Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor  
HOME Zpět na seznam

Spousta chyb a svobodná

Písničkářka Žofie Kabelková na čas jakoby zmizela. Nyní se opět objevuje na scéně s novou deskou “Peřiny z vody”, kterou začátkem října pokřtila v Praze. Dobrý důvod pro to, abychom Žofii požádali o rozhovor.

Skoro to vypadá, že jsi na pár let zmizela. Co všechno se těch pár let dělo?

Hledala jsem cestu – nejspíš sama k sobě. Moje vlastní muzika mě v tu dobu moc nebavila ani nenaplňovala. Nechtěla jsem jen ze setrvačnosti omílat staré písničky a stát se tak jedním z trilobitů v tom našem hudebním pidirybníčku. Radši jsem se stáhla do ústraní, studovala, četla a hodně chodila po koncertech. Hrála jsem s Panoptikem, zpívala s jednou alternativnější jihlavskou kapelou a psala texty. Hodně jsem se za tu dobu naučila od lidí, které jsem potkala. Asi před dvěma lety se něco zlomilo a najednou jsem zase začala mít chuť vyjadřovat se sama za sebe.

Takže jsi našla cestu k sobě?

Myslím, že jo. Jsem spokojená. Všechno je tak, jak má být.

Jak se to dělá?

Nejsem teď pod žádným tlakem. Mám štěstí na lidi kolem sebe a všechno se děje tak nějak samozřejmě a přirozeně. Jako bych se vrátila k instinktům nebo k něčemu úplně nejvnitřnějšímu a uklidnila se. Připadám si naplněná. To, co dělám, mě baví.

To ale není odpověď na otázku, jak probíhá hledání sebe sama…

Přestaneš křičet – zpívat a hrát – a začneš místo toho poslouchat. Zkusíš vnímat ostatní lidi a učit se z toho. A pak přijde chvíle (nebo taky nepřijde), kdy zjistíš, že už zase máš co říct. A víš, že i když to možná nebude dokonalé, budeš to prostě ty.

V čem vlastně spočívá dokonalost v hudbě?

(směje se) Já vlastně dokonalost v muzice nemám moc ráda. Mám ráda přirozenost. Když je cítit, že hudba prýští zevnitř, a coby posluchač jsi v tom až po uši. Nemusí to znamenat, že je všechno rytmicky přesné, naprosto čistě zahrané, zkrátka formálně dokonalé. Prostě je to tam. Nepopsatelné, nezachytitelné. Naproti tomu se mi občas stává, že slyším velmi precizní a puntičkářsky provedenou muziku, která sedí do poslední noty, ale nijak se mě nedotkne. Což samozřejmě vůbec nevylučuje, že existuje precizně provedená hudba, která si uchová svůj neobyčejný náboj.

Co se podle Tebe má dít v posluchačích, kteří poslouchají Tvé písně?

(dlouze přemýšlí) To je zvláštní – když píšu písničku, v první chvíli na nikoho jiného nemyslím. Až při samotném hraní, to mi asi jde o nějaký druh sdílení, sdílení prožitků. Myslím si, že podobné pocity, jako mám já, může mít víc lidí. Možná, že když si někdo poslechne mojí písničku, řekne si: “Tohle znám, tím jsem si taky prošel”. A v tu chvíli jsme na stejné vlně. Je to krátký okamžik, bod ve vesmíru, v němž se potkáme, a pak se zase rozejdeme.

Jak vzpomínáš na Panoptikum (společný projekt Žofie Kabelkové, Ivo Cicvárka a Marcela Kříže z roku 2005, pozn.aut.)?

Moc ráda a v dobrém. Bylo to silné období a měla jsem radost ze setkávání se všemi z Panoptika. Ale jsou to už čtyři roky…

Mám pocit, že deska nesplnila očekávání zúčastněných…

To nevím, já jsem si to užila moc. Jaká očekávání myslíš?

Zdá se mi, že ta nahrávka bohužel zapadla.

Byla to loterie. A zvlášť pro producenta a vydavatele, jejichž podpory si vážím. No, každý asi máme své specifické publikum. Marcelovo publikum je trochu jiné než to Ivošovo nebo moje. Mezi našimi posluchači je navíc dost těch, kteří zrovna nemusí ty ostatní Panoptika. Ale ta deska je dobrá a obzvlášť Ivo na ní odvedl neuvěřitelné množství práce. Já každopádně zklamaná nejsem – neměla jsem žádné zásadní ambice a Panoptikum mě prostě nesmírně bavilo. Na mé hudební cestě je tahle deska hodně důležitá, stejně jako Marcel s Ivošem.

Pak tedy uplynuly čtyři roky hledání cesty k sobě. Zdá se, že teď jsi na konci cesty, na nádraží, které se jmenuje Peřiny z vody. Kam Tě hudebně ta cesta dovedla?

(dlouze přemýšlí) Přišla jsem na to, že mě baví hrát obyčejné písničky a na nic si nehrát.

Podle toho, co jsem slyšel z desky, to zrovna moc obyčejné písničky nejsou…

(směje se) To ale jsou obyčejné písničky – třeba na dva akordy. Hodně jsme navíc natáčeli dohromady. Minimálně já jsem nahrávala zpěv i kytaru zároveň, někdy u toho rovnou byli i ostatní muzikanti. Nesnažila jsem se vytvořit něco sterilního. Na téhle desce je spousta chyb, ale zato je svobodná.

Řekl bych, že ses v textech posunula hodně směrem k imaginaci.

Může být. Myslím, že moje texty jsou takové lehce poetické sondy do vztahů mezi lidmi. Nikdy ze mě sice nebude bravurní textař, ale snad už je čitelný můj rukopis.

Máš potřebu, aby Tvoji posluchači Tvým písním rozuměli jako Ty?

Nemám. Je příjemné, když se to protne a na chvíli cítím, že naprosto přesně víme, o čem je řeč. Netoužím ale po tom, aby posluchači rozkódovali všechno, co jsem do textů poschovávala. Každý člověk má svoje zkušenosti, takže text v něm může otevřít úplně jiné dveře, než které jsem otevírala já, když jsem ho psala. Ale to přece nevadí. Naopak!

Jaké tedy jsou Peřiny z vody?

Jsou smutnější než moje první album Žiju, ale zároveň v sobě nesou snad i větší nadhled. Většina písní totiž pochází z jednoho pro mě velmi silného a intenzivního období. Zdá se mi, že jsou hodně kompaktní, a z toho mám velkou radost.

Takže jde opravdu o “kompaktní” disk…

Kéž by. Ale možná to tak vnímám jenom já. Chtěli jsme v těch písničkách uchovat podobnou energii, jako když na pódiu stojím jen sama s kytarou. Na druhou stranu některé písně nikdy nebude možné slyšet naživo v té podobě, v jaké jsou na tomhle albu. I to má svoje kouzlo.

Kdo se na novém albu podílel?

Jsem moc vděčná za to, že se na desce podíleli skvělí muzikanti i lidé zároveň. Hudební režie, partů houslí a klavíru se ujal geniální muzikant Stano Palúch a zvuk měl pod palcem výtečný zvukař Lukáš Martinek. Velmi důležitá pro celou desku a pro mojí muziku vůbec je samozřejmě moje spřízněná duše, flétnistka Petra Klementová. Přímo s Petrou momentálně hrajeme velkou šňůru po celé republice.

Budou si ještě lidé kupovat cédéčka?

Už asi moc ne. Tohle médium je už teď přežité. Ale pro mě je to pořád milovaný předmět. Vždycky si užívám, když si domů donesu nějakou novou desku a při prvním poslechu se zároveň probírám texty v ještě vonícím bookletu. A to je vlastně ten důvod, proč jsme Peřinám z vody dopřáli naprosto netypický a snad i příjemně originální obal. Chtěli jsme, aby lidé měli radost a užívali si překvapení už ve chvíli, kdy tu desku poprvé drží v ruce.

Přejeme, aby Peřiny z vody lidé kupovali, a děkujeme za rozhovor.

Sedláček Petr
Folk 12/2009

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 
 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.