„Tady jsem já, divte se!“

S Tomášem Kytnarem o skupině Makyota, o slovenské poezii a především o projektu TadyToMáš

Tomáš Kytnar sám sebe označuje za „staršího dramaturga“ brněnského klubu Stará Pekárna. To proto, že se na dramaturgii podílí i jeho syn Lukáš, bubeník známý ze skupin Dura & Blues Groove, Hoochie Coochie Band a v současné době Nuck Chorris Gang. Hudební současnosti Kytnara-otce je méně nápadné, avšak nedávno Tomáš příjemně překvapil velmi kvalitním albem Sme len hostia na zemi svého studiového projektu TadyToMáš. CD obsahuje především zhudebněnou poezii slovenské básnířky Judity Kaššovicové a Tomáš je natočil s řadou hostů – hudebních přátel, kteří se svými kapelami pravidelně koncertují ve Staré Pekárně.

Tomáši, TadyToMáš není tvůj první hudební projekt. Už v 80. letech jsi hrával se skupinou Makyota…

Ano, to bylo takové zvláštní těleso, které jsem založil spolu se svým kamarádem Víťou Marvánem. Řádili jsme s magnetofonem B4, s úžasným boosterem a s akustickým pianem nejprve v obýváku a někdy kolem roku 1983 jsme poprvé vylezli na veřejnost. Naším největším úspěchem bylo v roce 1986 vítězství v krajském kole Rockfestu. Bylo to v Brně v Rondu a byl to samozřejmě krásný zážitek. Vyhráli jsme u poroty a navíc jsme podle diváků byli na třetím místě. A to tam bylo lidí víc než na dnešní Kometě.

Dnes tě znám jako muzikanta, který se obklopuje spoluhráči s akustickými nástroji. Na Rockfestu jste ale asi hráli jinak…? Co tedy Makyota hrála?

Jakékoli škatulkování je jen pro první přiblížení. Hráli jsme to, co jsme asi v té době cítili a co jsme potřebovali alespoň v obýváku ventilovat sobě, svým kamarádům… Já na piano, a protože jsme po celou dobu existence skupiny neměli baskytaru, pohyboval jsem se hodně v hlubokých  rytmických figurách, ke kterým mě sváděl zvuk elektrického piána Hohner E7. Můj parťák kytarista Víťa Marván si liboval v dravém a syrovém zvuku. Bylo z toho nádherné duo a „nádherná doba“. Venku zuřil komunismus a my jsme jej aspoň na chvíli neviděli, neslyšeli a mydlili jsme do nástrojů… Dál jsme po určité fázi kvasu kapely, zaskočené zkušeností hraní před veřejností, přibrali bubeníka Petra Hercoga a zásadní postavou i třešinkou v naší kapele byl Luboš Brzobohatý, který hrál na housle a saxofon, skládal, maloval, po přemlouvání i skvěle zpíval a vůbec nosil výborné nápady. Byl to skvělý člověk a už nám tady hodně dlouho chybí.

Makyota sice přestala fungovat na konci 80. let, ale ještě v roce 2000 jste natočili album…

Ano, myslím, že to byla vzpomínková nahrávka, kterou jsme pořídili k výročí „odchodu“ právě Luboše Brzobohatého.

Jinak jsi v 90. letech, pokud vím, jako muzikant nebyl aktivní…?

Víš, my jsme po 17. listopadu vyšli do ulic a v tu chvíli jsme si řekli, že uvolníme místo zdatnějším hudebníkům. Naznali jsme, že dobří muzikanti se už nemusí tolik bát a můžou začít hrát, co budou chtít. Myslel jsem si, že to tak bude navždycky a že hrát už budu jen občas a potichoučku doma. Jenže pak se do muziky pustil můj syn Lukáš a já jsem mu začal „závidět a zuřil jsem“, že on si v pohodě muzicíruje a já ne. A tak jsem se do toho zase dal, ale po trochu méně divoké linii. Beze spěchu, bez velkých ambic, v klidu.

Méně divoká linie, to asi neznamená jen klidnější skladby, ale odráží se v tom i ta volba akustických nástrojů…

Nechci, aby to vyznělo moc přemoudřele, ale myslím si, že nad akustický nástroj není. A dříve nebo později k tomu většina muzikantů dojde. Když k tomu připočtu problémy, které jsme měli se šňůrami, elektrickými krabičkami, zesilovači… To všechno mají akustické nástroje mnohem jednodušší. Ony se už sice taky elektrifikují, ale jinak. Před kontrabas jednoduše postavíš mikrofon nebo na něj nalepíš už vyzkoušený snímač, a máš to vyřešené.

Zatímco v Makyotě jste basu neměli vůbec, v některých skladbách TadyToMáš hrají dokonce dva kontrabasisté: Pavel Kulička Všianský a Milan Maxla Trnka. Měl jsi tedy volnější ruku a mohl jsi už hrát na klavír i ve vyšších polohách?

Teď už se opravdu nedržím toho, že bych musel hrát jen basové linky, i když mě to někdy pořád svádí. Někteří lidé mi vyčítají, že pianový doprovod je hodně monotónní. To je pravda, láká mě hrát jakoby basový doprovod, ale myslím, že teď už je toho klavíru ve vyšších polohách docela dost. Ale ta určitá monotónnost mi fakt dělá dobře. Je to asi nějaký pozůstatek očkování bigbítem – undergroundem…

Jak vůbec tvému současnému uskupení TadyToMáš říkat? Projekt, skupina, kapela?

Já v tom sám nemám moc jasno. Věci se prostě musí nějak nazývat a já mám rád různé hříčky. A tak když jsem dotvořil první část tohoto projektu, v duchu jsem si představoval, že nahrávku rozdám kamarádům, že přijdu, vytáhnu nečekané CD z kapsy a řeknu: „Tady to máš“, což zároveň znamená: „Tady jsem já, Tomáš, divte se!“ Prostě taková normální chlapská ješitnost.

První demo TadyToMáš jste natočili v roce 2003. Na ně jsi o rok později navázal pokračováním TadyToMáš Zase a konečně na přelomu let 2005–2006 vznikla třetí část TadyToMáš Takhle. V jednotlivých fázích se kolem tebe pohybovali různí muzikanti. Jak se sestava dávala dohromady?

Dohromady jsem na ten celý projekt (tři postupně doplňovaná CD) přizval kolem dvaceti muzikantů. Vždycky jsem připravil materiál v nějaké základní, obrysové podobě, a potom jsem zavolal na bicí syna Lukáše a na kontrabas Kuličku Všianského, který se s Lukášem sehrál při jeho dvouletém působení v Hoochie Coochie Bandu a současně řadu let v Dura & Blues Groove, takže to pro mne byla fungující a vnímavá rytmika. Vždycky jsme se zavřeli na pár zkoušek do zkušebny, tam jsme připravili podklady, žena nám zase chystala svačinky jako za Makyoty, já omládnul o x let, a když to vypadalo, že základ je zralý, zašli jsme za nejlepším zvukařem Broňkem Šmidem do studia. To je jedna z nejdůležitějších postav celého mého počínání, jeho slovo má pro mě velkou váhu. Poté, co jsme ve studiu natočili podklady, zval jsem si postupně předem vytipované muzikanty, kteří dotvářeli především doprovodné, ale i melodické party. Některé melodické motivy a doprovody jsem si přímo vynutil, ale jinak jsem jim nechával poměrně volnou ruku, aby nahrávka dostala ještě nějaký další rozměr. A toto všechno trvalo vždycky třeba půl roku. Nespěchal jsem.

Na druhé z těch tří demonahrávek se poprvé po tvém boku objevuje slovenský bluesman Juraj „Dura“ Turtev, a to překvapivě v roli recitátora.

Juraj Turtev je od vzniku Staré Pekárny můj velmi dobrý kamarád a já ho považuji za jednoho z nejlepších současných slovenských muzikantů. Jednou jsem se mu svěřil se svou zálibou a on se k ní postavil nejen jako kamarád, ale především jako výborný hudebník. Oslovilo ho to, co dělám, a nabídl mi, že by mi dodal nějaký text. Nechal jsem mu naprosto volnou ruku a on přišel ne se zpěvem, ale s recitací veršů. Byla to báseň Sándora Máraie Vďaka ženám. A přiznám se, že jsem zíral.

Na třetí části trilogie Turtev už zpívá, a sice verše Judity Kaššovicové, jejíž rozsáhlý projekt, Šamorínskou trilogii, paralelně po hudební stránce připravoval také on. Předpokládám, že tyto verše tedy přinesl také Juraj?

On nepřinesl jen verše, ale přivedl i celou Juditu, která je jeho partnerka.

Co se ti na jejích verších tak líbí? Vždyť celé první oficiální CD projektu TadyToMáš Sme len hostia na zemi je sestaveno z její poezie…

Vždycky se mi líbila slovenština, a to zejména v podání žen. Tou krásnou řečí dostávají slovenské ženy jakýsi náskok nad všemi ostatními ve světě. My jsme sice s Makyotou kdysi hráli Hraběte, Kainara nebo Cvetajevovou, ale já jsem se o verše moc nezajímal. Že bych šel do obchodu, koupil si sbírku básní a večer si při lampičce četl, to určitě ne. Ale v tomto případě jsem především hledal nějaké téma, prostor pro hlas a nechtěl jsem se již zabývat jako někdy dřív svými texty, kterými jsem sice možná dokázal sdělit myšlenku, ale po formální stránce to byla bída. A i když mám i pár instrumentálních skladeb, považuji hlas za nejdůležitější nástroj. Judita Kaššovicová je skvělá a uznávaná básnířka, skvělá osůbka a mě u ní zaujalo, že aniž bych o významu jejích veršů přemýšlel, ihned mě dostala malebnost jejích textů ve spojení s rytmem nebo s melodií. A teprve pak jsem okusil nádheru uschovanou v jejích verších.

Vedle Juditiných veršů jsou na albu dva bonusy: coververze Heroes od Davida Bowieho a tvoje autorská skladba Pepoj.

Heroes je moje osobní bigbítová hymna a já jsem si ji vždycky chtěl jednou zahrát. Na zpívanou verzi jsem nenašel ani odvahu ani tip, kdo by to mohl zvládnout. Proto jsem od počátku přemýšlel jen o instrumentální verzi s tím, že vokální part a zadní hlasy převezmou dechové nástroje. Nakonec jsem si proto do studia pozval toho nejpovolanějšího – milého pána, trombonistu Mojmíra Bártka, dlouholetého skvělého hráče Orchestra Gustava Broma, který se postaral o dechovou sekci. Vzniklo tedy takové zvláštní instrumentální pojetí.

A Pepoj?

Pepoj znamená ve východních Čechách Pepovi a já jsem tu skladbičku připravil svému bratrovi k jeho 60. narozeninám. A kromě toho jsem ji věnoval taky Honzoj – Honzovi Švihálkovi a Hoochie Coochie Bandu a Juraji Duroj Turtevovi. Je to taková country-bluesová legrácka s problesknutím Smetanovy Vltavy…

Jsou všechno, co jsi nahrál s TadyToMáš, nové skladby, nebo jsi použil i něco z doby, kdy jsi veřejně nevystupoval?

Jsou to všechno nové věci, ale pořád nosím v hlavě myšlenku, že některé z těch, které jsme hráli s Makyotou, převedu jednou do svého současného přístupu k muzice.

Je TadyToMáš zatím jenom studiový projekt?

Ano, je to jen studiový projekt, i když se vždycky jakoby na pokřtění nového CD snažím udělat malé vystoupení. Ale to se zahraje jen tak, aby se neřeklo, jen jedna nebo dvě písničky v trochu jiných aranžích než na desce, více improvizovaných…

Nemáš tedy ambici stát se znovu aktivním muzikantem?

Ne, na to opravdu nemám nervy.

A proč tedy vlastně skládáš hudbu?

Těší mě to nesmírně, mám z toho radost, je to pro mě krásné vyžití, obohacení a nejvíc jsem šťastný, když vycítím, že to baví i mé spoluhráče v kapele, i když vlastně v kapele na jedno použití. Někdy se týden ke klavíru vůbec nedostanu a někdy mě deset patnáct minut preludování doslova nabije.                                 

Milan Tesař
Folk 6/2010

HOME