Spousta chyb a svobodná

Písničkářka Žofie Kabelková na čas jakoby zmizela. Nyní se opět objevuje na scéně s novou deskou “Peřiny z vody”, kterou začátkem října pokřtila v Praze. Dobrý důvod pro to, abychom Žofii požádali o rozhovor.

Skoro to vypadá, že jsi na pár let zmizela. Co všechno se těch pár let dělo?

Hledala jsem cestu – nejspíš sama k sobě. Moje vlastní muzika mě v tu dobu moc nebavila ani nenaplňovala. Nechtěla jsem jen ze setrvačnosti omílat staré písničky a stát se tak jedním z trilobitů v tom našem hudebním pidirybníčku. Radši jsem se stáhla do ústraní, studovala, četla a hodně chodila po koncertech. Hrála jsem s Panoptikem, zpívala s jednou alternativnější jihlavskou kapelou a psala texty. Hodně jsem se za tu dobu naučila od lidí, které jsem potkala. Asi před dvěma lety se něco zlomilo a najednou jsem zase začala mít chuť vyjadřovat se sama za sebe.

To ale není odpověď na otázku, jak probíhá hledání sebe sama…

V čem vlastně spočívá dokonalost v hudbě?

(směje se) Já vlastně dokonalost v muzice nemám moc ráda. Mám ráda přirozenost. Když je cítit, že hudba prýští zevnitř, a coby posluchač jsi v tom až po uši. Nemusí to znamenat, že je všechno rytmicky přesné, naprosto čistě zahrané, zkrátka formálně dokonalé. Prostě je to tam. Nepopsatelné, nezachytitelné. Naproti tomu se mi občas stává, že slyším velmi precizní a puntičkářsky provedenou muziku, která sedí do poslední noty, ale nijak se mě nedotkne. Což samozřejmě vůbec nevylučuje, že existuje precizně provedená hudba, která si uchová svůj neobyčejný náboj.

(dlouze přemýšlí) To je zvláštní – když píšu písničku, v první chvíli na nikoho jiného nemyslím. Až při samotném hraní, to mi asi jde o nějaký druh sdílení, sdílení prožitků. Myslím si, že podobné pocity, jako mám já, může mít víc lidí. Možná, že když si někdo poslechne mojí písničku, řekne si: “Tohle znám, tím jsem si taky prošel”. A v tu chvíli jsme na stejné vlně. Je to krátký okamžik, bod ve vesmíru, v němž se potkáme, a pak se zase rozejdeme.

Moc ráda a v dobrém. Bylo to silné období a měla jsem radost ze setkávání se všemi z Panoptika. Ale jsou to už čtyři roky…

Byla to loterie. A zvlášť pro producenta a vydavatele, jejichž podpory si vážím. No, každý asi máme své specifické publikum. Marcelovo publikum je trochu jiné než to Ivošovo nebo moje. Mezi našimi posluchači je navíc dost těch, kteří zrovna nemusí ty ostatní z Panoptika. Ale ta deska je dobrá a obzvlášť Ivo na ní odvedl neuvěřitelné množství práce. Já každopádně zklamaná nejsem – neměla jsem žádné zásadní ambice a Panoptikum mě prostě nesmírně bavilo. Na mé hudební cestě je tahle deska hodně důležitá, stejně jako Marcel s Ivošem.

(dlouze přemýšlí) Přišla jsem na to, že mě baví hrát obyčejné písničky a na nic si nehrát.

Nemám. Je příjemné, když se to protne a na chvíli cítím, že naprosto přesně víme, o čem je řeč. Netoužím ale po tom, aby posluchači rozkódovali všechno, co jsem do textů poschovávala. Každý člověk má svoje zkušenosti, takže text v něm může otevřít úplně jiné dveře, než které jsem otevírala já, když jsem ho psala. Ale to přece nevadí. Naopak!

Jsou smutnější než moje první album Žiju, ale zároveň v sobě nesou snad i větší nadhled. Většina písní totiž pochází z jednoho pro mě velmi silného a intenzivního období. Zdá se mi, že jsou hodně kompaktní, a z toho mám velkou radost.

Přejeme, aby Peřiny z vody lidé kupovali, a děkujeme za rozhovor.

Sedláček Petr
Folk 12/2009

HOME