Žofko, sešli jsme se nad tvou první deskou Žiju. Posluchače na ní na první poslech určitě zaujme ”kapelový” zvuk, například v písních Nový rok nebo Stanu se břízou. Chtěla jsi od počátku, aby tvé první album znělo právě takto?
Abych přiznala barvu, tak v době, kdy mě Indies oslovili – což je asi rok a půl zpátky – jsem si vůbec nedokázala představit, jak by tahle deska měla vypadat. Bylo to způsobené hlavně tím, že jsem spolupracovala s různými muzikanty a pořád jsem si nebyla jistá, jakým způsobem to všechno skloubit. Tak jsem se chytla šance udělat to naprosto jinak.

Producentsky se pod album podepsal Stano Palúch. Jaká byla přesně jeho úloha – kromě toho, že si na desce zahrál na housle?
Stanko byl u všeho, co souviselo s muzikou. Od prvních tónů zahraných ve studiu až po přepálení konečné verze masteru desky. Byla jsem neskutečně ráda, že za tím studiovým sklem stojí člověk, který se dokáže ohromně vcítit do každé z těch písniček a ještě k tomu je to úžasný muzikant s absolutním sluchem. Taky většinu písní zaranžoval. Hrál nejenom na housle, ale i na mandolínu. Udělal pro celý projekt asi stokrát víc, než by musel. A za to jsem mu hrozně vděčná.

Stano není jediný slovenský muzikant, který tě na albu doprovází. Jména Mišo Vavro, Juraj Griglák, ale i u nás trochu méně známý Rado Tariška jsou také zárukami kvality. Jak ses s nimi seznámila?
Sama tomu ještě pořád nemůžu uvěřit, že svolili a zahráli si s ”ňákou Kabelkovou”. Každé ráno se bojím otevřít oči, aby se mi ten nádhernej sen nerozplynul.

Deska se natáčela v Trnavě. Mělo to nějaký hlubší význam, nebo ses prostě jen snažila vyjít vstříc slovenským muzikantům?
Vlastně to byla souhra okolností. Původně jsme chtěli natáčet u nás, ale nakonec jsme se rozhodli pro sousední zemi, a to z mnoha důvodů – ať už to byly dobré ohlasy na studio, cena, nebo to, že většina muzikantů, kteří na desce hrají, žije na Slovensku.

Bereš tu desku spíš jako výpověď Žofie Kabelkové-písničkářky, nebo jako ”exhibici” (v dobrém slova smyslu) Žofie Kabelkové-zpěvačky?
Víš, co jsem si teď uvědomila? Hrozně jsem si zvykla říkat, že se jako autorka necítím ve své kůži. A v té setrvačnosti jsem trošku přehlídla, že se zrovna tohle za tu dobu, co skládám, změnilo. Jakkoli jsou moje písničky nedokonalé, tak když už teď nějakou vypustím do světa, vím, o čem v ní zpívám a proč. Jako bych se konečně narovnala… Tohle album je moje mapa. Ale vyzná se v ní jen ten, kdo chce slyšet. A zpěv? Ten mě ohromně baví.

Vedle svých vlastních skladeb jsi na CD zúročila dlouhodobou spolupráci s Ivo Cicvárkem a jedna píseň pochází z dílny Zdeňka Krále a Lucie Čistecké. Nedělá ti jako písničkářce problém zpívat něco, co vytvořil někdo jiný?
Když dostanu písničku, která mě chytne za šos a už se nepustí, je vyhráno. Myslím, že každá píseň s sebou nese kromě slov a tónů ještě něco navíc. A když mě tím svým ”navíc” osloví, nedělá mi problém ji zpívat. Je to spíš radost.

Co se tvých autorských písní týká – jedná se vesměs o novinky, nebo jsi sahala i do své rané tvorby?
Na desku se dostaly písničky z období posledních tří let, přičemž těch novějších je víc. U všech svých věcí jsem poznačila rok, kdy která vznikla. Aby si posluchači mohli udělat obrázek o tom, odkud jsem vyšla a kam možná budu směřovat.

Po hudební stránce mě hodně zaujala závěrečná píseň Ticho. Kdo tě v ní doprovází?
Doprovází mě jeden výborný houslista, který si speciálně kvůli téhle písničce nechal narůst další tři páry rukou, a proto může hrát na čtyři nástroje najednou. Jen tak sama pro sebe mu říkám pavouk Stanko. K téhle mé písni vymyslel nápaditý úvod a ušil jí slušivou pozdně noční košilku.

Z textů považuji za jeden z nejzajímavějších Tak to teda ne! Je to osobní vyznání, protestsong, generační výpověď…? Jak bys tu skladbu charakterizovala?
Tak to jsi mě potěšil. Tahle je moje vůbec nejoblíbenější. Těžko se mi komentuje. Je to písnička, která mi dodává sílu. Vždycky, když ji zpívám, dojde mi, že mám svou hlavu a že můj život není žádná obkreslená šablona! Jinak ať si v ní každý vidí, co chce. Nerada lidem říkám, co si mají myslet.

Názvem svého alba jako bys chtěla na všechny strany křičet: Žiju! Co tě vedlo k takovému ráznému a – dovolím si říct – silnému výrazu?
A v tom je právě ten omyl… Tenhle název nemá znít nijak rozjuchaně a živelně. Myslela jsem to spíše pokorně. Vnímala jsem ho jako vyjádření smyslů: Cítím, dívám se, poslouchám… žiju.

Zajímavý je i obal. Souvisí jeho titulní strana nějak s názvem alba?
Na obalu jsou dvě embrya – zárodek života. Nikdo zatím neví, co z nich vyroste a jakou cestou se vydají. Stejně jako moje písničky. Ten obraz mám pověšený v pokoji a namaloval ho můj brácha Janek. Takže se mnou souvisí docela úzce.

Představ si následující situaci: Někdo tě poprvé uslyší až na desce. Pak přijde na tvůj koncert, kde budeš vystupovat sama jako písničkářka s kytarou. Jak takovému posluchači, který chce slyšet kapelu, vysvětlíš, že přišel ve skutečnosti na něco jiného?
Zahraju mu. Buď k němu budou moje písničky promlouvat samy o sobě, nebo nebudou – a v tom případě mu žádná kapela nepomůže… Ale mám jednu dobrou zprávu. Pokud byste nás chtěli slyšet ve stejné sestavě jako na desce a na křtech, budeme hrát ještě v Telči.

A na jakých dalších akcích tě v létě budeme moci vidět a slyšet živě?
Snad na Zahradě, na Portě, v Budišově, v Telči, v Kremnici na Slovensku a třeba i někde jinde… Koukněte se na moje stránky. Tam by to všechno mělo být napsané.

Dovol mi ještě úplně na závěr odbočit od nové desky a vůbec od tvé autorské tvorby. Velmi mě překvapila tvá účast na albu k animovanému filmu pro děti Báječná show…
… mě taky.

Jednou v pátek večer asi před dvěma lety zazvonil telefon a ptali se mě, jestli bych si nechtěla zazpívat v českém animovaném filmu. Říkala jsem si: Jasně, to bude asi nějaká pohádka. A tak jsem to odkývala. V sobotu mi přišla nahrávka, v neděli jsem se to naučila a v pondělí jsem jela natáčet. Byla to opravdu velká rychlovka a já jsem pořádně ani nestačila zjistit, co to přesně bude. Ten film jsem loni o Vánocích viděla a myslím, že to nebyl až takový průšvih. Bylo to celkem příjemné a našly se tam i vtipné okamžiky. Pro děti to může být docela zajímavý film.

Milan Tesař
autor je hudebním redaktorem Radia Proglas

HOME