Jaroslav Velinský alias Kapitán Kid je jedním z hlavních zakladatelů Porty, tehdy maličkého trampského festivalu, kde se “místo potlesku střílelo z koltů”. Za svůj život napsal několik stovek písní a vystupoval v mnoha kapelách. Přesto jsme náš rozhovor nezahájili otázkami na hudební téma. Tvůrčí osobnost Kapitána Kida má totiž ještě nepřehlédnutelný rozměr literární. A tak ač jsme na stránkách měsíčníku zabývajícího se v prvé řadě hudbou, začínáme u detektivek a sci-fi.

Nemyslím, že lze mluvit o “oprávnění” jakéhokoli označení kteréhokoli žánru. Každý přece může mít jiné hledisko, ne? Například já bych za “pokleslý” označil zcela jiný druh literatury, než jaký je za pokleslý oficiálně vydáván. Třeba různé české mutace barevných, obrázkových a předražených encyklopedií a knih o záhadách, v nichž se předem předpokládá, že co čtenář, to stejný blbec jako v zemi jejich původu, romány “ze života” oplývající sexem a ohavnými jazykovými novotvary, neuvěřitelně mizerné překlady bestsellerů vydávané nakladateli, kteří nikdy neslyšeli o funkci korektora, autobiografie herců, kteří se cítí být filosofy – a hlavně barevné magaziny plné inzerátů na všeliké bolehoje a drbů o našem zazobaném establishmentu. Mnohé přitom mají masivní reklamu včetně televize. Jsou čtenáři (a obávám se, že jich je dost), kteří nic jiného nečtou… Otázka je, zda je to lepší, než kdyby nečetli nic.

Oficiální literární kritika zdá se mi snobská. Dobrodružná literatura včetně detektivek pro ni vesměs neexistuje. Snad je považována za pokleslou… Tak jsme odkázáni pouze na specializované magaziny, jako je Ikarie, nebo fanziny, kde je sice zasvěcené kritiky i všelikých hodnocení dost – aspoň ze žánru SF –, ale běžný čtenář se k tomu nedostane. Detektivky jsou na tom ještě hůř, nic podobného nemají. Často, zdá se mi, je to tak, že chceš-li, aby o tvé práci psali, musíš na to mít. A máš-li na to mít, musí se o tobě napřed psát, aby tvoje knížky nekupovalo pět set, ale aspoň pět tisíc čtenářů. Podivný a blbý začarovaný kruh.

A co myslíš, že mě přivedlo ke sci-fi a detektivkám? Vkládané romány ve Foglarově Mladém hlasateli. Kromě Záhady hlavolamu tam vycházel Tajemný tank, Paprsky života a smrti, Společnost věčné punčochy… Od té doby mám rád dobrodružné příběhy se záhadami.

Nikdy jsem neměl pocit, že památce Jaroslava Foglara škodím. Kdybych měl sebemenší pochyby o tom, co jsem napsal, knihu bych nevydal. Podle dopisů a e-mailů, které jsem od čtenářů dostal, jsem dobře udělal… Pokud se objevil nějaký negativní ohlas, přišel od lidí, kteří měli v úmyslu napsat totéž, a které jsem předběhl, nebo od těch, kteří k Jaroslavu Foglarovi a jeho literárnímu dílu nezískali kladný vztah, ani když se uzavřelo. Všech dohromady jich bylo mizivé množství.

Ani za mých klukovských let foglarovky nezajímaly každého. Pro vztah k Rychlým šípům je třeba mít něco, jako je “trampská duše”, a to nemá nic společného s časem. Nad trampy už se taky dělal kříž, jako by do současnosti nepatřili, a přesto existují dál. Stejně jako jistý typ dobrodružné literatury, v nedávné minulosti “definitivně” odepsaný. Čtenáři kovbojek, Bigglesů a foglarovek s hrdiny “příliš kladnými” tu budou vždycky, ať si o tom literární snobové myslí, co chtějí.

Spíš výrazné komerční riziko. Nebýt lidí, kteří o vydání stáli a měli k tomu potřebné prostředky, asi bych byl vytiskl pár exemplářů na laserovce a nechal je kolovat jako Tam-Tam. I když byla velká část nákladu rozdána skautům a táborníkům, nakonec jsem opravdu nějaké peníze vydělal – byl by nesmysl tvrdit, že ne. Ale nebylo to zdaleka tolik, jako za některé knížky vyšlé v letech osmdesátých – a to ani nemluvím o prvním autorském LP. Umožnily mi jen vydání další knížky plus nějaké to vylepšení domu Usherů, v němž na stará kolena často bojuju o holý život.

Dům Usherů má i svůj vlastní odkaz na tvých stránkách (www.kkkk.cz), čím je výjimečný? A proč zrovna tento název?

Můj dům je puklý a sklání se nad potokem. Kromě spousty problémů, které mi působí (a pominu-li místní ústní tradici, že do neprozkoumaného prostoru vedle kotelny kdysi pohřbili zdánlivě mrtvého sturmbannführera Schwarze), není výjimečný ničím. Pro mě leda tím, že je to můj domov, který mám rád. Odkaz na stránkách má proto, že moje čtenáře zajímá nejen co píšu, ale i jak žiju. Taková fungující zpětná vazba mi přináší nejen milé pomyšlení, že se svými čtenáři se osobně znám, ale tu a tam i nějakou tu brigádu.

Na rozdíl od starých ponurých časů, kdy platilo, že dělník je hoden mzdy své, jsem na začátku let devadesátých poznal spoustu nadšenců i vyložených lumpů. Ti první zkrachovali dřív, než mi stačili zaplatit, ti druzí to ani neměli v úmyslu… Když jsem nedostal honorář za třetí knížku, spočítal jsem si, kolik a komu je nutno – a bylo mi jasné, že nejlíp udělám, když nebude nutno nikomu nic. To znamená dělat všechno sám od zalomení sazby přes obálku až po vlastní distribuci. Jen tu tiskárnu a vazárnu nemám a musím ji zaplatit… Pravda, je to takové trochu prvobytně pospolné, ale při nákladu, který moje knížky mají (a protože nemám na reklamu), je to jediná možnost, jak nadále uspokojovat zájemce a nezkrachovat přitom.

Kdyby KKKK nebylo, výše zmíněné by i přes moje schopnosti dělat ledacos nebylo možné. Díky němu mám pro své příběhy kolem pěti stovek jistých odběratelů a čtenářů. To kupodivu stačí k realizaci stálého koloběhu autor–tiskárna–distribuce–zisk… Ten padne na tisk další knížky a zbytek pohltí dům Usherů, uhlí, opravy staré škodovky… Tedy nikoli havanské doutníky nebo skotská, jak si třeba někdo myslí.

Když musím, naučím se všechno. Byly časy, kdy mi ta věc nesměla do baráku. Ach, ten starý dobrý černý continental s omlácenými a nahoru dolů skákajícími typy…! Jenomže když jsem na PC typu XT zjistil, že můžu zasouvat nové odstavce, kam mě napadne, aniž bych přitom musel přepisovat celý rukopis, že nemusím opravovat překlepy bílými papírky a tak dále – že prostě napíšu knížku dvakrát rychleji, nebylo o čem přemýšlet. Pravda je, že kdybych neměl dobré kamarády, snad bych dodneška psal v T602 a zoufale opravoval toho trabanta XT. Internet mě zajímá jen pro e-mailovou poštu, která mi šetří čas – “brouzdání” o čas naopak připravuje; stránky mi dělá kamarád. Dobrá rada: Dělejte sami jen to, co jiní nedokážou k vaší naprosté spokojenosti. Nepřecpávejte si hlavu věcmi, které dělat nemusíte!

Je to blbost. Před jedním novinářem jsem neprozřetelně řekl, jak mě v mém computerovém pravěku zaujal Perský princ… Od té doby jsem si zahrál jen Kyrandii (bylo to něco jako číst detektivku). Pak jsem dostal darem Atlantis a nepostoupil jsem dál než asi do třetiny prvního ze čtyř disků. Nemám na to čas a taky už mě to přestalo bavit. A takové ty piškvorky, miny, střílečky… To mě nebavilo nikdy. Čas je mi příliš drahý, abych ho rozmělňoval v pitomostech.

V čem spočívá “tvrdost” konkurence? A potom – podle čeho soudit? Jsou mezi námi tací, ať už muzikanti, nebo literáti, kteří udělali kariéru. Čím ji udělali? Jsou lepší než ostatní, nebo se víc podbízejí, mají známosti na potřebných místech, byli vůči ostatním “tvrdí”, mají peníze na reklamu…? Quién sabe? Ty časy, kdy jsem nad tím hloubal, jsou pro mě dávno pryč. Netvořím přece proto, abych dokázal, že jsem lepší než ostatní. Navíc děláme každý něco jiného a pro jiné, tak jak to srovnávat a hodnotit?!

Nové písně…? Když jsem se jednou přistihl, že píšu už třetí Jenoféfu, radši jsem toho nechal. Symfonii nesložím, ač bych rád. Proč ji nesložím? Protože to neumím a nemám už dost času, abych se to naučil. A tak jsem se nechal přemluvit jenom k tomu, abych znova natočil to, co už vyšlo; prý to není na trhu a je to kýžené. Mám to rozpracované u Petra Benesche v jeho studiu Bevox, točí to se mnou pár brněnských kamarádů z okruhu Banjo Gangu a snad se to bude jmenovat TEMPO DI KŮŇ.

Právě proto, že jsem jedním ze zakladatelů, nemůže se mi nelíbit Trampská Porta u nás v Ústí nad Labem (i když jisté výhrady bych mít mohl). Letos jsem strávil dva dny na bývalé “plzeňské” Portě v Jihlavě, bohužel čerstvě poznamenané nešťastnou havárkou Kamelotu a úmrtím kamarádů… Jinak ovšem metropoli Vysočiny všechna čest, vynikající areál – jen diváků kdyby bylo víc. Nevím, v čem je zakopaný pes, zda v dramaturgii, v podcenění reklamy, nebo v nešťastném termínu… Mně se líbily první ročníky v Ústí, asi proto, že to bylo něco nového a já tím byl nadšen – a taky proto, že jsem tím vyřešil řadu nejistot vlastní budoucnosti. Radši nevzpomínám na Portu 70 s automobilovým neštěstím postihnuvším mou rodinu i osadu, a na Portu 72, kde mi zakázali hrát. Líbily se mi i plzeňské ročníky, kde jsem se dobral pravdy, pro koho vlastně svoje písničky píšu… Dnes, kdy nepíšu žádné, na všechny festivaly a upachtěné pinožení kolem nich hledím s jistou shovívavostí. Přesto si plně uvědomuju, že nebýt jich a přidružených aktivit, žánr FC by těžko hájil vlastní existenci, pokud by se nedokázal plně profesionalizovat. Trampům by to ovšem bylo jedno.

Před dvěma lety vysílala Česká Televize třináctidílný seriál Legendy folku a country, ohlasy diváků i kritiků byly dost rozpačité. V jedné z následných internetových diskusí se objevil výstižný postřeh: Reakce na seriál jsou vesměs záporné – každý totiž postrádal něco naprosto zásadního (a každý něco jiného…). Jak seriál zapůsobil na tebe coby legendu?

K tomu můžu těžko něco říct, viděl jsem hlavně sám sebe a chvilkami jsem se sám sobě hrubě nelíbil. Když jsme to točili, byla to pro mě přesto zajímavá zkušenost. Jen tak letmo jsem zahlíd nějaké ty folkaře… Jejich hloubání je mi vzdálené. Pokud v tom seriálu někomu něco chybělo, jak to posuzovat, když jsou nás milióny a pro každého z nás je zásadní něco jiného? Má to vůbec smysl? Není lepší říct: Je dobře, že někdo něco takového udělal, když už jsem to nedokázal udělat sám? – A ještě k tomu označení “legenda”: Není snad legendou pouze ten, kdo už se dávno halí do mýtických mlh dávnověku jako třeba Praotec Čech nebo Přemysl Oráč?

Koho to zajímá jako zvuková kulisa, ať si to koupí a pouští si to třeba v auťáku. Koho to nezajímá, nekoupí si to. Trampingu to uškodit nemůže – kdyby mu takové prkotiny škodily, už by bylo dávno po něm.

V trampském žánru je nejpotřebnějším nástrojem smysl pro srandu. Kapely stavím podle toho, co je k dispozici… Tak například teď budu točit se dvěma kytarami, banjem takovým i makovým, akordeonem, mandocellem, nějakými těmi bicími a basou. Podívej se na fotografie prastarých osadních orchestrů! Housle, mandolíny, helikónky, dvoukrké kytary, hřebeny, vozembouchy… Tak proč ne třeba i ten saxofon? Můj dávný sen je slyšet hasičskou dechovku hrající u táboráku Foggy Mountain Breakdown.

Pravda je, že trampové milují svobodu a přesto se spoutali spoustou rituálů, vymyšlených a často zbytečných. Já osobně nejsem ortodoxní tramp právě proto. Pokud se vstávání při Vlajce týká, nevím, proč komu co vysvětlovat. Vlajka je zkrátka trampská hymna; proč se u nás vstává na hokeji při hymně švédské, finské, kanadské, to přece taky nikomu nevysvětlujeme. Je to jistá základní slušnost, a kdo ji nechápe, je prostě buran. Jisté výhrady mám k Vlajce na Portách – dejme tomu, že tam není krédem všech. Ale nikdy nezapomenu, jak při krajském kole Porty v Děčíně museli povstat i bedliví pozorovatelé z řad funkcionářů rodné strany… Právě tak ovšem nezapomenu, jak na téma Vlajky nejapně vtipkoval Portýr v Plzni koncem osmdesátých let. Bylo to hloupé, netaktní a urážlivé.

Pravda je, že svůj vlastní termín “tempo di kůň” jsem vymyslel a použil dřív – když poprvé vyšla tiskem Krinolina v mladosvětském speciálu nazvaném Šest strun v údolí. “Tempo di vlak” je Mikiho úsměvná parafráze z doby, kdy Hoboes vyměnili koně za lokomotivu.

Spíš mi tu a tam říkají “trampský Werich”, čehož si nadmíru vážím. Třeba i proto, že například jednoho našeho zasloužilého hudebního teoretika údajně při mých legráckách “hanba fackuje”. Nevím ovšem, koho považovat za “skalní” trampy. Ty dříve narozené? Ale – dřív než kdo? Když si uvědomíš, že jsem ročník 1932 a naše T. O. Island se letos dožívá čtyřicítky, ve stáří to nebude. Kdo jsou tedy skalní trampové? Ortodoxové, kteří nikdy nepochopili ani Portu, a Panova flétna jim způsobuje ujímání? Či snad ti podivíni v bílých čtyřgalonových stetsonech, s koňmi na nohou a s krávami pod okovanými límečky košil ušitých z amerických vlajek, kteří blazeovaně tleskají pouze bluegrassu, přestože se sami mnohdy řadí mezi trampy? Ti si ovšem při mém vystoupení radši zajdou na panáka. Občasná (a naštěstí dost řídká) pozvání k hostování na country bálech přijímám strašně nerad… Ale abych se vrátil k otázce: sebeironický přístup mi vytýkán není. Aspoň do očí mi to nikdo neřekl. Možná že mě kritizují po straně… Jejich starosti na mou hlavu! Nebo jim za to nestojím, což je zase jejich právo. Omluv tu snůšku zmatených myšlenek, otázka mě zaskočila.

Jsem herecké dítě a vyrůstal jsem v kulisárně holešovické Uranie. Později, uhranutý V+W, jsem se pokoušel o cosi podobného, jako ostatně mnohý z nás. Měli jsme amatérský soubor, v němž vedle mě začínal i mladičký Petr Nárožný, pokračoval jsem v tom i v Liberci s Alexejem Noskem… Nechme to být. Přestože s jednou mojí hrou se umístilo šumperské divadlo na jistém festivalu a vydala ji Dilia, považuju za nejlepší ze svých dramatických počinů ptákovinu Šest malých matrjošek. Hrála se v Brně a Pardubicích.

Ježíšmarjá! Golf v Libouchci…?! Byla by to pro mě ztráta času. Pokud se týká Básníků, které jsem neviděl a neznám: Ve čtyřiaosmdesátém se pan Klein zajímal o Tmavou Studnici, mou první finkovku. Pan Šašek už tehdy měl hotový scénář, pak se nějak zpřeházely dramaturgické skupiny – a Ota Fink šel k ledu. Tudíž jistě chápeš, že k Básníkům mám mírnou antipatii. Nikoli ovšem k básníkům. Svého času jsem od jedné mně milé čtenářky dostal darem životopis Raymonda Chandlera… A to byl Shakespeare mezi autory detektivek.

David Jirků a Vašek Müller

F&C 10/04

HOME