Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Mít poslední dva veršíky

Michal Knébl byl hostem jednoho ze základních kol soutěže Notování pod Vyšehradem. Naštěstí se mi ho podařilo přesvědčit, ať místo porotování mi jde radši povídat něco o sobě a o svých zvláštních minipísničkách zpívaných netradičně s doprovodem houslí.

Dneska jsi v programu uvedený jako “houslový démon” a “folkový raper”. Cítíš se vlastně vůbec folkařem?

To je zajímavá otázka. Jirka Zip Suchý mi říkal: “Ty nejsi žádný folk, ty jsi alternativa.” Já si především myslím, že nejsem žádný muzikant. Neumím na nic hrát, a proto hraju na všechno.

Co to znamená, to “všechno”?

Housle, teď jsem si přibral buben…

Na buben ale asi nemáš volnou ruku.

Ruku ne, ale nohu jo, šlapu si do rytmu. Začal jsem to cvičit, mám ho zatím jenom v jedné skladbě. Je to úžasný bordel: hraju na housle, k tomu foukačka a buším na buben. Úspěšně jsem si to vyzkoušel na Krychli.

Ještě hraješ na něco?

(dělá pusou trubku) Džeztrubka, trombon, potom kytara, ale taky blbě. Jirka mi říkal, ať tu kytaru ani nevyndavám z futrálu. Tak ji nevytahuju a buším do futrálu. Vůbec tím, že nejsem muzikant, dělám spíš hovadiny.

Ještě u nikoho jsem neslyšel, že by hrál na housle a harmoniku současně. Jak tě to napadlo?

Snil jsem o tom hodně dlouho. Harmonika kvičí, housle kvičí, chtěl jsem, at´ si kvičí dohromady. Ale nešlo mi to. Až jsem jednou přišel domů připitý a šlo to. To je důkaz prospěšnosti alkoholu.

Asi padly nějaké zábrany, že?

Jako houslista jsem se bál, že mi držák na harmoniku poškrábe housle, protože je kovový. V povzneseném stavu jsem se přestal bát – a bylo.

Blbec s houslemi

Přemýšlel jsi o tom, že by ses stal cíleně alternativcem?

To ne, o tom já nepřemýšlím. Je mi jedno, jestli se těm mým blbostem říká folk nebo alternativa.

Do pojmu alternativa se ale vejde každý, kdo je nějak osobitý a tvůrčí, vůbec nemusí být nějak vynikající muzikant. Klidně by ses mohl zařadit po bok Petra Váši a Ivy Bittové, vydat desku u Indies.

Petr Váša je o osmnáct pater výš než já (smích)… Já chodíval kdysi na ty všelijaké Lutky, Hutky, Merty a vůbec mě nenapadlo, že bych mohl být něco jako oni. Tam bylo automatické, že co písničkář, to kytara. Pak jsem začal vymýšlet kraviny, chodil jsem s houslemi do hospody, tam jsem to mydlil, lidi se smáli a já si říkal: “Aha, tak ono to funguje.” Tak jsem to zkusil v klubech a lidi se smáli zase. Byl jsem něco jiného, blbec s houslemi. Bittová, ta přišla až po mně (smích).

Chodil jsi do hudebky, učil ses hrát nějak seriózně?

Byl jsem až do deseti let s rodiči v Egyptě. Když jsme se vrátili, táta mě dal na housle. Jenže v deseti je na housle pozdě. Navíc jsem nechodil do hudebky, ale do takzvané Osvětové besedy, kam chodili ti, které nevzali do hudebky. Tak jsem byl king, i když jsem nic neuměl. Teprv někdy v šestnácti jsem se do toho trochu opřel, ale pak konec. Housle jsem kopl pod postel a vytáhl je, až když mi bylo pomalu třicet.

Chtěl ses potom, co jsi zase začal hrát, nějak vypracovat? Říkal sis, že musíš pořádně cvičit?

Tak tohle tvůrčí vzepětí mám pořád a na housle opravdu cvičím. Myslím, že hraju líp, než jsem hrál v těch šestnácti, dřu etudy, polohy, abych měl nějaký tón. Když pod tu srandu dáš trochu muziky, hned se to posune o stupeň výš. Jenže cvičím jen na chalupě, bydlíme v paneláku, tam nemůžu hrát, to by mě zabili.

Aby se zasmáli víc než jednou

Pamatuju si tě ještě z dávných dob, kdy existoval klub Polská. Zaujalo mě, že máš krátké vtipné skladby, to se snad ani nedá nazvat písničky. Spíš popěvky nebo charakteristické skladby. Pořád tvoříš hlavně takové miniatury na pár desítek sekund?

Tehdy jsem měl ješitný cíl mít písničky do minuty. Když mi řekli: “Budeš hrát dvacet minut,” aby tam bylo dvacet písní. Dneska už jsem naskládal i pár dlouhých, ale pořád mě napadají hlavně ty krátké. Třeba: “V Adamově rouše/Viagru jsem zkoušel/jaký já jsem fešák/vypadám jak věšák”. Takové věci se vejdou do patnácti vteřin. Jenomže u nich se lidi zasmějou na pointě a konec. Vždycky jsem toužil, aby se lidi zasmáli víckrát. A to se u některých písniček podařilo.

Dneska je bavit lidi mnohem vítanější než meditovat na pódiu v hlubokomyslných folkárnách. Co tě vedlo na samém začátku, že ses rozhodl být komikem? Nebavilo tě meditovat a řešit problémy světa?

Jedna definice folkaře je: “Umí tři akordy, má mrak na duši a fouká ho na lidi”. Ty toho máš z práce, s manželkou a se sousedem plné zuby, teď vyleze nějaký debil a vykládá ti, jak je to všechno blbý. To bys ho zabil. Já bych se styděl něco takového dělat. Dělat vážné písně, aby to k něčemu bylo, je dáno několika málo jedincům, třeba Edith Piaf nebo Jarek Nohavica – ti můžou. Ti umějí naservírovat splín tak, že po něm následuje nějaká katarze, očištění, a ty si oddechneš. Ale kdo ti jenom nafouká ten splín do hlavy…

Takže ty sám nemáš žádné vážné písně?

Ale mám, vydržel bych je klidně hrát i půl hodiny. Jednou se mi stalo, že jsem si říkal: “Já přece nejsem kašpar!” Vylezl jsem na jeviště a začal jsem polepšovat svět. A lidi odcházeli. Bylo mi to divné, vždyť jsem polepšoval tak pěkně a od srdce. Už je to mnoho let, ale dodnes bych si za to dal do držky, když si na to vzpomenu. Troufnu si v uzavřenější společnosti, jednou v Kuřimi jsem začal kolem půlnoci hrát právě ty vážnější, a po každé písničce se ozvalo: “A to je fakt od tebe?” Když tě pochválí takový Jan-Matěj Rak, to se pak dmou prsa.

Krychle je pilíř

Nepřipadáš si v kolektivu normálních písničkářů jako vetřelec? Nebo tě těší, že jsi spolu s nimi považován taky za folkovou naději?

Takhle to neberu, chodím tam vždycky blbnout. Oni to vědí. Písničkářská parta je kouzelná tím, že každý je jiný. Něžná Martina Trchová, vtipný Arnošt Frauenberg, Marcel Kříž s elektrickou kytarou, sezpívaní Nestíháme, tichý Jarda Urbánek a další…Úžasná směsice a do toho se vejde každý.

Jsi zapřisáhlý sólista? Nelákala tě nikdy spolupráce s někým v duu či v kapele? Nebo divadlo a podobně.

(smích) Taky jsem hrával s lidmi v kapelách, ale to se vracíme k tomu, že nejsem muzikant. Třeba tam byl basák a snažil se mi vysvětlit, že je nějaký rytmus. Mně, když to jde, tak to osolím, a když mi to nejde, tak zpomalím. A on pořád něco o nějakém rytmu. Já do kapely nezapadnu. Jenom jednou jsem do sebe nalil litr rybízáku a najednou mi to šlo, cítil jsem rytmus a hrál relativně čistě.

A co sdružení typu Krychle?

Krychle je úžasná. To je pilíř, díky kterému pořád ještě hraju, jinak by housle skončily zase v prachu pod postelí. V Krychli můžu uplatnit svou schopnost vymýšlet kraviny. Je jednou měsíčně, já si říkám, co tam tak budu hrát, když nemám nic nového, a donutí mě to něco dodělat. Jsem vděčný i Cimburovi, že mi dal příležitost tady v Trojické, i organizátorům Konkurzu Zahrady.

Hraješ ještě někde jinde kromě Krychle?

V 80. letech jsem trochu vyletěl nahoru, tak mě zvali do různých měst do klubů, tam sedělo třeba sto padesát lidí. Bylo to úžasné. Takovéhle vystupování, to bych i dneska rád. Už to nebude sto padesát, ale třeba jenom dvacet třicet lidí. Jenomže dneska si člověk musí často hraní i sám zorganizovat, a to je chyba. Když člověk hraje, nemá to organizovat, a naopak.

Co cédéčko?

To by mě bavilo, ale musel bych si to asi financovat sám. Nahrávat živě a mít dostatek lidí, kteří by přišli a smáli se.

Neobáváš se u desky, že opakovaný poslech vtipu přestává být vtipný?

To je moje prokletí, vím o tom. S jednou věcí se piplám, pak ji párkrát zahraju a už to ztrácí vtipnost. Naštěstí se vždycky objeví někdo, kdo to ještě neslyšel. A v Krychli mám už své hity, které po mně chtějí.

Máš na tvorbu písniček osvědčený postup?

Při těch mnoha kouscích vím docela přesně, jak to funguje. Podobně jako existují postupy tvůrčího myšlení, jak říkají psychologové, takové ty brainstormingy, i já mám vyzkoušené postupy. Začínám poslední slokou z toho, co mě napadne nebo co někde zaslechnu. Říkal někde Jiří Menzel: “Všichni víme, že život je smutný a neveselý, ale ukažme svou statečnost tím, že se tomu budeme smát.” Takže se koukám a poslouchám, čemu se dá zasmát. Lup, objeví se nápad. Pak ovšem nastane ta dřina vytvořit to, co směřuje k pointě.

Jinak to nefunguje? Že bys začal na začátku a rozvinul příběh.

Ani jednou mi to takhle nefungovalo. Vždycky musím vědět ten vtípek, mít dva poslední veršíky.

Působíš jako skromný člověk, který si na sobě nezakládá a nemá velké ambice. Ale máš nějaký nesplněný cíl, kterého bys chtěl dosáhnout?

Říkal mi Cimbura, který často sedí v různých porotách: “Ty nikdy nemůžeš vyhrát na nějaké soutěži. Kašpara a klauna nebere nikdo vážně, lidi se pobaví, zasmějou, ale první místa jsou vyhrazena pro ty, kteří něco umějí a jsou vážnější.” Ale já jsem šťastný, když vidím, že se lidi smějí. Někdy mi i brečí smíchy. To mě naplňuje radostí, to chci.

Jan Hučín

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.