Je třeba vrátit místům jejich jména a příběhy

říká PETR LINHART, kapelník skupiny Majerovy brzdové tabulky, který před nedávnem vydal pozoruhodné sólové album SUDÉTA.

Kde se vezme v člověku žijícím od Sudet poměrně daleko tak velký zájem, až udělá o Sudetech monotematickou desku?

Překvapilo mne, jaký to samo vzalo nekompromisní vývoj. Navštívil jsem jednou v zimě Skoky, bývalou vesnici nad přehradou u Žlutic,  a fascinován tamním mlžným chrámem uprostřed prázdné krajiny jsem napsal písničku nazvanou německým názvem místa - Maria Stock. Hned po ní se začaly hrnout další náměty, zažité z cest, z literatury. Moje babička byla sudetská Němka od Rumburka, na prázdniny jsem jezdíval do Jizerských hor, díky kapele Čp.8 mne leccos pojí s Karlovarskem a Teplickem. Je to tak, že do Sudet mám opravdu hodně blízko, ačkoliv jsem si to nikdy před tím tak intenzivně neuvědomoval. A je to pro mne taky veliký rajón pro hledání a nacházení. Hledání a nacházení, to já rád, já nejsem zemědělec, já jsem sběrač.

Zchátralé kostely mluví za všechny zmizelé

Odkud jsi čerpal náměty k písním? Já třeba vůbec nic netušil o Vlašských knihách, které mají skrývat návody, jak najít poklady v horách.

Vlašské knihy mám z Knihy o Jizerských horách od pana Miroslava Nevrlého, příběh Agni a příběh o tajemně mizící a poněkud medvědí paní Martě je z knížky polské spisovatelky Olgy Tokarczuk Denní dům, noční dům (Olga Tokarzcuk žije také v Sudetech, ale v těch polských, kousek za Broumovem).  Zbytek mám nachozený a přitom z různých zdrojů podchycený.

A co jizerskohorský doktor a zázračný léčitel Johann Joseph Kittel, z úvodní písně ? To asi musela být velmi zajímavá osobnost.

Na něj mne navedl dílem pan Nevrlý, dílem články na internetu a on se krom toho Kittel taky docela často vyskytuje v pohádkách a pověstech. Kittel byl nepochybně osobností zcela mimořádnou. Na svou odbornou úroveň se vypracoval samostudiem, díky svým léčebným úspěchům u bohatých vrstev si mohl dovolit postavit v Šumburku veliký dům, jenž byl do jisté míry i nemocnicí a nakonec i ten kostel, v písni právě vyzdobený jívovými proutky.

Možná se pletu, ale v tvé předchozí tvorbě nijak zvlášť nevyčnívala  náboženská témata. Na Sudétě ovšem jsou pro mě jedny z nejsilněji působících momentů v písni o poutním místu Maria Stock, nebo třeba ve verších o hledání ve skladbě Sudetský kostel. Bylo vůbec možné se náboženským tématům při skládání monotématické desky o Sudetech vyhnout?

Ani nemělo význam se o to pokoušet. Ta země je plná křížů a zchátralé kostely mluví za všechny zmizelé. Nejsou tu černovlasé dívky u pradávných ohňů, ale bolestná Panna Marie. Živý duch Sudéty patří především křesťanské době. Dobrým symbolem Sudéty je barokní socha Ukřižované, svaté Starosty, zarůstající ve stromech kousek od Zahrádek na Českolipsku. Lidová svatá, kterou církev neuznává.

Symbolem proto, že jak jsem se dočetl na stránkách katolik.cz, žádná taková vousatá svatá není, že jde o nepochopení?

Donátor sochy zastával pravděpodobně jiný názor než server katolik.cz. Svatá Starosta je pro mne symbolem Sudéty, protože je ukřižovaná, skrytá a neuznaná.

Genius loci je v Sudetech přítomen jako dnešní den

Na pohraničí mi vždy přišlo fascinující, jak se spolu s lidmi kteří zde po staletí žili vytratila i minulost tohoto kraje. Jako by něm vlastně nikdy nesídlil nikdo jiný, než dnešní obyvatelé. Dobře to popsal třeba Zdeněk Šmíd v knize Cejch. Jenže člověk by řekl, že když se toho na těch místech tolik stalo, že to jen tak nevymizí. Máš toho protouláno po Sudetech hodně, existuje na starých vysídlených místech ještě něco jako  genius loci, nebo už po těch dávných příbězích, láskách a tragédiích nic nezbylo?

Genius loci je tam přítomen jako dnešní den. Daleko intenzivněji, než třeba na místech starých hradišť. V Sudetech ho navíc není třeba nijak probouzet, přihlásí se rovnou sám. Je to mladý, silný a občas i docela veselý genius loci. Však si na tom našem světě ještě moc dlouho nepobyl.

Veselý genius loci mě zajímá, toho mi, prosím tě, trochu přibliž.

Veselý genius loci třeba způsobí, že zasněžená dvoukilometrová cesta z Polomu ke kostelu do Skoků je nějakým řízením osudu celá vyznačena rozsypaným pečivem. Jindy mi větrný vír na poli pod hradem Hartenštejnem stvoří Bílou paní Hartenštejnskou, zrovna když o té ztracené pověsti přemýšlím. Německé jméno samot nad Desnou – Süssloch – kdosi přeložil jako Sladká díra a nikdo se už nad tím ani nepozastaví, normálně se tam tak říká. V Novém Boru mi málem vypadnou oči z důlků, když z vlaku zahlédnu,  jak na dvorečku domku pod náspem stojí cosi jako závěr lodě gotické katedrály – ona tam byla sklárna na výrobu chrámových oken a zbyla po ní takováto vzorkovnice. Nebo dorazím na kraj zapadlé vesničky Mlýnce a tam na prvním domě vlaje česká a nefalšovaná sovětská vlajka, mrknu na mobil a opravdu, je právě devátého května, staročeši v Mlýncích mají státní svátek, aneb zajeďte si omládnout do Zóny jiného času Mlýnce!

Sudéta je nazývána projektem. Její součástí jsou i propracované webové stránky www.sudeta.cz. Návštěvník tam nalezne Stručného průvodce na cestu, texty písní, ale i příběhy s nimi spojené, fotogalerie z výletů na ona místa a třeba i koncertní verze některých skladeb. A také velmi zajímavé odkazy, třeba na opravdu podrobnou databázi zničených kostelů a kaplí. Určitě by byla škoda, ukončit takhle zajímavý projekt jen cédéčkem, máš už nějakou představu jak se bude Sudéta vyvíjet dál?

Já se díky albu postupně seznamuju s množstvím pozoruhodných lidí, kteří se té tématiky také nějak dotýkají, jako jsou třeba Petr Mikšíček a lidé ze sdružení Antikomplex, autoři knih a výstav nebo například lidé, kteří se nějakým způsobem snaží  v Sudetech zachraňovat chátrající památky. Věřím, že z toho vzejde další smysluplná spolupráce. Krom toho je sudetské téma natolik hluboké, že na něj nejspíš volněji navážu v dalším psaní. Taky bych rád pokračoval v tvorbě tématických webových stránek, teď možná detailněji věnovaných jisté menší oblasti.

Jedna z klíčových písní Sudéty je Maria Stock, která se váže k baroknímu poutnímu kostelu Navštívení Panny Marie ve Skokách, který chátrá a je častým terčem zlodějů. Sleduješ nějak dál jeho situaci?

Sleduju a půjde-li vše dobře, měl bych tam 10. srpna na podporu kostela zahrát. Těším se na to a trochu se mi z toho klepou kolena, jestli tam tu Maria Stock dokážu dozpívat. Největší ránu kostel utrpěl na konci loňského září, kdy mu lupiči měděného plechu uřízli lucerny z věží. Za pomoci Ministerstva kultury, Karlovarského kraje a také díky sbírce občanů se podařilo věže před příchodem zimy alespoň provizorně zastřešit. Největším problémem je, že kostel stojí opuštěně daleko od nejbližších sídel a jsou proto oprávněné rozpaky, zda má smysl do obnovy památky kromě nutných záchranných prací nyní více investovat. Zdá se, že bude zapotřebí realizovat nějaký projekt, který do blízkosti natrvalo vrátí pár živých duší. Pak by byl kostel v daleko větším bezpečí, než je dnes. Bylo by to jakési třetí osídlení už dvakrát vystěhované vsi – mimochodem, to místo opravdu stojí za to. Sbírka na záchranu skockého chrámu je ve správě tepelského kláštera, číslo účtu 3733058/0300, s variabilním symbolem 23046.

V médiích je často prezentována česko – německá otázka v Sudetech jako vážný problém. Upřímně řečeno, já tady v Opavě (bývalé hlavní město provincie Sudetenland) tento pocit nemám. Setkal ses při svých cestách po Sudetách s nějakými vážnými obavami třeba z Němců toužících po návratu?

Nesetkal. To téma patří do virtuální reality médií a politického extrémismu, nikoliv do Sudet.

Pohraničí není ničí,“ zpívají Bratři Orffové z Krnova. Což by se dalo chápat ve dvou významech, jako že třeba do Polska je to z Krnova blíž než leckam do Čech a to nejen vzdálenostně. Často také slyšíme povzdechy nad vykořeněností kraje. Vnímáš to také tak?

Krnov je Paříží oproti tomu, co lze potkat jinde. Krnov bych spíše přiřadil k těm šťastným oblastem, jež v posledních letech procházejí – v pražákových očích, pochopitelně - vyloženým rozkvětem, ačkoliv chápu, že i to relativní mnoho může být ještě málem. Dokonce i to Polsko Krnovu trochu závidím. Nejtíživější situace je dnes v oblastech, které bývaly výhradně zemědělské. Takový je třeba kraj na východ od Karlových Varů, kde není prakticky žádné město, mnoho vsí částečně nebo úplně zaniklo a ty ostatní buď zachránili chalupáři, nebo z nich zůstaly rozpadající se bytovky s několika rodinami uprostřed zaniklé návsi vedle zřícenin místního kostela. Mám pár fotek, u kterých není lehké uvěřit, že byly pořízeny cca 90 km od Prahy v roce 2006. Ta vykořeněnost jde ruku v ruce s nezaměstnaností a zatraceně reálnou chudobou, není to problém Sudet, je to problém společenský, je to drsný a nečekaný pohled do zrcadla.

Kamarád se snažil něco udělat pro turistický ruch u Slezské harty. Přehrada, atraktivní staré sopky, klidná kouzelná krajina. A setkal se s nezájmem lidí, kterým by jeho praktická pomoc pomohla. Jako by lidé ještě stále nebyli s tím krajem srostlí. Jako by se jich to někdy netýkalo. Myslíš, že zakořenit do kraje v němž člověk žije je otázka více než jedné generace?

Ono se to nejspíš odvíjí od charakteru či struktury komunity, která na tom kterém konkrétním místě žije. Myslím, že dnes je už plno lidí, kteří jsou naopak na ty svoje Sudety velmi hrdí, rádi říkají „my jsme ti Sudeťáci“ – teď zrovna nemyslím tu kreslenou partičku kolem Aloise Nebela. Jsou ale místa, kde převažují lidé, kteří nesrostou nikdy s ničím – tedy kromě své postele a televize, protože jim to zkrátka a dobře není dáno. Na pánbíčka nevěří, v telce jim nic neříkali a v Blesku o tom nepíšou. To dokonce není ani žádné sudetské specifikum – znám takových míst i v nejbližším okolí Prahy více, než je mi milo.

Písně pro Sudétu nevznikaly s kytarou, ale s počítačem

Proč sis vlastně zvolil Sudétu jako sólový projekt a nestala se z ní jedna z řadových desek MBT?

Ona to dokonce původně řadová deska MBT být měla, ale nechtěl jsem kvůli tomu dělat kompromisy, měl jsem jich už po Pálavě plné zuby. Při poslechu domácích demosnímků Sudéty, postavených na samplech, kytaře a zpěvu mi došlo, že tam už pomalu není co dodat. „Tys mi přinesl hotovou desku,“ smál se Marek Štifter, když si to poprvé ve studiu poslechl. Mnohé věci se opravdu už téměř neměnily.

Píseň Sudéta je docela slušná hitovka, vážně si ji dokážu představit v rádiích. Jenže se obávám, že písně z téhle desky nebudou mít do rádií lehkou cestu. Rád bych se pletl…

Ano, ano, bylo by krásné se mýlit, ale už jenom při vzpomínce na Radůzu, kterou vzali na vědomí až pár let po té, co získala Anděla, nepropadám marným iluzím…

Texty psané pro Sudétu se od těch z repertoáru MBT, přece jen liší. Byla jiná i metoda, kterou tyto písně vznikly?

Písně pro Sudétu zpravidla nevznikaly s kytarou, ale s počítačem, ty texty jsou psané obvykle do rytmicko melodických struktur všelijakých smyček a zvuků, takže texty i hudba vznikaly najednou, s výjimkou Maria Stock a Horního hradu, kde ten text přišel o něco dříve než finální melodie. To, že ty songy hraju živě na elektrickou kytaru, je až druhotné, ony na ní nevznikly, já se je musel až v druhém kroku takhle naučit, případně je i lehce upravit.

Na CD je v aranžích poměrně hodně využita elektronika a třeba to využití umělých zvuků je na Sudétě velmi podařené. Myslím, že skvěle dokreslují tu atmosféru místa, příběhu.  Vím že se ti hodně líbí Longital, neuvažuješ o tom, že bys stejně jako oni vozil na koncerty nějakého toho „neživého muzikanta“?

To je právě ve stadiu těch úvah, jak přesně na to jít…

Kromě tvých sólových recitálů existuje i rozšířená koncertní verze Sudéty. Kdo ji tvoří?

S muzikanty, kteří nahrávali Sudétu, jsme se dohodli, že si jí občas ve velkém zahrajeme. Mám z toho ohromnou radost, že do toho mají taky chuť. Na kytary hrají Peter Binder a producent Sudéty Marek Štifter, na elektrický kontrabas a baskytaru Aleš Charvát, na pedálovou steel kytaru Pepe Štěpánek a připojuje se k nám ještě bubeník Tomáš Makovský. Kapelu jsme nazvali Neunundzwanzig Saiten. První odstavec v našem PR booku zní: Proč se jmenujete právě Neunundzwanzig Saiten ? Protože se Marek spletl, když to počítal. Po dnes již poměrně fádních Majerových brzdových tabulkách už zkrátka bylo načase s nějakým názvem zase trochu přitvrdit.

Není lehké býti v této zemi Majerovou brzdovou tabulkou.

Když jsem v březnu viděl po nějakém čase Majerovky, byl jsem docela překvapen jaký je to nářez.  Odkud se vzal impulz k této změně? Jaké jsou na rockovější MBT ohlasy mezi fanoušky?

Fanoušci se dělí na andreysty a chlapisty. Andreysté si stýskají po ženském zpěvu, chlapisté si nějak libují v neotesané upřímnosti Vítkova a mého projevu. Ono se to sešlo takhle postupně – od Ryby ryb s námi začal hostovat skvělý bubeník Tomáš Makovský a nakonec se stal stálým členem kapely, kterou mezitím opustila dlouholetá zpěvačka Andrea Landovská. V období po Andree s námi hostovala Soňa Tomečková (ať jí slunce protinožců nikdy neopouští!), ovšem když odjela na Nový Zéland, nezbylo, než abychom to buď zastavili a hledali, nebo se chopili zpívání sami. B) byla správná varianta, díky tomu jsem se dokopal k jakémus takémus zpívání, jež mi pak bylo k užitku i na Sudétě. Uvažujete o nějakém dalším ženském hlasu ? zní pak oblíbená otázka, na kterou odpovídáme, že nevíme, že možná, že uvidíme.

S MBT mám spojenou jednu záhadu. Je to bezesporu zavedená kapela, která je  originální a lehce odlišitelná od jiných, navíc má na svém kontě slušné koncertní hity a v současné době to Majerovkám opravdu šlape. Jak si vysvětluješ, že nejste častějšími hosty hlavních pódií velkých festivalů (když třeba ty „folkové“ často trpí uniformitou)?

Že bychom je děsili tím názvem ? Ale to už museli dávno prokouknout, co se za tím ve skutečnosti skrývá. Některé festivaly jako by měly uniformitu za svůj nevyřčený cíl, jiné zas nebývají příliš žánrově rozkročené a vzhledem k tomu, že folkaři nás mají za alternativu a alternativci za folkaře, moc nám to s těmi festivaly zatím nefunguje. Inu, není lehké býti v této zemi Majerovou brzdovou tabulkou.

Snad tě to nevyděsí, ale já jsem s velkou nadsázkou kdesi psal, že  Majerovky jsou nejlepší trampskou kapelou. V tom, že dokáží skvěle vystihnout toho ducha místa a duši krajiny. Vy jste byli ze začátku hodně řazeni do keltské škatulky. Jak se dneska díváš na onu „keltskou hudbu“?

To mne naopak těší, to s tou trampskou kapelou! My jsme s byli s Kelty spojováni, jelikož písně na řekněme prvních dvou albech MBT byly jakousi ohlasovou, post-keltskou tvorbou, bylo to hledání a snad i nalézání odkazu keltské kultury, víry a vidění světa v naší krajině a v naší duši. To je podle mého názoru také to hlavní a možná i jediné, co má v té věci nějaký smysl a význam.  

Když už jsem se zmínil o hitech Majerovek, které jsou rozházeny po různých albech, třeba Babí Jan, Gabréta, Princezna atd., neuvažujete o nějakém Best off? Třeba v koncertní podobě, která by se teď  asi dost lišila od původních verzí?

Taky si myslíme, že právě teď by bylo asi na místě něco takového začít připravovat. Já se tomu nejdřív bránil, ale teď vidím, jaká je to podivná situace – lidi přijdou na koncert, koupí si cédéčko, ale tam zpívá Andrea, kterou na koncertě neslyšeli.

Na zatím posledním albu Majerovek najdeme píseň Sangria v níž se mimo jiné zpívá: „posvátné kance jsem potkal v bance“. Říkal jsi, že je to píseň o Majerových brzdových tabulkách. Dá se to tedy chápat jako píseň očistná?

Ano, je to očistná píseň o Keltech v rytmu španělské vesnice zdejší hudební scény…

Je třeba obnovit cesty

Jak se staví k Sudétě Majerovky, necítí se kvůli ní na vedlejší koleji?

Toť otázka spíše pro ostatní Majerovky, než pro Linharta. Linhart soudí, že to nesou velmi statečně a tímto jim veřejně děkuje…

Není asi o tobě moc známo, že se věnuješ kočovnému divadlu (www.kocovani.wz.cz.) Dá se dnes ještě chodit od vesnice k vesnici jako ti „potulní kejklíři“? Nejsou na to lidé moc uzavření u svých televizí?

No věnuju… to je trochu silné slovo, to spíš paní principálka se věnuje, já jen občas posloužím, nicméně k jádru otázky – ten zájem lidí je v každé vesnici jiný. Tam, kde jsou lidé navyklí žít spolkovým životem, anebo tam, kde třeba pro nepřízeň vnějších podmínek musejí spolu držet více pohromadě, tam obvykle kočovné divadlo funguje. Platí i zajímavé pravidlo nadmořské výšky – na vrchovině to bývá dobré, v nížinách jsou už sedláci moc zazobaní. V Sudetech jsme to ještě nezkoušeli.

Už na první poslech mě okouzlil verš v  Maria Stock: „Panenko Máří ze síně, já chovám laptop na klíně a neumím to vrátit.“ Touláš se Sudetami a píšeš o nich písně. Jaký je tvůj nejpodstatnější pocit ze Sudéty? Kam a hlavně k čemu je třeba se vracet?

Je třeba obnovit cesty, vrátit místům jejich jména a příběhy. A těm, která zatím spí nebo jenom živoří, dát nový život.

Děkuji za rozhovor a těším se na nějaký společný sudetský vandr.

Vašek Müller

HOME