Kaluže: Budoucnost je vrtkavá...

Pilníkovské Kaluže letos oslavily deset let existence. Pro mě to byla dobrá záminka, proč si s kapelníkem této svérázné skupiny Martinem Pachlem popovídat. Trochu jsme se ohlédli za uplynulými roky, probrali jsme i současnost, ale otázky o budoucnosti zůstaly otevřené.

Už na Hudlovačce v roce 2001 vás moderátor Vašek Souček vtipně popsal jako kapelu, jejíž sestava je prošlá ustalovačem. Byla to prorocká slova, protože po pěti letech je sestava stále tatáž. Čím to je?

Je to asi tím, že se navzájem nijak extrémně „neprudíme“. Neshody samozřejmě jsou takřka na každozkouškovém pořádku. Po létech už víme, že když dojde k nějaké ostřejší výměně názorů, tak je to za pár minut zase v pohodě. Vždycky jde stejně o to, aby byla píseň nebo vystoupení co nejlepší. Myslím, že to písním prospívá, jen ještě nevím jak to prospívá nám... To je ale bude stejné i u jiných kapel. Máme svoje priority a svoje hranice a ty se snažíme ve vzájemných vztazích nepřekročit. Když se to přeci jen někdy stane, tak víme, jak je v našem okolí těžké hledat náhradu za nějakého člena, aby měl už nějaké interpretační schopnosti, autorství, stejné nebo podobné cítění hudby... Prostě víme, že na obměnu v sestavě nemáme energii a chuť.

Prvotním hnacím motorem kapely obvykle bývá nadšení ze společného hraní. Jaký je váš hnací motor po deseti letech účinkování na pódiích?

Pořád je to ono nadšení, že můžeme hrát pro lidi. Že jim můžeme vštěpovat svoje názory. Baví nás pozorovat lidi během koncertu – jak reagují (popř. jak nereagují). Ta atmosféra  vystoupení se od sebe dost liší, takže je to opravdu pokaždé jiné.

Mluvíš o vštěpování názorů. Ve vašich textech se dají – často ukryté za slovními hříčkami – vyčíst zásadní postoje. Myslíš, že je hodně důležité, aby kapely ve svých písních vyjadřovaly vlastní názory?

Asi jak pro koho. Když už kapela hraje svou autorskou muziku, tak je to hodně důležité. Naproti tomu znám spoustu kapel, které hrají převzaté věci, a jsou naprosto spokojené a některé to dokonce dělají i moc dobře.

Prakticky pořád si hrajete se slovíčky, na webových stránkách, v textech písní i názvech desek, v průvodním slově na koncertech. V tomhle jste si hodně podobní s kapelou Jarret, se kterou i poměrně často hrajete. Trumfujete se vzájemně, kdo vymyslí lepší hříčky?

Hra se slůvky byla a je hodně blízká basistovi Ondřejovi a nakazil i nás ostatní. Když se někdy bavíme třeba v hospůdce, tak nám spousta štamgastů i neštamgastů vůbec nerozumí, už je to fakt někdy extrém. S Jarretama jsme se občas trumfovali s tím rozdílem, že oni si to (pokud vím) nechávali pro sebe, kdežto Ondřej to hned vzápětí ventiloval do mikrofonu.

Jaké bylo nejpodivnější místo, kde jste za těch deset let vystupovali?

Nejpodivnější to bylo asi na Košumberku, kde nás pořadatel postavil na jakousi expediční rampu, z níž jsme hráli do deset metrů vzdálených zdí protějšího baráku. Nad námi se tyčila stará stříška, ze které nám neustále (úspěšně) kapalo na hlavy, potažmo na mikrofony, nástroje a komba. Bylo to vskutku podivné elektrikou prosáklé místo.

A jaký koncert stojí na opačné straně žebříčku? Odkud máte nejlepší zážitky?

To se povede jednou za čas. Myslím tím, když jsme jako kapela všichni spokojeni s vlastním vystoupením, s atmosférou a třeba i s tím jak je o nás postaráno. Teď jsme například nabaženi z koncertu na Janohradě (jižní Morava). Tam se vůbec nedělal rozdíl mezi profi kapelou a amatérskou. Pro všechny stejné podmínky. Všichni napsáni stejně velkým písmem na plakátech, ubytování, občerstvení, doba vystoupení – prostě vše bez rozdílů. Tyto příjemné skutečnosti většinou kapelu dostanou trochu jinam, což se odráželo tentokrát hodně silně i na reakci publika.

Loňský rok Kaluží jsi v jednom rozhovoru označil jako "hudební refresh". Jak vypadá letošek? Hrajete víc?

Letošní rok je co se týče hraní přeci jen lepší. Jsme rádi, že se nám pořadatelé různých akcí už ozývají sami. To je moc příjemné. Hraní by mohlo být i víc, ale bohužel jsme museli i něco odmítnout. Po těch letech člověk vycítí, že by to byl mohlo dopadnout špatně. Radši méně hraní, která za něco stojí, než průšvihy, ze kterých se pak sbíráme ještě půl roku.

Na druhou stranu se ale často říká, že co nezabije, to posílí. I když to je klišé jako řemen, tak asi platí. Vzpomeneš si na nějaký takový průšvih, který vás nakonec posílil?

Jojo. Třeba si s pořadatelkou dohodneš koncert na hodinu a půl, pak tam přijedeš a mluvíš s úplně jinou osobou, která chce country večer a doufá, že máš i svoji aparaturu. Člověk kouká s otevřenou pusou. Pak se logicky už nedomluvíš na ničem a jede se domů. Jindy to bylo třeba tak, že jsme se dohodli na koncertu s malým ozvučením jen pro pár lidí a nakonec jsme se utopili v řinčení půllitrů za doprovodu nekončícího veselí nad čerstvě vyvolanýma fotkama z dovolené několika „posluchačů“ sedících hned v první řadě (stolů). Ještě si vzpomínám, že na jednom vystoupení byla mezi publikem a pódiem cesta, po které si občas jen tak prosvištěl náklaďáček. Ono to mělo různé obměny, naštěstí je to dobrých pár let zpátky. Asi nás to i posílilo, protože se tomu docela rádi zasmějeme – i když s mírným mrazením v zádech.

Po několika letech jste se znovu objevili na Zahradě? Jak na vás zapůsobila?

Jeli jsme tam s tím, že chceme prezentovat jak svoji muziku, tak i obec, ze které pocházíme. Mělo to velikou spojitost i s tím, že letos slavíme deset let, takže jsme to zkusili skrz onen konkurz a vyšlo to. Zahrada na nás zapůsobila stejně jako v předešlých letech. Čili spousta muziky, spousta lidí na relativně malé ploše. Dobře zvládnutá masová akce. Pro nás to je vždycky šance se setkat s lidmi, které máme rádi a nebo s lidmi, které známe jen z internetu. Z toho hraní tj. dvě vystoupení po 30 minutách včetně nazvučení a přídavku není nadšená snad žádná skupina, ale při takovém množství interpretů to asi jinak nejde. Rádi bychom si tam zase zahráli, ale už ne soutěžně. To už při vší úctě absolvovat nechceme.

Určitě by bylo příjemné ukončit soutěžení ziskem Krtečka. Na internetu se vedly diskuze, proč jste nezískali víc hlasů. Diskutuje se o tom pravidelně – kapely, které soutěžní bloky zahajují, sleduje menší počet diváků a šance na úspěch se hodně snižují. Nebyli jste z toho tak trochu zklamaní?

Krteček by byl jistě fajn, koneckonců kvůli tomu jde člověk do konkurzu, aby se o to pokusil. Zahajováním je nepříjemné, ale někdo to „odpíchnout“ musí. My jsme „odpichovali“ jak obě scény, na kterých jsme hráli na Zahradě, tak i obě scény na Folkové Růži.  Jsme asi taková typická startovní kapela nebo tak něco.

Vloni jste vydali druhé album nazvané ŠeDé CéDé, které se v recenzích setkalo s dobrým ohlasem. Povzbudilo vás to nebo se na recenze neohlížíte?

Dobrá recenze vždycky potěší. Je to názor jednoho člověka na dílo, na kterém ty pracuješ několik let. Je třeba to brát vždycky s rezervou. Pokud se tam objeví nějaká záporná kritika, tak člověk zpozorní a ptá se sám sebe, jestli je to pravda. Párkrát se i ukázalo, že ta či ona výtka měla opodstatnění... a kolikrát vůbec ne. Každopádně se o tom albu píše, a to je pro nás důležité.

Námluvy s Indies Records coby vydavatelem desky nevyšly z časových důvodů, myslíš, že by to mohlo dopadnout v budoucnu u třetího alba?

Byla to škoda, snad to příště stihneme do termínu. Jestli se někdy vzpružíme do třetího alba, tak to samozřejmě zkusíme. My to nejsme prostě schopni dostat mezi lidi tak jako vydavatelství. Muziku děláme kvůli tomu, abychom naplnili  sebe a posluchače. Když se to však mezi lidi nedostane, tak to ztrácí trochu na efektu. Víme, že Milan Páleš chtěl naše dvě alba vydat, takže to bude asi zase jen na domluvě. Snad se to jednou povede – jestli budeme existovat.

Jak daleko do budoucnosti se vlastně koukáte?

Nejsme vědmy. Budoucnost je vrtkavá. My teď máme s Janou jedno mimčo a dá se to zvládat. Až se do děcek pustí další členové (jako že se pustí), tak to bude mnohem náročnější na organizaci. Nemluvě o tom, že teď jsme rozeseti ve čtyřech obcích v kraji. Čili do budoucnosti radši moc nenahlížíme.

Jste v podstatě rodinná kapela, tak by mě zajímalo, jestli pomáhá více kapela rodině nebo rodina kapele?

My jsme Kaluže nikdy jako rodinnou kapelu nechápali. Akorát jsme se navzájem poženili a povdávali, nic víc (smích). Má to jednu velikánskou výhodu v tom, že tímto způsobem bychom neměli naplnit slova z písně AG Fleků: „Láska ta na muziku žárlí...“.  Spousta kolegů ví, že je to bohužel pravda pravdoucí.

David Jirků

HOME