| Rozhovor |
|
|
Rozhovor s Jaroslavem Velinským – Kapitánem Kidem Je neštěstí stát se legendou, oprašovanou osobností, žijící z velkých činů aktivní části svého života a šířící moudra. Tohle všechno ovšem naprosto neplatí pro Jaroslava Velinského – Kapitána Kida. Má stále aktivity na rozdávání. Nemusíte být ani vyznavači detektivního žánru, aby vás jazyk jeho knih na první přečtení neupoutal kouzelnými popisy nálad, prostředí i událostí. Na koncertech stále hraje svoje písničky a jeho mluvený projev, obvykle značně přesahující obvyklou délku, vždy jasně směřuje k dokonalému sdělení myšlenky. Rozhovor s ním je vždy příjemnou záležitostí. A to i v tomto případě, kdy muselo naše povídání létat cestou elektronickou. Kdo je Kapitán Kid a kdo Jaroslav Velinský? Jo, to kdybych já věděl. Kdo mě zná jako Kapitána Kida, ten se většinou diví, že jsem taky Jaroslav Velinský… a naopak. Shrnout by se to dalo asi tak, že zatímco já sám jsem obojí, lidi znají každého zvlášť. Trampský písničkář je ten první a spisovatel ten druhý. Proto jsem taky nazval svoje nakladatelství Kapitán Kid, abych to nějak spojil. Tvoje cesta na pódia vedla přes divadlo nebo spíše zato mohou písničky a kytara? Nejspíš je to tak napůl. Začínal jsem v dětském souboru a měl jsem děsnou trému, když jsem musel zpívat. Později jsem snil o tom, že si střihnu Cyrana z Bergeracu. Ještě později mi došlo, že divadlo mi nesedí, protože se neumím přetvařovat a hraju pořád sám sebe. S kytarou si na jevišti dělám, co chci, a především tam jsem pořád sám sebou bez jakýchkoli následků. Až na to, že trému ze zpívání mám pořád. A banjo, ukulele? A další nástroje. Existují vůbec hudební nástroje nevhodné pro trampskou muziku? Neexistují. Proto mám taky trampskou muziku radši než třeba country. Paradoxně bych pro neomezené instrumentální možnosti měl mít rád i folk, ale nemám. Proč? Možná proto, že jsem v něm nenašel žádné spřízněné duše… Nebo proto, že folkaři se na trampy vždycky spíš vytahovali a vymysleli pro ně idiotskou přezdívku „kotlíkáři“. Třeba to tak docela není, ale já to tak bohužel vždycky cítil. Máš zajímavý vztah k divadlu… Jak by ne. Již jako dítě jsem se pletl v zákulisí holešovické Uranie, spoustu divadelních her jsem viděl ze suflérské boudy a slavná subreta Mařenka Zieglerová mi kupovala pomeranče. V Uranii hrál můj dědeček Václav Rabský, též maminka Lída Rabská-Velinská… Pak jsem se díky nim a díky tatínkovi, který sice nebyl herec, ale dlouhá léta byl „u divadla“ dostal i do zákulisí jiných divadel, třeba do Komorního, do žižkovského Akropolisu, Heinovky a posléze i na Vinohrady, k E. F. Burianovi a podobně. Necítil jsi křivdu z toho, že Portu, na které jsi v prvních ročnících měl obrovský podíl, vám soudruzi vyhnali z Ústí? Nevyhnali ji „soudruzi“, ale zlí hlupáci. Stejně jako z Porty’72 vyhnali mě osobně. Jupp by o tom mohl vyprávět, seděl tenkrát v porotě. Samozřejmě že jsem cítil křivdu. Vždyť kdyby nebylo osvíceného soudruha Milana Rambouska, kdoví kolik let bych si byl na Portě ani neškrtl. Jedině jemu vděčím za to, že jsem byl v roce 1974 zpátky s novou kapelou Krak&Titem. A vůbec jaký byl a je tvůj vztah k Portě? Mám ji rád jako poněkud zpustlé dítě. Myslím si, že stále trochu bloudí… Ale věřím, že nezahyne, pokud bude zase jednou vědět, co vlastně chce. Z doby předrevoluční pochází trošku komolená historka o tom, jak jsi byl osloven „soudruhu, kapitáne!“… To se stalo v Žilině v roce 1974. Konferenciérovi řekli, že jsem Kapitán Kid a jen jsme vyšli na scénu v aule tamní železniční univerzity, uvítal mě slovy: „Tak aká bola cesta, súdruh kapitán?!“ Lidi se rozchechtali. Já povídám: „Pekné to bolo, súdruh konferenciér!“ A on zase volačo se súdruhom kapitánom… Lidi se váleli smíchy a on si chuděra myslel, že je náramný srandista. V hledišti byla spousta študáků z Čech, to se ví. Zdá se mi, že nejlepší tvoje písničky asi nebudeme považovat za trampské. Je to tak? Jak to mám vědět? Ale ujišťuju tě, že je mi to fuk. Proč jste vlastně s Mikim a Wabim Ryvolovými a dalšími nechtěli tvořit v duchu starých trampských sborů, které čerpaly z muziky dvacátých a třicátých let? Jelikož jsem o deset let starší než Miki a také jsem byl o něco starší než Wabi, začínal jsem s písničkařením o něco dřív. Pokud se z těch časů z mých pokusů něco zachovalo, kupodivu to bylo v duchu starých trampských sborů. Jenže jsem zároveň hrál na kytaru a zpíval v jednom strašnickém bigbandu cortésovský repertoár a vedle toho miloval Ježka a V+W. Takže jsem napřed napsal pár šlágrů, potom něco písniček pro kabaretní pokusy rozmanitých ochotnických souborů (tehdy šly do módy tzv. „malé formy“)… a s moderními trampskými písničkami jsem začal, až když jsem začal vážně trampovat. Poněkud později, než to bývalo zvykem. Takže to všechno, jak v mém případě, tak i v případě Ryvolů, nebyl žádný okamžitý nápad, úmysl… Nezačali jsme svou písničkářskou dráhu jako úmyslní modernisté. Přinesl to čas; a kdyby bývalo nebylo nás, musel by s tím v té době zákonitě přijít někdo jiný. Myslíš, že dojde někdy v budoucnu ještě k tak převratné proměně trampské písničky, jakou způsobila vaše generace? Myslím, že už k ní delší dobu dochází, jen to není tak pozorovatelné. Jistý příklon k dobrému folku tady je už dávno, jenže to zkrátka nenadělá takový rámus jako za našich časů klíčácký „beguine“ nebo moje čtyři kila. Staří nám tehdy spílali bigbíťáků. Sleduješ současné aktivní trampské skupiny mladší generace jako je třeba Lístek nebo Tempo di vlak? Přidal bych ještě Falešnou kartu a Boba+Bobky… Ale jo, vím o nich. Nedá se říct, že je sleduju, ale to není tím, že by mě nezajímaly. Nesleduju takřka nic, protože na to nemám čas. Vždyť ani ve štábu Porty dávno nesedím; leda jako totem. Kdy jsi napsal naposled písničku a jakou? Jmenuje se Má štreka a napsal jsem ji v letošním srpnu. Jinak… Myslím, že jsem s tím ještě neskončil. Řekl bych, že poslední deska 21 x Kapitán Kid, Tempo di kůň, je hudebně asi nejlíp udělaná ze všech tvých desek. Jaký pocit z ní máš ty sám? To je stejné jako s knížkami. Když dělám poslední korekturu, už se na to skoro nemůžu ani podívat. Nemyslím, že je tohle CD hudebně udělané nejlíp; spíš je hudebně nejupřímnější, protože jsem je rámcově aranžoval sám a některé party svěřil kamarádkám a kamarádům naladěným na stejnou notu. Holky od Bobků a Andy z Brna, Martin Škrobák a jeho „švica“ Eva i jeho muzikantská parta, multiinstrumentalista a znalec mých písniček Bob Zelenka a konečně moje vlastní žena Vladimíra… a k tomu nekonečná trpělivost produkčního Honzy Kostohryze a pochopení pánů z Bevoxu. To všechno je tam asi slyšet. Mimochodem zaslechl jsem názor zcela nezasvěcených co na podtitul desky říká Tempo di vlak a těch méně zasvěcených, co na to Miki Ryvola a co by tomu řekl Wabi Ryvola. Zkusíš to osvětlit? Tu se stávám nevrlým dědkem, řka: Ať si trhnou nohou! Je třeba stále opakovat, že ono ryvolovské „tempo di vlak“ bylo parafrází na moje „tempo di kůň“, kterým jsem udal tempo Krinoliny? Zeptejte se Mikiho. Ostatně i kdyby to moje bylo parafrází na Ryvoly, co by na tom záleželo?! Miki si jistě taky nepřipadá jako plagiátor. To je kupodivu, jaký maj lidi starosti.
Ne. Trampský román je absurdita, ať už je to Paulíkova Arizona nebo Neubauerova Osada mladých snů. Kdybych se o to pokusil, byla by to nakonec stejně detektivka z trampského prostředí, a tu už jsem vlastně napsal – viz Cestu pro vraha. Jinak nevím, co je na trampingu ke ztvárnění v románu. To není něco jako skautský román; kluci žijí v jiném světě a obrovská dobrodružství, jaká prožívají, nelze aplikovat na dospělé trampy. Nudilo by mě to psát a nudilo by mě to číst. Ještě tak ty básničky… Ale ty už padesát let nepíšu. Vytvořil jsi naprosto originálně a úspěšně fungující nakladatelství Kapitán Kid. Jak jsi přišel na systém s rozesílám knih členům KKKK, tedy Klubu kamarádů Kapitána Kida? Přišel počítač, přišel internet, přišel Brňák Radek Dojiva, který mi vydal dvě knížky a založil onen Klub čtenářů a staral se o něj, dokud jsem toho nebyl schopen já sám. Pak mi to předal. Začínal jsem se dvěma stovkami členů, teď jich je už šest set. Knížky jim posílám s účtenkou, kterou zaplatí, jak a kdy se jim hodí. Jsou to kamarádi, neokrádají mě. To se ví, to rozesílání je pekelná makačka. Navíc každou knížku podepisuju… A jak vidíš každoroční setkání se členy Klubu ve Zbořeném Kostelci? Je to fajn, když se lidi sejdou, i když tam zdaleka nepřijedou všichni. Líbí se mi to, protože tam o něco jde, a vždycky si odtamtud odnesu nějaké podněty k další práci. Například loni z toho byla knížka. Nebýt přesvědčování kamarádů ze SF fandomu právě v hospodě „U Holubů“ v Kostelci, ani by mě nenapadlo napsat Fialky pro královnu. Nemáš strach ze závisti lidí, když v klidu na koncertě prohlásíš, že za první desku sis pořídil dům? Jakápak závist, ten dům stál v roce 1985 asi tolik jako dneska škodovka z bazaru. A mohl si ho koupit leda někdo jako já. Teda, ehm, myslím nějaký podobný pošuk. Ten dům má zvláštní atmosféru a asi i historii… No jéje! Glajchu tady zedníci slavili současně se sarajevským atentátem. Byla to správní budova fabriky na knoflíky, kterou v 50. letech zbourali (tu fabriku) a na půdě jsem našel celý listinný archiv jednoho těsně poválečného fotografa z Děčína. Kde se tam vzal, nemám šajna. Taky protektorátní pražský telefonní seznam, takže vím, jak bych se dovolal na všelijaké podivné úřady, amty a diensty… Na tvých internetových stránkách, mimochodem vždy aktuálních, je jednou z rubrik Jazykový kout tety Alice. Proč? Jak vnímáš používání češtiny třeba ve sdělovacích prostředcích? Někdy je mi líto, že je vůbec musím vnímat. Současná redaktorská generace naprosto zavrhla minulou včetně zažitých zvyklostí neboli úzu, a já teď musím hledět na „Richterovu škálu“, ačkoli o muziku nejde, sledovat, jak do moře padají „hloubkové miny“ a z minometů zase létají „minometné granáty“, divit se, že spíkři neumějí skloňovat slovo Korea a do zblbnutí znova a znova se dovídat, že „oni to neví“. Ale protože jsem po stránce mateřské řeči spíš amatér, s radostí jsem pověřil jazykovým koutkem kamarádku z osady, dnes význačnou překladatelku z angličtiny. Já jí jen sem tam posílám náměty. Prozradíš metodu jak nejlépe přestat kouřit? To už ti nezbyl asi žádný zlozvyk… Všechny metody jsou pro sraby. Kdo chce přestat kouřit, ať okamžitě přestane a zapomene, že někdy kouřil. Tak jsem to udělal já; v červnu to byly tři roky a funguje to. Zlozvyk…? Třeba bych mohl občas přestat pracovat a jen tak se courat po lese nebo tak něco… Příšerná otrava. Je něco, co by sis v životě chtěl splnit, na co dosáhnout, co vytvořit? Chtěl bych napsat knihu, která by byla lepší než všechny, co jsem dosud napsal. Obávám se, že na víc už mi nezbývá čas. Třeba na tu symfonii… Jak si představuješ ideální oslavu narozenin? Někdo by si mohl myslet, že bych to rád udělal jako Hitchcock – na hřbitově a s modrými steaky na talířích… Nikoli. Doma, mezi nejbližšími. A od rána do večera jenom tak sedět, popíjet, něco ukusovat a povídat si, trochu hrát a zpívat, trochu blbnout a vzpomínat. A nic nedělat. Snad se mi to napřesrok povede.
Milan Belmondo Plch Jaroslav Velinský – Kapitán Kid
Narozen 18.12.1935
v Praze.
Kontakt:
www.kkkk.cz
Diskografie:
Získané Porty
Bibliografie:
V roce 2004 získal
Cenu Čs. Akademie SF, F&H za celoživotní zásluhy o žánr |
„Třeba
bych mohl občas přestat pracovat“
Věnuješ
se psaní detektivních příběhů, sci-fi a i když trampské prostředí se
v mnoha tvých knížkách objevuje, nelákalo nebo neláká tě napsat
trampskou novelu, povídku nebo román?| zpět na seznam rozhovorů |