hlavně je důležité, aby byla kontinuální. Do Sudet se v dobrém slova smyslu vrací minulost a tím se otvírá dobrá cesta do budoucnosti.

Děkuji za rozhovor a Autobusu do Podbořan přeji štastnou cestu a spoustu spokojených pasažerů.

Vašek Müller
Folk 10/2010

HOME