Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

„Třeba bych mohl občas přestat pracovat“

Rozhovor s Jaroslavem Velinským – Kapitánem Kidem

Je neštěstí stát se legendou, oprašovanou osobností, žijící z velkých činů aktivní části svého života a šířící moudra. Tohle všechno ovšem naprosto neplatí pro Jaroslava Velinského – Kapitána Kida. Má stále aktivity na rozdávání. Nemusíte být ani vyznavači detektivního žánru, aby vás jazyk jeho knih na první přečtení neupoutal kouzelnými popisy nálad, prostředí i událostí. Na koncertech stále hraje svoje písničky a jeho mluvený projev, obvykle značně přesahující obvyklou délku, vždy jasně směřuje k dokonalému sdělení myšlenky. Rozhovor s ním je vždy příjemnou záležitostí. A to i v tomto případě, kdy muselo naše povídání létat cestou elektronickou.

Kdo je Kapitán Kid a kdo Jaroslav Velinský?

Jo, to kdybych já věděl. Kdo mě zná jako Kapitána Kida, ten se většinou diví, že jsem taky Jaroslav Velinský… a naopak. Shrnout by se to dalo asi tak, že zatímco já sám jsem obojí, lidi znají každého zvlášť. Trampský písničkář je ten první a spisovatel ten druhý. Proto jsem taky nazval svoje nakladatelství Kapitán Kid, abych to nějak spojil.

Tvoje cesta na pódia vedla přes divadlo nebo spíše zato mohou písničky a kytara?

Nejspíš je to tak napůl. Začínal jsem v dětském souboru a měl jsem děsnou trému, když jsem musel zpívat. Později jsem snil o tom, že si střihnu Cyrana z Bergeracu. Ještě později mi došlo, že divadlo mi nesedí, protože se neumím přetvařovat a hraju pořád sám sebe. S kytarou si na jevišti dělám, co chci, a především tam jsem pořád sám sebou bez jakýchkoli následků. Až na to, že trému ze zpívání mám pořád.

A banjo, ukulele? A další nástroje. Existují vůbec hudební nástroje nevhodné pro trampskou muziku?

Neexistují. Proto mám taky trampskou muziku radši než třeba country. Paradoxně bych pro neomezené instrumentální možnosti měl mít rád i folk, ale nemám. Proč? Možná proto, že jsem v něm nenašel žádné spřízněné duše… Nebo proto, že folkaři se na trampy vždycky spíš vytahovali a vymysleli pro ně idiotskou přezdívku „kotlíkáři“. Třeba to tak docela není, ale já to tak bohužel vždycky cítil.

Máš zajímavý vztah k divadlu…

Jak by ne. Již jako dítě jsem se pletl v zákulisí holešovické Uranie, spoustu divadelních her jsem viděl ze suflérské boudy a slavná subreta Mařenka Zieglerová mi kupovala pomeranče. V Uranii hrál můj dědeček Václav Rabský, též maminka Lída Rabská-Velinská… Pak jsem se díky nim a díky tatínkovi, který sice nebyl herec, ale dlouhá léta byl „u divadla“ dostal i do zákulisí jiných divadel, třeba do Komorního, do žižkovského Akropolisu, Heinovky a posléze i na Vinohrady, k E. F. Burianovi a podobně.

Necítil jsi křivdu z toho, že Portu, na které jsi v prvních ročnících měl obrovský podíl, vám soudruzi vyhnali z Ústí?

Nevyhnali ji „soudruzi“, ale zlí hlupáci. Stejně jako z Porty’72 vyhnali mě osobně. Jupp by o tom mohl vyprávět, seděl tenkrát v porotě. Samozřejmě že jsem cítil křivdu. Vždyť kdyby nebylo osvíceného soudruha Milana Rambouska, kdoví kolik let bych si byl na Portě ani neškrtl. Jedině jemu vděčím za to, že jsem byl v roce 1974 zpátky s novou kapelou Krak&Titem.

 A vůbec jaký byl a je tvůj vztah k Portě?

Mám ji rád jako poněkud zpustlé dítě. Myslím si, že stále trochu bloudí… Ale věřím, že nezahyne, pokud bude zase jednou vědět, co vlastně chce.

Z doby předrevoluční pochází trošku komolená historka o tom, jak jsi byl osloven „soudruhu, kapitáne!“…

To se stalo v Žilině v roce 1974. Konferenciérovi řekli, že jsem Kapitán Kid a jen jsme vyšli na scénu v aule tamní železniční univerzity, uvítal mě slovy: „Tak aká bola cesta, súdruh kapitán?!“ Lidi se rozchechtali. Já povídám: „Pekné to bolo, súdruh konferenciér!“ A on zase volačo se súdruhom kapitánom… Lidi se váleli smíchy a on si chuděra myslel, že je náramný srandista. V hledišti byla spousta študáků z Čech, to se ví.

Zdá se mi, že nejlepší tvoje písničky asi nebudeme považovat za trampské. Je to tak?

Jak to mám vědět? Ale ujišťuju tě, že je mi to fuk.

Proč jste vlastně s Mikim a Wabim Ryvolovými a dalšími nechtěli tvořit v duchu starých trampských sborů, které čerpaly z muziky dvacátých a třicátých let?

Jelikož jsem o deset let starší než Miki a také jsem byl o něco starší než Wabi, začínal jsem s písničkařením o něco dřív. Pokud se z těch časů z mých pokusů něco zachovalo, kupodivu to bylo v duchu starých trampských sborů. Jenže jsem zároveň hrál na kytaru a zpíval v jednom strašnickém bigbandu cortésovský repertoár a vedle toho miloval Ježka a V+W. Takže jsem napřed napsal pár šlágrů, potom něco písniček pro kabaretní pokusy rozmanitých ochotnických souborů (tehdy šly do módy tzv. „malé formy“)… a s moderními trampskými písničkami jsem začal, až když jsem začal vážně trampovat. Poněkud později, než to bývalo zvykem. Takže to všechno, jak v mém případě, tak i v případě Ryvolů, nebyl žádný okamžitý nápad, úmysl… Nezačali jsme svou písničkářskou dráhu jako úmyslní modernisté. Přinesl to čas; a kdyby bývalo nebylo nás, musel by s tím v té době zákonitě přijít někdo jiný.

Myslíš, že dojde někdy v budoucnu ještě k tak převratné proměně trampské písničky, jakou způsobila vaše generace?

Myslím, že už k ní delší dobu dochází, jen to není tak pozorovatelné. Jistý příklon k dobrému folku tady je už dávno, jenže to zkrátka nenadělá takový rámus jako za našich časů klíčácký „beguine“ nebo moje čtyři kila. Staří nám tehdy spílali bigbíťáků.

Sleduješ současné aktivní trampské skupiny mladší generace jako je třeba Lístek nebo Tempo di vlak?

Přidal bych ještě Falešnou kartu a Boba+Bobky… Ale jo, vím o nich. Nedá se říct, že je sleduju, ale to není tím, že by mě nezajímaly. Nesleduju takřka nic, protože na to nemám čas. Vždyť ani ve štábu Porty dávno nesedím; leda jako totem.

Kdy jsi napsal naposled písničku a jakou?

Jmenuje se Má štreka a napsal jsem ji v letošním srpnu. Jinak… Myslím, že jsem s tím ještě neskončil.

Řekl bych, že poslední deska 21 x Kapitán Kid, Tempo di kůň, je hudebně asi nejlíp udělaná ze všech tvých desek. Jaký pocit z ní máš ty sám?

To je stejné jako s knížkami. Když dělám poslední korekturu, už se na to skoro nemůžu ani podívat. Nemyslím, že je tohle CD hudebně udělané nejlíp; spíš je hudebně nejupřímnější, protože jsem je rámcově aranžoval sám a některé party svěřil kamarádkám a kamarádům naladěným na stejnou notu. Holky od Bobků a Andy z Brna, Martin Škrobák a jeho „švica“ Eva i jeho muzikantská parta, multiinstrumentalista a znalec mých písniček Bob Zelenka a konečně moje vlastní žena Vladimíra… a k tomu nekonečná trpělivost produkčního Honzy Kostohryze a pochopení pánů z Bevoxu. To všechno je tam asi slyšet.

Mimochodem zaslechl jsem názor zcela nezasvěcených co na podtitul desky říká Tempo di vlak a těch méně zasvěcených, co na to Miki Ryvola a co by tomu řekl Wabi Ryvola. Zkusíš to osvětlit?

Tu se stávám nevrlým dědkem, řka: Ať si trhnou nohou! Je třeba stále opakovat, že ono ryvolovské „tempo di vlak“ bylo parafrází na moje „tempo di kůň“, kterým jsem udal tempo Krinoliny? Zeptejte se Mikiho. Ostatně i kdyby to moje bylo parafrází na Ryvoly, co by na tom záleželo?! Miki si jistě taky nepřipadá jako plagiátor. To je kupodivu, jaký maj lidi starosti.

Věnuješ se psaní detektivních příběhů, sci-fi a i když trampské prostředí se v mnoha tvých  knížkách objevuje, nelákalo nebo neláká tě napsat trampskou novelu, povídku nebo román?

Ne. Trampský román je absurdita, ať už je to Paulíkova Arizona nebo Neubauerova Osada mladých snů. Kdybych se o to pokusil, byla by to nakonec stejně detektivka z trampského prostředí, a tu už jsem vlastně napsal – viz Cestu pro vraha. Jinak nevím, co je na trampingu ke ztvárnění v románu. To není něco jako skautský román; kluci žijí v jiném světě a obrovská dobrodružství, jaká prožívají, nelze aplikovat na dospělé trampy. Nudilo by mě to psát a nudilo by mě to číst. Ještě tak ty básničky… Ale ty už padesát let nepíšu.

Vytvořil jsi naprosto originálně a úspěšně fungující nakladatelství Kapitán Kid. Jak jsi přišel na systém s rozesílám knih členům KKKK, tedy Klubu kamarádů Kapitána Kida?

Přišel počítač, přišel internet, přišel Brňák Radek Dojiva, který mi vydal dvě knížky a založil onen Klub čtenářů a staral se o něj, dokud jsem toho nebyl schopen já sám. Pak mi to předal. Začínal jsem se dvěma stovkami členů, teď jich je už šest set. Knížky jim posílám s účtenkou, kterou zaplatí, jak a kdy se jim hodí. Jsou to kamarádi, neokrádají mě. To se ví, to rozesílání je pekelná makačka. Navíc každou knížku podepisuju…

A jak vidíš každoroční setkání se členy Klubu ve Zbořeném Kostelci?

Je to fajn, když se lidi sejdou, i když tam zdaleka nepřijedou všichni. Líbí se mi to, protože tam o něco jde, a vždycky si odtamtud odnesu nějaké podněty k další práci. Například loni z toho byla knížka. Nebýt přesvědčování kamarádů ze SF fandomu právě v hospodě „U Holubů“ v Kostelci, ani by mě nenapadlo napsat Fialky pro královnu.

Nemáš strach ze závisti lidí, když v klidu na koncertě prohlásíš, že za první desku sis pořídil dům?

Jakápak závist, ten dům stál v roce 1985 asi tolik jako dneska škodovka z bazaru. A mohl si ho koupit leda někdo jako já. Teda, ehm, myslím nějaký podobný pošuk.

Ten dům má zvláštní atmosféru a asi i historii…

No jéje! Glajchu tady zedníci slavili současně se sarajevským atentátem. Byla to správní budova fabriky na knoflíky, kterou v 50. letech zbourali (tu fabriku) a na půdě jsem našel celý listinný archiv jednoho těsně poválečného fotografa z Děčína. Kde se tam vzal, nemám šajna. Taky protektorátní pražský telefonní seznam, takže vím, jak bych se dovolal na všelijaké podivné úřady, amty a diensty…

Na tvých internetových stránkách, mimochodem vždy aktuálních, je jednou z rubrik Jazykový kout tety Alice. Proč? Jak vnímáš používání češtiny třeba ve sdělovacích prostředcích?

Někdy je mi líto, že je vůbec musím vnímat. Současná redaktorská generace naprosto zavrhla minulou včetně zažitých zvyklostí neboli úzu, a já teď musím hledět na „Richterovu škálu“, ačkoli o muziku nejde, sledovat, jak do moře padají „hloubkové miny“ a z minometů zase létají „minometné granáty“, divit se, že spíkři neumějí skloňovat slovo Korea a do zblbnutí znova a znova se dovídat, že „oni to neví“. Ale protože jsem po stránce mateřské řeči spíš amatér, s radostí jsem pověřil jazykovým koutkem kamarádku z osady, dnes význačnou překladatelku z angličtiny. Já jí jen sem tam posílám náměty.

Prozradíš metodu jak nejlépe přestat kouřit? To už ti nezbyl asi žádný zlozvyk…

Všechny metody jsou pro sraby. Kdo chce přestat kouřit, ať okamžitě přestane a zapomene, že někdy kouřil. Tak jsem to udělal já; v červnu to byly tři roky a funguje to. Zlozvyk…? Třeba bych mohl občas přestat pracovat a jen tak se courat po lese nebo tak něco… Příšerná otrava.

Je něco, co by sis v životě chtěl splnit, na co dosáhnout, co vytvořit?

Chtěl bych napsat knihu, která by byla lepší než všechny, co jsem dosud napsal. Obávám se, že na víc už mi nezbývá čas. Třeba na tu symfonii…

Jak si představuješ ideální oslavu narozenin?

Někdo by si mohl myslet, že bych to rád udělal jako Hitchcock – na hřbitově a s modrými steaky na talířích… Nikoli. Doma, mezi nejbližšími. A od rána do večera jenom tak sedět, popíjet, něco ukusovat a povídat si, trochu hrát a zpívat, trochu blbnout a vzpomínat. A nic nedělat. Snad se mi to napřesrok povede.

Milan Belmondo Plch
Folk & Country 12/2007

Jaroslav Velinský – Kapitán Kid

Narozen 18.12.1935 v Praze.
V životě vystřídal řadu povolání – soustružník, aranžér, topič, umělecký pracovník divadla, písmomalíř, výtvarník,… Od padesátých let 20. století skládá písničky, které hrál ve svých kapelách Krak&Tit a Island, později především sám jako písničkář. Mezi nejznámější patří No to se ví, Slaboch Ben, Krinolina. Společně s bratry Ryvoly se podílel na vzniku moderní trampské písničky. Šerif T.O. Island v Jizerských horách. V současnosti žije v Libouchci u Ústí nad Labem, věnuje se především spisovatelství. Své knihy vydává ve svém vlastním nakladatelství s názvem Kapitán Kid.

Kontakt: www.kkkk.cz
 

Diskografie:
1975 LP Písně dlouhých cest, Supraphon, (sampler, 2 písně)
1984 LP No to se ví, Supraphon (autorské album)
1988 LP Trampská dvorana, Supraphon (sampler s bratry Ryvoly a T. Linhartem)
1991 LP Poker, ITA, (sampler s bratry Ryvoly a T. Linhartem)
1992 LP, CD, MC Songy, Multisonic (autorské album)
1992 LP, CD, MC Dávno již, Presston (staré trampské písně)
1994 CD, MC Krinolína, Supraphon (autorské album)
1995 CD, MC Schizokrajné lásky, Baroko&Fox (autorské album)
1996 CD, MC Staré trampské písně, Tonus (výběr starých trampských písní)
1997 CD Písně moří a kaňonů, Pupava (autorské album)
1998 CD Zpověď unaveného clowna, Bonton Music (autorské album)
2007 CD Písně moří a kaňonů, B.M.S.
2007 CD 21 x Kapitán Kid, Tempo di kůň (autorské album) 

Získané Porty
1968 Autorská Porta za píseň Krinolína
1970 Autorská Porta za píseň Rumovej ďas
1971 Interpretační Porta – skupina Island
1972 Autorská Porta za píseň Šlajfka pro štěstí
1974 Interpretační Porta – skupina Krak&Tit
1975 Autorská Porta za píseň Buď pro mě
1976 Interpretační Porta – skupina Krak&Tit
1976 Zlatá Porta
1987 Výroční Porta
2002 Zlatá Porta
 

Bibliografie:
Zápisky z Garthu/Leonora, Dialog 1969, SF / 2. vydání s novým II. dílem KK 1995
Spravedlivá pistole, Dialog 1969 / 2. vydání Carmen 1992
Hra na smrt, Sč. nakladatelství 1972 (pseudonym Václav Rabský) / 2. vydání pod vlastním jménem KK 2004
Tmavá studnice, Mladá fronta 1984. Společně s novelou Lidožrout / 2. vydání KK 2003 a 2004
Den a noc (Stalo se zítra), Svoboda 1984 , cena Golem SF Award 1985
Muž v zeleném poli, Mladá fronta 1987
Našeptavač, Sč. nakladatelství 1989 / 2. vydání KK 2005
Čenž se smrtí, Naše vojsko (Napětí) 1989 / 2. vydání KK 2005 a 2006
Cestou dračích lodí, Albatros, Karavana 1989
Přídí k severu, Albatros, Karavana 1991
Mrtvý z Olivetské hory, Ivo Železný 1990, Rodokaps č. 1
Setkání v Oloho, Ivo Železný 1991, Rodokaps č. 5 (pseudonym Charlie P. Stonebridge)
Oběti jezera Michigan, ITA 1991
Zlatá cihla, ITA 1991
Vražda v Harlemském divadle, Janow 1992
El Hombre Dorado, Ivo Železný 1993, Rodokaps
Šerif Buck Lee, Serie 1993 (pseudonym Charlie P. Stonebridge)
Drak z Chickasha, Serie 1994 (pseudonym Charlie P. Stonebridge)
S. I. Man Dan Young, Serie 1993-4
Sedm oběšenců, Serie 1994
Pekelná brána, Serie 1994
Ve znamení Střelce, Serie 1994 (pseudonym Agáta Bílá)
Engerlingové, Horizont Praha 1995, nejlepší SF román roku, Cena Čs. Akademie SF, F&H
Konec perského prince, Magnet-Press 1995, Cena Jiřího Marka 1995
Kontinent neomezených možností, 2D Studio Brno 1995
Dzwille, 2D Studio Brno 1996, nominace na Cenu Čs. Akademie SF, F&H
Šerif Buck Lee, Smrt v dešti, Krutá zima v Complimentu, Právo být katem, Svědectví mrtvých, Peníze z nebe – Rodokaps 1999 (šest čísel, vše pod pseudonymem Charlie P. Stonebridge)
Zmizení princezny, KK 1999, Cena Jiřího Marka 1999
Bestie z Tamberku, KK 2000
Dáma se zeleným slonem, KK 2001
Osud motýlka, KK 2001
Případ Atlantis, KK 2001
Šerif Buck Lee, KK 2002
Strašidlo minulosti, KK 2002
Posel neštěstí, KK 2002
Poslední tajemství Jana T., KK & Baset 2003 (čtvrtý příběh Rychlých šípů ve Stínadlech)
Velice dlouhé schody, KK 2003
Divnobraní, KK 2003
Volání odnikud, KK 2003
Cesta pro vraha, KK 2004
Kletba rodu Cajthamlů, KK 2004
Dívka s copem, KK 2005
Přibližné řešení, KK 2005
Zahrádka smrti, KK 2006
Konec perského prince, KK 2006
Labutí píseň, KK 2006
Fialky pro královnu, KK 2007, nominace na Cenu Čs. Akademie SF, F&H
Bouda, KK 2007

 

V roce 2004 získal Cenu Čs. Akademie SF, F&H za celoživotní zásluhy o žánr
KK = nakladatelství Kapitán Kid  

zpět na seznam rozhovorů

HOME