Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam
Dylanovky Roberta Křesťana

Rozhovor s Robertem Křesťanem jsem měl v úmyslu dlouho a dlouho ho odkládal. Tak dlouho, jako on oddaloval vydání desky Dylanovky. Konečně jsem se dočkal, desku si několikrát poslechl a vypravil se k němu do Brna na návštěvu.

Všichni víme, že jsi začínal s bluegrassem. Není to od Dylana poměrně daleko?

Jen z prvního pohledu, protože on sám má bluegrass rád a poslouchá ho. A navíc Dylan funguje naopak. Hodně bluegrassových kapel ho hraje a několik z nich dokonce vydalo speciální alba složená z jeho skladeb.

Už na jedné z předchozích návštěv u tebe jsem si všiml, že máš Dylanových alb slušnou řádku. Jak jsi se k němu dostal?

Až někdy, když mi bylo šestnáct, sedmnáct. Tehdy si mezi sebou muzikanti půjčovali několik pásek s muzikou a na jedné z nich hrál Dylan Lilly of the West, čili to ani není jeho písnička, ale stará americká lidovka, a mě to okamžitě zaujalo. Takže nejdřív mě zaujal jako zpěvák, ne jako písničkář nebo textař. V té době to navíc s mou znalostí angličtiny bylo o dost horší. Tak jsem se k němu dostal jako ke zpěvákovi, protože se naprosto jasně odděloval od všech ostatních countryových hlasů, které jsem do té doby slyšel, stejně jako Johnny Cash. Hledal jsem dál a získal jsem celou desku, ze které Lilly byla, a nakonec jsem začal shánět i další Dylanovy desky.

Obsahem Dylanových textů se zabývá spousta lidí. Existuje množství literatury, bádající třeba nad biblickými citacemi v každém z nich, nebo různými jinými konotacemi. Jak moc tě to zajímá, když se pokoušíš takový text překládat?

Výkladů, jak básní, tak textů, je vždycky přinejmenším několik. Jestli ne spousta. Z vlastní zkušenosti vím, že někdy sám nevím přesně, co nějakým slovním spojením vyjadřuju. Prostě se mi líbí.

To máme jako dar od dlouhých generací lidí, kteří tím jazykem mluví, dávají mu nějaký smysl a slovům a jejich spojení nějakou potenci.

Ano, vede to člověka, stejně jako při mnoha jiných činnostech, aniž se to dá přesně vystopovat. Takže já k tomu přistupuji spíš odsud, od maximální autenticity. Snažím se ale i o rýmovou přesnost danou melodií. I když rým je v češtině něco jiného než v angličtině. Ale snažím se zachovávat i třeba kvalitu rýmu. Pokud je na nějakém místě v angličtině asonance, snažím se ji použít také. Ale to už jsou formální detaily, které asi nejsou důležité.

Pokud ses se ptal na biblické citace konkrétně, tak ty se dají u každé písničky najít na internetu, ale já jsem s tím nepracoval.

Asi nejotřepanější fráze o překladech je ta, že je to s nimi jako s ženou. Když je hezký, není věrný a naopak. Takže je ta deska hezká nebo věrná?

Doufám, že je hezká.

No je. Říká se, že Dylan jen obtížně uděluje práva přetextovat si ho. Je to pravda?

Rozhodně to byla pravda v devadesátých letech a z velké míry i před tím. Ale slyšel jsem, a podotýkám, že nevím, není-li to jen pověst, že svá autorská práva prodal nějaké společnosti, a ta na nich chce pochopitelně vydělávat, takže poskytuje povolení nahrát Dylana s vlastními texty snáz. Nevím. Pochopitelně musíš stále předkládat anglické překlady svých českých překladů Dylana, což mi přijde absurdní. Čili ti lidé, kteří ti povolení udělují, se nějakou základní kontrolou zabývají. Ale do jaké míry a hloubky zkoumají kvalitu, nevím. A vůbec si nedělám iluze, že se tím zabývá sám Dylan.

Kdo tuto právní záležitost vyřizoval v tvém případě?

Vydavatel – Universal Records.

Je to jiná práce

Už před tím jsi od Dylana zpíval Ještě jedno kafe. Máš nějaký ještě starší Dylanův text?

Svým způsobem. To se týká jedné písničky, která je na Dylanovkách, a to Čím dál tíž se dejchá (A Hard Rain‘s A-Gonna Fall). Ten jsem otextoval už v době, kdy jsem hrál s Trapery. Slogan byl stejný, ale text byl jiný, protože jsem v té době rozuměl asi čtvrtině toho, co zpíval, a zbytek jsem si domýšlel. Proto jsem musel na tom hlavním na textu A Hard Rain pracovat znovu.

Proč jste Kafe nazařadili jako bonus?

Protože se to příliš nabízelo.

Je tam všehovšudy osm tvých textů. Kolik to bylo práce?

Strašně dlouho jsem se k tomu odhodlával, a to je pro mne taky práce. Dlouho, jak v řádu let, před tím, než jsem se rozhodl, že se do té desky pustím, tak i v řádu dní a hodin, než jsem se pokusil o jednotlivé texty. Samotná práce už moc času nezabrala, odhaduji tak šest hodin na text, ale duševní drama k tomu přistoupit, mi zabralo mnohem víc času.

Je to jiný druh práce, než psát vlastní text?

Rozhodně. Dvě velké starosti odpadají. Téma a obsah. Zůstává tak pouze práce řemeslná. Nalezení konkrétních slov na danou melodii. Ale zase je to práce mnohem odpovědnější a riskantnější.

Dylan je známý tím, že si píseň nafrázuje pokaždé jinak, jako třeba u nás Merta. Možná ti tím poskytl víc prostoru, jak se do nápěvu slovy trefit. Co jsi považoval za základní melodický kánon, který porušit nelze?

Používal jsem zpravidla několik nahrávek písničky, a to nikoli jen od Dylana. Z nich jsem si v hlavě udělal jakousi melodickou kompilaci.

V Americe mají následující pravidlo jinak než u nás: Mají spoustu silných autorských osobností a přece je přirozené, že když někdo napíše hit, že ho i ta největší esa přebírají do svého repertoáru, vytvářejí cover verze, upravují si ho. My těch špičkových tvůrců moc nemáme, ale jako by se převzetí písně od jiné žijící české osobnosti považovalo za něco nepatřičného. Nejslavnější Dylanovky vyšly jen v USA ve stovkách cover verzí. Proč je tu ten rozdíl?

Nevím, ale je to tak. Asi to je povahou. Ale k tomu nemůžu mluvit, protože ani já to tak nedělám a nikdy mne to nenapadlo. Na druhé straně Dylan sice zařadil do svého repertoáru písně svých předchůdců, ale nikoli vrstevníků.

Přiznám se, že Dylana jako zpěváka jsem objevil díky trojLP Koncert pro Bangladéš. To byla opravdu síla, už díky tomu, že to byl záznam koncertu a zážitek člověku umocnily reakce publika. Autorsky mne silně oslovil, když jsem slyšel Seegerovu verzi jeho A Hard Rain. Na sleevenote k té desce se píše, že když Dylan tu píseň psal, měl strach, že vypukne nová světová válka, a že to je možná jeho poslední píseň. Věděl jsi to, když jsi ji přetextovával kdysi a teď?

Já jsem ji poznal ze stejné desky.

Asi také víš, že ji tenkrát přetextoval Žalman.

Vím, ale nikdy jsem ji od něj neslyšel. Přišlo mi, že píseň byla známa spíš svou pověstí – že když začne Žalman zpívat Přiletí k nám zlý a krutý déšť, tak se rozprší - než přímo fyzicky.

Glosy k textům

A Hard Rain je asi nejznámější z kolekce tvých Dylanovek. Jako dvojku ve známosti bych označil asi Maggie‘s Farm. Ta je také na spoustě Dylanových kompilací. I když to je píseň z úplně jiného soudku a textařsky o dost jednodušší. To je v podstatě lidovkový text.

Jasně, je to takové blues.

Proč jsi z Maggie udělal Majdu?

Nechtěl jsem tam mít farmu. Termín čeští farmáři ve zprávách nesnáším. My nemáme farmáře, ale sedláky. Takže jsem chtěl, aby v textu bylo na statku, nikoliv na farmě. A ke slovu statek Maggie nejde. Druhým důvodem je, že manželka mého dlouhodobého a blízkého přítele a spoluhráče Luboše Maliny má hospodářství a říká se jí Majda. A tak jsem chtěl, aby ta píseň byla trochu i pro ni.

Nechci se teď vyptávat na všechny texty, ať si je prozkoumá každý sám, ale chtěl bych se zastavit ještě u prvního a posledního. Protože ony tvoří svorník, který v posluchači asi zůstane pocitově nejsnáze. Poslední – Dívka ze severu (Girl of the North Country) končí tak krásně nostalgicky, jakási snová melancholická krajina i obraz dívky se rozplývají a mizí. Alespoň tak to cítím já. Jak jsi ji našel - ve smyslu rozhodnutí, že bude závěrečnou písní?

To je dobře, že to tak vnímáš, jsem rád. Ona ta písnička tam vlastně neměla být. Původně jsme to album měli dělat tři – Druhá tráva se mnou, Wabi Daněk a Honza Vyčítal. Nejslavnější verzí téhle písničky je duet–neduet Dylana s Johnnym Cashem. A Honzův nápad byl, že tuto písničku uděláme všichni tři, každý se svým textem a každý jí nazpíváme kus. Což se nakonec nerealizovalo.

Když půjdu na začátek alba, dostanu se k Ještě není tma (Not Dark Yet). To je píseň s hlubokým poselstvím. Tedy ony písně nesou různá poselství, někdy společenské, někdy intimní, někdy existenciální. Myslím, že jsem pochopil, proč jsi vzhledem k obsahu písně zvolil duet s Pavlem Bobkem.

Když jsme tu písničku zkoušeli s kapelou, cítil jsem, že funguje. A protože Pavel začínal znovu vystupovat po těžké nemoci a její text padá do hlubin, kterých jsem se prozatím nedotkl, tak mě napadlo, že bychom ji mohli zpívat spolu.

Jak jste technicky dávali dohromady svůj dvojhlas?

Není to playback. Byli jsme ve studiu spolu. Jen jsem po několika týdnech přezpíval konec té sloky.

Osobnosti na desce

Když už probíráme, kdo na té desce je, tak tam máš tři vynikající zpěvačky, které se všechny mihnou v epizodních rolích. Katka García, Pavlína Jíšová, Silvia Josifoska. Jak to děláš? To stojí zpěvačky za dveřmi frontu, aby se mohly na tvé desce objevit?

Mám zpěvačky rád a doufám, že ony mají rády mne. Vybrali jsme si je, nabídli jim to a všechny souhlasily. Se všemi jsme s Druhou trávou spolupracovali už dříve.

Vyčítal svůj příspěvek na tuto desku už vydal dřív na svém albu. Jak moc jste z této verze vycházeli?

Je to jediná nahrávka, která nakonec z Honzovy účasti zbyla. Je to spojení Dylanova příběhu a Vyčítalovštiny, čímž míním jak jeho slovník, tak projev, který má v podstatě typově k Dylanovi blízko, včetně takového toho jeho herectví. Dohromady to způsobuje, že ta písnička je půvabná, i když takové slovo se asi k Vyčítalovi nehodí.

Je tak chlapácky, drsně půvabná. To Wabi Daněk je daleko uhlazenější.

Wabi zpíval, zpívá a bude vždycky zpívat jako ospalý stárnoucí chlap. Nesnažili jsme se ho při natáčení měnit, on by se ani nenechal.

Historicky vzato máš k těm lidem jiné vztahy. Vyčítal byl jedním z těch, kvůli nimž jsi country začal hrát, Daněk, to je starší kolega.

To máš pravdu, Vyčítal a Greenhorns mne zásadně ovlivnili, Wabi je prostě přítel.

Co ty na Vyčítalův text jsi v podstatě řekl bez ptaní. A jak jsi byl spokojen s textem Daňkovým?

Maličko nejistě jsem si srovnával význam sloganu Jak mlýn se točí svět a originálního Simple Twist of Fate. (Asi nejlapidárněji přeložitelný jako “jednoduchý zvrat osudu” - pozn jmb.) Ten originální slogan mi přijde údernější, silnější, svým významem tvrdší. To bylo asi jediné, co mě na tom zpočátku zaráželo. Pochybuji o tom sice doteď, ale vzhledem k tomu, že u svých textů pochybuji asi o jejich polovině, tak to není nic divného.

Na té desce je spousta hostů a také jeden instrumentální Dylan, což možná lidi překvapí.

To je ale opravdu instrumentálka, kterou Dylan složil, žádná instrumentální verze písničky. Nashville Skyline Rag z alba Nashville Skyline. A bluegrassové kapely ji rády hrají. A my jsme, byť sice modifikovaná, ale přesto pořád bluegrassová kapela. Naše nahrávka může být zajímavá tím, že foukací harmoniku tam nahrál Charlie McCoy, který na Dylanově originálu hraje baskytaru. Možná teď je vhodná doba zmínit se, že jsme tuto desku míchali v Americe, náslech nám posílali po internetu v mp3 formátu a my ho komentovali. Proto má deska jiný zvuk, než kdyby vznikla u nás. Neříkám, že lepší, nebo horší, ale jiný.

Jinde jste si na foukačku pozvali Ondřej Konráda. To je výtečný bluesový harmonikář, ale především velký Dylanolog a publicista. Mluvil vám do projektu, nebo jen nafoukal a odešel?

Byl to náš zachránce. Já osobně jsem strašně pochyboval o tom, jestli v nahrávání pokračovat. Poslali jsme něco Ondřejovi, ať si to poslechne, a on mi zavolal a dodal mi odvahu. Z tohoto kontaktu vznikl nakonec nápad pozvat ho jako muzikanta, už proto, že jeho harmonika je stylově zcela odlišná od McCoye.

Pak jsou na albu bicí Jiřího K. Stivína. Vlastně všude. Přiznám se, že mne nadchla trubka v A Hard Rain. Rozsvítila to, a vůbec jsem ji nečekal. Kdo to aranžérsky dával dohromady a z jaké filosofie jste vycházeli?

Nechtěli jsme se nechat ovlivňovat žádnými Dylanovými nahrávkami. Chtěli jsme to nahrát jako Druhá tráva. Myslím ale, že jsme v písničkách často zachovali Dylanův improvizační přístup. Trubku, což je hodně nedylanovský nástroj, jsem navrhl do dvou písniček, do Seňora z logického důvodu, do Hard Rain proto, že ta písnička by měla ještě něčím vygradovat.

Dylanovky koncertně

Spousta těch písní má k pěti minutám. Znám nekonečně dlouhé dvouminutovky, ale tady mi přišlo, že ty písně utekly nějak rychle.

To je dobré znamení.

Na druhé straně, když se člověk do bookletu podívá, tak to je textu a textu... Pamatuješ si je, nebo zpíváš na koncertech z papíru?

Bez textu zpívám všechny až na jednu – právě A Hard Rain. Není to jen proto, že se nerýmuje, a tím hůř pamatuje. Protože se s Trapery každý rok scházíme, a zpíváme ji, tak mám příliš zafixovanou tu starou verzi a bojím se, že bych je pomíchal. Mám tedy pultík, na který se dívám čím dál méně často. Ale zatím se dívám.

Takže jezdíte s Druhou travou s bicími.

Bez nich by se některé ty Dylanovky hrát nedaly.

Když jezdíte Amerikou, tak jim taky hrajete česky Dylana?

Ne, to rozhodně ne. Hrajeme tam asi pět nebo šest instrumentálek. To je nejčistší forma komunikace s Američanem, protože se nemusí potýkat s mým přízvukem. Dále věci z našich anglických alb a asi tak pět, šest mých písniček v češtině, u kterých máme pocit, že mohou zaujmout.

Máš už nějaké ohlasy na album od řadových posluchačů?

Na internetu na našich stránkách. Ale protože to jsou naše stránky a tedy naše publikum, je jasné, že jsou většinou kladné. Spíš mne překvapily reakce publika na koncertech. Moje vlastní písničky neměly od počátku tak dobré přijetí. Lidi si je musejí naposlouchat, zažít si je, pak teprve je začnou víc prožívat, vyžadovat. Na Dylanovky reagují hned napoprvé mnohem bouřlivěji i v době, kdy je nemohli znát z alba.

Myslíš, že na tento projekt nějak navážeš, třeba Dylanovky II, nebo album z písní jiných velikánů. Třeba Křesťan zpívá Cohena?

Byl jsem přesvědčenej, že jsem s touto deskou šlápl tak strašně vedle, že jsem si říkal, že natočím Dylanovky II jenom proto, abych všechno napravil. Jinak ne.

Minule jsem se tě ptal, jestli už si troufneš překládat anglickou poezii, říkal jsi, že ještě ne. A dnes?

Soukromě si překládám básně Kennetha Rexrotha Ale ani nevím, jestli mám právo o tom mluvit. Nepočítám, že by to vyšlo, ale jsou to básně, které se mi líbí, od člověka, který vlastně způsobil vznik beatnické poezie. Ovlivnil Corsa, Ginsberga.

Budeš tedy dál dělit svůj čas mezi překlady a muziku?

Když jsem odevzdal poslední Mailerův román Lesní zámek, tak jsem se zařekl, že překlad už nikdy. Pak vyšly Dylanovky a já bych měl odpočívat, jen se občas vydat na pár koncertů, a po měsíci jsem si najednou řekl, že si jen tak zkusmo pro sebe přeložím jednu kapitolku z jedné mé oblíbené knížky. Na kterou nemám žádnou zakázku, nevím, jestli vůbec někdy vyjde. Jen tak pro sebe. Už jich mám přeloženo deset. A už zase začínám zažívat ty pocity, kdy se těším, až sednu k počítači a začnu překládat.

Mluvil jsi někdy s Dylanem?

Ne.

Pamatuješ, kdy jsi ho viděl poprvé naživo?

V Praze na jeho prvním koncertu. To jsem se nacpal dost blízko k pódiu, a prožíval jsem to silně. Dodnes mi při některých jeho písničkách běhá mráz po zádech, ale tenkrát jsem měl při některých v očích i slzy.

V ideálním případě je překladatel člověk, který staví most mezi dvěma kulturami, národy. A odmyslíme-li si, že existuje něco jako objednávka, on vybírá, co po tom mostě pustí. Většinou má alespoň víc možností, který projekt realizovat. Dylanovky budou asi tvým překladatelským dílem, které se dostane k nejvíce lidem. Co je na tom Dylanovi tak důležité, že na něj dokonce přijímali sázky, zda dostane Nobelovu cenu? Proč je snad nejvlivnější americký muzikant dvacátého století?

To nedokážu říci, nikdy jsem o tom nepřemýšlel a nikdy jsem to tak nebral. Prostě se mi osobně líbí a jeho písničky jsou pro mne důležité. Nepřemýšlel jsem o jiných důvodech, stačí ten, že na mne silně působí. A pokouším se kousek toho působení přenést dál.

Děkuji za rozhovor

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 1/2008

Dylanovky

Album obsahje tyto skladby:
Not Dark Yet (Ještě není tma) z Time Out of Mind (1997)
A Hard Rain’s A-Gonna Fall (Čím dál tíž se dejchá) z The Freewheelin‘ Bob Dylan (1963)
Farewell Angelina (Sbohem, Angelino) z The Bootleg Series, Vols 1-3, Rare and Unreleased 1961-1991 (1991)
Seňor – Tales of Yankeee Power (Seňore) z Street Legal (1978)
Simple Twist of Fate (Jak mlýn se točí svět – překlad Wabi Daněk) z Blood on the Tracks (1975)
Maggie’s Farm (U Majdy na statku) z Bringing It All Back Home (1965)
One Too Many Mornings (Čeká nás poslední ráno) z The Times they Are a Changin‘ (1964)
Lily, Rosemary and the Jack of Hearts (Lily, Rosemary a Srdcovej kluk – překlad Honza Vyčítal) z Blood on the Tracks (1975)
Ring Them Bells (Zvoní zvony) z Oh Mercy (1989)
Nashville Skyline Rag (instrumentální) z Nashville Skyline (1969)
Girl of the North Country (Dívka ze severu) z The Freewheelin‘ Bob Dylan (1963), s Cashem na Nashville Skyline (1969)
(není-li uvedeno jinak, jde o překlady Roberta Křesťana)

Robert Křesťan
* 16. 9. 1958

Základní diskografie:
a) s Poutníky: Poutníci (1987), Wayfaring Strangers (1989), Chromí koně (1990)
b) s Druhou travou: Robert Křesťan a Druhá tráva (1991), Druhá tráva – Revival (1992), Druhá tráva - Starodávný Svět (1994), Robert Křesťan & Druhá tráva: Live (1995), Druhá tráva & Peter Rowan - New Freedom Bell (1997), Druhá tráva – Pohlednice (1997), Robert Křesťan A Druhá tráva - Best & Last (2001, 2CD), Robert Křesťan - 1775 básní Emily Dickinsonové (2002), Robert Křesťan, Druhá tráva & Charlie McCoy - Live in Brno (2004), Robert Křesťan & Druhá tráva - Good Morning Friend (2004), Robert Křesťan & Druhá tráva - Dylanovky (2007)

Knižní překlady Roberta Křesťana:
William Eastlake: Umírali jsme v bambusu, Portrét umělce s dvaceti šesti koňmi, Nezkrocení, Jdi v kráse
Dennis Lehane: Tajemná řeka
Jim Harrison: Legendy o vášni
Norman Mailer: Duch Děvky I a II, Lesní zámek aneb Hitlerův přízrak
Thomas Perry: Přímý zásah
zpět na seznam rozhovorů

HOME

  
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 
Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.