Pepa Štross říká: ”se schizofrenií nejsi nikdy sám.” Čím jsem tedy nejvíc? Nejvíc budu asi člověkem jako takovým. Hlavně v poslední době mi to začíná docházet a snažím se víc věnovat kdejakým dobrodružným zábavám, zatímco třeba ty mě vnímáš výhradně jako muzikanta. Pokud bychom zůstali u schizofrenie hudební, tak momentálně je asi pro mě klíčová otázka soužití mých písničkářských ambicí s ambicemi Kvokálu. Loni, když jsme jezdili s Husinou, hrálo se tam, kde bych jinak nejspíš hrál sám, takže jsem jakoby ”o nic nepřišel”. Kvokál je ale zaběhnutý po svém a má svůj pravidelný okruh akcí, do kterých se musím, nebo teda spíš chci než musím, nějak vmezeřit. Dost se činím, aby vycházely termíny. Pak jsi zmínil Krychli, to je jednou za měsíc taková pohodička, veselý úlet, někdy přijď.

Nejzdatnějších? No, to teda fakt nevím… Je však pravdou, že jsem šest let chodil na housle. Pak, někdy v jedenácti, mi došlo, že houslemi se na letním táboře moc nevytáhnu, a začal jsem pižlat na kytaru. Následovalo pár let samoučení. K živému folku jsem přičichl ve Svojšicích 1993, to mi bylo dvanáct. O pár let později jsem se osmělil přihlásit na Žalmanovu Oasu Musu. Z mnoha lektorů bych, když jsme u té kytary, jmenoval Samsona a Matěje Raka, kteří tam učili různá vybrnkávání, akordy apod. Přibližně od dob Oasy se s řadou muzikantů znám osobně, takže když mě zaujme, jak něco hrají, zeptám se jich. A většinou mám na festivalu připravený dalekohled první pomoci.

Teď nevím, jestli to myslíš v dobrém nebo špatném, že už soutěžím dlouho? Uklidním tě, do Ústí a do Plzně se hlásím letos naposledy. Chtěl bych tím nějak uzavřít jednu etapu svého snažení. Úspěchy pochopitelně jsou, jinak bych toho už dávno nechal… Ty chceš, abych se styděl, viď? Díky Folkovému kvítku 1997 jsem začal vystupovat. Pak přišly Brány a Dětské Porty. Víš, ony ty dětské soutěže nejsou zas tak výhradně dětské, jak se tváří - třeba na Dětské Portě jsem, vzhledem k věku, mohl soutěžit teoreticky ještě v druháku na vysoké. Ale to už by bylo i na mě moc. Mezitím jsem absolvoval tři plzeňské Porty a loni Trampskou Portu v Ústí. Budeš se možná divit, že na Zahradě jsem hrál loni oficiálně vlastně poprvé. Ještě zmíním zajímavou akci jménem Orlovský špagát, a pak už mě napadá snad jenom soutěž ve Svojšicích 1996, kdy se na pódiu zkoušelo, kdo zná víc písniček. Ani se neptej, jak to dopadlo.

Se Žofkou se známe od jara 1998, kdy hrála na Kvítku a nikdo o ní ještě nevěděl. Troufám si tvrdit, že jsme docela dobří přátelé. Také jsem jí 3x porotoval. V těch dobách jsem míval výhrady k jejímu repertoáru, jenže dnes už hraje něco jiného, takže čert to vem. Na loňském Slunovratu, a pak i na Zahradě, si přidala Žofka do sbírky další významné trofeje, takže momentálně vede už přesvědčivě 5:2. Co se týká našeho společného porotování na loňském Folkovém kvítku, rád bych tě poopravil – Žofku jsem poprosil, jestli by mi nepomohla, v čem dělá která z mladých zpěvaček chyby, abych pak mohl při konzultacích zasvěceně machrovat. Neporadila mi vůbec nic, řekla, že jsou všechny zpěvačky moc zajímavé a že je to každého věc, jak chce zpívat. Takže mě v tom pěkně nechala. Ahoj, Žofko.

I ty ostříži! Jednou jsem takhle seděl v amfiteátru na Muzice v Hrádku a hrála moje oblíbená profesionální kapela. Ohlásili, že dají úplně novou píseň. Byl jsem zvědav. Po prvním řádku textu jsem ale zkoprněl; vždyť je tam slovní spojení, co jsem už někde napsal já! Pokračovali dál – a pic ho - další tři slova z jiné mé písně. Do konce skladby jsem pak našel ještě čtyři úryvky, vždy šlo o jednu nebo tu druhou původní skladbu. Uvážím-li, o jaká exotická slova a spojení se jednalo, nejspíš nešlo o náhodu. Je mi to úplně jedno, mám opravdu jiné starosti, než řešit podobné věci, spíš z toho mám legraci, přijde mi to od nich neskonale trapné. Vlastně se ani nejedná o porušení autorského zákona, spíš jen autorské slušnosti… V každém případě mi alespoň zůstal zvláštní zážitek, cítit tu bezmoc, když to v amfiteátru slyšíš poprvé a vidíš, jak jim to lidi kolem tebe baští a nejradši bys zavolal: "To je moje, mně tleskejte, ne kapele na pódiu...". Jen mě tak napadá – není důvodem, že se ta skladba příliš neujala, snad můj špatný výchozí text?

Já nějaké stránky mám, ale ne o folku, jsou v němčině a jsou o zakázkových kytarách. Své stránky české, folkové, jistě někdy vytvořím, ale není čas. Pokud jde o webové rozsévání, asi bych byl na rozpacích, jestli s tím někoho neobtěžuji. Poslední dobou jsem se začal na internetu nějak stydět… Ostatně, vzpomeň si, kolikrát jsem posílal nějaké pozvánky. Z loňských devadesáti vystoupení tak pětkrát, naposledy v září.

Naopak. Když jsem viděl na podzim všechnu tu únavu, kterou intenzivní hudba se školou a životem dohromady nese, uvědomil jsem si, že pokud vůbec budu chtít natočit CD, tak asi co nejpozději. Možná mi nebudeš věřit, ale také čím dál víc váhám nad svojí tvorbou. Možná i proto pouštím ”do světa” jen několik písní za rok. Žádná cena poroty nemá na autorův pocit z písně větší vliv, než autorova upřímná vnitřní jistota, že je píseň dobrá. V těchto věcech jsem na sebe přísný a myslím, že se mi to vrchovatě vyplácí - třeba i v té Autorské Portě, jejímž nejmladším držitelem v historii vůbec jsem se v Ústí loni stal. Nejde jen o to, jestli jsou jednotlivé písně dobré, ale aby i celek držel pohromadě. Na CD bych proto rád viděl asi něco jiného než čekáš. Po loňsku mě třeba řada lidí vnímá jako provokatéra. Fakt, že kromě boření také něco jiného přináším, myslím, musím ještě chvilku dokazovat. A CD bych rád pojal právě jako sbírku toho, co přináším. Věřím, že i letošek již budu hrát v tomto duchu a doplním si tak svůj pódiový profil.

Od léta, kdy se odehrál tento rozhovor se u Jeronýma odehrálo dost věcí. Podrobnosti hledejte v rubrice Co nového u...