Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

V šuplíku ještě hodně zbylo

Lámalo se tisíciletí a já dělal svůj první rozhovor s Míšou Leichtem. Už tehdy padla zmínka o sólové desce, i když jenom v náznaku. Letos se to konečně podařilo, a mě velice zajímalo, jak se na dovršené dílo dívá sám autor. Protože však v parku pod námi probíhal bluegrassový festival, kam Míša s Copem přijel, začali jsme od modré trávy.

 Baví tě ještě hrát bluegrass?

Baví, koneckonců díky bluegrassu jsem tam, kde jsem. Ten starý, tradiční, ten by mě dnes nebral, i když jsme ho hráli na samotném začátku. Teď děláme vlastní skladby a to je důvod, proč mě bluegrass baví i dneska. Odskakoval jsem ovšem i k jiným žánrům, souběžně s Copem jsem hrál s bigbeatovou kapelou.

To bylo v začátcích Copu?

Nejenom. Potom, co pár kluků v roce 1983 uteklo do Ameriky, jsem pět let hrál jenom bigbeat, na plný úvazek. I dneska se s tou kapelou – jmenuje se Galerie – občas slezeme a jdeme zahrát na nějakou tancovačku nebo někomu předskakovat, už jsme staří psi. Dokonce jsme si natočili pro radost nějaký singl.

 Bigbeat a bluegrass se ale stylem hraní dost liší, ne?

Kdo mě zná, ví, že to pojímám stejně (smích).

Vytvořil Cop za svou dlouhou existenci vlastní bluegrassový styl, který se třeba některé mladé kapely snaží napodobovat? Copgrass?

To určitě. Spousta kapel je Copem ovlivněná, ať už si to připouštějí nebo ne. Například existuje termín „plzeňský přístup k bluegrassu“, kde to slovo „plzeňský“ podle mě znamená právě Cop.

 V čem je zásadní rozdíl Copu proti tradičnímu bluegrassu?

To pochází už z dob, kdy jsme začínali. Vzali jsme si klasickou věc od Billa Monroea nebo Stanley Brothers a sami si ji zaranžovali. Takhle jsme to dělali celou dobu, ať už proto, že jsme nebyli schopni to zahrát jako originál, nebo čistě jen pro radost. Nikdy nás netáhlo kopírovat předlohu se všemi detaily, ani jsme nechtěli zpívat anglicky, když jsme Češi.

 Přebírali jste ovšem nejen klasické bluegrassové skladby, ale i rockové pecky, od Stounů nebo Beatles.

To už bylo v nové partě, která se dala dohromady po emigrační vlně. Tam jsme natáhli spoustu jiné muziky než bluegrassu. I aranže byly pak tvrdší, ostřejší, a my zas byli odlišní.

Už jsme velký kluci

Poslední deska Jedním tahem je kompletně celá autorská. Proč jste začali dělat jen vlastní věci?

Řekli jsme: „Už jsme velký kluci, tak můžeme dělat vlastní skladby.“ (smích) Byla v tom touha se trochu odlišit, už s Forehandem jsem hrál vlastní písničky. A taky nás donutily okolnosti, všelijací ti schvalovači přes autorská práva, však to znáš. I v bigbítu a vůbec v muzice, která letí v rádiích, se dneska dělají skoro výhradně vlastní věci, málokdo něco kopíruje a přebírá. Alespoň to spoustu lidí nakopalo k tvořivosti. Doba anarchie je už pryč.

 Jak se sestavuje materiál na desku? Přineseš ty jako většinový autor kopec písniček a od ostatních se to doplní několika málo kousky?

To ne, někdy to dáváme dohromady horkotěžko, co si budeme namlouvat. U posledního alba jsem měl několik skladeb v rukávu, tak jsem je vytáhl, Jirka Vopava dodal, co měl. Možná, že na příští desce to bude opačně, protože jsem si teď vypráskal zásoby.

 Kromě tebe a Jirky dodal dvě písničky i Franta Černý, to je docela překvapivé spojení – frontman Čechomoru a bluegrass…

My se známe hodně dlouho a jsme velcí kámoši. Dokonce říkám ve srandě, že když Franta složí něco hezkého, dá to Copu a zbytek hraje Čechomor. Ty dvě písničky na desce teda nepsal přímo pro Cop, už to měl v zásobě, já jsem se na to podíval a řekl jsem, že se mi to líbí a že to budeme hrát. A kdo zná Frantu, ví, že dvakrát vyhrál Portu s kapelou Povijan a na bluegrassu v podstatě začínal.

 Deska Jedním tahem je už stará tři roky, to už je docela čas na další.

To jo, je to aktuální. V lednu bychom měli jít do studia, chystáme desku, která bude pro všechny obrovské překvapení. Ale to prozradíme až na konci roku, možná se o tom dovíte i z Folk & Country.

 Když porovnám Cop s Poutníky a později Robertem Křesťanem, překvapuje mě, jak stabilní sestavu máte, zatímco Robert vystřídal několik i zvukově odlišných sestav. Nikdy jsi nepřemýšlel, že podobně jako Robert vezmete bicí, elektrické kytary a tak?

Moje výhoda byla v tom, že jsem měl kromě Copu i ten bigbít, takže jsem se vyblbnul jinde a nepotřeboval jsem Copu brát jeho punc. Jakmile se v kapele začnou dělat velké změny, posluchači to nevezmou, je strašně těžké nahodit řemen a přesvědčit lidi, že takhle je to teď to pravé.

 Takže bicí, bonga, to není nic pro vás.

Na poslední desce máme nějaké bubny, ale je to ve skladbě, která je dost jiná než ostatní. Hele, Newgrass Revival vzali bicí a jejich popularita rapidně klesla. A tak to je s podobnými experimenty. Mně se neslučuje banjo s bubny, hádá se mi to dohromady. Takže bych bicí nikdy nechtěl. Ale o tom nerozhoduju jenom já, u nás se na nějaké kapelničení nikdy nehrálo. Je pravda, že mám živnostňák, IČO, že to zařizuju, ale žádné kapelnické příplatky, žádné výhody. Je tam dost demokracie a proto fungujeme tak dlouho.

 Na webu Copu má každý možnost navrhnout vlastní repertoár koncertu. Dá se z dosavadních hlasů odhadnout, zda je vaše publikum konzervativní?

Je dost konzervativní. Nové věci je tolik neberou a vedou skladby staré dvacet let. I když na čtvrtém místě je písnička Klíč ke vzpomínkám, to je poměrně nová věc, z toho mám radost.

Docela úspěšně jste přežili populační explozi, máte celkem třináct dětí, přesto pořád jezdíte a hrajete. Jak se to dá s rodinami vůbec zvládat?

No, to by ses měl zeptat těch, kteří zůstali pořád s jednou manželkou a rodinou. Za sebe říkám, že já dřív těžko (smích).

 A jak to máš teď, co se ti narodil Bertík? Cítíš, že by ses měl usadit a už tolik nejezdit a tak?

Musím jezdit, abych tu rodinu uživil, to je prvořadé. Ale myslím, že jsem se dostal do věku, kdy si tu rodinu umím užít a být s ní, i když jezdím. Kdybych chodil někam do práce a za devět hodin se vracel s rukama na zem, možná bych se rodině věnoval míň. My nejezdíme nijak dramaticky, třeba v zimě jsou šňůry maximálně třídenní.

Jirka Mašek a knopflerovská kytara

Dlouhou řádku let jsi sliboval sólovou desku, teď se to konečně podařilo. Co bylo tím rozhodujícím impulsem?

Frantovi Černému jsem jednou na chatě zahrál Modrý chlapy a Bonnie a Bert, Franta řekl: „Tam musí být buben, do bigbítu, musí tam být knopflerovská kytara, to musíš nahrát.“ Mně se nechtělo, pořád jsem měl v hlavě banja a kolektivní pojetí, anebo zase tvrdý bigbít, ale on nedal jinak, tvrdil, že to musí být někde mezi tím. Pak jsem ovšem Frantu překvapil, protože jsem potkal člověka, který to celé realizoval – Jirku Maška.

 Takže Jirka se na albu podílel i jinak než zvukařsky?

Jirka dělal producenta v pravém smyslu, na sto procent. Poslechl si muziku a navrhl nejenom nástrojovou sestavu, ale i kdo přesně by měl na ně hrát. Bubeníka, bezpražcového baskytaristu, sólového kytaristu, pár hostů a ty všechny mi shromáždil do studia. Pracoval na aranžích, na obalu, byl „kasa“, fotograf, svačinář, elektrikář, hoteliér – zkrátka producent v pravém slova smyslu.

 Na kytaru bych se rád speciálně přeptal, když byla řeč o tom knopflerovském stylu.

Petr Havrda, znáš ho asi z Devítky nebo z Wild Westu. Geniální kytarista. Perfektní byli všichni, během dvou dnů byly natočené základy, všichni maximální profesionálové do posledního tónu, to jsem ještě nezažil. Ne že bychom s Copem měli ve studiu nějaké problémy, ale třeba ještě něco vymýšlíme a zkoušíme na místě. Tady přišli lidi, kteří hned věděli, řach bum, a bylo hotovo. Úplně fantastický zážitek mám z Ondřeje Konráda, který nám nahrával foukací harmoniku – napoprvé nahrál sólo, které mi připadalo moc opatrné. On měl jenom základ, tak samozřejmě nevěděl. Jakmile zjistil, na čem je, vystřihl naprosto neuvěřitelnou harmoniku, že jsem jenom zavřel hubu.

 Sehrávali jste se nějak předtím, že jste měli tak rychle nahrané základy?

Ne, poprvé jsme se viděli ve studiu.

 Zařadili jste i nějaký exotický nástroj?

Ve dvou skladbách je tahací harmonika, z toho mám velkou radost, protože ze sejšnů s rodilými Iry vím, co ten nástroj dokáže.

Deska, která neruší

Jirka je zrovna velký ctitel Knopflera. Projevilo se to v aranžích?

On vždycky udělal návrh, já jsem se na to podíval a odsouhlasil. Trefili jsme se úplně na stejnou notu, on přesně věděl, co já do muziky potřebuju, dokázal pojmenovat, co jsem cítil. Jirka je sám muzikant a kreativní člověk, dokonce vymyslel i návrh obalu. Pokud jde o toho Knopflera, já nerad takhle předem muziku někam rovnám, ale z ohlasů na desku vím, že posluchači na ní knopflerovský styl slyší. Anebo styl a la Chris Rea nebo Tom Petty. A když jsem slyšel, co tam ti chlapi dělají, věděl jsem, že to je přesně to, co jsem chtěl.

 A co jsi chtěl? Jakou jsi měl o desce sám představu?

Mým snem bylo nahrát desku, při které se dá opravovat auto, vařit, zatloukat hřebík, úplně jakákoliv činnost. Deska, která nenaštve, neruší. Žádné chytlavé refrény, co si pak musíš broukat celý zbytek dne. Jsou desky, které musím vypnout, když doma na něčem pracuju. A je pár lidí, kteří mi potvrdili, že mou desku lze poslouchat a zároveň u toho něco dělat, anebo nedělat nic. Ani texty neřeší nic světoborného – příběhy, které se staly, které se dají vyprávět v hospodě. Někdo mi vytýkal, že se moje písničky hemží drsnými chlapíky, ale za vším si stojím. Všechno jsem to prožil.

 Zajímavé je, že na desce není žádná trojdobá písnička, ale ty jich vůbec hraješ málo, asi to nemáš ve svém stylu.

Co si vybavuju, tak s Copem jsme hráli Tennesee Waltz, Myslím na Colorado a teď Osud, jinak nic. Já jsem dvojdobý bijec, jen občas si řeknu, že bychom něco na tři měli udělat. Sólová deska by asi ztratila trojdobou skladbou tah.

Byla by docela škoda s tím nevylézt živě před lidi ve studiové sestavě, když se to tak povedlo.

Tohle jsem nechal na Jirkovi, má to vymyšlené. Rozhodně nechystáme křticí nebo promo-šňůru. Spíš se budeme nabízet pořadatelům, až se deska dostane mezi lidi. Tahle kapela by mohla hrát na jakémkoliv festivalu, folkovém i rockovém. Strašně rád bych si s nimi zahrál živě. Repertoár z desky zatím hraju na sólových koncertech, jen s kytarou, a to je jen slaboučký odvar z desky.

 Když už máš sólovou desku a hraješ sám, považuješ se za písničkáře?

To je pekelné slovo. V devadesátých letech, když jsem se rozhodl, že se budu živit muzikou, jsem začal dělat koncerty pro děti. Jezdil jsem po školách, povídal jsem o americké muzice a trampingu. Ale za deset let se to publikum strašně změnilo, děti jsou už dost zdrsnělý. Tak jsem se zasekl a rozhodl, že už budu hrát jenom pro dospělé. Čili návyky ze sólového hraní mám, ale furt si nepřipadám jako písničkář. Spíš countryově-kovbojský muzikant, který hraje sám. Písničkář, to je takové folkové…

Krocení trhače strun

Změnilo se něco na podání těch písniček, i když je hraješ jen s kytarou? Projevil se i v tomhle nějak aranžérsko-producentský zásah Jirky?

Museli mě ukrotit v beglajtech. Jak jsem zvyklý hrát sám, bylo toho zbytečně moc. Nemusel jsem se tolik doprovázet.

 Ty jsi vyhlášený trhač strun, to asi bylo obtížné tě ukrotit.

Ono to nebylo v razanci, mydlím do toho pořád stejně. Spíš šlo o kvantitu, nehrát toho moc. Franta Černý třeba říkal: „Jako my v Anglii – teď se to nabere a pak se začne mazat. Je třeba se držet hesla ‚pauzy hrajou‘“. (smích)

 Ovšem kdo od tebe čekal neustálý drajv, může být tímhle zklamaný.

Je pravda, že několik lidí, kteří desku slyšeli a které jsem prosil o jejich názor, bylo překvapeno, že tam toho drajvu není tolik, jak byli u mě zvyklí. Vlastně to vystihuje i obličej na titulu. Já se už našklebil, nahulákal a namlátil do kytáry dost (smích). Jak říkám, chce to víc poslechů a každý tam najde, co potřebuje.

 A co desce říkají kluci z Copu?

Oni si mi netroufnou říct, že je to úplně blbý (smích). Dokonce jsme se domluvili, že asi dvě písničky budeme s Copem hrát, Je to dobrý, nebe je modrý je stěžejní záležitost, tu určitě.

 Máš teď pocit ulehčení, že už je to z tebe konečně venku, spadlo to z tebe?

V bookletu píšu, že neznám línějšího parchanta než sebe. Vlastně jsem to ani tak moc neprožíval, takže ze mě asi nemělo ani co padat (smích).

 Šel bys do toho třeba za tři roky znovu?

Tahleta deska mě nakopla k tomu, že určitě chci nahrát další. Za dva roky. Když vidím, že to jde a že jsou lidi, kteří mi pomůžou, mám na to chuť. Myslím, že mám ještě invenci, a navíc mi v šuplíku zůstalo ještě hodně věcí.

Diskografie:

COP 1 (1991)
COP (1993)
Tradition (1993)
Cop Lucerna Live (1994)
Pár minut (1997)
Míša Leicht a Forehand (1998)
Bič (2000)
His Master´s COP (2002)
Jedním tahem (2003)
Je to dobrý, nebe je modrý (2006)

Honza Hučín

FOLK & COUNTRY 10/2006

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.