D: Ne, nebylo a nebyla to ani žádná hrůza. Dáša za náma přišla asi tak v dubnu s tím, že by ráda z Koňaboje odešla, protože neměla moc času na sebe a na rodinu a to věčné cestování jí prostě nevyhovovalo. My to chápeme, ono to vlastně dohromady nevyhovuje nikomu. Každý máme své zaměstnání a sejít se na koncert, když hrajeme v pracovní den a ještě k tomu třeba v západních Čechách, to je fakt skoro zázrak. S Dášou jsme se dohodli, že s náma zůstane až do konce července, než se Milan naučí její flétnové party. A k tomu zeštíhlení; to je taková zajímavost, Koňaboj měl většinu své existence sedm členů, ačkoliv při natáčení obou desek vždycky členů jen šest. V prvním případě byl Milan “jen” hostem, a druhou desku jsme už natáčeli bez Dáši.

M: No, říká se přece, že láska hory přenáší, a že když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Takže láska hory přenesla k Mohamedovi, v tomto případě k Jiřince a bylo to. Odstěhoval jsem se z Hradce Králové do Vyškova a na jednom z našich koncertů jsme se vzali.

T: David se odstěhoval za služebními povinnostmi do Moravské Třebové a je fakt, že se teď scházíme míň. Ale má to i něco do sebe. Musíme se chovat efektivněji a připravovat se na zkoušky víc individuálně. Dnes už vlastně ve Vyškově žije akorát Martin a Karel. Milan s Jiřkou mají domek v Lysovicích, to je asi 15 km od Vyškova, a já na zkoušku většinou přijíždím z Brna. No a co se týče chodu kapely, to je taky taková zajímavost, máme v podstatě dva “principály”. David má toho v práci teď dost, tak se o značnou část vedení dělí s Milanem.

D: Koncertů bylo asi tak stejně jako v roce 2004. Byla místa, kde jsme hráli jen jednou, jinam zase jezdíme hrát už pravidelně..., ale to je, myslím, normální běh každé kapely. Každopádně si zatím v období festivalů stěžovat nemůžeme. Horší je to ale v zimě, kdy se hraje převážně v klubech. Tam bývají zvány jenom známější kapely, aby se pořadateli vrátily alespoň náklady.

D: Sice to bude někomu připadat trochu alibistický, ale asi na Zahradu, protože se jedná nejen o výtečnou atmosféru při samotném vystoupení, ale především o perfektní čtyřdenní dovolenou plnou výborné hudby.

M: Všechny koncerty byly atmosférou výborné a najít mezi nimi jeden, na který nejvíc vzpomínám je fakt těžký.

J: Nejraději vzpomínám na koncert v Milonicích. I přes chladnější večer přišlo na tak malou vesnici spoustu lidí, vytvořili velice domáckou atmosféru a skvěle se o nás postarali. Nechybělo nám vůbec nic.

T: Zahrada v Náměšti na Hané je koláč, který můžeš k prasknutí okusovat ze všech stran a pořád chutná. My jsme ale letos hráli ještě na jiné zahradě, s malým “z”, a to bylo opravdu nevšední. Byly to právě ty Milonice, o kterých mluvila Jiřka. Místní farář si nás pozval na Zahradní slavnosti. Bylo to v podstatě takové neformální setkání věřících s nevěřícími a je fakt, že zřejmě tím setkáním byli všichni jaksi obměkčeni. Působilo to neskutečně laskavě a harmonizačně. Jako opravdu silnej zážitek se mi vrací obraz, kdy asi tak v polovině koncertu za náma na jeviště přišel pan farář, a po kalíšku srdečně rozléval na košt farní slivovicu. Po zbytek večera moje myšlenky létaly nad mraky.

D: Je to zvláštní, ale ono to aranžování u mě probíhá jaksi transcendentně. Když Jiřka vybere písničku a předá mi ji už nějakým způsobem zrytmizovanou, tak já se ji nejprve naučím celou, tak jak je. No a pak si ji hraju pořád do kola, až mi sama vnutí nějaký hezký motiv. No a co se týče počtu zaranžovaných skladeb, tak já, Milan i Jiřka se činíme asi tak rovnoměrně.

D: Takovéto věci se srovnávají velmi obtížně… každopádně v obou studiích byl sice rozdílný, ale velmi profesionální přístup ke spolupráci, který nás vždy naučil něčemu novému. U druhého alba jsme například využili poněkud odlišnou strategii, protože nabírání a následné míchání a mastr byly realizovány ve dvou různých studiích. No a výsledek může posoudit pouze ten, kdo bude vlastnit obě alba. (smích)

J: Já osobně jsem nahrávání obou našich CD dost silně prožívala. Ve Vyšším Brodě poprvé opravdu o něco šlo, měla jsem strach z toho, že to nezvládnu nahrát ani nazpívat. Pořád jsem tam cítila dost velký respekt, i když atmosféra byla přátelská. V Černůtkách jsem byla mnohem uvolněnější. Prostředí tam na mě působilo, jako bych si užívala dovolenou, podzim hrál všemi barvami a navíc jsem si našla nové přátele.

T: Já jsem byl vždycky v muzice sedlák. Jednou jsem se šel podívat na kamaráda do cimbálovky a nebyl tam nikdo na basu, tak mi ji dali do ruky a měl jsem hrát. Samozřejmě jsem neměl žádné ponětí o notách. To máme koneckonců s Jiřkou společné dodnes. A pak se mě ta basa jaksi držela a když jsem se zase přišel podívat na jiného kamaráda, tentokrát to byl David z Koňaboje, tak už jsem ji měl zase v ruce. Je fakt, že vše co se týče muziky dělám dosti neuměle, a proto mě nahrávání vždycky stresuje. Přístup v obou studiích byl super.

J: Spolupráce s ostatními chlapy je, myslím, bezproblémová. Občas se sice nějaký ten mráček objeví, ale to se asi děje ve všech kapelách. Důležité je nenechat to vyklíčit a přerůst v nějaký nechtěný pocit. Vše je hlavně v komunikaci.

T: O jednotícím motivu jsme zatím nepřemýšleli. Ale možná by nebylo špatné udělat takový medailónek písniček z některého moravského nebo slovenského regionu. Jednotícím prvkem by byl teda zřejmě region nikoliv téma, jak to udělala třeba Zimbova v případě Krvavých balad. Vybrat jednotící látku není až takový problém, protože se vlastně vždy zpívá o základních životních tématech, které jsou staré jako je lidstvo samo. Je to láska, vojna, živobytí, ale můžou to být taky, jak říká krásně Vladimír Menšík, čuňačinky. Ale víte, že by to byl docela zajímavý nápad vydat samostatně ščeglivé (lechtivé) pěsničky? Zde lidová slovesnost našich dědů skutečně neznala hranic, no posuďte sami, utkvělo mi v hlavě jedno čtyřverší: “U plotu za pcháčem, drhla si rit kartáčem, nebudeš má, ani ničí, protože ti z riti fičí”. No není to dobré? Horňácký zpěvník Jarka Miškeříka díky těmto písničkám praská v tiráži. Ale vážně. Myšlenka jednotícího motivu je zajímavá, posluchač si pak může líp vytvořit ucelenější obraz o daném regionu. Doposud jsme si ale vybírali písničky podle jejich melodie a celkové atmosféry. Na druhé desce to není jinak, uvidíme, jak dál.

D: Je fakt, že pořadí skladeb je prvek, který hodně rozhoduje o tom, jestli se album dokáže dostat pod kůži během prvního poslechu nebo ne. V našem případě to byla docela příjemná práce, protože první nástřel, o který jsem se pokusil, byl docela úspěšný, a tak se v následujících týdnech pod drobnohledem mě, Tomáše, Jiřky a Milana už pomalu rodil výsledný produkt.

J: Když jsem tuto písničku z Rusínska slyšela poprvé, nevěděla jsem, že je umělá. Když jsme potom dávali dohromady informace k písničkám, uvědomila jsem si, že Anna Servická tam byla uvedená jako autorka. Nevěděli jsme, jestli autorka úpravy nebo písničky jako takové. Zvedla jsem telefon a zavolala majiteli té nahrávky, a tím se vše vyjasnilo. Proto jsme sehnali kontakt na paní Servickou a domluvili se na zaslání jejího souhlasu k vydání uvedené písničky. Její hlas znám už dlouho pouze z nahrávek. Působila na mě velice příjemným dojmem. Při rozhovoru s ní jsem z ní cítila překvapení a radost z toho, že jsme si její písničku zvolili pro naši úpravu, ale také velikou pokoru, která se dnes jaksi už moc nenosí. Bylo to velmi přirozené a doufám, že se s ní někdy setkám osobně.

D: No to by dopadlo, v mým případě by to byl fakt nářez. (smích)

J: Jak už bylo jednou kdesi uvedeno, já jsem se o to pokoušela, ale zjistila jsem, že už tu písničku asi znám. Na druhou stranu, lidových písniček je opravdu hodně, tak proč z tohoto bohatství nečerpat…

T: S oběma souhlasím.

D: Hrozně se mi líbí takové ty svingobluesové dechy, prostě jenom takové to vyštěkávání v dobře zaranžovaných hluchých místech. Chtěl jsem to taky zkusit v nějaké lidovce, abych všem těm kousavým kritikám ukázal, že lidovku jde zpracovat třeba i na způsob bluesové nebo svingové skladby, jenom to chce mít dobrý nápad a vkus. Jasně, že nakonec to zase zní i trošku popově, ale to přeci vůbec ničemu nevadí.

T: Lidovky přece byly popem své doby.

D: U nás to bylo trošku z jiného důvodu. Vloni nám došel email, ve kterém nás posluchač žádal, jestli bychom mu neposlali písničku “Z rána rosénka studená”, ale bez zpěvu, protože by si ji ráda zazpívala jeho sestra na svatbě. V té době jsme ale žádnou karaoke verzi neměli, tak jsme ho museli zklamat. Proto tohle bude jistá satisfakce a současně prevence, kdyby se zase někdo chtěl vdávat s Rosénků.

T: Já si myslím, že je to spíš tím, že můj zpěv je natolik šílený, že budou skladby nabídnuty jako materiál pro muzikoterapii v psychiatrických léčebnách. Úplně vidím, jak to bude probíhat. Po nazpívání pacientovy verze se bude pouštět originál z cédéčka, čímž se nemocný člověk naprosto uklidní.

J: Neláká, ale měla bych radost, že je o naši muziku zájem. Nejvíc mě těší, když si lidé na našich koncertech zpívají s námi. To je ta největší odměna.

T: S tím nesouhlasím, já se naopak těším, až mi, jakoby omylem, přijde pozvánka na ústavní koncert klientů a pak řeknou: “Moc se omlouváme, ale ty dveře opravdu nejdou odemčít, nějakou dobu to ještě potrvá, promiňte”.

D: Myslím, že něco kolem patnácti stovek, dost jsme jich prodali na koncertech.

D: Tentokrát jsme při placení hráli roli sirotků. Kozel změnil marketingovou strategii, tak jsme si museli na desku vydělat.

T: Prakticky jsme tento rok hráli jenom na desku.

J: To je asi dost individuální. Myslím, že prvními posluchači bude nejbližší rodina a přátelé, kteří nám nějakým způsobem pomohli.

D: Já se taky domnívám, že mezi prvními budou rodiče a přítelkyně.

T: Janička.

D: Inu to je hodně těžká otázka... já osobně se domnívám, že naše originalita spočívá především ve výběru skladeb a rockových aranžích.

J: Existuje spousta kapel, které podobnou muziku dělají. Každá je svým způsobem originální, ať už zpracováním, aranžemi nebo podáním té či oné písničky. Snažíme se o to, aby se naše verze lidovek poslouchaly lidem co možná nejpříjemněji a hlavně aby sami vycítili, že to co děláme, děláme srdcem, se vší upřímností a ctí k folklóru.

T: Uniformou.

T: Zkoušeli jsme opravdu hodně výbušný branistorming, kde jsem já osobně jako kuchař propasírovával názvy jako “Šoulet” nebo “Aspik”, ale to nebylo nikomu příliš pochuti. Pak se zde objevila vlna Šánovců, která přišla s typicky hanáckým “Debe decke tak belo”, ale to pořád ještě nebylo ono. A pak se mě zeptala má chytrá přítelkyně, jak mi ta deska připadá a já jsem ji spontánně odpověděl, že jako omalovánky. Přinesl jsem tu myšlenku ostatním a všem se líbila. My si opravdu od našich předků půjčujeme předmalované lidovky, které jenom dobarvujeme podle toho, jak vidíme svět zase my. A o to, myslím, jde. Lidová písnička má zůstat živá, to tvrdil i Janáček. Je to jenom o tom, dát jí co potřebuje a zbytečně nepřetahovat její jemné kontury.

Foto Miloš Truhlář

HOME