Létající rabín v klasickém stylu

Prostějovskou klezmerovskou skupinu Létající rabín jsem poprvé slyšel v roce 2004 na Plumlově na Dýchánku. Do povědomí veřejnosti se dostali až loni vítězstvím na Zahradě a ziskem Krtečka. Měl jsem pocit, že v tomto případě je rozhovor naživo nutností. Nakonec jsme se zkoordinovali na pátek večer v Prostějově, kam se většina kapely sjíždí ze svých škol domů na víkend. Pánové kapelník a kytarista Gimpl Fleischman (původně Vojtěch Peštuka) a kokapelník Baruch Auenthal (kontrabasista Bohumil Stoklasa) mne vyzvedli u vlaku, naložili do pouličky, vyložili, ukázali mi, odkud mi to pojede za hodinu a půl zpět, odvedli za dva rohy do hospody a tam na nás čekala flétnistka Janele Rosenfeldová (čili Jana Dosedělová). Chyběli Ira Lewinski (klarinet, exkapelník  Vojtěch Pospíšil) a Mordechai Katzman (Miroslav Ondra – akordeon). Usnášení schopní jsme tedy byli.

Obávám se, že moje první otázka nebude zrovna originální. Jak vás napadlo hrát klezmer?

Gimpl: Tak to musím říct já, protože jsem z přítomných jediný, kdo u toho byl. My jsme tehdy na gymplu (Reálné Gymnázium Prostějov, pozn. jmb) hráli takové divadlo, a já tam jednou přinesl soundtrack k filmu Podfu(c)k, kde hrála známá skladba Hava Nagila. Tu jsme nejen potom udělali, ale tak se nám to strašně líbilo, že jsme se začali zajímat o to, co to je za muziku a kde se to vzalo, až jsme ji do půl roku začali hrát. Takže na začátku byl soundtrack z britské gangsterské komedie od režiséra Guye Ritchieho.

Přiznám se, že jsem si vymyslel asi sedm různých variant, jak to mohlo být, ale tahle mne nenapadla. Je tedy pravda, že nikdo z vás nemá židovské kořeny?

Gimpl: Nikdo a všichni, jako tady v středoevropském prostoru. Nikdo nemá žádné zřetelné povědomí, nějakou vědomou linii.

Takže váš pravznik byl v roce 2001. To už bylo v období, kdy o téhle muzice existovalo povědomí a navíc už dobře fungoval internet. Jak jste konkrétně sbírali informace vy?

Gimpl: Máme tady v Prostějově jednoho kamaráda, který má to židovské povědomí silnější. Část jeho rodiny je z židovské obce z Prahy, a ten měl nějaké materiály, zejména zpěvník Der Jiddische samovar což ale byly písničky v jidiš (Rosa 1999, pozn. jmb), který byl přílohou k jakémusi CD (Lesík Hajdovský/Ester - Der Jiddische samovar). Poslouchali jsme ty nahrávky, přepisovali si noty, dostávali to mezi sebe.

Baruch: V současné době většina téhle práce zbývá na mně. Postup je takový, že buď poslouchám nějakou hodně starou klezmerskou nahrávku z šelakových desek z první části dvacátého století, nebo máme noty s melodiemi a styl doplníme právě na základě soundu starých nahrávek.

Cesty zpět

Jak se člověk k starým nahrávkám dostane?

Baruch: Na internetu, nebo přes CD později vydaná. Dá se to z internetu postahovat.

Z vašich webových stránek vyplývá, že jste začali více méně od akustického klezmeru, pak jste koketovali s myšlenkou volnějšího pojetí včetně elektrifikace, bicích a podobně a pak se zase přiklonili k té klasické formě. V jakém stádiu jste teď?

Gimpl: Už asi u té akustické formy zůstaneme. Kapela funguje, jde z toho dostatečné a konstantní množství energie, není důvod to měnit.

Asi máte naposlouchány i největší hvězdy této muziky. Klezmatics byli nedávno v Praze. Byli jste?

Janele: Bohužel jsme se dozvěděli, že tu jsou, asi tři dny po koncertě.

Gimpl: My o těch kapelách víme, že jsou, ale nejsou pro nás vzorem. Mám je rád, poslouhám je, ale nechceme tu muziku dělat tak, jak oni.

Takže aranže si děláte sami. Chvilku se zastavím u textů. Pochopitelně pro mne je jidiš zábavný hatla-matla jazyk a to díky tomu, že celkem ovládám němčinu i ruštinu a jidiš je směsí těchto dvou jazyků a hebrejštiny. A tak mne rozradostní, když si všimnu, že hebrejské slovo ohýbají slovansky a podobně. Jak jste na tom s jazyky vy? Čtete si Singera v jidiš v originále?

Gimpl: Základní problém je, že jidiš se klasicky píše jako hebrejština, čili zprava doleva.

Janele: A číst knížky obráceně, to nám nějak nejde. Neumíme to.

Z toho, že jste vystupovali si Achabem jsem usuzoval, že i vás proškolil v čtení hebrejštiny.

Gimpl: Ne. Ale musím říci, že když se v jidiš mluví pomalu a srozumitelně, tak tomu celkem rozumíme. Dokážeme pochopit, o co tam jde. Navíc ten jazyk je strašně bohatý na spoustu speciálních výrazů - termínů vycházejících z náboženství, života v komunách, ve štetlech, způsobu myšlení, tradic. Je to vlastně slang.

Jasně, stačí si vzít Rostenovu knížku Jidiš pro radost. U té se dá opravdu bavit dlouho a skvostně. Předpokládám, že vás ta zmizelá kultura baví i jinak než jen čistě hudebně.

Baruch: Je to sice už jen ohlasová kultura, ale do střední a východní Evropy patří.

Janele: Chystáme se dokonce na jevišti stylizovat i oblečením a jinak.

Baruch: Východní Evropa je fajn. Teď je ale klezmer ve fázi, kdy mu velké jméno a všeobecné povědomí o tom, jak by měl znít, dělají americké kapely, které už ale zachycují většinou jeho fúzi s dalšími americkými styly. My se snažíme přijít s protihodnotou původnější formy. Vycházet spíš z té východoevropské formy. Jak by to v ní mělo znít.

Janele: Nebo jak to znělo.

Baruch: Z Prostějova je to někam do Běloruska blíž než z New Yorku.

V podstatě historicky by asi stačilo vyrazit do česko-polského pomezí. Nehledě k tomu, že ve vašem koutu Moravy byly historicky silné židovské obce, včetně Prostějova.

Gimpl: Obecně se říká, že Židé z Čech a Moravy jsou někde na přechodu mezi západoevropskými a východoevropskými a vlastně nepatří tam ani tam.

Klezmeři byli muzikanti

No a to už jsme u melodie. Co se týče textu, je to jakási směs, jak jsme si řekli, ale u melodie je to ještě podivnější. Jsou písně z repertoáru původních klezmerských muzikantů, kde je cítit Balkán, jiné mají melodii jasně východoslovanskou a ještě jiné znějí stoprocentně arabsky nebo turecky.

Gimpl: Je to přesně tak, jak říkáte, a navíc se to někdy prolíná v jedné písničce.

Teď bych mohl teoreticky urazit dvě etnika naráz a konstatovat, že to je jako s cikány. Ti tím, že byli často námezdnými profesionálními muzikanty, nasákli do své muziky vlivy většinového publika, aby mu mohli zahrát na svatbách, křtinách, pohřbech tu jejich, která by byla vlastní zároveň i jim.

Baruch: Ono je to tak, že na jihu východní Evropy měli tu úlohu profesionálních lidových muzikantů cikáni, na severu Židi. A někde se ta etnika v této funkci potkávala obě. Jakkoliv mentalita těch dvou etnik je různá, tak funkce, kterou v muzice měli, je opravdu prakticky stejná.

Předpokládám, že k tomu, o čem jsme se teď bavili, jste se dopracovávali postupně, a že to asi ani pro vás nebylo nejdůležitější. Podstatné určitě je, že vás ta muzika oslovila a bavila. Z původní sestavy kapely Klezmer Quartet, která vznikla v roce 2001 tedy sedíte jen vy, Gimple. Co já vím, tak naprostá většina kapel, hrajících židovskou hudbu, se líhne v Praze. Jaké to je dávat ji dohromady v menším městě a hledat do ní kolegy?

Gimpl: Dá se to vydržet. Začínali jsme v době, kdy jsme o tom nic nevěděli, takže jediná podmínka byla, aby zájemce byl muzikant. Bez žánrových omezení. Ke klezmerovskému výrazu jsme se museli řádně propracovat a v našem případě i propít.

Baruch: Já si myslím, že mezi muzikanty je obecně i v menších městech ochota jít i do menšinových žánrů, kde nemohou nějak výrazněji prorazit. Tady Vojta hraje třeba v reggae kapele, což taky není zrovna mainstream.

Rozhodně víc než klezmer. Navíc to je nějak i ideově spojeno přes Šalamouna a rastafariány. Ale přece jen – většina kapel koketujících s židovskou muzikou je u nás z Prahy.

Gimpl: Taky to neumí. (smích) Tak dobře, to byl žert, řeknu to jinak. Taky je to z toho slyšet, že je to ukotveno v jiné kultuře, jiném typu komunity. Mají jiné podhoubí.

Janele: Rozhodně to vychází z jiné hudebnosti. Cítí hudbu spíš západně.

Baruch: A hudba německých Židů je něco jiného. Klezmeři, to byli muzikanti Litvy, Haliče, Polska, Běloruska, Ukrajiny, Besarábie.

Prostějov ctí své tradice

Jak dlouhá cesta byla od ustanovení kapely k veřejnému vystupování?

Gimpl: Velmi krátká. Asi tři měsíce. První vystoupení jsme zahráli v rámci adventního koncertu Gymnázia. Napochodovali jsme v září do kanceláře zástupkyně ředitelky a řekli, že tam budeme hrát, a to jsme ještě nevěděli, kdo bude v kapele. A tak jsme to nějak dali za tři měsíce do prosince dohromady a vystoupili s pěti písničkami.

Janele: Důležité je, že to první vystoupení mělo velký úspěch. To nám pomohlo. Pak už to přibývalo postupně a přirozeně.

Vy zřejmě dobře spolupracujete s městem Prostějovem. To se podílelo finančně na obou vašich albech. Jak to tady funguje? To se město samo nabízí s penězi?

Gimpl: Za to může naše charisma a umění regionální politiky. To musíš vědět, na jakou strunu brnknout u těch lidí, kteří jsou schopni a v podstatě i morálně povinni dát na kulturu nějaké peníze. Prostějov je město se silnou židovskou tradicí a v podstatě na ni spousta důležitých lidí slyší, i když tu z hlediska obyvatel moc židovského nezbylo. Ale jednou jsme město, které je spjaté s filosofem Husserlem, židovský podnikatel Mandl a další zde vlastně založili oděvní průmysl, to znamená že město je nakloněno podporovat podobné projekty. To neznamená, že nás upřednostňuje, ale můžeme se v rámci různých procedur ucházet o veřejnou finanční podporu. Nějak to prostě funguje.

Z vašich webových stránek vím, že jste byli někteří na jednom, někteří na dvou mezinárodních hudebních etno táborech. Jak ta komunita funguje? Myslím kromě pití a balení holek, to funguje i na táborech vážné hudby i jazzu podobně. Je to cesta k zachování a prohloubení identity nebo poslední smrtelná křeč kultury, která se spojí v jeden celosvětový mišmaš a zanikne?

Gimpl: Ti lidi jsou trochu jiní než by byli třeba na vážné hudbě.

Janele: Učíme se tam sice svoji muziku navzájem, pracujeme na tom a docela dřeme, ale víme, že svou národní hudbu budou hrát nejlíp ti muzikanti, kteří s ní vyrůstali. My nemůžeme hrát finskou nebo švédskou hudbu tak jak oni.

Baruch: Souhlasím s vámi, že v dnešním globalizovaném světě jediné, co nás bude odlišovat jsou zvyky, kultura, hudba. Nikdo nezahraje moravskou hudbu jako Moraváci a i kdybychom byli součástí jednoho světového superstátu, tohle nás bude odlišovat.

Tak jsem vás konečně vmanipuloval do předem připravené pasti. Proč tedy hrajete klezmer a ne hanáckou lidovku?

Gimpl: Tady kolega se věnuje moravské muzice poměrně hodně. My ostatní s ní moc nekoketujeme, jen nás nějak normálně obklopuje. Židovská muzika je ale dobrý marketingový tah, zaplnili jsme mezeru na trhu. V oblasti hanácké hudby už tam bylo plno.

Baruch: A nikdo nám nemůže dát přes držku. Kdybysme hráli cikánskou muziku, přijdou cikáni a řeknou: Jak to hrajete? Tak se to nehraje! Co si to dovolujete?! A roznesou tě na kopytech. A v tom folkloru to je taky někdy podobné.

Soutěžící zvláštního typu

Vydali jste dvě desky, loni jste bojovali o to, abyste vydali třetí u Indies, těsně jste podlehli a v soutěži Talents of Colourscope skončili druzí za Yellow Sisters. Přičemž právo natočit desku měl jen vítěz. Ale předpokládám, že když jste do toho šli, tak jste na tu desku museli mít repertoár z větší části připravený.

Gimpl: Spíš z menší. Ale věděli jsme, že bychom byli schopni ho dotvořit.

Baruch: To bylo tak, že jsem neměl co dělat, brouzdal jsem po internetu, našel výzvu typu „přidej kapelu“ tak jsem ji přidal a ono to nějak vyplynulo.

Taky jste hráli ve filmu. O co šlo?

Gimpl: Tam jsem byl z přítomných taky jenom já. To bylo v době, kdy se měnila sestava. Nacvičili jsme do něj dvě věci. Jde o film Poslední vlak režiséra Josepha Vilsmaiera. V Čechách ten film k vidění není, už asi čtyřikrát se schylovalo k jeho uvedení, ale pořád nic. Asi nejsou prachy. Jde o film odehrávající se ve čtyřicátých letech a je to o posledním transportu židů z Berlína. My tam vystupujeme v takové retrospektivě jako klezmerová kapela na svatbě v třicátých letech.

Takže deska vám loni nevyšla, zato vám vyšla Zahrada a to tak že velmi. Měli jste takové ambice?

Baruch: My se dokonce do konkursu vůbec nepřihlásili, tam nás nahlásil bez našeho vědomí Vojtův táta, který do Náměšti jezdí pravidelně. Ale když už jsme tam šli, tak jsme si říkali, že bychom to třeba i mohli vyhrát. Za reálné jsme ale považovali, že bychom se mohli pokusit udělat dobrou show, pobavit lidi.

Janele: Užít si to, ono to navíc není tak daleko.

Baruch: Jezdit na koupaliště...

Janele: Na jídlo jsme si vyhráli...

Baruch: Bylo to příjemné.

A projevilo se nějak, že jste toho Krtka vyhráli?

Baruch: Určitě. Nejdřív v mediálních ohlasech. Titulek v mladé frontě DNES, že Létající rabín zaujal na Zahradě tisíce lidí, potěšil. Možná jsme jich nezaujali tisíce, ale alespoň desítky, takže nabídek ke koncertům přibylo. Dokonce jich máme tolik, že je musíme odmítat, zatímco loni jsme za celé jaro měli asi čtyři koncerty, z toho jeden v Konkursu a jeden v soutěži Indies.

Kolik máte repertoáru?

Baruch: Asi hodinu a půl.

Kolik z toho je zpívané muziky?

Baruch: Asi tři česky, asi pět v jidiš a zbytek jsou instrumentálky. To zase souvisí s naší filosofií návratu k původnějšímu tvaru, klezmer byla instrumentální hudba. Čím víc se k ní vracíme, tím víc omezujeme zpěv.

Gimpl: A proto vkládáme mezi písničky takové ty naše kecy, aby tam ta verbální složka nějak byla. Ale i v té tradici devatenáctého století a klezmerů jako námezdních muzikantů – bavičů vlastně bylo to show dělat komplexně, tedy i se zábavným slovem a podobně.

Kolik prostoru pro improvizaci vám tato hudba nabízí?

Gimpl: Poměrně dost. Ale není to improvizace toho jazzového typu, která nabízí složit sólo do nějakého harmonického schématu. Jde o improvizaci východoevropského charakteru, spočívající v mikrovariacích. Tedy variace na melodii, ozdoby.

Baruch: Včetně rytmických ozdob. Je to prostě zdobení ozdobami – kudrlinkami. Všechny ty trylky a podobně.

Nestane se vám, že se zapomenete a píseň se stane dlouhou, předlouhou?

Gimpl: My hrajeme podle publika. Když si to přeje, píseň trvá dýl.

Baruch: Máme ale dobře připravené začátky i konce písní. To je důležité. Když to dobře začne a dobře skončí, tak něco mezi tím se ztratí.

Povedlo se vám už zahrát na festivalech mimo republiku?

Gimpl: Na festivalu jen na Slovensku, máme za sebou pár vystoupení v Polsku, ale ne na festivalech, a naší touhou je dostat se na velký kelzmerový festival v Krakově, kde hrají i ty největší zámořské hvězdy.

Všichni studujete vysoké školy, ale v různých městech – Praha, Brno, Olomouc. Co to znamená pro provoz kapely?

Baruch: To je katastrofa. Moc nového se neudělá. Pravidelné zkoušky neexistují.

Veselí nebo smutní?

Jak jste na tom s hudebním vzděláním?

Janele: Klarinetista je jasný. Teď dodělá konzervatoř a chce na Akádu. Ostatní za sebou máme nějakou tu ZUŠku. Prošli jsme dveřmi a nějaký ten nástroj absolvovali.

Gimpl: Já ne. Studoval jsem dva – klasickou kytaru a baskytaru a ani jeden nedokončil. Ale oba mi něco daly.

Baruch: On třeba hraje i na housle a v životě mu nikdo neukázal ani jak má držet smyčec. Ryze lidový muzikant.

Janele: Na druhé straně klezmer se nemá hrát podle not, ale podle sebe. To je něco jiného než učí škola.

Zajamujete si občas s nějakou kapelou?

Gimpl: My s nimi můžeme, oni s námi asi ne.

Baruch: Na Zahradě jsme navázali celkem kontakt s 16 strun a šmytec.

Pro mne je to s klezmerem podobné jako z takovou tou keltskou vlnou před nějakými patnácti, dvaceti lety. Zájem publika, který po čase asi opadne, ale něco po něm zbude. Ale je tu i hlubší souvislost těch dvou vln. U klezmeru jako u spousty keltské hudby těžko říci, zda vyjadřují smutek nebo radost.

Baruch: Já myslím, že to dokonce platí víc než u té keltské muziky. Tam se přechází z dur do moll, pokud nehrají ve starých modálních církevních stupnicích. U klezmeru je to podstatou stupnic nebýt dur ani moll. Tam se dokonce říká, že si podle nálady může muzikant mezi některými půltóny vybrat.

Je jasné, že posluchač to takhle nerozbírá, ale protože devadesát procent hudby je striktně durové nebo mollové, tohle je najednou jiné. Ale s tím smutno-veselým vyzněním židovské muziky souvisí i osud etnika. Jací jste vy? Smutní, nebo veselí? Máte rádi židovské vtipy?

Baruch: Líbí se mi, jsou takové intelektuální, jiné. Mají zvláštní styl žití, chování, někdy přežívání, protože jejich osudy byly všelijaké. Oni říkají, že pokud jsi moc smutný, tak si vzpomeň na přikázání, že máš být veselý, a pokud jsi moc veselý, tak si vzpomeň na zboření chrámu.

Gimpl: Já si vtipy nepamatuji.

Janele: Já je neumím vykládat, maximálně bez pointy.

Tak mi vysvětlete, jak jste přišli na svá umělecká jména.

Gimpl: Jednoho dne jsme zjistili, že už prostě nemůžeme dál vystupovat jinak, než pod pseudonymy.

Janele: Já si pamatuju, že na to moje jsme přišli v jednom motorestu cestou z Třebíče.

Že Janele, to chápu. Ale proč zrovna Rosenfeldová?

Gimpl: To je přece jasný překlad jejího českého příjmení.

Rosenfeld? To je přece růžové pole.

Baruch: No a ona je Dosedělová. Není to úplně to samý? Ty jména mají hlubší smysl. Třeba já jsem Baruch jako jeden holandský fyzik.

A filosof. Baruch neboli Benedikt Spinoza. Ano, on brousil optické čočky, vy studujete optiku na vysoké. To je jasné.

Gimpl: No a v židovských povídkách z malých štetlů vystupuje Gimpl vždycky jako největší debil. Tak mi ho dali.

Máte pravdu, je to tak. Tedy v těch povídkách. Takže děkuji za objasnění a těším se v létě na setkání.

Jiří moravský Brabec

Létající rabín:

Jana Dosedělová (flétna) - Janele Rosenfeldová

Vojtěch Pospíšil (klarinet) - Ira Lewinski

Miroslav Ondra (akordeon) - Mordechai Katzman

Vojtěch Peštuka (kapelník, kytara) - Gimpl Fleischman

Bohuš Stoklasa (kontrabas, kokapelník) - Baruch Auenthal

Diskografie:

Tsuzamen (2005), Lebedik un Freylech (2003)

(vlastní náklady)

kontakt: e-mail: letajici.rabin@post.cz

web: www.letajicirabin.com

HOME