Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

„Nebýt Beatles, asi bych muziku nedělal“

Rozhovor s Janem Filipem o 40 letech skupiny Kantoři

 

Čtyřicet let nepřerušené hudební činnosti oslavila v roce 2010 skupina Kantoři z Hradce Králové a Nového Bydžova. S jejím zakladatelem a kapelníkem Janem Filipem jsme hovořili o historii Kantorů, o starých i nových deskách a samozřejmě o lidových písních, kterým se Kantoři od svých počátků až dodnes věnují.

 

Jak a kdy kapela vznikla Kantoři? A dokázali byste si tenkrát vůbec představit, že budete fungovat 40 let?

 

Kapela vznikla spontánně z mého muzicírování s kamarádem Borkem Ekrtem. On hrál na kytaru a já na housle, a to především pro radost svoji a našich spolužáků na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Když jsme slyšeli první nahrávky Rangers, Greenhorns a KTO, ta hudba nás tak nadchla, že jsme si řekli, že bychom chtěli zkusit něco podobného. Mne ale ještě předtím ovlivnili Beatles, kteří v 60. letech způsobili v hudbě úplnou revoluci. Asi všichni, kdo jsme tu éru zažili, jsme propadli nadšení pro hudbu. A tak si myslím, že nebýt Beatles, asi bych muziku ani nedělal. S Borkem jsme tedy našli stejně spřízněné přátele, a tak vznikla zakládající sestava Kantorů. Bylo to 16. listopadu 1970, kdy jsme se na kolejích pedagogické fakulty sešli a domluvili se, že budeme společně hrát. Že kapela vydrží 40 let, by nás tenkrát nenapadlo ani v nejbujnějších snech.

 

K důležitému zlomu došlo v roce 1974, kdy Boris Ekrt spolu s dalším členem skupiny Petrem Strachem odešli na vojnu a členy Kantorů se stali Miloš a Ludmila Dvořáčkovi. Čím konkrétně kapelu obohatili?

 

Být členem naší kapely není jednoduché – je třeba ovládat několik nástrojů a zapadnout do skladby vokálů. A to Miloš a Lída splňovali perfektně a byli opravdu výraznými členy kapely. Ostatně sestava s nimi fungovala celých 15 let a ani po svém odchodu se neztratili – Lída se stala pod novým příjmením Helligerová ozdobou Schovanek a Milošovu kytaru můžeme dodnes slýchat třeba na koncertech s Wabi Daňkem i s dalšími.

 

Ano, právě Miloš Dvořáček je dnes z bývalých členů Kantorů určitě nejznámější. Projevoval se už v Kantorech jako tak výrazná osobnost? A za jakých okolností skupinu opustil?

 

Ona se ta naše kapela začala sypat už rozvodem Dvořáčkových v roce 1983. První to vzdal a odešel Tomáš Uhlíř, to se psal rok 1985. Chvíli jsme pak hráli ve třech, ale všichni jsme cítili, že už to není ono. Trochu ponorková nemoc, trochu osobnostní rozdíly, trochu názorové neshody – zkrátka neukočírovali jsme krizi, která občas dolehne na každé umělecké seskupení. Miloš byl ale výrazná osobnost vždycky a rád na něj vzpomínám. Myslím, že pokud mezi námi cokoliv bylo, tak už jsme si dávno odpustili.

 

V 80. letech vám vyšly čtyři desky. Kterou z nich dnes považujete za nejdůležitější a proč?

 

Netroufám si říct, která byla nejdůležitější. V každém případě ta první, Polní kvítí s lidovými písněmi z Čech, Moravy a Slovenska, byla přelomová, protože jsme byli první východočeská kapela, která natočila LP desku. Vzápětí následovaly rázovité krkonošské koledy pod názvem Pokoj, štěstí, zdraví. A potom jsme natočili album, které je kritiky oceňováno jako naše nejzdařilejší. Jmenovalo se Tam u Královýho Hradce a byla to upomínka na válku v roce 1866, která ovlivnila život v celém našem kraji. My jsme jednotlivými písničkami mapovali události tak, jak se v našem kraji odehrávaly a jak vyvrcholily právě bitvou u Hradce Králové 3. července 1866. Nechybí tam ani legendární Kanonýr Jabůrek a celá řada dalších písniček, které se k tomuto období tematicky vážou. Čtvrtá deska se jmenovala Krakonošův rok a na ní jsme hráli lidové písně z Krkonoš, jak se prolínaly jednotlivými obdobími kalendářního roku v životě obyčejných lidí v Krkonoších.

 

Nepočítám-li výběr k vašim 25. narozeninám, na vaše první porevoluční album jsme museli čekat až do roku 1998. Jak tedy Kantoři prožívali 90. léta?

 

Ta doba byla hektická a projevilo se to i na naší kapele. V roce 1989 nastoupila třetí sestava a já si bláhově myslel, že dám dohromady nějakou východočeskou obdobu souboru Musica Bohemica. Sešli jsme se samí učitelé a ředitelé základních uměleckých škol, měli jsme v kapele dokonce hoboj, violu, housle, kontrabas. Ale moc se nám nedařilo navázat na minulá úspěšná období a dokonce si troufám říct, že jsme možná šlápli úplně vedle. Vynechali jsme kytaru a ta mně v naší muzice chyběla. Natočili jsme ale tři díly televizních Zpívánek a ty se opakují dodnes. Sestavu jsme udrželi jen čtyři roky a potom už nastoupilo současné čtvrté obsazení.

 

Jak výměna proběhla v tomto případě? Šlo o další revoluci v historii kapely?

 

Ne, nová sestava vznikala postupně. Z třetího složení Kantorů jsme zůstali dva – já a Jarda Mencl. Přibrali jsme nejprve zpěvačku, což byla naše současná hráčka Eva Černíková, která v Kantorech tedy funguje nepřetržitě od roku 1992. Rok poté nastoupila moje dcera Martina. A potom jsme už jako trio působili až do oslavy 30 let naší kapely v roce 2000, kdy se k nám přidal čtvrtý člen, hráč na nejrůznější bicí nástroje a kytary Miloš Panchartek.  Historii kapely máme dopodrobna zdokumentovanou na našem webu www.kantori-folk.cz.

 

V roce 1998 tedy vyšlo album Kantoři 5. Bylo to dlouhé čekání způsobeno jen změnami sestavy?

 

Také různě zanikala a vznikala hudební vydavatelství a my jsme se nakonec rozhodli vydat další album vlastním nákladem. CD Kantoři 5 obsahovalo poprvé lidové písně různých národů. Opustili jsme tedy východočeský region a vydali se za lidovými písničkami i do jiných končin.

 

V 90. letech u nás vznikla také řada nových kapel, které čerpají z folklóru. Z úprav lidových písní – našich, ale také třeba irských nebo skotských – se stala móda. Jak tento trend vnímáte?

 

Určitě je dobře, že i další kapely čerpají z repertoáru lidových písní. Mně se samozřejmě líbí něco víc, něco méně a něčím se cítím i velmi ovlivněn. To je právě například lidová hudba irská, skotská a dalších národů. Ale v poslední době máme rádi i folklór východních národů, z kterého taky čerpáme.

 

Nakolik se snažíte ctít originál a do jaké míry s písněmi experimentujete?

 

Snažíme se dělat lidovou hudbu neortodoxně. Hrajeme na tradiční nástroje, jako jsou niněry, fidula, dudy, irské píšťalky, ale i na nástroje současné, jako jsou klávesy nebo elektrická a akustická kytara. Děláme tedy jakousi syntézu tradičního s moderním.

 

Nejen na albu Kantoři 5, ale i na pozdějších nahrávkách čerpáte opravdu z celé Evropy. Hrajete hudbu irskou, vlámskou, dokonce lužickosrbskou… Z jakých zdrojů čerpáte?

 

Hlavně z nejrůznějších zpěvníků, kterých je dnes k dispozici opravdu hodně. Konkrétně lužickosrbskou hudbu výborně zapsal náš sběratel Ludvík Kuba. Velká část jeho díla Slovanstvo ve svých zpěvech je věnována právě hudbě Lužických Srbů. Jinak já se snažím získat k notovým zápisům i nahrávky místních muzikantů, abych se dostal nějak do nálady a mohl při úpravách zachytit i typické prvky hudby toho národa, od kterého písnička pochází.

 

Písně různých národů zpíváte česky. Kdo jsou vaši textaři?

 

V první řadě nám celou řadu písniček otextovala přímo členka naší skupiny Eva Černíková. Spolupracujeme však i s dalšími autory. Výborné texty nám napsala paní Eliška Pilařová, redaktorka Českého rozhlasu Hradec Králové. V minulosti byl naším dvorním autorem legendární východočeský textař Josef Jareš, který ale už bohužel nežije. Také Josef Tejkl, který pro nás hodně psal, již není mezi námi.

 

Vedle vašich regulérních koncertů nebo vedle vánočního programu nabízíte na svém webu i výchovný koncert Písně staré Evropy. S jakým ohlasem se program setkává u žáků a studentů?

 

Setkával se s výborným ohlasem, ale od jisté doby není o tento typ pořadu příliš velký zájem. Dříve měly všechny typy škol v rámci systému Mládež a kultura za úkol navštívit během školního roku koncerty několika hudebních žánrů. To bohužel padlo a v současné době jsou výchovné koncerty na ústupu, což je veliká škoda.

 

Jaká je jinak dnes situace, co se týká koncertů? A konkrétně by mě zajímal Královéhradecký kraj nebo přímo Nový Bydžov, kde vy sám žijete.

 

Konkrétně v Novém Bydžově hrajeme minimálně jednou za rok, tedy opravdu pravidelně, a několik pravidelných štací máme i v jiných místech našeho kraje. Těší mě, že v mnoha případech si naše  představení získá pořadatele natolik, že nás pak zve opakovaně. V loňském roce jsme využili 40. výročí kapely ke zvýšení publicity a zdokonalení marketingu, takže zažíváme i to, co jsme léta neznali – občas musíme pořadatele odmítnout, protože prostě nenajdeme volný termín. Stává se to zejména u našeho adventního pořadu, který lze hrát jen od konce listopadu do konce roku a loni nám nezbyl jediný volný den. Vzhledem k tomu, že jsme všichni zaměstnaní, odehrávají se naše vystoupení především o víkendech, takže náš průměr je tak čtyři až pět koncertů do měsíce. Výjimkou je právě advent, kdy to narůstá nejméně na trojnásobek.

 

A máte raději malé kluby, větší sály, nebo třeba festivalové amfiteátry?

 

Tohle moc neřešíme – nejraději máme sice hraní na pódiích v přírodě pod širým nebem, ale výborná atmosféra se dá vytvořit i ve velkém sále nebo v klubu. Příkladem byl náš slavnostní koncert ke 40. výročí, který jsme měli v Jiráskově divadle v Novém Bydžově. V tomhle „nefolkovém“ prostředí hrajeme pravidelně a vždycky je tam skvělá atmosféra.

 

Jaké publikum dnes na Kantory chodí?

 

Naše publikum jde napříč generacemi – od té nejstarší až po děti. Velice nás těší zejména, jak na lidové písničky reaguje mladá generace. Chodí po koncertech za námi, jsou nadšení a někteří se i svěřují, že o nás slyšeli od tatínka, který na nás chodil v 80. a 90. letech, a diví se, že i po takové době hrajeme dál a ještě se to prý dá poslouchat… Možná tady hraje roli i to, že tři z nás jsou kantory i v civilním povolání – já, Eva a Martina učíme na základních uměleckých školách, a tak toho o současném mládí docela dost víme a můžeme na jeho potřeby reagovat i při naší tvorbě. Asi i to je jedním z tajemství naší „dlouhověkosti“, tedy nepřetržité čtyřicetileté činnosti.

 

Vaše zatím nejnovější studiové CD se jmenuje Jarmark a vyšlo v roce 2008. Co na něm najdeme?

 

Najdete na něm lidové písně různých národů, ve kterých opět využíváme tradiční i moderní nástroje. Řekl bych tedy, že jde o typicky „kantorskou“ desku, která posluchačům ukazuje, kam jsme do této chvíle došli na naší cestě za lidovou muzikou, která nezná hranic.

 

Ke 40. narozeninám jste připravili DVD. Můžete je představit?

 

Jmenuje se Proč bysme veselí nebyli a je to výběr z našich několika posledních alb. A protože stejně, jako lidové písně ke Kantorům odjakživa patří i Královéhradecký kraj, pokusili jsme se tyto dva prvky na DVD spojit. A tak jsme naše písně zpívali před kamerou na řadě krásných míst našeho regionu – ve skanzenu Villa Nova v Uhřínově, u Vojtěchova dubu ve Skřivanech, u zámku ve Sloupně, ale i ve městech, kde léta žijeme – v Hradci Králové a v Novém Bydžově. A asi jsme se trefili do vkusu posluchačů a v tomto případě i diváků, neboť DVD bylo velice rychle vyprodáno a museli jsme rychle vydat reedici, aby bylo vůbec co křtít na našem jubilejním koncertě. Mimochodem DVD nám k mé velké radosti přijel pokřtít jeden ze zakládajících členů kapely Boris Ekrt – sešli jsme se spolu na jevišti po 36 letech.

 

Co chystáte do příští sezóny?

 

Kromě spousty koncertů, z nichž mnohé už mají svůj termín, uvažujeme o natočení vánočního DVD, neboť i pro ně máme nejen repertoár, ale i řadu atraktivních lokalit. Hlavně však máme v úmyslu natočit další desku. Zatím máme deset řadových alb, toto by tedy bylo jedenácté. A vím už i název – bude se jmenovat Svítání podle jedné krásné písničky, kterou máme na tuto desku připravenou.

                                                                                               

Kantoři – současná sestava:
Jan Filip: kapelník, zpěv, housle, niněra, fidula, trumšajt, dudy, zobcová flétna
Eva Černíková: zpěv, kytara, klávesy, akordeon, niněra, trumšajt, fanfrnoch, dudy
Martina Vejrová: zpěv, flétny, niněra, fanfrnoch, whistle, chalumeau, klarinet
Miloš Panchartek: kytary, bodhrán, perkuse, bicí, fanfrnoch, zvukař

 

Diskografie:
Polní kvítí (Panton 1982)
Pokoj, štěstí, zdraví (Panton 1985)
Tam u Královýho Hradce (Panton 1986)
Krakonošův rok (Panton 1989)
The Best Of… 25 let (Panton 1995)
Kantoři 5 (Kantoři 1998)
Zvěstujem vám radost (Kantoři 2001)
Vítr z Keltie (Kantoři 2002)
Hodokvas (Kantoři 2003)
Vánoční rosička (Kantoři 2005)
Jarmark (Kantoři 2008)
DVD Proč bysme veselí nebyli (Kantoři 2010)

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk  1/2011 

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.