To je zajímavá otázka. Jirka Zip Suchý mi říkal: “Ty nejsi žádný folk, ty jsi alternativa.” Já si především myslím, že nejsem žádný muzikant. Neumím na nic hrát, a proto hraju na všechno.

Snil jsem o tom hodně dlouho. Harmonika kvičí, housle kvičí, chtěl jsem, at´ si kvičí dohromady. Ale nešlo mi to. Až jsem jednou přišel domů připitý a šlo to. To je důkaz prospěšnosti alkoholu.

Jako houslista jsem se bál, že mi držák na harmoniku poškrábe housle, protože je kovový. V povzneseném stavu jsem se přestal bát – a bylo.

To ne, o tom já nepřemýšlím. Je mi jedno, jestli se těm mým blbostem říká folk nebo alternativa.

Petr Váša je o osmnáct pater výš než já (smích)… Já chodíval kdysi na ty všelijaké Lutky, Hutky, Merty a vůbec mě nenapadlo, že bych mohl být něco jako oni. Tam bylo automatické, že co písničkář, to kytara. Pak jsem začal vymýšlet kraviny, chodil jsem s houslemi do hospody, tam jsem to mydlil, lidi se smáli a já si říkal: “Aha, tak ono to funguje.” Tak jsem to zkusil v klubech a lidi se smáli zase. Byl jsem něco jiného, blbec s houslemi. Bittová, ta přišla až po mně (smích).

Byl jsem až do deseti let s rodiči v Egyptě. Když jsme se vrátili, táta mě dal na housle. Jenže v deseti je na housle pozdě. Navíc jsem nechodil do hudebky, ale do takzvané Osvětové besedy, kam chodili ti, které nevzali do hudebky. Tak jsem byl king, i když jsem nic neuměl. Teprv někdy v šestnácti jsem se do toho trochu opřel, ale pak konec. Housle jsem kopl pod postel a vytáhl je, až když mi bylo pomalu třicet.

Tak tohle tvůrčí vzepětí mám pořád a na housle opravdu cvičím. Myslím, že hraju líp, než jsem hrál v těch šestnácti, dřu etudy, polohy, abych měl nějaký tón. Když pod tu srandu dáš trochu muziky, hned se to posune o stupeň výš. Jenže cvičím jen na chalupě, bydlíme v paneláku, tam nemůžu hrát, to by mě zabili.

Tehdy jsem měl ješitný cíl mít písničky do minuty. Když mi řekli: “Budeš hrát dvacet minut,” aby tam bylo dvacet písní. Dneska už jsem naskládal i pár dlouhých, ale pořád mě napadají hlavně ty krátké. Třeba: “V Adamově rouše/Viagru jsem zkoušel/jaký já jsem fešák/vypadám jak věšák”. Takové věci se vejdou do patnácti vteřin. Jenomže u nich se lidi zasmějou na pointě a konec. Vždycky jsem toužil, aby se lidi zasmáli víckrát. A to se u některých písniček podařilo.

Jedna definice folkaře je: “Umí tři akordy, má mrak na duši a fouká ho na lidi”. Ty toho máš z práce, s manželkou a se sousedem plné zuby, teď vyleze nějaký debil a vykládá ti, jak je to všechno blbý. To bys ho zabil. Já bych se styděl něco takového dělat. Dělat vážné písně, aby to k něčemu bylo, je dáno několika málo jedincům, třeba Edith Piaf nebo Jarek Nohavica – ti můžou. Ti umějí naservírovat splín tak, že po něm následuje nějaká katarze, očištění, a ty si oddechneš. Ale kdo ti jenom nafouká ten splín do hlavy…

Ale mám, vydržel bych je klidně hrát i půl hodiny. Jednou se mi stalo, že jsem si říkal: “Já přece nejsem kašpar!” Vylezl jsem na jeviště a začal jsem polepšovat svět. A lidi odcházeli. Bylo mi to divné, vždyť jsem polepšoval tak pěkně a od srdce. Už je to mnoho let, ale dodnes bych si za to dal do držky, když si na to vzpomenu. Troufnu si v uzavřenější společnosti, jednou v Kuřimi jsem začal kolem půlnoci hrát právě ty vážnější, a po každé písničce se ozvalo: “A to je fakt od tebe?” Když tě pochválí takový Jan-Matěj Rak, to se pak dmou prsa.

Takhle to neberu, chodím tam vždycky blbnout. Oni to vědí. Písničkářská parta je kouzelná tím, že každý je jiný. Něžná Martina Trchová, vtipný Arnošt Frauenberg, Marcel Kříž s elektrickou kytarou, sezpívaní Nestíháme, tichý Jarda Urbánek a další…Úžasná směsice a do toho se vejde každý.

Krychle je úžasná. To je pilíř, díky kterému pořád ještě hraju, jinak by housle skončily zase v prachu pod postelí. V Krychli můžu uplatnit svou schopnost vymýšlet kraviny. Je jednou měsíčně, já si říkám, co tam tak budu hrát, když nemám nic nového, a donutí mě to něco dodělat. Jsem vděčný i Cimburovi, že mi dal příležitost tady v Trojické, i organizátorům Konkurzu Zahrady.

V 80. letech jsem trochu vyletěl nahoru, tak mě zvali do různých měst do klubů, tam sedělo třeba sto padesát lidí. Bylo to úžasné. Takovéhle vystupování, to bych i dneska rád. Už to nebude sto padesát, ale třeba jenom dvacet třicet lidí. Jenomže dneska si člověk musí často hraní i sám zorganizovat, a to je chyba. Když člověk hraje, nemá to organizovat, a naopak.

To by mě bavilo, ale musel bych si to asi financovat sám. Nahrávat živě a mít dostatek lidí, kteří by přišli a smáli se.

Při těch mnoha kouscích vím docela přesně, jak to funguje. Podobně jako existují postupy tvůrčího myšlení, jak říkají psychologové, takové ty brainstormingy, i já mám vyzkoušené postupy. Začínám poslední slokou z toho, co mě napadne nebo co někde zaslechnu. Říkal někde Jiří Menzel: “Všichni víme, že život je smutný a neveselý, ale ukažme svou statečnost tím, že se tomu budeme smát.” Takže se koukám a poslouchám, čemu se dá zasmát. Lup, objeví se nápad. Pak ovšem nastane ta dřina vytvořit to, co směřuje k pointě.

Ani jednou mi to takhle nefungovalo. Vždycky musím vědět ten vtípek, mít dva poslední veršíky.

Říkal mi Cimbura, který často sedí v různých porotách: “Ty nikdy nemůžeš vyhrát na nějaké soutěži. Kašpara a klauna nebere nikdo vážně, lidi se pobaví, zasmějou, ale první místa jsou vyhrazena pro ty, kteří něco umějí a jsou vážnější.” Ale já jsem šťastný, když vidím, že se lidi smějí. Někdy mi i brečí smíchy. To mě naplňuje radostí, to chci.

Jan Hučín

HOME