Harmonika má duši

"Najednou mi nestačí slova," říká Václav Koubek a vrací se z venkova do města pro další příběhy
"...a tak jsem ty bankéře učil, že harmonika je hra protikladů, celý svět je postavený na protikladech a chceme-li žít v harmonii, pak tím pádem musíme hrát na harmoniku. " Takový dar vyprávění má Václav Koubek - svérázný písničkář, povídkář, scénárista, herec, pábitel, cestovatel, programový outsider i nesmiřitelný kritik konzumního způsobu života. Chlapík mnoha dovedností, který se před osmi lety odebral s rodinou hledat klid na venkov, aby teď, když jej našel, před ním zase utíkal do Prahy.

To je má laická škola hry na harmoniku, kterou jsem si otevřel v DaDa clubu v Jindřichově Hradci. Mám tam kamaráda, který mě učil angličtinu - praktické lekce o běžných situacích, prostě hodinový dialog v hospodě. Na oplátku jsem ho pak učil na harmoniku. On míval přede mnou angličtinu v bance a pak si vždycky potřeboval se mnou odpočinout u piva. Jenomže bankéřům prozradil, že po nich učívá jednoho takového mimoně - a oni hned, že by tu praktickou angličtinu taky potřebovali, tak přišli s ním. Tam zjistili, že já ho pak učím na harmoniku a řekli, že by to taky zkusili. Hodili kravaty přes měch a já je učil Stavěli tesaři a postupně i další lidovky. Nakoupil jsem v bazaru harmoniky a oni platili outratu. V dubnu jsem jim předal můj osobní certifikát a všech šest žáků pak suverénně zahrálo písničku pravou i levou rukou.

Brali jste i teorii?

Noty ne, protože ty já neumím a nikdy umět nebudu. Pro mě jsou zbytečné, já potřebuji vnímat hudbu jako sluchař. Ale vykládal jsem jim o duši harmoniky, o smyslu černých a bílých kláves jako protikladů, z nichž se skládá děj. Pravou rukou hraji melodii a levou určuji rytmus, jedno bez druhého pozbývá smyslu. Hra na harmoniku je založena na pohybu tam a zpět, tak jako nádech a výdech, mezi nimiž je obsažen celý životní rytmus. Je možné se i na chvíli zastavit, zatajit dech. A to je štěstí.

Ale to je právě díky harmonice, protože ten nástroj má měch, tedy duši. Kupuji si je v bazaru, malé, dvouoktávové, falešné, hlavně, aby už měly něco zažito. Taky je často ztrácím, někdy mi ji ukradnou. Třeba na hlavním nádraží, ale tam bych bezdomovcům klidně harmoniky rozdával, aby na ně v rámci terapie hráli. Bylo by to užitečné i proto, že harmonika čistí vzduch: Natahuje kouř z hospody, ten se v harmonice usadí mezi žebry, a vyfukuje čistý vzduch. A právě ta špína uvnitř nástroje, to je ta její pravda. Kouř, který prošel lidským dechem.

S harmonikou máte dobrou šanci navodit různé nálady...

Co posloucháte vy?

V patnácti letech jsem v hospodě potkal muzikanty z Originálního pražského synkopického orchestru. Hráli tam a zeptali se mě, jestli taky náhodou na něco neumím. Říkám, že jsem jako dítě zkoušel harmoniku, a oni, ať ji příště vezmu s sebou. Tak jsem se přes týden naučil jednu písničku, pak jsem s ní za nimi přišel, oni spustili se mnou a mě to začalo bavit. Hospoda zpívala s námi, tak jsem si řekl, to chci dělat. Postupně jsem se sám naučil asi padesát lidovek a pak hrál písničky vlastní.

Ale místo umělecké dráhy jste nakonec nastoupil na Vysokou školu strojní v Liberci.

Hudební sklepy

Vlastně to dělám na svou obranu. Jsem nespokojený s touto dobou manipulace a chci, aby se udržela druhá kultura - nebo lépe, aby se zrodila třetí, navazující na tu druhou kulturu undergroundu z totality. Musí být nezávislá na státních dotacích a neprůhledných agenturách. Být schopná soběstačnosti. Proto buduji síť podobně smýšlejících pořadatelů, vracejícího se publika a písničkářů, kteří mají jistý občanský postoj. Nejsme mediálně nijak zvlášť podporováni, ani nejsme účastni korupce vysílacích časů ve státních médiích. Všimněte si, kdo hraje ve vašich městských kulturních zařízeních? Pár drahých komerčních hvězd, které vyčerpají fondy na celý rok.

Tak jste se rozhodl jít vlastní cestou.

Já prostě chci, aby se zpívalo. Jít tou nejjednodušší cestou individualistů do nejmenších soukromých prostor. Za komunistů jsme hráli na chalupách, půdách a v hospodách, protože jsme neměli přehrávky a bez nich to nešlo. Tak teď se vážeme na soukromé aktivity a postaráme se zase sami o sebe. To mi připadá fér, důstojné a hlavně za své.

Já mám teorii, že co má být v budoucnu sebevědomé, musí začít od nuly. Kdo chce jít rychle nahoru, musí přijmout něčí vyspekulované peníze, a tím ztrácí svou svobodu. Protože je pak jen něčí investicí. Stačí obrátit pozornost k samé podstatě věci. Jestliže státní rozhlas a média jako veřejnoprávní instituce mají informovat o dění kolem, měla by povinně představit každý křest CD. Zkuste si ale jeden den dělat čárky, kolikrát se opakuje jeden hit či více hvězd jedné agentury. Zjistíte, že ta stanice už veřejnoprávní není.

Nejde o žádnou společnost, ale o nápad titulu Hudební sklepy, že kultura má přicházet přirozeně odspodu a nikoli z billboardů. Že vytvořená síť nezávislých klubů může sloužit třeba i novým písničkářům, protože doma v kuchyni se písničkářem nikdo nestane.

Nebýt nekonečnosti nové techniky a konečnosti věku vlivných, tak by tu pohyb určovali jen podvodníci let minulých. Internetový obchod www.vaclavkoubek.cz mně opravdu pomáhá aspoň přežít. CD je prostředek, ale živý člověk je vždy originál.

Žádné vydavatelství nemá dostatečnou motivaci, vyjma zisku, vás více prosadit. Dnes vydá vás a zítra už hledá jiného. Své desky si musíte od něj kupovat již předražené a neumí pružně slevit, když je to v zájmu posluchačů. Náš žánr bude vždy menšinový, aby se prosadil do distribučních sítí. Ale nezříkám se zásadně vydavatelství - jen těch nepružných. Kdo ví, třeba tím mravenčím prodejem nakonec prodám za čas takové množství, že budu zajímavý i pro velkého nakladatele. Na začátku je vždy lopota, ale písničkařina sama jsou též - a možná především - ony naježděné kilometry.

Do obchodu se neprosadím, a tak nejvíc desek a knížek prodám na koncertech či na dobírku přes internet.

To není zrovna povzbudivé.

Tak jinak - kdy vydáte novou desku a jaká bude?

Zkoušel jste hrát i s kapelou Traband či s Pavlem Fajtem. Proč to nevyšlo?

Jakým?

Třeba režii projektu ... A obraz žije, který začínám připravovat v Praze. Bude to hodina hudby různých žánrů a obrazů deseti výtvarníků, ve které chci převést performery do stylizované pohybové formy. Už mi nestačí slova, potřebuji obraz, tajemství, poezii gest, chci se spojit s dalšími obory... Taky bych se rád vrátil ke kameře, kdysi jsem točil filmy na šestnáctku a teď chodím do počítačového kurzu učit se digitální technice. Dokončuji též scénář ze své knížky Vesnické povídky. K němu bych napsal rád i písničky nebo do toho zapojil písničkáře.

Samotného mě překvapilo, že když jsem konečně na venkově vše dostavěl a vyladil, žene mě to zpět do města. Asi nemám dost odvahy a vzdělanosti, abych mohl pracovat jen se svým nitrem. Klid mě zneklidňuje. Má patetická duše se ve chvíli klidu bouří. Potřebuji změnu a jednoduché příběhy. To složité nosím v sobě. Takže na čas, třeba na zimu, do Prahy, ale v létě nemůžu přerušit tradici mé agentury Kulturního léta u zámku Červená Lhota, kde by zdomácněly i Hudební sklepy.

Když teď byla ve vsi pouť, vzal jsem zas na popud místních harmoniku a pro radost zahrál lidovky. Za těch osm let se tu dost změnilo. Ti starší se vytratili a ti noví, nejmladší, mým písním nerozumějí. V té vsi mám tolik sousedů jako v mém bývalém paneláku. Všechny znám, ale už vedle nich jen mlčím.

A co festivaly?

Určitě jsou dobrou prezentací pro písničkáře a příjemnou možností setkat se s publikem. Vystoupení jsou zde ale velmi krátká, nesoustředěná a neuzavřená prostorem. Já vím, že mi na koncertě tak dvacet minut trvá, než se diváci vposlouchají, zapomenou na své trable a otevřou se. Pak už si je vedu, ztišené, zklidněné, schopné vnímat poezii. Jsou ale i výjimky, jako třeba rockový festival v Trutnově, kde jsme dostali celý den na vedlejším podiu a podařilo se i zde vytvořit atmosféru.

Poslední dobou jsem dost náladový a vím, že to, co dělám proti své vůli, nebude dobré. Mám chuť psát. Už mám rozmyšlené hořké povídky o podnikatelských neúspěších. Připadají mi groteskní ta fiaska, kdy v primitivních podmínkách chceme stavět vzdušné projekty. Baví mě fabulovat, přehánět a v tom je mi příkladem Ivan Vyskočil, který mě učil na Lidové konzervatoři. Jenže on dosáhl výšin nejen talentem, vzdělaností, ale hlavně pílí trpělivě dotahovat ony příběhy.

Stavba písničky se podle mě podobá stavbě povídky, vždycky je třeba vědět, odkud kam chci posluchače nebo čtenáře dovést. Když mě něco napadne, vždycky zvažuji, jestli je to na písničku, povídku nebo třeba do scénáře. Písničky začínám tím, že si vymyslím refrén, potom sloky, až vznikne báseň. Tu si opakuji tak dlouho, až získá rytmus. Pak si ji přezpívám do melodie a poté beru do ruky harmoniku. Příběh nejdřív převyprávím v hospodě, pak ho párkrát řeknu na koncertě, ověřím si reakce posluchačů a teprve potom ho napíšu. A první větu píšu vždy jako poslední.

Vladimír Netík

HOME