Rozhovor s loňským vítězem soutěže o Krtečky se odehrával v jednom ze studií Radia Proglas v Brně. Prokládali jsme jej skladbami z cédéčka Já sa koňa bojím, které mí hosté přivezli úplně čerstvé. Vy musíte vzít zavděk pouze povídáním, ale album s 15 písničkami v podání Koňaboje si můžete koupit v obchodě a poslouchat je jako podkres při čtení této stránky. Vyškovský Koňaboj budou na následujících řádcích zastupovat: David Řehák (sólová kytara, aranžmá), Tomáš Béza (kontrabas, zpěv, perkuse), Jiřina Šmukařová (zpěv, doprovodná kytara, aranžmá) a služebně nejmladší člen kapely Milan Šána (housle, zpěv, djembé, mandolína; ex-Terne Čhave).

Na jaře 2003 jste vystoupili na konkurzu Zahrady v Kuřimi a právě tam začal váš raketový start. Já sám jsem například před rokem o Koňaboji nevěděl vůbec nic. Vy jste z konkurzu postoupili do finále Zahrady, tam jste zvítězili v soutěži o Krtečky… Ale je ten zisk Krtečka kapele k něčemu?
T: Rozhodně je. Tím, že jsme vyhráli, dostali jsme také jako dar od Honzy Friedla možnost nahrávat v jeho AV studiu.
D: Krteček nám taky dopomohl k ulovení Velkopopovického Kozla, který se stal naším hlavním partnerem a díky němuž jsme mohli natočit opravdu celé cédéčko.

Nestoupla vám třeba za těch pár měsíců sláva do hlavy?
J: Nevím o tom.
T: Já si myslím, že naopak. Když se člověk dostane na nějakou úroveň a je s někým srovnávám, musí se zaměřit sám na sebe. Musí se sám sebe ptát: Proč bych já měl být tak dobrý?

Když jste se do konkurzu loni hlásili, tipoval si někdo z vás, že dopadnete tak dobře?
D: Ani v nejmenším. My jsme se současně dostali i do finále Porty a tam jsme se nijak neumístili. Ale říkali jsme si: Je to první rok, je výborné, že jsme se vůbec dostali tak daleko. O to větší šok pak byl, když jsme na Zahradě získali toho Krtečka.

Proč jste se podle vás hned napoprvé tak líbili? Do té doby vás prakticky nikdo neznal…
J: To, co děláme, děláme od srdce a ještě k tomu docela líbivou a přijatelnou formou. Tak se nám podařilo přiblížit lidové písničky mladým lidem. Asi je to chytlo za srdíčko.
T. Byla to prostě vůle těch diváků. Věřili nám, proto nám tu cenu dali.

Milane, ty jsi novým členem Koňaboje. Já vím, že tě tví současné spoluhráči našli ve skupině Terne Čhave. V ní už tedy nehraješ?
M: Ještě hraju, ale jenom když mám čas. Na prvním místě je pro mě práce, na druhém místě Koňaboj a teprve potom Terne čhave. Přestěhoval jsem se z Hradce Králové do Vyškova, a tak se karty trošku otočily.

Čím obohatil Milan Koňaboj?
T: Milan je výborný instrumentalista a je to další mužský hlas.

Milane, co tobě dává muzika Koňaboje?
M: Pohodu, klid a… (váhání) A, pravda… Tady na mě Jířa ukazuje, že Jířu. Tak to taky.

Jestli se nepletu, vaše úpravy písní se skládají z rockové složky, kterou má na svědomí David, a ze složky folklórní, o kterou se starají Tomáš s Jiřkou.
D: Můžu tě potěšit, nepleteš se. Pořád přispívám tou rockovou složkou. K folklóru jsem nepřešel, takže zůstalo všechno při starém.

Tomáši a Jiřko, kde vybíráte písničky?
J: Písničky vybírám většinou já, a to ze starších desek nebo z cédéček. Snažím se vybírat méně známé písně.

Máš doma nějakou fonotéku, ze které čerpáš?
J: Něco mám doma, pár desek jsem si půjčila od Tomáše, oběhla jsem pár antikvariátů. Jenže tam bohužel narážím většinou na samé dechovky.

A nezkoušeli jste nikdy jít přímo do terénu a pátrat po písničkách tam?
J: To bych chtěla podniknout v létě – opravdu vyrazit a shánět písničky od starších lidí na Slovensku nebo tady na Moravě.

Davide, jak to funguje u tebe? Dostaneš písničku a sám si do ní dotváříš rockové prvky?
D: Musím dostat nejen samotnou písničku, ale hlavně hlas a akordy, abych vůbec věděl, jaká je tam melodie. Nikdy nezasahuji do textu, do melodie ani do akordů. Jen přidávám předehry, mezihry a sóla. A snažím se, aby to dohromady působilo, že tak ta písnička byla složená.

Máš za sebou metalovou minulost a od metalu k folklóru je hodně daleko… Musíš se při aranžování nějak krotit?
D: Podle mě není od metalu k folklóru až tak daleko. Například v doom-metalu jsou časté lyrické pasáže, doom-metalové kapely nahrávají se symfonickými orchestry. Melodických postupů tam existuje docela dost. Ne že bych z toho přímo nějak čerpal, ale zůstalo to ve mně.

Vaše album Já sa koňa bojím obsahuje celkem 15 skladeb. Z kterých oblastí pocházejí?
T: Pět písniček je z Horňácka, tři z východního Slovenska, dvě ze Strání a po jedné z Valašska, z Uherskobrodska, Podluží, Kopanic a Rusínska.

V písničkách z východního Slovenska se občas objevují slovíčka, kterým tady na Moravě moc dobře nerozumíme. Vy máte na svých internetových stránkách i v bookletu alba u jednotlivých textů vysvětlivky.
T. Musím přiznat, že my jsme některým slovům taky nerozuměli, a proto jsme neváhali kontaktovat domorodce. Máme v jednotlivých oblastech kamarády – nejvíc na Horňácku, ale i na tom východním Slovensku. Chtěli bychom ve svých písničkách zachovávat autenticitu jednotlivých regionů.

O to se snažíte jen tvary slov, nebo třeba i výslovností?
J: Samozřejmě i výslovností.
T: Například na Horňácku se před mostkem “ríká” a za mostkem “říká”.

To byste k písničkám měli psát, jestli pochází z jedné, nebo z druhé strany mostku.
T: Ten jazyk je tak bohatý, že se opravdu i v rámci jedné vesnice na jednom a na druhém konci často mluví jinak.

Nenapadlo vás samotné složit nějakou pseudolidovou písničku?
T: Já si myslím, že by to byla škoda. Je strašně moc hezkých lidových písniček.
J: Já jsem to jednou zkoušela. Ale když jsem tu písničku složila, zjistila jsem, že jsem ji už určitě někde slyšela.

Živí se vůbec někdo u vás v kapele hudbou?
J: Z nás, kteří tady sedíme, ne. Ale naše flétnistka Dáša Bukvaldová učí flétničku ve škole.

Ovšem vy čtyři máte taky zajímavé profese…
T: David je poručík inženýr, studuje doktorské studium na Vysoké vojenské škole ve Vyškově. Já jsem nadporučík inženýr a učím na Vysoké vojenské škole ve Vyškově.

Projevuje se nějak v kapele, že máš vyšší hodnost?
T: Poslouchám Davida. Je to vlastně úplně naopak. Vlastně to je nelogické… Proč tě poslouchám???… Jiřinka je zdravotní sestra – teda vlastně blondýna… A Milan je policajt.

Takže já tu sedím s ozbrojenými složkami…
T: A kdyby se ti něco stalo, Jiřka tě může resuscitovat.

Koňaboj ale nejste jen vy čtyři. Zmínili jste se už o vaší flétnistce. Kdo nám ještě chybí?
D: Ještě nám chybí bubeník Karel Dufek a basista Martin Straka. Je nás celkem sedm, což je pro pořadatele až moc. A ještě ke všemu máme osmého člena – kontrabas.

Na desce účinkují i hosté.
J: Ano, byla to cimbálová muzika Zádruha z Dolních Bojanovic. Její členové nám v několika písních nahráli housle a taky nám něco nazpívali, takže to místy zní jako Alexandrovci.
T: Jako hosta jsme vlastně přizvali i tady Milana Šánu, kterému se nahrávání nakonec stalo osudným, protože u nás už zůstal.

Pokud jste dočetli až sem a album Koňaboje vám pořád příjemně hraje do uší, zkuste si na počítači vyhledat stránky www.konaboj.com. Tam se o Koňaboji dozvíte spoustu dalších zajímavých informací.

Milan Tesař
(hudební redaktor Radia Proglas)

HOME