Karolina Kamberská: Netrávím víkendy v montérkách

Život písničkářských dvojic má od dob Simona & Garfunkela určitá pravidla. Mezi ně patří, že duo dříve či později přestane fungovat a jeho protagonisté se vydávají vlastními cestami. I když výjimky existují (ano, myslím na Palečka s Janíkem), děje se něco podobného i na české scéně.  I u nás se dvojice rozpadají (Dědeček a Burian), mění členy (Disneyband), případně se alespoň rozšiřují na větší kapely (HUKL, Žamboši). A tak není divu, že ke svému (už druhému, a prý tentokrát definitivnímu) konci dospěly i Sestry Steinovy. Zůstaly po nich tři řadové desky, z nichž za tu poslední, Jen děcko se bojí (2006), si sestry vysloužily nominaci na Anděla. Posledním počinem Sester Steinových bylo CD lidových písní Měsíček svítí. Karolina Kamberská, autorka většiny sesterského repertoáru, loni přivítala na svět své třetí dítko a po krátké mateřské pauze vyrazila opět s kytarou po republice. Tentokrát jako sólová písničkářka, která ke svému publiku promlouvá jen za sebe, vlastním jazykem. (A aby ten jazyk zůstal i na papíře autentický, snažili jsme se v následujícím rozhovoru ponechat odpovědi alespoň částečně v obecné češtině, kterou Karolina mluví.)

Karolino, proč vlastně skončily Sestry Steinovy?
Šlo o směs klasických důvodů. Hrály jsme spolu devět let a známe se ještě mnohem dýl, už jsme si úplně normálně lezly na nervy. Ve dvojici se špatně hlasuje a my jsme vždycky řídily tu naši „kapelu“ demokraticky. Takže v praxi to vypadalo tak, že jsme se obě hodně přizpůsobovaly, aby byl klid a nebylo dusno… To ale pak vede ke stepování na místě a určitě i k pocitu, že v tý dvojici vlastně nejsem tak úplně sebou, protože záměrně potlačuju věci, o kterých vím, že ségře vaděj… Už vlastně od natočení Děcka jsem nedávala do Steinovek nový písničky, protože mi přišlo, že ta naše kapelka jede trochu na setrvačník a správnější by bylo ji ukončit a začít něco novýho. Ale trvalo ještě dost dlouho, než jsme k tomu rozhodnutí došly. Přece jen máme svoje publikum a to se těžko opouští…

Kterého z úspěchů, které jste jako Sestry Steinovy zažily, si nejvíc vážíš?
Právě toho publika. Pro mě je krása vidět, že ty písničky někoho dokážou oslovit. Atmosféra koncertů byla často fakt strhující – teda aspoň doufám, že jsem ji vnímala stejně jako lidi v sále. Dostat nějakou cenu nebo vyhrát někde žebříček, to ani moc nepovažuju za skutečnej úspěch – je v tom vždycky kus zákulisního taktizování, a každý, kdo dělá muziku, už ví, že „tenhle mě nemá rád, tamhleten jo“, takže to zkrátka ani nemůžeš brát vážně. Jde v první i poslední řadě jen o to, jestli tvoje muzika dojde k lidem a přeskočí tam jiskřička, začnou si to pouštět a zpívat.

Sestry Steinovy se rozpadly už jednou, ale jen nakrátko. V té době jsi založila skupinu Vílí kvil. Proč ses tentokrát rozhodla pro dráhu „osamělé písničkářky“?
Dala jsem si to loni jako bobříka. Normálně po skautsku. Já totiž vůbec nejsem samotářka, mám ráda kolem sebe lidi, ale programově jsem si řekla, že teď chci nějakou dobu hrát sama. Abych si ověřila, že to dokážu, a získala sebedůvěru, že to když tak kdykoliv znova zvládnu… Musím ale říct, že vývoj mě docela překvapil. Ono mě to totiž začalo moc bavit a taky mám strašně dobrý ohlasy od lidí. Takže strach mě přešel rychle a mám podezření, že u toho nakonec možná zůstanu. Samozřejmě budu vždycky ráda spolupracovat s dalšími muzikanty, to mě baví, ale jako základ si asi nechám jen to nejjednodušší hraní sama s kytarou. Má to pro mě velký kouzlo.

Psala jsi prakticky všechny písně pro Sestry, teď skládáš sama pro sebe. Tvoříš teď jinak?
Skládám jinak, ale není to rozpadem Steinovek, naopak je to spíš možná jednou z jeho příčin. Moje nový písničky jsou totiž trochu jemnější, i když punk se tam samozřejmě taky najde. A já jsem měla strach, že v provokativním podání Steinovek se jim stane to co mockrát – získají pro spoustu lidí úplně opačnej smysl než s jakým jsem je psala. Mám tam třeba svou oblíbenou písničku s refrénem „Chci žít ve tvým stínu, líně proplouvat jako hejno línů“. Moje zkušenost za ty roky Steinovek je taková, že jsem věděla s jistotou, že ji nemůžeme hrát… Protože jinak si brzo někde přečtu, že „píseň Ve tvým stínu je nelítostným feministickým výsměchem tradiční ženské roli“ a trefí mě z toho šlak, protože tak jsem to vážně nemyslela.

Byla bys tedy ráda, kdyby i ostatní posluchači dokázali přesně rozšifrovat, co chceš tou kterou písní říci?
Mně připadá, že písnička je jako strom, třeba lípa u cesty. Všichni vidíme kmen a korunu a taky tušíme, že má pod zemí obrovský kořeny, ze kterejch vyrůstá. Já bych byla moc ráda, abysme ten strom viděli stejně, já i publikum. Ale ty kořeny jsou prostor pro fantazii, každej si je představuje podle sebe, třeba podle kořenů, který už v životě viděl. S tím počítám a připadá mi to jako docela vzrušující proces, do kterýho nemůžu moc zasahovat.

Co bývá ve tvém případě na začátku písně? Útržek melodie, kus textu, slogan…?
Slogan… Většinou mě napadne nějaká věta, a pak ji začnu „obalovat“.

Máš oblíbené prostředí, kde nejraději skládáš?
Nejvíc píšu určitě doma v kuchyni, ale myslím, že to bude tím, že v ní trávím nejvíc času. Leccos mě taky napadne v autě, ale než stačím někde zaparkovat a zapsat si to, je to často pryč.

Kdo je tvé první publikum? Přehráváš třeba nové písničky manželovi?
První publikum jsou moje děti. Samozřejmě miminko, chudák je poslouchalo ještě v břiše, ale uklidňujou ho. Když začne kňourat, stačí, když vezmu do ruky kytaru. To je super, protože mě nutí cvičit. Pak mám ještě velký děti, a ty poslouchají jen tak mezi řečí. Slečinka dělá úkol z fyziky a s očima v sešitě pronese: „S tou předchozí melodií se mi to líbilo víc.“ Můj muž si to poslechne soustředěně a pak většinou nic neřekne, a já odhaduju jen z jeho výrazu, co tomu říká. Myslím, že se mu líbí. Ale je vždycky nejtěžší hrát písničky v soukromí někomu, kdo dokáže rozšifrovat, co v nich je úplně konkrétně schovaný pod hladinou…

Na svém webu v oddíle Fakta píšeš o tom, že se staráš „o rodinu, starý domek a ještě starší zahradu“. Co pro tebe konkrétně domek a zahrada znamenají?
Jsou to základy mýho života, miluju je a bojuju s nima. Nejsem žádná dokonalá zahradnice a můj muž není žádnej dokonalej kutil, takže není naší přirozeností trávit víkendy v montérkách. Klidně si sedneme se skleničkou před dům, posloucháme ptáky, koukáme se na tu opadanou omítku a ani nás nenapadne, že by bylo potřeba ji opravit… Já potřebuju venkov k životu. Město mám taky ráda, ale jen jako návštěvnice, a musí být hezký počasí. Třeba letní noc ve městě, to je krása… Ale u nás na Brdech je krásně furt, dokonce i když je bláto a plískanice, mám ráda tu mlhu, co stoupá z lesů. Potřebuju rozlet, prostor, vůni, a to mi právě venkov dává. Ale že mě občas pěkně štve, o tom není pochyb, a svým kamarádkám radím, ať si to radši promyslí třikrát.

Začátkem roku jsi začala po mateřské pauze opět více koncertovat a vyrazila jsi na šňůru po kavárnách. Proč právě toto prostředí?
Hudební kavárny mám ráda, je to většinou krásný prostředí, kterým si někdo splnil sen (většina jejich majitelů jsou snílci a praktici zároveň, to se mi líbí). Chodí tam tlupa lidí podobného ražení, sedí blízko, popíjejí kafíčko z Kostariky a ten koncert si absolutně užívají, žádná „pařba pod záminkou koncertu“. Já právě tohle teď potřebuju – jak začínám sama, musím vidět lidem do očí, komunikovat s nima, vidět, jak se smějou nebo jak jim ukápne slza. Odjíždím a ještě si pak v autě v hlavě s úsměvem promítám ten koncert i s tou atmosférou. A když si vzpomenu, jak jsem něco spletla, najednou se do ticha auta ozve: „Ty huso jedna!“

Ví publikum, na koho jde? A nechce, abys hrála hlavně písničky od Sester?
Většinou jsou zvědaví na ty nové. Myslím, že na moje koncerty chodí ta část publika Steinovek, kterou oslovovaly moje texty a která tam nepotřebuje tolik slyšet třeba ty dvojhlasy… Takže za mnou přijdou pro nový písničky. Hraju samozřejmě i pár starých – Štěstí, Řeko mojí duše, Neděli a další.

Kam bys ráda zamířila o prázdninách? Dokážeš si sebe jako písničkářku představit na všech typech akcí, na kterých jste vystupovaly se sestrou?
Jasně, na všech. Když jsme hrály na fesťáku, kam jsme se jakoby „stylově nehodily“ (třeba Trutnov nebo Mighty Sounds), brala jsem to vždycky jako výzvu a většinou to dopadlo skvěle. Doufám, že mě na nějakou takovou akci brzo pozvou! Jinak mám ráda festivaly všeho druhu, jsem vyloženě festivalovej typ. Letos jedu na několik svých oblíbených, vyhovuje mi i romantika, a tak se moc těším třeba na Chebské dvorky (tam budu hrát přímo v Rajské zahradě) nebo na Folkovou růži do noční kaple.

Plánuješ sólové album? A má vůbec CD jako nosič ještě dnes, v době internetu, smysl?
Album určitě, ráda bych na podzim, uvidíme… Když mám dost nových písniček a ještě nejsou na desce, prožívám to trochu jako těhotenství. Jinak já jsem konzervativní, ráda si pochovám cédéčko v ruce, navíc krásnej obal je přidaná hodnota a Tereza Říčanová, která se doufám zapojí, je podle mě geniální (jak vidíš, už si ji začínám předcházet).

Vedle vlastních webových stránek používáš Facebook. K čemu jsou užitečnější vlastní webovky a k čemu prezentace na Facebooku?
Vůbec si nedokážu představit, jak se dřív dělala muzika bez webovek! Beru to jednoduše, je to zkrátka místo, kde každý, koho zajímá moje muzika, najde všechno, co potřebuje. A když něco nenajde, může mi napsat a já to napravím. Sama svoje oblíbené muzikanty sleduju přes jejich weby a jsem moc ráda, že dneska tuhle možnost máme. Pamatuju si, jak jsem kdysi četla hudební časopisy s vědomím, že 95 % těch kapel prostě nikdy neuslyším. Dneska si je zadám do vyhledávače a za dvacet vteřin poslouchám. Facebook jsem si oblíbila až teď, když jsem na mateřský… Web mám jako prezentaci, ale Facebook stojí mnohem více na kontaktu. Mám tam natahané všechny svoje spřátelené lidi kolem muziky, baví mě sledovat, co je zrovna baví a čím žijou, a sama nedávám samozřejmě na Facebook nic tak důvěrnýho, abych si musela strašně hlídat, koho si dám do přátel. Když chci někomu říct něco osobního, vytáhnu ho na skleničku, ne na Facebook. 

To by mohl být krásný závěr našeho povídání. Přesto tě na závěr ještě poprosím o malé zamyšlení. Jaká je podle tebe role písničkáře u nás 20 let po sametové revoluci?
Takhle fakt nedokážu přemejšlet, začíná se mi vařit mozek… To je jako debatovat o roli umění celkově. Určitě na to existujou správný definice, ale já je ani nechci znát. Pro mě je hlavní, že to funguje: báseň, obraz, kniha, písnička… Zmiňuješ revoluci – ano, je moc fajn, že dneska můžeme zpívat to, co prožíváme, nikdo nám „nezakazuje činnost“ a my nemusíme svoje koncerty ničit politikou, pokud nechceme. Současná situace je normální, kéž by to tak bylo vždycky.
 

www.karolinakamberska.cz

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk 6/2010

HOME