Kamelot bude hrát ostošest

S Romanem Horkým jsem naposledy hovořil v létě 2006. Po dvou a půl letech jsme si dali sraz na stejném místě – v restauraci Nebeský mlýn v Brně. Tentokrát byl ovšem lednový večer a Roman si odskočil od balení zavazadel. Za necelé dva dny odlétal do Austrálie. Než článek vyjde, odehraje tam pár koncertů na jihovýchodě země, doma mu zatím vyjde nové album a on se bude balit znovu, tentokrát na rekordní šňůru s Kamelotem. Což byla hlavní témata našeho rozhovoru.

Co je nového v Kamelotu od našeho posledního rozhovoru?

Vlastně je to staronové. Odešel Marek Dráb a vrátil se Viktor Porkristl. Už je to rok. Jsem rád, že se z těch problémů po tragické dopravní nehodě dostává. Jinak v podstatě nic.

No dovolená... Prostě jsem od přátel z Austrálie dostal nabídku k nějakému tomu hraní. Hraje tam i Samson, ten už odjel na začátku ledna. K němu se připojím, zahraju pár koncertů a zase se odpojím. 14. února se vracím, protože mne čeká zkoušení s kapelou. Musíme si zažít nový repertoár na naše koncerty k novému albu. Písničky jsou už pochopitelně natočené, deska vychází 27. února. Něco jiného je ale nahrát je ve studiu a něco jiného je hrát je v pohodě na pódiu. Musíme si sestavit nový pořad, a možná v několika variantách, protože hrát sto šestkrát to samé, ve stejném pořadí, to by mohl být boj.

Když dneska vydáš desku, tak řeknou: “Jo, Kamelot vydal osmnáctou desku. Dobrý, ale co má být?” Doba je taková, že musíš udělat něco navíc. Napsat píseň a myslet si, že ona nějak vyrazí do světa a udělá do něj díru – tak to prostě nefunguje. A on by vlastně každý počin zasluhoval, aby mu člověk věnoval něco navíc. Tak mne napadlo, že bychom mohli udělat sto koncertů v jednom kuse. Zprvu jsem ani nevěřil, že to je možné, ale nakonec jsme jich naplánovali 106, a turné dostalo slogan Hrajeme ostošest. Pokud to zvládneme, tak se zapíšeme do české knihy rekordů. Na každý koncert přijede komisař z příslušné agentury z Pelhřimova zkontrolovat, jestli vše proběhlo řádně a podle pravidel. Kromě toho, že chceme propagovat desku, chceme z každého koncertu dát tisíc korun na Fond ohrožených dětí.

Začínáme druhého března v Semilasse v Brně, kde hrajeme i třetího. A pak den za dnem až do 15. června. Hrajeme každý den, včetně sobot, nedělí a svátků. Vše je na našem webu.

To není hlavně práce. To je zábava, jakýsi druh poslání, ale nebudeme předstírat, že to děláme zadarmo. Ale přes sto koncertů za rok jezdíme i normálně, teď jsme to prostě zhustili, abychom udělali co největší publicitu nové desce.

Název je Mořská sůl, obsahuje jedenáct písní a Monitor EMI ji vydá 27. února. Písničky na ni jsem psal asi tři roky, měl jsem na ně dost času. Nehonil jsem se, že bych cítil nějakou zakázku, psal jsem si je pro radost.

Většinou Česká republika, ale je tam i Slovensko. Asi na sedmdesáti koncertech nás přitom doplní jako předkapela brněnský Pozdní sběr s Jirkou Pařezem. Je to příjemná kapela, Jirku mám rád a je to kluk, který chodí vždycky naprosto přesně. Na takovýhle projekt nelze přizvat někoho, kdo by to komplikoval.

To by nešlo. Máme jich mnoho – sponzorů i mediálních partnerů. Největším sponzorem je Pivovar Černá Hora, který už vaří dvanáctku světlý ležák Kamelot, máme s nimi solidní smlouvu na několik let, já jim budu dělat nějaké znělky na nové produkty. Prostě solidní spolupráce.

Přesné číslo ti neřeknu, nepočítal jsem to, ale je jich docela dost. Ono domluvit 106 koncertů, aby to fungovalo a nějak navazovalo, aby to nebyly přesuny typu Plzeň – Zlín – Cheb, to není jednoduché. Komplikovanější přesuny máme až koncem května, ale to je venku hezky a radost cestovat. Do té doby ne. Dokonce tam máme etapu, kdy deset dní spíme v jednom hotelu a vyjíždíme do různých míst.

Lucie Kopáčková. Troufnu si říct, že to nikdo ze starých manažérů v jakémkoliv žánru nedokázal. Když kapela vydá desku, manažer uspořádá šest koncertů, bije se hrdě v prsa a říká tomu turné. Ona to s nesmírným úsilím, objížděním, kontaktováním zvládla. Přesvědčila všechny, že se jedná o projekt, který stojí za to, aby se v jejich městě objevil. Za to jí patří dík.

Já jsem ji potkal v Ostravě, když jí bylo patnáct a my s Bůčkem ve dvou dobývali Ostravu. Pak jsme se potkali po letech a slovo dalo slovo. Je obrovská výhoda, že zná celou naši diskografii, ví o kapele a její historii všechno a to platí. Když chceš něco pořadateli nabídnout, musíš o tom hodně vědět a být sám vnitřně přesvědčen. Hrajeme dvacet sedm let, takže spousta pořadatelů ani fyzicky nemůže pamatovat naše začátky.

Možná Miloš Hollan, náš zvukař. Já ne. Ten bude všechno zvučit, Dalibor Klusáček všechno svítit, no a jinak už jen my čtyři muzikanti.

Toho se nebojím. Jsou zde tři rizikové faktory. Zdravotní stav, doprava a alkohol. Podaří-li se nám je eliminovat, jsme schopni to odehrát.

I to je domluvené. Ale vychytat toho můžeš víc. Já mám třeba připravená dvě komba na kytaru a nějaké náhradní kytary. A podobně jsme na tom všichni. Jíra má tři basy, kdyby náhodou... Máme podporu od firmy Yamaha, já jsem se stal jejich tváří pro prodej akustických kytar pro východní Evropu, dostal jsem od nich krásnou kytaru – bude i na obalu alba Mořská sůl – a jejich servis je nám k dispozici. Podobně s firmou Lídl máme domluvený veškerý servis ohledně strun. Selhat může jedině lidský faktor, ostatní se dá nahradit.

V podstatě je to tak. Dala by se nějak nahradit rytmika nebo basa, ale jen dočasně a ne beze zbytku.

David Velčovský vypomáhá Pavlovi na další rytmické nástroje. A v jedné písni je speciální host: S Wabim Daňkem jsem si zazpíval duet Objímání stromů. Je to poslední písnička, která pro to album vznikla. Jednu písničku zpívá Viki, jinak já, a chtěl jsem to něčím zpestřit. Tak jsem požádal Wabiho, poslal mu demáč, jemu se to líbilo a bylo to. Je to opravdu trampská píseň se vším všudy. Wabi má pro trampské písně jeden z nejkrásnějších chlapských hlasů, ve studiu jsme si s tím dost vyhráli.

V našem tradičním. “V” studio ve Zlíně. U Ivoše Viktorina. Ivoš se ovšem vyskytoval jako občasný poradce a přísedící, za hejblaty byli Petr Vavřík a Libor Mikoška. Když jsme v tom výčtu, tak obal vytvořil taky tradičně Martin Zhouf. Sestava standardní, osvědčená. Nejsou tam žádní šmidlibojs, smyčce v pozadí nebo nějaké efekty. Je to v podstatě akustická nahrávka, nezazní tam elektrická kytara, jen občas v doprovodu bottleneck, který pomáhá vytvářet nálady v harmonickém základu, sóla pěkně na akustické španělky, naše vokály.

V říjnu šest kousků, v prosinci pět zbývajících. Teď v lednu se udělaly finální úpravy a mastering.

V podstatě ano. Mořská sůl je jedna z písní alba. Dal jsem to poslechnout Vladimíru Kočandrlemu z EMI a pár přátelům, aby řekli, která písnička je u nich na poslech favoritem. Vyhrála to píseň V rákosí, kterou nabídneme těm rádiím, kde je šance, aby nás hráli, do A rotací.

Já dávám naprosto přednost analogovému nahrávání. Jsem přesvědčen, že to podtrhne měkkost kytar i vokálů, přidá nahrávce prostor. A analogových studií je jen pár. Digitální dokážou s úpravou neskutečné věci – vystřihnou jednotlivé tóny a opraví ve výšce i délce. My to natočili přírodně, nic se neretušovalo, a ono to z výsledku dýchá. Myslím, že rozdíl mezi digitální a analogovou nahrávkou poznám i v našem žánru velice rychle.

V létě objedeme festivaly, což je tak do konce září, před Vánoci si dáme možná nějaké to turné. Mezi tím musím jít na operaci s rukou, zlobí mne šlachy, těžko už ohýbám malíček, to mám od kytary. Takže to mne asi na dva měsíce vyřadí, ale nějaké předvánoční koncerty bych docela rád. A co bude za rok, to nikdo z nás neví, to se neplánuje.

Myslím, že doba DVD je dávno pryč. Kdybych ho měl dělat, tak možná někde v lese u Březníku u táboráku. Španělky, tak stovka pozvaných kamarádů, dvě nové písničky a zbytek takový průřez historií, co by si s námi zazpívali lidi, k tomu by praskal oheň, šuměl les, občas někdo přihodil poleno. Těch namašlených sálů s bohatými světly a spoustou efektů a triků v obraze už mají na DVD všichni doma spoustu. Když si pustíš televizi, tak i obyčejná detektivka je točena pomalu jako videoklip. Hektické obrazové tempo, blikání, rychlé střihy, šíleně akční kapela, triky. Valí se to na tebe ze všech stran. Takže bych to dělal kontrastně. Třeba i s povídáním, že bych popisoval, jak a kde ty písničky vznikly, šel po lávce u Chvojnice, procházel se městem. Bylo by to spíš uklidňující a myslím, že pro lidi zajímavější, než další akční klipy. Aby v tom byl klid a harmonie, statické kamery, záběry na ruku na kytaře, na zpěv. Aby z toho byl ten kouř cítit. Protože ten šílený spěch, jak se svět valí, je ubíjející. A čím jsme starší, tím nám to běží rychleji. Způsob, jak lidé měří čas, o něm nic nevypovídá. Čas neběží tempem šedesát minut za hodinu.

Ani ne. Jíra je vyhledávaný studiový hráč, je jen dobře, když toho využívá. Ale obecně těch vedlejších projektů moc není, a jsem si jistý, že pro všechny zůstává Kamelot tou hlavní, srdeční záležitostí. Když si najdou další muziku, která je baví, nijak jim v tom nebráním. Je ovšem pravda, že proti dřívějším dobám musíme víc zkoušet, protože ty nové písničky jsou trochu jiné i hudebně. Jdeme prostě trošku jinam a některé věci jsou pro kluky z kapely náročnější.

Jíra si basu udělá sám, on je tvůrčí člověk. Viki a Pavel jsou kluci, kteří zastanou velmi dobře úlohu muzikanta, ale nejsou to tvůrci. Takže se je snažíme s Jírou do toho dostat. Naznačit, mírně popostrčit, a dál to je na nich. Kytarová sóla si vymýšlím sám a vokály prostě vyzkoušíme tak, aby to šlo harmonicky a barevně k sobě. Zpívat druhé hlasy jsme se učili už někde na základní. Tak prostě vyzkoušíme možné varianty a shodneme se na tom, co zní nejlépe. Někdy třeba kvůli tomu převedeme písničku do jiné tóniny, než ve které jsem ji původně přinesl. Rozhodně nerozepisuji vokály do not.

Člověk obecně má tendenci podléhat módním vlivům. Zejména když je mladší. Hledá pořád něco nového, vím sám, kolik jsem toho objevoval třeba mezi dvacítkou a třicítkou. Nakonec se stejně vrátíš k tomu poctivému gruntu, který je mnohem starší. V základu tady pořád slyšíš muziku, která vychází ze swingu, všechny ty hity, které jsou teď, jsou pro mne postaveny na rytmice a base, která šlape a žene to dopředu. A pochopitelně za důležitý považuji výborný text. Mám rád, když jsou v textu příběhy, a píšu je tak. Ale to už dělá málokdo. Většinou jsou to podle mně slátaniny a bláboly. Prostě se navrší slovíčka a doufá se, že si v tom někdo něco najde.

Já bych řekl, že jsme pořád tramp-popová kapela.

Trampská píseň existuje a bude existovat i nadále. Netroufnu si říci, která kapela je teď její vlajkovou lodí. Možná Hop trop jako typická tradiční trampská píseň pro současnou generaci, i když v době, kdy vznikli, to byla moderní trampská píseň. To je ale logický posun ve vnímání. Když jsem přemýšlel nad naším stylem, označil jsem si ho za tramp-pop. To je můj názor. Protože country-pop nebo country-folk by bylo ještě dál od pravdy.

Pak přišel dixík, který slyšíš třeba v Zlatokopu Tomovi nebo Řeka hučí, bigbítové vlivy, pak taková jednodušší pop music, to slyším třeba někde v Pacifiku nebo Hop tropu, pak jsme do toho vtrhli my, to byla půlka osmdesátých let.

Pravda je, že jsem ji poslouchal. Tehdy u nás žádný velký přístup k zahraniční muzice nebyl. Bral jsem si tam příklad hlavně z těch rytmů, které se v osmdesátých letech hrály hodně přímočaře. A protože jsme tehdy neměli bubny a ani je nechtěli, tak jsem se všechny ty beglajdy naučil sekat pravou rukou na kytaru. Tak jsem vlastně začal vyvíjet styl Kamelotu, který trvá dodnes.

Poslouchám. Koupil jsem si na chalupu starou anglickou lampovku z roku 1927. Chytnu na to Radiožurnál a večer občas Londýn. To rádio má nesmírného ducha. Skoro jsem přestal poslouchat desky, i když občas si něco koupím, teď třeba Amy McDonald. Na desce se mi líbí asi čtyři věci. Ale na chalupě poslouchám Radiožurnál. Ráno se probudím, pustím to, ono to tak hezky šumí, neotravují mne přílišné výšky a basy, tak hezky to plyne, ze zpráv mám přehled o celém světě, prostě mi to vyhovuje. Taková ta naše moderní rádia mne nezajímají. Špatná čeština, vlezlost a pitvoření moderátorů mi vadí a taky to, jak vnucují své názory. Názor si máme dělat každý sám. My tady v hospodě můžeme mluvit mírně nespisovně, nebo klidně i brněnštinou, ale rádio má ctít spisovnou češtinu.

To máš pravdu. Poslouchám rádio a oni řeknou: teď hrají Chinasky, teď Kryštof. Ale když hraje třeba Daněk nebo Křesťan, tak se neobtěžují. Někdy mi to přijde, že moderátoři říkají jen ta dvě jména. Nemyslím, že by jim to někdo nakázal, prostě zdůrazňují to, co odpovídá jejich vkusu. Možná už v Praze moderátoři nevědí, že existujeme.

Já si ji nevybral, ona přišla.

Ta éra radiotour, kdy se s novou deskou objížděla rádia, už skončila. Maximálně jim pošleš nějaké říkání po netu. Ale toho taky moc není. Tady nabídka převyšuje poptávku, každý, kdo něco udělá, se snaží s tím jít ven. A za někým je tolik peněz, že to jimi převálcuje. S nimi nemíním soutěžit, a myslím si, že to celkově nemá být přetlačovaná peněz penězi. Rádio, které má hudebního dramaturga na svém místě, má dokázat najít kvalitu mezi nahrávkami, které dostane, a prosazovat ji. Je to i v jeho zájmu. Mně třeba vadí, že mnoho rádií preferuje nahrávky, kde dole hrají nějaké kašírované smyčce, které nemají žádnou valnou úlohu. Jsou to v podstatě jakési harmonie, které se pod tím plazí, základní melodii nenarušují, ale ani podstatně neobohacují. Jen pod ni kašírují jakýsi dojem plnosti. Jistě bych to dokázal taky, ale nevidím pro to důvod. Jen mi vadí, že rádia právě tohle prosazují a nevšimnou si mnohdy, že přes zvukovou plnost je skladba vlastně obsahově prázdná.

S tím přišel Universal. Ne Druhá tráva a Kamelot, ale Robert Křesťan a Roman Horký. To už přešlo. Pochopili, že tudy cesta nevede, že starého psa nepředěláš. Lidi stejně mluvili o Druhé trávě a Kamelotu a zároveň věděli, že tam jsou Křesťan a Horký. Nehledě na to, že tu éru hvězd – jednotlivců potom zahladila Superstar, ze které ale vlastně taky nezbylo skoro nic.

Zájem by byl, ale já je do soukromí nepouštím. Byl jsem třeba u toho, když jeden popový zpěvák vymýšlel, že když mu vychází deska, mohl by pustit zprávu, že v opilosti vypadl z okna v patře a nic moc se mu nestalo. A bude na první stránce Blesku. To není můj způsob. A pochybuji, že zrovna tohle prodá jedinou desku nebo přitáhne lidi na koncert. Naštěstí tady je dost lidí, kteří pro to, aby byli v médiích, udělají cokoliv, a sami jim to na sebe bonzují, takže když ty odmítneš odhalovat v nich své soukromí, obejdou se bez tebe a ty bez nich. To mi vyhovuje. Navíc věřím, že spousta lidí je rádo, že je nezatěžuji historkami z ložnice, že si udržuji odstup, a k tomu poznat mne blíž jim slouží právě setkání s mou muzikou na deskách nebo na koncertě. Nejsem okoukaný a nemám na sobě takový ten kožich z průšvihů a drbů. A mně samotnému se tak chodí po světě líp.

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 3/2009

Kamelot tvoří:
Roman Horký (1964) frontman a zakládající člen skupiny, kytara, zpěv, autor hudby a textů.
Viktor Porkristl (1969) doprovodná kytara, zpěv.
Jiří Meisner (1960) baskytara, vokál.
Pavel Plch - Bongo (1971) bicí, perkuse, vokál
 

Diskografie:
Zachraňte koně 1990
Tajný výpravy 1991
Vyznavači ohňů 1992
Roman Horký a jeho hosté 1993
Duhová cesta 1994
Tomáš (CD singl) 1995
Zlatá ryba 1995
Rio/Hardegg (CD singl) 1996
Cesta do ráje 1996
The best of 1997
Vyhaslý oheň 1997
Země antilop 1998
Větrné město 1999
Vzpomínka na kamaráda 2000
Pamět slonů 2001
Pozdní návraty 2001
Valerie 2002
Island (CD singl) 2004
Zvláštní svět 2004
Dlouhá pláž 2005
Modrá planeta 2006
25 - Výběr největších hitů 2007
Mořská sůl 2009